Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 218/15 #1Usnesení ÚS ze dne 10.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Karviná
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Ostrava
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /nezávislý a nestranný soud
Věcný rejstříkPodjatost
Trestní řízení
Státní zástupce
vyloučení
advokát/profesní požadavky
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.218.15.1
Datum podání23.01.2015
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 30 odst.1, § 31

283/1993 Sb., § 2 odst.2

85/1996 Sb., § 19 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 218/15 ze dne 10. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Romana Daňhela, zastoupeného JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem 1. máje 398, Třinec, proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karviné ze dne 10. 11. 2014, sp. zn. 1 ZT 205/2013, a proti usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 8. 1. 2015, č. j. 3 KZT 314/2014-51, za účasti Okresního státního zastupitelství v Karviné a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými nebyla vyloučena státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karviné z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci stěžovatele (obžalovaného). Dle rozhodujících orgánů totiž nelze mít pochybnosti, že by pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nebo k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, nemohla ve věci nestranně rozhodovat. Krajské státní zastupitelství zároveň v zamítavém rozhodnutí o stížnosti stěžovatele uvedlo, že z informací prezentovaných jeho obhájcem neplyne, že by mezi ním a (údajně podjatou) okresní státní zástupkyní vznikly a existovaly vztahy upravené v ustanovení § 30 odst. 1 trestního řádu, tj. vazby, mající charakter úzkých vztahů a reálně evokující tvrzené pochybnosti o objektivitě působení státní zástupkyně v trestním řízení vedeném proti stěžovateli.

2. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť okresní i krajská státní zástupkyně chybně posoudily nestrannost rozhodující okresní státní zástupkyně v jeho trestní věci. Důvod podjatosti stěžovatel nachází ve skutečnosti, že jeho obhájce je současně právním zástupcem bývalého manžela dotčené státní zástupkyně, jehož zájmy hájí a prosazuje v řízení o zvýšení výživného na nezletilé dítě, kteroužto žalobu podala právě dotčená státní zástupkyně. Její zájmy jsou v tomto civilním řízení v hrubém rozporu se zájmy jejího bývalého manžela, přičemž stěžovatel též zdůrazňuje, že se svou žalobou o zvýšení výživného na nezletilé dítě neuspěla. Tyto okolnosti dle stěžovatele svědčí i o kolizi zájmů mezi ní a manželovým a v nynějším řízení i stěžovatelovým obhájcem a ve svém důsledku nezaručují její nestrannost při činění úkonů vedeného trestního řízení proti osobě stěžovatele.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud předně připomíná svoji velmi rozsáhlou ustálenou judikaturu (a taktéž judikaturu Evropského soudu pro lidská práva), dle které nestrannost soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné, jako předpoklad vyloučení jejich podjatosti, je třeba posuzovat jednak z hlediska subjektivního a jednak z hlediska objektivního, přičemž subjektivní posouzení musí být podřazeno následnému - přísnějšímu objektivnímu posouzení.

6. Subjektivní kritérium se týká osobní nestrannosti úředních osob uvedených ve větě prvé ustanovení § 30 odst. 1 trestního řádu ve vztahu k osobám, jichž se úkon přímo dotýká či jejich obhájcům a dalším vyjmenovaným osobám, nebo k projednávané věci. Objektivní kritérium svědčí o tom, že tyto úřední osoby skýtají dostatečné záruky vylučující jakékoliv legitimní pochybnosti, resp. že jsou dány dostatečné záruky k vyloučení všech legitimních pochybností v tomto ohledu. Pochyby o nestrannosti uvedených osob z objektivního hlediska může vyvolat např. složení senátu nebo sukcese funkcí apod., z čehož však vyplývá, že k jejich vyloučení nestačí pouhé pocity jich samotných či účastníků řízení. O tom, zda lze mít pochybnosti o nepodjatosti zmíněných osob, musí existovat opodstatněná obava, že nejsou zcela nestranné. Při posuzování legitimních důvodů pochybností o nestrannosti v konkrétním případě se bere v úvahu též stanovisko obviněného (resp. obžalovaného), které však nehraje rozhodující roli. Není tedy dostačující pouze obecné či subjektivní přesvědčení obviněného, nýbrž to, zda lze tyto obavy považovat za objektivně opodstatněné. Soudce, přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoby v něm služebně činné je navíc nutno pokládat za nestranné, dokud není prokázán opak (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Pullar proti Spojenému království ze dne 10. 6. 1996, rozsudek ve věci Piersack z roku 1982, rozsudek ve věci De Cubber z roku 1984, dále též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2670/09 ze dne 23. 2. 2010).

7. Při rozhodování o podjatosti osob uvedených ve větě prvé ustanovení § 30 odst. 1 trestního řádu tedy platí zásada, že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně orgánů činných v trestním řízení samotných, je sice podnětem k rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. K vyloučení soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné z projednání a rozhodnutí věci tak může dojít teprve tehdy, jestliže je evidentní, že vztah uvedených osob k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodnout (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 4285/12 ze dne 5. 3. 2013). Takový stav však Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil.

8. Stěžovatel dovozuje nestrannost rozhodující státní zástupkyně ze skutečnosti, že jeho obhájce zastupuje (či zastupoval) účastníka civilního řízení, v němž jako protistrana vystupovala tato státní zástupkyně. Zde však Ústavní soud vytýká, že již ze samotné podstaty výkonu advokátního zastoupení vyplyne, že v různých, spolu věcně nesouvisejících, řízeních advokát zastupuje osoby, jejichž zájmy mohou být ve vzájemném konfliktu. Důležité přitom je, aby se tyto zájmy nestřetly v jednom konkrétním řízení. Tak to ostatně ukládá ustanovení § 19 odst. 1 písm. a) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, dle něhož má advokát povinnost odmítnout poskytnutí právních služeb, jestliže v téže věci nebo ve věci související již poskytl právní služby jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá. Rovněž Pravidla profesionální etiky a soutěže advokátů České republiky ze dne 31. 10. 1996 v článku 7 odst. 2 a odst. 3 ukládají advokátovi povinnost odmítnout obhajobu dalších obviněných, a to nejen v případě, kdy mezi nimi konflikt zájmů již existuje, ale také tehdy, jestliže je zjevné, že v průběhu vyřizování věci vznikne rozpor v jejich zájmech (viz http://www.cak.cz/scripts/detail.php?pgid=38). Uvedené však nelze zaměňovat s apriorním budoucím vznikem konfliktních zájmů mezi advokátem a protistranou, jež vykonává rozhodující pravomoci v jiné právnické profesi, v dalších řízeních nikterak nesouvisejících s předmětem tohoto sporu. Opačný výklad, tj. že by automaticky vznikla její "strannost" při rozhodování proti klientům dotčeného obhájce, by totiž vedl k bizarním závěrům a ve své podstatě by způsoboval neodůvodnitelné překážky ve výkonu advokátní praxe konkrétního advokáta (potažmo by bylo dotčeno též právo na právní pomoc jeho klientů).

9. V těchto případech je proto nutno odlišit vztah dvou účastníků soudního řízení, jejichž zájmy jsou ve vzájemném rozporu, a jejich vztah k obhájcům protistrany. Zde se podává, že obzvláště vykonavatel právnické profese zná a akceptuje úlohu a pozici obhájce druhé strany, aniž by k němu získal natolik pozitivní či negativní vztah, jenž by eventuálně projevil ve svém dalším rozhodování. Na rozdíl od jeho vztahu k samotnému druhému účastníkovi soudního řízení tak v těchto případech nelze presumovat nestranné rozhodování v jakémkoli dalším řízení, v němž by tento obhájce vystupoval, obzvláště tehdy, pokud zastupuje osoby, které se nikterak neúčastnily řízení předchozího.

10. Pokud Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí se zřetelem k výše uvedenému, tak neshledal, že by rozhodující orgány zasáhly do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Jakkoli se totiž z jím podané ústavní stížnosti podává, že jeho obhájce byl v minulých řízeních též obhájcem protistrany civilního řízení, jehož účastníkem byla dotčená státní zástupkyně, tak z této skutečnosti nelze a priori dovodit podjatost jejího rozhodování ve věci nyní dotčeného trestního řízení, neboť tento namítaný důvod podjatosti je natolik obecný a neurčitý, že nemůže vést k vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení. Stěžovatelem předestřené obavy tedy nelze považovat za objektivně odůvodněné. Zároveň je třeba přihlédnout též k profesní úrovni eventuálně podjaté státní zástupkyně, neboť právní předpisy jí zavazují k nestrannému rozhodování, jež by mělo být prosto jakýchkoli osobních či jiných animozit (viz např. ustanovení § 2 odst. 2 zákona o státním zastupitelství: státní zastupitelství při výkonu své působnosti dbá, aby každý jeho postup byl v souladu se zákonem, rychlý, odborný a účinný; svoji působnost vykonává nestranně, respektuje a chrání přitom lidskou důstojnost, rovnost všech před zákonem a dbá na ochranu základních lidských práv a svobod).

11. Lze tak shrnout, že Ústavní soud nespatřuje v závěrech napadených rozhodnutí okresní i krajské státní zástupkyně nic, co by zavdávalo k domněnce o jejich neústavnosti. Tímto deficitem ostatně netrpí ani odůvodnění napadených rozhodnutí, neboť z nich vyplývají důvody, které rozhodující orgány vedly k vyřčeným závěrům.

12. Závěrem Ústavní soud pro úplnost připomíná, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, lze proto případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Z tohoto důvodu Ústavní soud považuje svoji ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení, v přípravném řízení či v řízení před soudem, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, tj. zejména v kontextu se současným zásahem do osobní svobody jednotlivce, za přinejmenším předčasné.

13. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí orgánů státu. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno rozhodujícím orgánům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

14. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. února 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru