Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2170/14 #1Usnesení ÚS ze dne 17.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
procesní - náhrada nákladů řízení - § 62
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkretroaktivita
Hospodářská soutěž
Obchodní jméno
ochranná známka
Podnikání
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2170.14.1
Datum podání25.06.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

137/1995 Sb., § 16 odst.3

441/2003 Sb., § 10 odst.2, § 52, § 29


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2170/14 ze dne 17. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Hotel Anděl s. r. o., se sídlem Radlická 40/857, Praha 5, zastoupené Mgr. Ing. Markem Němcem, advokátem se sídlem Nádražní 106, Sedlčany, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2012, č. j. 2 Cm 40/2007-285, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2013, č. j. 3 Cmo 236/2012-329, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, č. j. 23 Cdo 2044/2013-377, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti se stěžovatelce nepřiznává.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 6. 2014, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina"), práva na podnikání a provozování hospodářské činnosti podle čl. 26 odst. 1 Listiny a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Stěžovatelka uvádí, že předmětem řízení před obecnými soudy, v němž vystupovala jako (neúspěšná) žalobkyně, byl spor o účinky ochranné známky. Konkrétně se stěžovatelka domáhala, aby se žalovaná (obchodní společnost Anděl Investment Praha, s. r. o.) zdržela obchodního užívání takového označení, které obsahuje řetězec alfanumerických znaků "andel". Tvrdila rovněž, že užívání tohoto označení žalovanou je nutno považovat za nekalou soutěž. Obecné soudy však dospěly k závěru, že žalovaná užívala toto označení po právu (jako předchozí uživatelka) a nikoliv nekalosoutěžně, a žalobě (resp. následným opravným prostředkům) proto nevyhověly.

3. Ve své ústavní stížnosti uplatňuje stěžovatelka proti rozhodnutím obecných soudů v zásadě tři námitky. První z těchto námitek brojí proti právnímu závěru obecných soudů, podle něhož je povinna strpět užívání předmětného obchodního označení žalovanou, neboť žalované vzniklo právo k užívání tohoto označení předtím, než stěžovatelka podala přihlášku k ochranné známce.

4. Druhá námitka polemizuje s obecnými soudy v otázce, zda se žalovaná užíváním předmětného obchodního označení dopustila nekalé soutěže; stěžovatelka na rozdíl od obecných soudů setrvává na tvrzení, že tomu tak je.

5. Podle třetí námitky pak obecné soudy nesprávně (a retroaktivně) na věc aplikovaly zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (zákon o ochranných známkách); stěžovatelka tvrdí, že měla být aplikována "stará" úprava obchodních známek, tj. zákon č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách. Zároveň stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že aplikace staré právní úpravy by zvrátila rozhodnutí obecných soudů ve věci samé. Vytýkaná pochybení obecných soudů v této věci prý byla natolik závažná, že ve svém důsledku vedla k porušení jejích základních práv.

6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

7. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Jak již bylo shora uvedeno, uplatnila stěžovatelka ve svém návrhu v zásadě tři námitky. Jako první se Ústavní soud zabýval námitkou vztahující se k údajně retroaktivní aplikaci zákona č. 441/2003 Sb., neboť pokud by tato námitka byla důvodná, bylo by zřejmě bezpředmětné věnovat bližší pozornost námitkám dalším, směřujícím proti meritornímu řešení celé věci obecnými soudy.

10. Stěžovatelčina námitka, podle níž obecné soudy problém intertemporality (resp. vztahu mezi zákony č. 137/1995 Sb. a č. 441/2003 Sb.) vyřešily nesprávně a dokonce protiústavně, je však zjevně neopodstatněná. Ústavní soud zdůrazňuje, že obecné soudy se otázkou intertemporality podrobně zabývaly a svůj závěr o aplikaci zákona č. 441/2003 Sb. řádně odůvodnily (srov. zejména napadený rozsudek Nejvyššího soudu, str. 11-12), přičemž odkázaly i na relevantní judikaturu a doktrinární názory jejich postup podporující. Jejich závěry jsou přitom založeny na racionální a ústavně konformní interpretaci relevantních intertemporálních ustanovení. V tomto ohledu tudíž Ústavní soud může z důvodu stručnosti na odůvodnění napadených rozhodnutí - maje je za ústavně konformní - bez dalšího odkázat.

11. Přitakat pak Ústavní soud nemohl ani stěžovatelčiným námitkám směřujícím proti samotnému meritornímu závěru obecných soudů, podle něhož žalovaná předmětné označení užívala po právu a nikoliv nekalosoutěžně. Řešení této otázky totiž spočívá výhradně na výkladu podústavního práva, do něhož Ústavnímu soudu - jak již shora vyloženo - zásadně nepřísluší vstupovat.

12. Prvním klíčovým problémem v této otázce byl spor o to, jak (extenzivně či restriktivně) vyložit pojem (předchozího) užívání obchodního označení. Stěžovatelka má za to, že tento pojem by měl být vykládán restriktivně, tj. že za toto užívání nelze považovat např. pouhé použití v reklamě či na internetových stránkách předtím, než uživatel skutečně pod tímto označením "prodával" určitou službu (v tomto případě hotelové služby). Obecné soudy se nicméně přiklonily k výkladu širšímu, podle něhož má být za užívání považováno i používání obchodního označení v rámci přípravy podnikání (např. pro propagační účely); v rozhodné době tedy nemusí být pod předmětným obchodním označením služba či zboží přímo prodávána. Aplikace tohoto právního názoru na projednávanou věc pak vedla k závěru, že žalované právo k užívání obchodního označení vzniklo. Proti takto formulovanému - a opět řádně odůvodněnému - závěru ovšem Ústavní soud nemá ústavněprávních námitek již z toho důvodu, že se jedná o klasický interpretační spor v rovině podústavního práva, ve kterém zcela absentuje ústavní rozměr.

13. Obdobné lze uvést i ve vztahu k námitce stěžovatelky, podle níž obecné soudy nesprávně posoudily otázku, zda se žalovaná dopustila užíváním obchodního označení nekalosoutěžního jednání. Obecné soudy svůj závěr, podle něhož jednání žalované nebylo v rozporu s dobrými mravy soutěže, řádně odůvodnily (srov. např. napadený rozsudek Nejvyššího soudu, str. 11), přičemž poukázaly zejména na podstatnou odlišnost obchodních označení užívaných stěžovatelkou a žalovanou. Ani v tomto ohledu tak Ústavní soud proti napadeným rozhodnutím nemá žádných ústavněprávních námitek.

14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

15. Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť již sám výsledek řízení postup dle ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu neumožnil.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. března 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru