Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 219/95Nález ÚS ze dne 12.06.1996K nabytí vlastnického práva vydržením. K povinnosti soudů zabývat se všemi podstatnými aspekty projednávané věci

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBrožová Iva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
Vydržení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 48/5 SbNU 393
EcliECLI:CZ:US:1996:2.US.219.95
Datum podání29.08.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

131/1982 Sb.

40/1964 Sb., § 143, § 135a, § 132a odst.1, § 507a odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 219/95 ze dne 12. 6. 1996

N 48/5 SbNU 393

K nabytí vlastnického práva vydržením. K povinnosti soudů zabývat se všemi podstatnými aspekty projednávané věci

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

stěžovatelů F. a M. B., oba zastoupeni Mgr. R. A., advokátem

Advokátní kanceláře v L.,, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí

nad Labem, čj. 11 Co 145/95-46, ze dne 25. 5. 1995, ve spojení

s rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích, čj. 7 C 404/93-25, ze

dne 25. 11. 1994, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem,

zastoupeného předsedou senátu 11 Co, jako účastníka řízení,

a D. P., zastoupené JUDr. P. N., advokátem Advokátní kanceláře

v L., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, čj. 11 Co

145/95-46, ze dne 25. 5. 1995, ve spojení s rozsudkem Okresního

soudu v Litoměřicích, čj. 7 C 404/93-25, ze dne 25. 11. 1994,

se zrušují.

Odůvodnění:

Navrhovatelé se ve své ústavní stížnosti domáhali zrušení

rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, čj. 11 Co 145/95-46, ze

dne 25. 5. 1995, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu

v Litoměřicích, čj. 7 C 404/93-25, ze dne 25. 11. 1994, neboť jimi

měl být porušen čl. 4; čl. 90 a čl. 95 Ústavy a čl. 3 odst. 3; čl.

10 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina"). Porušení základních práv a svobod spočívá

dle názorů navrhovatelů v tom, že v řízení nebyl správně zjištěn

skutkový stav a došlo k chybnému právnímu posouzení věci.

Konkrétně soudy chybně konstatovaly, že k vydržení nemovitostí

nedošlo, neboť navrhovatelé nedrželi věci v dobré víře a nebyly

proto splněny podmínky oprávněné držby, ačkoliv předložili tzv.

potvrzení ze dne 7. 8. 1974 o odprodeji rodinného domu, podepsané

a potvrzené zástupcem MNV, a dovolávali se rozsahu oprav na

nemovitosti včetně plateb všech poplatků a konečně i právního

vědomí zúčastněných stran. Soudy se navíc dle navrhovatelů

nezabývaly otázkou neplatnosti dodatečného dědického řízení, která

měla být řešena jako otázka předběžná. Konečně ve své ústavní

stížnosti vytýkali soudům obou stupňů, že se nezabývaly výslechem

navrhovatele F. B. a celé jednání bylo vedeno, jakoby

navrhovatelka byla výlučnou vlastnicí. Nad rámec ústavní stížnosti

byl Ústavní soud požádán, aby se zabýval otázkou doručování

rozsudků do vlastních rukou účastníkům řízení a jejich právní

mocí, neboť v rozporu s ustanovením § 158 odst. 2 o.s.ř. byl

rozsudek zaslán právnímu zástupci a nikoliv účastníkům řízení.

Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti

navrhovatelů předeslal, že si navrhovatelé protiřečí, pokud tvrdí,

že podmínky ústavní stížnosti jsou dány, a současně namítají, že

rozsudky dosud nebyly řádně doručeny a nejsou v právní moci.

K vlastnímu obsahu ústavní stížnosti krajský soud zdůraznil, že

s námitkami navrhovatelů se již vypořádal ve svém rozhodnutí, na

které také odkázal s tím, že se otázkou "platnosti" dědického

řízení nebylo třeba z důvodu nadbytečnosti zabývat.

Vedlejší účastnice ve svém vyjádření k ústavní stížnosti

navrhovatelů uvedla, že základním problémem celého sporu bylo, zda

došlo ze strany navrhovatelů k vydržení předmětných nemovitostí.

Aby došlo k vydržení, konstatuje vedlejší účastnice, musí

oprávněný držitel prokázat nejen faktické ovládání věci po

stanovenou dobu a vůli nakládat s věcí jako s vlastní, ale

především dobrou víru, že mu věc patří. Existenci dobré víry se

však navrhovatelům nepodařilo prokázat, jak zejména vyplynulo ze

svědectví bývalého předsedy MNV, který navrhovatele výslovně

upozorňoval na nutnost převod uskutečnit prostřednictvím státního

notářství. Dále vedlejší účastnice odmítla, že by došlo k porušení

Listiny nebo Ústavy napadeným rozhodnutím, a naopak uvedla, že

navrhovatelé porušují její vlastnické právo k nemovitostem tím, že

je užívají bez právního důvodu a nejsou ochotni platit ani

nájemné. Konečně vyjádřila pochybnost ohledně včasnosti ústavní

stížnosti a zcela na závěr navrhla, aby Ústavní soud ústavní

stížnost zamítl.

Ústavní soud především zkoumal, zda byla ústavní stížnost

podána včas. Dle ustanovení § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. lze

ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem,

kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který

zákon k ochraně práva poskytuje. Vzhledem k tomu, že jde o lhůtu

procesní, lze konstatovat splnění zákonné lhůty, neboť napadený

rozsudek nabyl právní moci dne 28. 6. 1995 a ústavní stížnost byla

podána na poště k přepravě dne 25. 8. 1995. Z hlediska namítaného

navrhovateli, totiž nedostatku doručení účastníkům dle § 158 odst.

2 o.s.ř., se uvádí, že navrhovatelé měli v řízení před obecnými

soudy zástupce s plnou mocí pro celé řízení, a proto byl rozsudek

dle § 49 o.s.ř. správně doručen pouze jemu.

Ústavní soud při projednávání ústavní stížnosti navrhovatelů

respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů a nemůže

tudíž vykonávat přezkumné pravomoci, to však jen za předpokladu,

že napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo

svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle

čl. 10 Ústavy. Vzhledem k tomu, že navrhovatelé uplatnili námitky,

spočívající právě v porušení základních práv a svobod, nezbylo

Ústavnímu soudu než napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející

přezkoumat. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Litoměřicích, sp.

zn. 7 C 404/93, Ústavní soud zjistil, že paní D. P. (nyní vedlejší

účastnice) se žalobním návrhem domáhala vydání rozsudku, kterým by

byli odpůrci (nyní navrhovatelé) zavázáni k povinnosti vyklidit

dům se stavební parcelou v obci k. ú. D., neboť je jeho jedinou

vlastnicí, a to na základě rozhodnutí Státního notářství

v Litoměřicích ze dne 12. 1. 1988, sp. zn. D 90/88. Navrhovatelé

žádali zamítnutí návrhu a posléze uplatnili vzájemný návrh, kterým

se domáhali určení, že jsou na základě vydržení vlastníky sporné

nemovitosti, neboť ji od ledna 1974 fakticky drží, o jejím prodeji

se dohodli s matkou D. P., která jim také vystavila potvrzení ze

dne 7. 8. 1974 o zaplacení kupní ceny a to aniž jim bylo něco

známo o nutnosti písemné kupní smlouvy a její registrace. Soudy

obou stupňů pak na základě výslechu 1) paní D. P., která uvedla,

že o existenci nemovitostí se dozvěděla až při dodatečném

projednání dědictví na státním notářství v roce 1988, a dále, že

její matka A. D. zemřela v roce 1985, ale ona se s ní stýkala

spíše sporadicky, takže k odprodeji domu se nemůže vyjádřit; 2)

navrhovatele F. B., který uvedl, že o tom, že by s manželkou

neměli být vlastníky, se dozvěděl, až když je navštívila D. P.;

dále uvedl, že veškeré záležitosti, týkající se koupě předmětné

nemovitosti, vyřizovala manželka, a on byl od toho, aby pracoval

a zajistil tak zaplacení kupní ceny, investice i vlastní přestavbu

celého domu; 3) navrhovatelky M. B., která uvedla, že se dohodly

s matkou D. P. A. D., že jí prodá předmětný dům za částku

17.500,- Kčs, přičemž znalecký posudek obstarala prodávající, jež

také převzala kupní cenu, kterou jí zaplatila na místním národním

výboře za přítomnosti J. K., který zformuloval potvrzení ze dne

7. 8. 1974; dále uvedla, že s potvrzením ze dne 7. 8. 1974, i se

znaleckým posudkem jela na Státní notářství v Litoměřicích, tam ji

ale poslali na Pozemkovou knihu, kde jí bylo řečeno, aby zjistila,

kdo byl vlastníkem před D., v této fázi však již nechala

záležitost být, protože byl všude nepořádek a z jedněch dveří ji

posílali do druhých; později, když zemřela prodavatelka, šla na

výzvu své matky na státní notářství a tak vlastně způsobila

dodatečné projednání dědictví, to bylo v roce 1988; dále uvedla,

že sourozenci D. P. se nemovitostí zřekli, protože věděli, že

nemovitost poctivě zaplatili; 4) svědkyně J. B., sestry D. P.,

která uvedla, že její matka A. D., prodávající, bydlela u ní asi

10 let před svou smrtí, přitom ona sama věděla, že maminka

nemovitost prodala, ale nic jiného, dále uvedla, že sama o dům

zájem neměla, mimo jiné proto, že přece nebude z předmětné

nemovitosti stěhovat navrhovatele, když si to tam opravili; 5)

svědka J. K., který uvedl, že předmětný dům byl v dezolátním

stavu, že jak za přítomnosti navrhovatelky M. B., tak prodávající

A. D., obě upozorňoval, že nestačí, že si daly peníze, že musí mít

kupní smlouvu a musí se k notářům; dále uvedl, že když náhodně

potkal prodávající A. D., ptal se jí, jestli už je věc v pořádku,

a ona sama ho ujistila, ať se nebojí, že záležitost již byla dána

do pořádku; 6) svědka F. P., bratra D. P., který uvedl, že věděl,

že matka A. D. dům prodala, a že také dostala peníze; dále uvedl,

že si vzpomíná, jak jednou za ním matka A. D. přijela do Litoměřic

a ptala se ho, zda s ní může jít na okres, že chce dát barák

dohromady, což jí on odmítl, že musí do práce; současně dodal, že

matka musela tušit, že něco není v pořádku, když jej vyhledala;

a konečně na základě listinných důkazů, tj. výpisu z katastru

nemovitostí z 16. 10. 1992; spisu Státního notářství

v Litoměřicích, sp. zn. D 90/88 a potvrzení ze dne 7. 8. 1974,

dospěly k závěru, že navrhovatelé nenabyli vydržením vlastnického

práva k předmětné nemovitosti, neboť neprokázali existenci dobré

víry. Naopak z provedených důkazů, konkrétně z výpovědi

navrhovatelky M. B., která sama připustila existenci pochybností

o vlastnictví nemovitosti, a z potvrzení podepsaného

navrhovatelkou M. B., prodávající A. D., svědkem K., o převzetí

finanční částky ze dne 7. 8. 1974, ve kterém se výslovně uvádí, že

kupující uhradí náklady na sepsání kupní smlouvy, shledaly oba

soudy za prokázané, že navrhovatelé již v době sepsání tohoto

potvrzení věděli, že k převodu nemovitosti je nutná písemná kupní

smlouva, a pouze svou liknavostí neuvedli věc do náležitého

právního stavu. Krajský soud navíc konstatoval, že otázku dobré

víry je třeba hodnotit objektivně a nikoliv pouze ze subjektivního

hlediska, tj. osobního přesvědčení. Kritériem pro potvrzení dobré

víry je, jak uvádí krajský soud, zda držitel při normální

opatrnosti, kterou lze na každém subjektu rozumně požadovat, neměl

a nemohl mít, nebo měl a mohl mít pochybnosti o tom, že mu věc,

kterou fakticky ovládá, patří. Návrh na určení, že navrhovatelé

jsou vlastníky nemovitostí, byl proto zamítnut, a vzhledem k tomu,

že neoprávněně zasahují do vlastnického práva D. P., byla jim

uložena povinnost vyklidit sporné nemovitosti po přidělení bytové

náhrady.

Ústavní soud pak z připojeného spisu dále zjistil, a to

ze znaleckého posudku předloženého soudům k důkazu, č. 936/94, ze

dne 11. 10. 1994, že současná cena nemovitosti činí 345.886,- Kč.

Jak vyplývá ze shora uvedeného, oba soudy dovodily nedostatek

existence dobré víry u obou navrhovatelů, aniž by vzaly na vědomí,

že z výpovědi jak navrhovatele, tak navrhovatelky jasně plyne, že

záležitost, týkající se zakoupení předmětných nemovitostí, byla

věcí navrhovatelky, zatímco věcí navrhovatele bylo, aby prací

zajistil jak zaplacení kupní ceny i investic, vynaložených na

přestavbu domu, tak vlastní přestavbu, což také nepřímo potvrdil

svědek K., jednající pouze s navrhovatelkou, a vyplývá i ze

skutečnosti, že potvrzení ze dne 7. 8. 1974 podepisovala jen

navrhovatelka, přičemž právě s ohledem na shora uvedenou dohodu

mezi manžely není důvodu pochybovat ani o tom, že navrhovatel se

skutečně dozvěděl nejdříve až v roce 1988, když je navštívila

D. P., nyní vedlejší účastnice, o tom, že by neměli být vlastníky.

Lze tedy skutečně v tomto konkrétním případě mít za to, že

navrhovatel splňuje podmínku dobré víry, a to i s ohledem na

rozsah přestavby, kterou realizoval, neboť neměl a ani nemohl mít

pochybnosti o tom, že mu nemovitosti nepatří. Splnění dalších

náležitostí vydržení jako je faktické ovládání věci a vůle

nakládat s ní jako se svou je nesporné. Stejně tak pokud jde

o dobu nepřetržité držby nutnou pro vydržení, i v tomto směru lze

konstatovat její splnění, ve smyslu §§ 135a, 132a odst. 1 a §

507a odst. 3 OZ, ve znění zák. č. 131/1982 Sb., neboť 10 letá

lhůta, jejíž běh nemohl skončit dříve než po uplynutí jednoho roku

od 1. 4. 1983, započala v roce 1974 a skončila až v roce 1988

návštěvou vedlejší účastnice D. P.. Konečně zůstává k posouzení,

zda nabytí vydržením jen jedním z manželů, tj. navrhovatelem,

znamená i nabytí do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, tj.

navrhovatelů. Protože vydržení není vyjmenováno mezi výjimkami

uvedenými v § 143 OZ, má Ústavní soud za to, že stane-li se

oprávněný držitel vydržitelem věci, ta také přijde do

bezpodílového spoluvlastnictví manželů, pokud oba navrhovatelé

žijí v trvajícím manželství za existujícího bezpodílového

spoluvlastnictví. Jestliže se tedy oba soudy věcí z tohoto pohledu

nezabývaly, nezbývá Ústavnímu soudu než uzavřít, že v řízení před

nimi, jejichž výsledkem jsou ústavní stížností napadené rozsudky,

nebyla právům navrhovatele poskytnuta dostatečná ochrana, čímž

došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 90 Ústavy. Z těchto

důvodů Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil, aniž by byl

nucen zabývat se porušením dalších základních práv a svobod dle

ústavní stížnosti navrhovatelů (§ 82 odst. 1, 2 a 3 zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. 6. 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru