Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2178/11 #1Usnesení ÚS ze dne 15.12.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Hradec Králové
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkZnalecký posudek
styk rodičů s nezletilými dětmi
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2178.11.1
Datum podání26.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 26


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2178/11 ze dne 15. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti J. Z., zastoupeného JUDr. Radko Chudobou, advokátem se sídlem Denisova 504, 506 01 Jičín, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 25 Co 139/2011 - 551 ze dne 20. dubna 2011, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové, č. j. 0 Nc 51/2009 - 456 ze dne 9. prosince 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§§ 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces, konkrétně pak právo domáhat se ochrany u nezávislého a nestranného soudu, které ve svém čl. 36 garantuje Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Je přesvědčen, že postupem obecných soudů ve věci rozhodování soudů o výchově a výživě nezletilé dcery stěžovatele, jakož i o jeho styku s ní, vedené pod sp. zn. 0 Nc 51/2009, došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv tím, že tyto soudy při svém rozhodování nevzaly v úvahu znalecké posudky, "kdy bylo konstatováno, že otec má lepší výchovné předpoklady než matka". V tomto přístupu soudů spatřuje stěžovatel porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny. Krom toho uvádí, že "U matky naopak byly konstatovány vlastnosti, že je schopná manipulovat s lidmi ale i organizacemi podílejících se na řešení ve věci", s tím, že "tato alarmující zjištění soudy opominuly". Dále stěžovatel uvádí, že omissive se soudy postavily rovněž k faktu, že matka po dlouhodobém soužití se stěžovatelem bezdůvodně opustila společnou domácnost a že nikdy nezdůvodnila, proč tak učinila. Tím mělo dojít taktéž k porušení práva na spravedlivý proces. Nadto bylo dle názoru stěžovatele narušeno i hodnocení případu ve vztahu k Listině a Úmluvě o právech dítěte.

Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel svými návrhy domáhal takové úpravy ve věci výchovy, výživy a styku jeho nezletilé dcery, která by odpovídala jeho představám, to jest co možná největšímu podílu stěžovatele na výchově své dcery. Podobné návrhy, leč zaměřené naopak ve svůj prospěch, činila i matka L. Z., přičemž ve věci výchovy, výživy a styku nezletilé s rodiči rozhodovaly různé soudy. Usnesením Vrchního soudu v Praze, č. j. Ncd 409/2009 - 250 ze dne 1. února 2010, byla proto věc přikázána Okresnímu soudu v Hradci Králové, který všechna dosavadní řízení spojil ke společnému projednání. V jeho rámci stěžovatel navrhoval svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů v pevně stanovených mezích. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování, na základě jehož výsledku rozhodl o svěření nezletilé do výchovy matce (výrok I) a v dalších výrocích (II až XI) upravil podmínky jejího styku se stěžovatelem, otázku výživného aj. Proti prvoinstančnímu rozsudku podal stěžovatel odvolání, kterým napadl všechny výroky s výjimkou výroku o stanovení soudního dohledu nad nezletilou (výrok VI). Žádal odvolací soud, aby změnil přezkoumávaný rozsudek tak, že nezletilá se svěřuje do střídavé výchovy rodičů. Argumentoval přitom tím, že se k plnění svých rodičovských povinností stavěl vždy poctivě a odpovědně a že byl připraven s matkou ve věci společné výchovy nezletilé dcery spolupracovat. Stěžovatel v pozici odvolatele se dále pozastavil nad tím, proč soud prvého stupně nesvěřil nezletilou do střídavé péče obou rodičů, když soudem stanovený způsob a rozsah styku v podstatě navozuje stav rovnající se střídavé péči. Ze znaleckých posudků dovodil, že je lepším rodičem než matka, a pakliže by odvolací soud přece jen nedal přednost střídavé výchově, žádal, aby nezletilá dcera byla svěřena do jeho péče. Matka navrhla napadený rozsudek potvrdit s výjimkou výroku VII o úpravě styku stěžovatele s nezletilou, který navrhla změnit v části týkající se počátku časového rozpětí tohoto styku. Odvolací soud napadený rozsudek, s výjimkou výroku VII, který změnil tak, že požadavku matky vyhověl, potvrdil, když shledal neopodstatněnost podaného odvolání. V postupu Okresního soudu v Hradci Králové nezjistil žádná pochybení, přičemž se v zásadě přiklonil k jeho závěrům stran skutkových zjištění i právní kvalifikace. Protože dovolání nebylo v projednávané věci přípustné, stěžovatel následně podal proti oběma rozsudkům ústavní stížnost.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele ve vztahu k obsahu napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Na prvém místě považuje Ústavní soud za nezbytné konstatovat, že ve světle čl. 83 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů (dále jen "Ústava"), je jeho posláním ochrana ústavnosti lato sensu, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. Jakkoli tato ústavní delimitace dozajista nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o tak řečených obecných ústavních stížnostech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Tuto skutečnost odráží i ustálená judikatura Ústavního soudu (viz kupř. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 nebo usnesení IV. ÚS 341/05, I. ÚS 248/04 aj.). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí. Ústavní soud je proto "pouze" oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s rozhodováním o právech a povinnostech stěžovatele byly dodrženy ústavní limity, totiž zda nedošlo k porušení základního práva nebo svobody nad rámec kautel článku 4 Listiny.

Stěžovatel ve své stížnosti převážně polemizuje se skutkovými a částečně i právními závěry obecných soudů, uvádí důvody, proč by byl lepším rodičem než matka nezletilé a proč by jeho podíl na její výchově měl být větší. Ústavnímu soudu však, jak bylo vyloženo v předchozím odstavci, přezkum těchto námitek nepřísluší, není oprávněn postavit se do role soudu obecného a na základě vlastního skutkového a právního rozboru rozhodnout, že to či ono řešení se jeví v daném případě nejvhodnějším. Stěžovatel také podává demonstrativní výčet ustanovení ústavního pořádku i Úmluvy o právech dítěte, aniž by však poukázal na to, v čem konkrétně spatřuje porušení takto jednotlivě uvedených ustanovení. Odkaz na dílčí normy ústavního práva bez uvedení jejich souvislosti s konkrétním případem není způsobilý prokázat porušení konstitučně garantovaného práva nebo svobody. Jediná relevantní námitka, u níž lze mít za to, že má ústavněprávní rozměr, spočívá v tvrzení stěžovatele o tom, že mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces, protože soudy nevzaly v úvahu znalecké posudky. Z odůvodnění soudů prvního i druhého stupně ovšem prima facie plyne, že se soud těmito posudky naopak zabýval poměrně zevrubně a že je vzal patřičným způsobem v úvahu.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 15. prosince 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru