Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2174/11 #1Usnesení ÚS ze dne 14.09.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříksvědek/výpověď
předvolání
soud/jednání
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2174.11.1
Datum podání26.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 119a, § 118a, § 120, § 115


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2174/11 ze dne 14. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Przedsiębiorstwo-produkcyjno-handlowo-usługowe "Merkury" Adam i Artur Żurakowscy spółka jawna, se sídlem Prążyńska 28, Prudnik, Polská republika, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mackem, advokátem se sídlem v Jeseníku, nám. Svobody 829/17, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 75 Co 12/2011-96 ze dne 29. dubna 2011, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, podanou elektronicky dne 26. července 2011 a na výzvu doplněnou podáním ze dne 5. září 2011, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Jím byl k odvolání vedlejšího účastníka řízení (tam žalovaného) změněn rozsudek Okresního soudu v Jeseníku č. j. 3 C 17/2010-67 ze dne 8. listopadu 2010 tak, že byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení 5.184,41 PLN s příslušenstvím, a stěžovateli bylo uloženo nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady řízení před soudy obou stupňů. Tvrdí, že tímto rozhodnutím byla porušena jeho základní práva podle čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky, podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Ze stěžovatelem předložených kopií rozsudků obou stupňů a z jeho tvrzení vyplývá, že stěžovatel provozuje velkoobchod stavebním materiálem. Při této činnosti prodal vedlejšímu účastníku řízení určité zboží a žalobou se domáhal zaplacení části kupní ceny, která nebyla uhrazena. Z jediného ústního jednání, které se konalo před soudem prvního stupně, se omluvil vedlejší účastník řízení a současně i jím navržený svědek, posledně uvedený s odkazem na dlouhodobě plánovanou pracovní cestu. Soud prvního stupně žalobě zcela vyhověl, vycházeje jen z listin a tvrzení stěžovatele, jakož i z exekučních spisů vedlejšího účastníka řízení v jiných věcech. Dospěl stručně řečeno k závěru, že vedlejší účastník nedoložil, že by kupní cenu uhradil při prodeji v hotovosti, jak zněla procesní obrana, a svědeckou výpověď shledal nadbytečnou. Konstatoval přitom, že vedlejší účastník řízení i v minulosti nehradil své závazky. K odvolání vedlejšího účastníka řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, tak jak je shora uvedeno. Rozsudek byl vynesen po jediném ústním jednání, které se konalo, a to v nepřítomnosti stěžovatele. Stěžovatel se z jednání omluvil v rámci svého vyjádření k odvolání, v němž navrhl jednak potvrzení rozsudku jako věcně správného a dále, aby bylo rozhodnuto v jeho nepřítomnosti. Při ústním jednání odvolací soud znovu provedl důkaz listinami předloženými stěžovatelem. Dále provedl výslech svědka L. J., jehož navrhoval vedlejší účastník řízení již v řízení před soudem prvního stupně. Neprovedení tohoto výslechu soudem prvního stupně bylo přitom jedním z bodů odvolání.

3. Stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že rozhodl nepředvídatelně, když na rozdíl od soudu prvního stupně považoval za potřebnou svědeckou výpověď L. J. k dostatečnému zjištění skutkového stavu. O postupu odvolacího soudu se tak dozvěděl až po vynesení rozsudku, kdy se k provedené svědecké výpovědi již nemohl ani vyjádřit, ani na ni nemohl reagovat nabídkou dalších důkazů. Podle stěžovatele jej měl odvolací soud poučit o svém odlišném právním názoru a vyzvat jej k nabídnutí vlastní verze skutečnosti a k nabídnutí důkazu k jejímu prokázání. To však odvolací soud neučinil, ačkoliv jej k tomu vybízí judikatura Ústavního i Nejvyššího soudu, kterou stěžovatel bez další argumentace cituje (sp. zn. I. ÚS 3143/08, N 59/52 SbNU 583; sp. zn. I. ÚS 1744/10 ze dne 6. září 2010, sp. zn. III. ÚS 618/04, N 44/36 SbNU 469; sp. zn. I. ÚS 173/06, N 176/43 SbNU 23; rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1069/2003 ze dne 27. července 2005, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 149/2002 ze dne 16. března 2004, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 18/2004 ze dne 18. ledna 2005, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 717/2001 ze dne 18. ledna 2005, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 408/2003 ze dne 7. srpna 2003).

4. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.

5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, je pro oblast aplikace a intepretace podústavního práva, a to i pro oblast dokazování povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

6. Jak správně stěžovatel uvádí, Ústavní soud se v minulosti přihlásil k doktríně, podle níž předvídatelné může být jen takové rozhodnutí, jemuž předchází předvídatelný postup soudu při jednání a dokazování. Účastníci nesmějí být zaskočeni možným jiným posouzením věci soudem, aniž by jim bylo umožněno tvrdit skutečnosti významné z hlediska soudcova názoru a nabídnout k jejich prokázání důkazy (nález sp. zn. II. ÚS 762/10 ze dne 22. července 2010 aj.). Ovšem na druhou stranu ani obecné soudy ani Ústavní soud tu nejsou k tomu, aby za účastníky řízení domýšlely jejich procesní taktiku anebo dokonce sanovaly hrozící nebo nastalé problémy, které z ní plynou. Pro účastníky řízení totiž v prvé řadě platí zásada vigilantibus, non dormientibus iura subveniunt (Codex Iustinianus 7,40).

7. Civilní proces je ovládán zásadou ústnosti, s níž je spojena zásada bezprostřednosti. Ta v daném případě byla beze zbytku naplněna, když o všem podstatném se jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v odvolacím řízení rozhodovalo při ústním jednání. Podobně jako vedlejší účastník řízení přišel vlastní neúčastí o možnost bezprostředně brojit proti postupu soudu prvního stupně, který pro něj skončil procesním neúspěchem, tak k témuž došlo vůči stěžovateli v odvolacím řízení. Poučovací povinnost, kterou stěžovatel v rámci své argumentace vyzdvihuje, se mohla a měla uskutečnit při ústním jednání odvolacího soudu. Písemné upozornění by bylo namístě zásadně jen tehdy, pokud by procesní předpis ukládal soudu rozhodnout bez jednání. Jen v tom případě by totiž obecný soud neměl jinou možnost komunikace se stranami. O ničem jiném nevypovídají ani rozhodnutí, jichž se stěžovatel dovolává. Jak sám stěžovatel tvrdí, byl k ústnímu jednání odvolacího soudu předvolán a své účasti se výslovně vzdal a navrhl, aby bylo rozhodnuto v jeho nepřítomnosti.

8. S ohledem na procesní postoj a aktivitu vedlejšího účastníka řízení (které byly stěžovateli známy a navazovaly na postup a rozhodnutí soudu prvního stupně) bylo předvídatelné, že v odvolacím řízení může být proveden výslech svědka L. J., jakož i to, že může být zopakováno listinné dokazování. Z obojího přitom mohly plynout odlišné skutkové a následně i právní závěry odvolacího soudu, na které by stěžovatel mohl adekvátně reagovat, pokud by se o své vůli této možnosti nevzdal.

9. Konečně je z rozhodnutí odvolacího soudu patrné, že na rozdíl od soudu prvního stupně při tvorbě svých závěrů mnohem důsledněji vyšel ze skutkových a hmotněprávních tvrzení stěžovatele a že na rozdíl od soudu prvního stupně rozhodoval výhradně na základě precizně zjištěných fakt, tak jak vyplynuly z kontradiktorního postoje obou stran. Beze zbytku tak byl naplněn i princip dvojinstančnosti.

10. Ústavní soud tedy neshledal, že by postup odvolacího soudu představoval porušení principů spravedlnosti řízení a že by tak došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. září 2011

Jiří Nykodým v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru