Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2179/16 #1Usnesení ÚS ze dne 20.09.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Kutná Hora
SOUD - KS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/př... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
žaloba/na určení
Vydržení
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.2179.16.1
Datum podání04.07.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 1087, § 3059, § 1089

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2179/16 ze dne 20. 9. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Danky Makalové a 2) Ing. Jiřího Makala, zastoupených JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 98, proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 26. 2. 2015, č. j. 7 C 171/2009-690, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2015, č. j. 20 Co 234/2015-749, a Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, č. j. 22 Cdo 75/2016-795, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 7. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že při projednávání věci stěžovatelů před obecnými soudy došlo k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 a čl. 11 odst. 4 Listiny.

II.

2. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 26. 2. 2015, č. j. 7 C 171/2009-690, bylo určeno, že pozemky p. č. St. A1, A2, A3 a A4 v obci B., k. ú. Makolusky jsou ve vlastnictví žalobkyně Ing. Zdeňky Hrubé (vedlejší účastnice) a současně byli stěžovatelé zavázáni k úhradě nákladů řízení vedlejší účastnici a státu. Na základě odvolání stěžovatelů ve věci opětovně rozhodoval Krajský soud v Praze, který rozsudek soudu I. stupně zčásti změnil tak, že zamítl žalobu na určení vlastnictví k části pozemku p. č. A2 nacházející se pod přesahem střechy kůlny v délce 3 mav ostatním meritorní rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil a následně s ohledem na změnu úspěchu ve sporu rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Rozhodnutí bylo dále napadeno ze strany stěžovatelů dovoláním, kdy Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Praze ve výroku I. v části, v níž bylo rozhodnuto o určení vlastnického práva k pozemku p. č. A2 v k. ú. Makolusky a v souvisejících výrocích o nákladech řízení, zrušil a vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení a ve věci výroku I. v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ohledně určení vlastnického práva k pozemkům p. č. St. A1, A3 a A4 v k. ú. Makolusky, bylo dovolání odmítnuto.

3. Podstatou řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, byl spor o vlastnictví pozemků, jejichž celková výměra činí 19 m2, přiléhajících k hranicím pozemku p. č. St. Xvk. ú. Makolusky, který je ve vlastnictví vedlejší účastnice, přičemž tato vedlejší účastnice se domáhala určení svého vlastnictví k těmto pozemkům na základě vydržení. Sporné pozemky byly původně ve vlastnictví obce Zbizuby, která následně již po zahájení řízení pozemky převedla na stěžovatele, kteří souhlasili se vstupem do probíhajícího řízení. Sporné pozemky nesousedí s pozemky ve vlastnictví stěžovatelů a nejsou nijak využitelné (jedná se o úzký pruh mezi pozemkem vedlejší účastnice a pozemkem obce Zbizuby sloužícím jako cesta). Spor o předmětné pozemky vznikl v době, kdy vedlejší účastnice vystavěla na těchto pozemcích nové oplocení a garáž. Soud prvního stupně v řízení provedl množství důkazů k prokázání potřebných skutkových zjištění, zejména výslechy svědků, znaleckými posudky z oboru zeměměřičství a rovněž provedl místní šetření. Na základě těchto důkazů dospěl k závěru, že sporné pozemky nabyla vedlejší účastnice vydržením (do vydržecí doby se započítala i držba předchůdkyně vedlejší účastnice), když na západní straně svého pozemku p. č. St. X vystavěla nové oplocení v linii původního plaňkového plotu a garáž překrývající půdorys původní "stodůlky", a rovněž i v případě, kdy na východní straně téhož pozemku vystavěla nové oplocení mimo linii původního plaňkového plotu, avšak tak, aby nový plot zaplotil drobnou stavbu kůlny a aby probíhal místem, kam původně stékal okap z této drobné stavby (ve smyslu zvyku stavět drobné stavby tak, aby dešťová voda stékala na vlastní pozemek) a rozhodl tak, jak je uvedeno shora. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a zopakoval důkaz revizním znaleckým posudkem a fotografií původního oplocení pozemku p. č. St. X k. ú. Makolusky na východní straně. Následně konstatoval, že vedlejší účastnice byla v dobré víře, že drží sporné pozemky v linii původního oplocení oprávněně, přičemž přihlédl i k tomu, že vedlejší účastnice držela pozemek p. č. St. X k. ú. Makolusky ve výměře nižší, než byla výměra uvedená v katastru nemovitostí. Odvolací soud však zamítl žalobu vedlejší účastnice v části pozemku p. č. A2 v k. ú. Makolusky, která se nacházela pod přesahem střechy kůlny, kde se původně oplocení nenacházelo. Vzhledem k tomu, že se jednalo o výměru pozemku cca 3 až 5 m2, nenechal odvolací soud z důvodu hospodárnosti pro tuto výměru vypracovat oddělovací geometrický plán. Nejvyšší soud následně na základě dovolání stěžovatelů těmto přisvědčil, že výrok rozsudku odvolacího soudu je v části, kde se popisuje pozemek jako "část pozemku č. A2 nacházejícím se pod přesahem střechy kůlny v délce 3 m", neurčitý, a proto byl v tomto rozsahu rozsudek odvolacího soudu zrušen spolu se souvisejícími výroky o nákladech řízení. V ostatním bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto jako nepřípustné, když Nejvyšší soud konstatoval, že posouzení dobré víry vedlejší účastnice ze strany odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího. Stěžovatelé v dovolání dále namítali vady řízení, k těmto však dle názoru dovolacího soudu nevymezili otázku přípustnosti dovolání.

4. Proti shora uvedenému rozsudku Nejvyššího soudu podali stěžovatelé ústavní stížnost, kterou napadají toto rozhodnutí ve spojení s rozhodnutími soudů prvního a druhého stupně. Přestože napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ve svém výroku I. ruší část rozhodnutí odvolacího soudu a tuto mu vrací k dalšímu řízení, neomezují se stěžovatelé ve své stížnosti pouze na napadení výroku II. předmětného rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání v příslušné části odmítnuto, ale napadají je v plném rozsahu. Ve své stížnosti zejména namítají, že obecné soudy se v řízení vůbec nezabývaly dobrou vírou stěžovatelů, kteří nabyli sporné pozemky kupní smlouvou od subjektu (obec Zbizuby), jenž byl jako vlastník těchto pozemků zapsán v katastru nemovitostí, a tudíž nemohlo dojít k porovnání dobré víry stěžovatelů oproti tvrzené dobré víře vedlejší účastnice a v této souvislosti poukazují na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I ÚS 2219/12. Stěžovatelé rovněž tvrdí, že držba sporných pozemků ze strany vedlejší účastnice nebyla nijak prokázána, resp. že soud nevzal v úvahu důkazy, které absenci držby ze strany vedlejší účastnice prokazují, dále že soud I. stupně vyloučil fotografie předložené jako důkaz z důvodu, že byly pořízeny soukromou osobou, že soud prvního stupně zamítl návrh stěžovatelů na provedení znaleckého posudku o poloze původního oplocení bez uvedení důvodu, že odvolací soud odmítl připustit důkazy zpochybňující hodnověrnost svědků, na jejichž svědectví spočívalo rozhodnutí soudu I. stupně, a stěžovatelé uplatňují další námitky směřující do postupu obecných soudů při zjišťování skutkového stavu věci, přičemž takovým postupem obecných soudů mělo být porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces. Stěžovatel uzavírá, že z odůvodnění napadených rozsudků není patrný vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, aby tak byla vyloučena libovůle soudů při rozhodování. Stěžovatelé poukazují současně na to, že odvolací soud svými úvahami o podřazení skutkového stavu pod úpravu tzv. "přestavku" sám popřel vydržení jednoho ze sporných pozemků ze strany vedlejší účastnice. Stěžovatelé rovněž vytýkají Nejvyššímu soudu, že neodůvodnil řádně své rozhodnutí ve vztahu k odmítnutí dovolání a že se nezabýval dovoláním v části, kde jsou namítány vady předchozího řízení. Závěrem pak stěžovatelé vyjadřují názor, že rozhodnutí obecných soudů představuje v podstatě vyvlastnění provedené ovšem v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny a navrhují zrušení napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve spojení s rozhodnutími soudu prvního a druhého stupně.

III.

5. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, mimo jiné, zda a v jakém rozsahu je ústavní stížnost přípustná. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, jež zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, jež mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základních práv jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.

6. Stěžovatelé se v petitu ústavní stížnosti mj. domáhají zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, aniž by však jakkoliv zohlednili skutečnost, že Nejvyšší soud, jak již bylo výše rekapitulováno, zčásti vyhověl dovolání stěžovatelů a napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ve výroku I. v části, v níž bylo rozhodnuto o určení vlastnického práva k pozemku parc. č. A2 o výměře 12 m2, v k. ú. Makolusky a ve výrocích II. až V. zrušil a vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Za dané situace je tak Ústavní soud nucen konstatovat, že v této části ústavní stížnosti stěžovatelé nedostáli požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpali všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. nevyčkali na opětovné rozhodnutí krajského soudu, proti němuž budou nicméně stěžovatelé moci (za splnění zákonných podmínek) podat znovu dovolání a posléze případně i ústavní stížnost.

7. S ohledem na výše uvedené tak Ústavní soud konstatuje, že nyní projednávaná ústavní stížnost je přípustná pouze v té části, v níž se stěžovatel domáhá zrušení výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání směřující do výroku I. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2015, č. j. 20 Co 234/2015-749 v části, v níž byl potvrzen výrok I. rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 26. 2. 2015, č. j. 7 C 171/2009-690, ohledně určení vlastnického práva vedlejší účastnice k pozemkům parc. Č. st. A1, A3 a A4 v k. ú. Makolusky, odmítnuto.

8. Pouze v uvedeném rozsahu proto Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v pravomocném rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

9. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy. V dané souvislosti je nutno zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) plyne i zásada volného hodnocení důkazů dle § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanovením občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší výhradně těmto soudům.

10. V posuzovaném případě stěžovatelé v první řadě namítají, že soudy v průběhu řízení opominuly hodnocení dobré víry stěžovatelů, kteří nabyli sporné pozemky od původního vlastníka obce Zbizuby, jež byla jako vlastník těchto pozemků zapsána v katastru nemovitostí. Stěžovatelé se v této souvislosti dovolávají závěrů vyjádřených v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I ÚS 2219/12. V dané souvislosti je však třeba uvést, že citovaný nález Ústavního soudu mimo jiné uvádí, že obecné soudy jsou povinny zvažovat existenci dobré víry tehdy, pokud z okolností případu či tvrzení účastníků řízení vyplývá, že by nabyvateli mohla dobrá víra svědčit. V daném případě však stěžovatelé nabyli sporné pozemky již za situace, kdy ohledně těchto pozemků probíhalo řízení o určení vlastnictví těchto pozemků, o probíhajícím řízení byli informováni a sporné pozemky koupili s tím, že vstoupí do řízení na straně žalované. Pokud platí, že dobrá víra, která je původně dána "se zřetelem ke všem okolnostem", zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává, pak Ústavní soud musí konstatovat, že stěžovatelům dobrá víra nemohla svědčit již od okamžiku uzavření kupní smlouvy na převod sporných pozemků s původním vlastníkem obcí Zbizuby. Vzhledem k této skutečnosti je nasnadě, že se obecné soudy dobrou vírou stěžovatelů vůbec nezabývaly, když tato již od počátku nebyla dána. Závěry stěžovateli citovaného nálezu Ústavního soudu tak na posuzovaný případ nedopadají.

11. Další námitky stěžovatelů představují toliko nesouhlas stěžovatelů se skutkovými závěry, které soudy obou stupňů vyvodily z provedeného dokazování, tedy nesouhlas stěžovatelů s rozhodovací činností obecných soudů. Ústavní soud je nucen zopakovat, že s ohledem na jeho postavení není oprávněn zasahovat do procesu hodnocení provedených důkazů, které proběhlo před obecnými soudy, a to ani v případě, že by považoval jiné hodnocení za přiléhavější. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je pouze stav, kdy by hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry byly důsledkem zjevného faktického omylu nebo logického excesu, což ovšem není navzdory opačnému tvrzení stěžovatelů případ posuzované ústavní stížnosti.

12. Nad rámec shora uvedeného lze uvést to, že soudy obou stupňů (zejména pak soud prvního stupně) provedli ve věci množství důkazů, a to svědeckými výpověďmi, znaleckými posudky, místním šetřením, listinami a fotografiemi, které si v souhrnu vyžádaly nemalé náklady. Pokud soud I. stupně odmítl provést důkaz souborem fotografií, učinil tak z toho důvodu, že se jednalo o fotografie soukromé, focené z úhlu a nebylo z nich možno zjistit, kudy plaňkový plot původně vedl, přičemž posledně uvedený důvod je pro odmítnutí důkazů stěžejní. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně neplyne, že by fotografie byly odmítnuty pouze proto, že byly pořízeny soukromou osobou, jak tvrdí stěžovatelé. Současně odmítnutí dalších důkazních návrhů stěžovatelů za situace, kdy soud měl skutkový stav věci za dostatečně zjištěný mimo jiné i revizním znaleckým posudkem a místním šetřením, koresponduje se zásadou hospodárnosti řízení. Je pravdou, že soud prvního stupně ve věci vyslechl množství svědků z okolí vedlejší účastnice, to však bylo dáno povahou prokazovaných skutečností (vnitřní přesvědčení vedlejší účastnice o její dobé víře), ke kterým se mohly vyjádřit právě jen osoby z jejího nejbližšího okolí. Námitkami stěžovatelů směřujícími do hodnocení provedených důkazů se Ústavní soud s ohledem na shora uvedené nezabýval, neboť v tomto směru neshledal v postupu soudů žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Pokud stěžovatelé ve své stížnosti poukazují na situaci, kdy odvolací soud zvažoval případné právní posouzení věci jako "přestavek" dle ust. § 1087 zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, avšak následně věc posoudil po právní stránce shodně se soudem prvního stupně, nespatřuje v takovém postupu Ústavní soud ničeho protiústavního, když i úvahy soudu ohledně právního hodnocení věci se mohou v průběhu řízení vyvíjet. Jelikož odvolací soud nakonec nepřijal jiné právní hodnocení věci, neměly jeho úvahy o případné možnosti změny právního hodnocení pro spor žádný význam.

13. Ústavní soud se konečně zabýval i námitkami stěžovatelů týkajícími se nedostatků odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí nepřisvědčil stěžovatelům, že by odvolací soud nesprávně posoudil dobrou víru vedlejší účastnice, když naopak konstatoval, že toto posouzení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž tento názor je v odůvodnění rozhodnutí podepřen příslušnou judikaturou. K tvrzeným vadám řízení se pak dovolací soud vyjádřil v tom směru, že u nich stěžovatelé nevymezili otázku přípustnosti dovolání a vzhledem k tomu nemohl dovolací soud oprávněnost vad řízení ve vztahu k pozemkům parc. č. st. A1, A3 a A4 v k. ú. Makolusky zkoumat. Rovněž tvrzení stěžovatelů, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo v podstatě k vyvlastnění sporných pozemků v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny, nelze přisvědčit.

14. Ústavní soud tedy po prostudování ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí obecných soudů obou stupňů, v dané věci neshledal nic, co by obecným soudů mohl vytknout. Na rozdíl od stěžovatelů má Ústavní soud za to, že se obecné soudy posouzením vlastnického práva ke sporným pozemkům řádně zabývaly, jejich právní závěry nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, jsou ústavně konformní a v souladu s dobrými mravy a jejich uplatnění nepředstavuje zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Ústavní soud naopak dospěl k závěru, že obecné soudy se ve svých rozhodnutích řádným a přesvědčivým způsobem vypořádaly s námitkami stěžovatele, přičemž svá rozhodnutí také náležitě odůvodnily.

IV.

15. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků tak, že návrh odmítl zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti pak podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2016

Jiří Zemánek v. r.

předseda II. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru