Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2189/09 #1Nález ÚS ze dne 10.06.2010K nákladům řízení ve vztahu k právu na spravedlivý proces

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo navrhovat důkazy a vyjádřit se k důkazům
právo na soudní a jinou právní ochranu /spra... více
Věcný rejstříkDobré mravy
odůvodnění
právní úkon/neplatný
Náklady řízení
zpětvzetí návrhu
byt/výpověď
Nájem
byt/náhrada
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 124/57 SbNU 551
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.2189.09.1
Datum vyhlášení22.06.2010
Datum podání19.08.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3, čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 39, § 712 odst.1, § 3, § 711 odst.2 písm.b

99/1963 Sb., § 146 odst.2, § 18, § 99, § 150, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele T. H. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 10. 6. 2010 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech v části výroku týkající se náhrady nákladů řízení před soudy prvého a druhého stupně usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2009, č. j. 25 Co 172/2009-108, neboť v uvedené části jím bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

V ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval průběh sporu s panem R. Š., který se v řízení ukončeným napadeným rozhodnutím domáhal neplatnosti výpovědi z nájmu, kterou mu dal stěžovatel jako pronajímatel. Poté, co ve věci rozhodl Krajský soud jako soud odvolací, opětovně ve věci jednal soud prvého stupně a svým rozsudkem ze dne 17. 12. 2008 rozhodl tak, že výpověď je neplatná. Současně stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení. Tento rozsudek napadl stěžovatel v celém rozsahu odvoláním. Dříve než Krajský soud v Praze v pořadí druhém odvolacím řízení rozhodl, vzal pan R. Š. jako žalobce svoji žalobu v plném rozsahu zpět. Odvolací soud proto napadeným usnesením ze dne 4. 6. 2009 č. j. 25 Co 172/2009 zrušil rozsudek soudu prvého stupně a řízení zastavil. O náhradě nákladů řízení před oběma soudy rozhodl za použití ustanovení § 150 o.s.ř. tak, že se stěžovateli právo na náhradu nákladů nepřiznává.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud dospěl v návaznosti na svou dřívější judikaturu k závěru, že součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 828/06). Tento požadavek (vyplývající v obecné rovině z práva na spravedlivý proces) je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku. Z práva na spravedlivý proces tedy vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o.s.ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání. Takový postup odvolacího soudu vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet takové námitky vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci § 150 o.s.ř., a z jiných hledisek, než jsou hlediska jednoduchého práva.

Podle § 150 o.s.ř. soud může výjimečně, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo zčásti nepřiznat. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zaujal stanovisko, že úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci a soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit, aby odpovídalo zákonnosti i učiněným skutkovým zjištěním. Ústavní soud dospěl k závěru, s ohledem na výše uvedené, že ústavní stížností napadený výrok nemůže obstát, neboť odvolací soud rozhodl o použití § 150 o.s.ř., aniž by se řádně zabýval veškerými okolnostmi případu relevantními pro jeho aplikaci. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že postupem Krajského soudu v Praze bylo zasaženo do stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem ve věci byl Stanislav Balík. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 2189/09 ze dne 10. 6. 2010

N 124/57 SbNU 551

K nákladům řízení ve vztahu k právu na spravedlivý proces

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 10. června 2010 sp. zn. II. ÚS 2189/09 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. H. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. června 2009 č. j. 25 Co 172/2009-108 týkajícímu se náhrady nákladů řízení před soudy prvního a druhého stupně za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení.

I. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 4. června 2009 č. j. 25 Co 172/2009-108 v části výroku týkající se náhrady nákladů řízení před soudy prvního a druhého stupně bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. června 2009 č. j. 25 Co 172/2009-108 se v této části výroku ruší.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. srpna 2009, která i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení výroku II v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze týkajícího se náhrady nákladů řízení před soudy prvního a druhého stupně, a to s odkazem na porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval průběh sporu s panem R. Š. (dále jen "vedlejší účastník"), který se v řízení ukončeném napadeným rozhodnutím domáhal neplatnosti výpovědi z nájmu, kterou mu dal stěžovatel jako pronajímatel z důvodu, že mu vedlejší účastník neoznamoval skutečný počet v bytě žijících osob. Jak stěžovatel uvedl, v rámci řízení bylo soudy opakovaně rozhodováno a během této doby přestal vedlejší účastník platit nájemné, resp. začal platit nájemné ve výši, kterou si sám určil. Proto mu stěžovatel dal další výpověď z nájmu, a to konkrétně pro neplacení nájemného, kterou vedlejší účastník převzal, avšak již nenapadl novou žalobou. Zatímco soud prvního stupně v projednávaném sporu o neplatnost prvé výpovědi opakovaně žalobě vedlejšího účastníka vyhověl, stěžovatel podal vlastní žalobu na vyklizení předmětného bytu pro zánik nájmu na základě druhé výpovědi, ve které byl pravomocně ke dni 11. dubna 2009 úspěšný. Ačkoli soud prvního stupně výslovně při jednání dne 17. prosince 2008 konstatoval vedení řízení o vyklizení bytu na základě druhé výpovědi, vedlejší účastník na to zpětvzetím žaloby nereagoval a soud prvního stupně zřejmě důsledky druhé výpovědi nepovažoval za podstatné, a tak žalobě opětovně vyhověl. Přitom v době sporu již nájem bytu vůbec neexistoval a předmět sporu tím odpadl. Vedlejší účastník o další výpovědi a žalobě na vyklizení tedy od počátku věděl, přesto žalobu před soudem prvního stupně zpět nevzal a neučinil by tak ani před soudem odvolacím, pokud by k tomu soud nevyvinul zcela nepřiměřené úsilí. Odvolací soud dle názoru stěžovatele při jednání dne 3. června 2009 a svým dalším postupem v řízení porušil zásadu rovnosti účastníků před soudem, když účastníku poskytl nikoli poučení, ale přímo návod, jak postupovat, a naléhal na vedlejšího účastníka, aby zvážil zpětvzetí žaloby s tím, že z hlediska nákladů řízení by to bylo vhodnější. Vedlejší účastník tak přesto neučinil a teprve následujícího dne, na který odvolací soud zcela bezdůvodně odročil jednání, substituentka právní zástupkyně telefonicky kontaktovala odvolací soud a jednala s ním o zpětvzetí žaloby. Odvolací soud se obdobně nepokusil kontaktovat zástupkyni stěžovatele a sdělit jí novou situaci, ač k tomu měl zákonný důvod, neboť v době rozhodování neměl k dispozici originál zpětvzetí. Stěžovatel proto vyjádřil své přesvědčení, že následný výrok o nákladech řízení za využití ustanovení § 150 o. s. ř. je překvapivý a nese znaky libovůle, neboť mu není zřejmé, co zanedbal, a nebyla mu dána možnost vyjádřit se k použití dotčeného ustanovení. Zdůvodnění napadeného výroku rozhodnutí je dle názoru stěžovatele přitom pochybné a neobstojí z hlediska ustanovení § 157 odst. 2 a 4 o. s. ř.

II.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí ve věci vyžádal spis Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 5 C 486/2007, z něhož zjistil následující:

Vedlejší účastník se žalobou ze dne 19. února 2007 domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 6 určení, že výpověď z nájmu předmětného bytu ze dne 3. ledna 2007 daná stěžovatelem vedlejšímu účastníkovi je neplatná. Poté, co tento soud vyslovil svoji místní nepříslušnost, ve věci dále jednal Okresní soud Praha-východ, který rozsudkem ze dne 6. srpna 2008 č. j. 5 C 486/2007-53 žalobě vyhověl a vyslovil neplatnost této výpovědi. Současně rozhodl o nákladech řízení tak, že zavázal stěžovatele, aby vedlejšímu účastníkovi uhradil částku 12 482 Kč na účet jeho právní zástupkyně. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí dovodil, že uváděná výpověď je neplatná ve smyslu § 39 občanského zákoníku pro nedostatek formálních náležitostí, konkrétně pro nedostatek uvedení závazku pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu, když bytovou náhradou svého druhu je i přístřešek. K odvolání stěžovatele, v němž předně namítal nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně, Krajský soud v Praze jako soud odvolací svým usnesením ze dne 30. října 2008 sp. zn. 25 Co 466/2008 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud konstatoval důvodnost odvolání stěžovatele, když zaujal jiný právní názor k otázce splnění formálních náležitostí předmětné výpovědi. Dovodil, že přístřeší nelze považovat za bytovou náhradou ve smyslu § 712 odst. 1 občanského zákoníku, a nelze proto dovozovat, že závazek k jeho zajištění musí výpověď výslovně uvádět. Dodal, že formulace výpovědi ostatně vedlejšímu účastníkovi umožňuje vyčkat zajištění přístřeší stěžovatelem.

Soud prvního stupně opětovně ve věci jednal a svým rozsudkem ze dne 17. prosince 2008 č. j. 5 C 486/2007-84 rozhodl tak, že výpověď je neplatná. Současně stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 16 912 Kč. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že nedošlo k hrubému porušení povinnosti vedlejšího účastníka ve smyslu § 711 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku, a dále konstatoval, že předmětná výpověď je v rozporu s dobrými mravy, a to s ohledem na prokázané soužití vedlejšího účastníka s přítelkyní od r. 1998 a možnost užití shora uvedeného výpovědního důvodu až od 31. března 2006.

Shora uvedený rozsudek napadl v celém rozsahu stěžovatel odvoláním. Dříve než Krajský soud v Praze v pořadí druhém odvolacím řízení rozhodl, vzal vedlejší účastník jako žalobce svoji žalobu v plném rozsahu zpět. Odvolací soud proto napadeným usnesením ze dne 4. června 2009 č. j. 25 Co 172/2009-108 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil. O náhradě nákladů řízení před oběma soudy rozhodl za použití ustanovení § 150 o. s. ř. tak, že se stěžovateli právo na náhradu nákladů nepřiznává. Pokud jde o náklady řízení, odvolací soud uvedl, že oba účastníci žádali, aby jim druhá strana zaplatila náklady řízení vzniklé v průběhu řízení před soudy obou stupňů. Dospěl přitom k závěru, že to nebyl stěžovatel, který zavinil, že vedlejší účastník vzal návrh na zahájení řízení zpět, neboť z procesního hlediska by bylo možné chápat zavinění stěžovatele na zpětvzetí návrhu v tom, že by stěžovatel dobrovolně splnil před rozhodnutím soudu povinnost, kterou v tomto řízení u soudu proti němu vedlejší účastník uplatňoval. V této věci bylo dle odvolacího soudu třeba podle § 146 odst. 2 věty prvé o. s. ř. dojít k závěru, že je to vedlejší účastník, kdo má povinnost zaplatit stěžovateli náklady celého řízení. Toto právo za použití § 150 o. s. ř. stěžovateli však odepřel s odůvodněním, že i žalovaný zanedbal v průběhu řízení možnost bránit se žalobě tím, že po podání žaloby odpadl předmět sporu, neboť jak odvolací soud zjistil z rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 3. února 2009 č. j. 11 C 108/2008-17 předloženého stěžovatelem, nájem zanikl na základě druhé výpovědi již ke dni 29. prosince 2007 a vedlejší účastník ke dni právní moci tohoto rozsudku byt vyklidil. Odvolací soud z těchto skutečností dovodil, že pokud by stěžovatel byl navrhl provedení důkazu další výpovědí, kterou vedlejšímu účastníkovi dal, a ten by po provedení takového důkazu a po uplynutí zákonné lhůty k popírání platnosti této další výpovědi žalobu zpět nevzal, došlo by k zamítnutí návrhu a obě strany si mohly ušetřit vznik dalších nákladů řízení před soudy obou stupňů.

III.

Krajský soud v Praze, ač byl jako účastník řízení podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzván, se k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřil.

IV.

Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, a bez ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Ústavní soud respektuje nezávislost obecných soudů, ta se však musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale prioritně v ústavním rámci, jehož součástí je i právo na spravedlivý proces, který musí vyloučit libovůli v rozhodování a musí také zajistit právně účinnou soudní ochranu [srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 215/99 ze dne 17. 5. 2000 (N 69/18 SbNU 115), nález ve věci sp. zn. II. ÚS 341/96 ze dne 25. 6. 1997 (N 84/8 SbNU 281), či nález sp. zn. I. ÚS 615/01 ze dne 20. 3. 2002 (N 35/25 SbNU 273) - všechna zde citovaná rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

Ústavní soud především uvádí, že ve své konstantní judikatuře zastává názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku [srov. mimo jiné nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189)], a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), jejichž součástí je i princip rovnosti účastníků řízení, resp. princip kontradiktornosti řízení. Tento princip rovnosti stran či princip "rovnosti zbraní" podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je zakotven rovněž v ustanovení § 18 o. s. ř., a v podmínkách tohoto zákona se promítá v řadě jeho ustanovení [srov. dále nález sp. zn. IV. ÚS 88/05 ze dne 21. 4. 2005 (N 87/37 SbNU 189), nález sp. zn. IV. ÚS 310/05 ze dne 26. 9. 2005 (N 180/38 SbNU 443), nález sp. zn. IV. ÚS 748/05 ze dne 12. 7. 2006 (N 135/42 SbNU 83); tato a další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná např. v elektronické databázi http://nalus.usoud.cz].

V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. V rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145) pak Ústavní soud uvedl, že podle § 150 o. s. ř. soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti.

Svůj náhled na procesní podmínky aplikace § 150 o. s. ř. Ústavní soud dále precizoval v nálezu sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 26/44 SbNU 309, dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz). Podle tohoto nálezu je součástí práva na spravedlivý proces vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek (vyplývající v obecné rovině z práva na fair proces) je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku. Jinak řečeno, z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání. Takový postup odvolacího soudu vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet takové námitky vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci § 150 o. s. ř., a z jiných hledisek, než jsou hlediska jednoduchého práva.

Tak je tomu i v nyní projednávané věci. Ze soudního spisu vyplývá, že se stěžovatel dozvěděl o zpětvzetí žaloby vedlejším účastníkem až při ústním jednání odvolacího soudu, které bylo odvolacím soudem nařízeno za účelem vyhlášení rozhodnutí, kde stěžovateli, resp. jeho právní zástupkyni bylo přečteno. Jakkoli proti zpětvzetí stěžovatel neměl námitek, upozornil soud na náklady, které mu v rámci řízení vznikly. Nato odvolací soud bez přerušení jednání a aniž by stěžovateli dal najevo, že uvažuje o použití možnosti dané ustanovením § 150 o. s. ř., právě s poukazem na toto ustanovení rozhodl tak, že stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení podle § 146 odst. 2 věty prvé o. s. ř. Dle Ústavního soudu takto stěžovateli nebyla dána procesní příležitost se k možné aplikaci § 150 o. s. ř. vyjádřit, jakož ani k důkazům a skutečnostem, kterými měla být důvodnost aplikace podložena. Odvolací soud proto tímto postupem porušil základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavnísoud však k námitkám stěžovatele nemohl ani přehlédnout, jakým způsobem odvolací soud své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení za použití § 150 o. s. ř. zdůvodnil.

Podle ustanovení § 150 o. s. ř.soud může výjimečně, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo zčásti nepřiznat. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zaujal stanovisko, že úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci (typicky jde o majetkové a sociální poměry účastníků řízení) a soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit, aby odpovídalo zákonnosti i učiněným skutkovým zjištěním [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145), nález sp. zn. II. ÚS 145/06 ze dne 14. 3. 2007 (N 51/44 SbNU 645) či nález sp. zn. IV. ÚS 1391/07 ze dne 5. 6. 2008 (N 102/49 SbNU 515), dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz].

Ústavnísoud se proto zaměřil na to, zda rozhodnutí vyjádřené napadeným výrokem je i celkově souladné s průběhem řízení, jež vyplývá z obsahu spisu obecného soudu. S vazbou na shora uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadený výrok nemůže obstát, neboť odvolací soud rozhodl o použití § 150 o. s. ř., aniž by se řádně zabýval veškerými okolnostmi případu relevantními pro jeho aplikaci. Odvolací soud nepřiznal stěžovateli náklady řízení s výtkou, že v průběhu řízení zanedbal možnost bránit se žalobě s odkazem na další výpověď. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je však zřejmé, že nevzal vůbec v úvahu a nezabýval se skutečností, že již soud prvního stupně se při jednání dne 17. prosince 2008 pokusil o smír právě s odkazem na druhou výpověď, jež byla uplatňována u téhož soudu v rámci řízení o vyklizení předmětného bytu, a také fakt, že to byl právě stěžovatel, kdo odvolací soud na pravomocné rozhodnutí o vyklizení upozornil. K soudnímu řízení v projednávané věci došlo na základě dispozitivního procesního úkonu vedlejšího účastníka, a bylo tedy pouze na něm, zda a kdy svoji žalobu stáhne, případně bude v řízení o žalobě proti stěžovateli pokračovat. V této situaci nelze stěžovateli klást k tíži, že svá práva hájil dalšími procesními úkony, neboť vedlejší účastník, který byl právně zastoupen, při plném vědomí těchto okolností věci přesto v řízení proti stěžovateli pokračoval. I tyto důvody tedy vedly v projednávané věci Ústavní soud k závěru, že postupem Krajského soudu v Praze bylo zasaženo do stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímusoudu nezbylo, než ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhovět a napadené rozhodnutí ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru