Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 217/98Nález ÚS ze dne 22.06.1999K odmítnutí tzv. blanketního dovolání

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBrožová Iva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkinterpretace
směnky, šeky
lhůta/hmotněprávní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 95/14 SbNU 283
EcliECLI:CZ:US:1999:2.US.217.98
Datum podání12.05.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 242 odst.4, § 209, § 241, § 243c, § 43


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 217/98 ze dne 22. 6. 1999

N 95/14 SbNU 283

K odmítnutí tzv. blanketního dovolání

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti ing.

R. B., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.

2. 1998, čj. 1 Odon 84/97-203, za účasti Nejvyššího soudu ČR,

Brno, Burešova 20, jako účastníka řízení, se souhlasem účastníků

bez ústního jednání, takto:

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 2. 1998, čj. 1 Odon

84/97-203, se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ve své včas podané ústavní stížnosti domáhal

s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod a čl. 90 Ústavy ČR zrušení shora uvedeného usnesení

Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti

rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 9. 1996, čj. 4 Cmo

637/95-152, jako opožděné. Porušení svých ústavních práv

stěžovatel spatřuje v tom, že Nejvyšší soud nesprávně považoval za

datum podání dovolání teprve den, ve kterém své, již dříve

v dovolací lhůtě podané, blanketní dovolání zdůvodnil a jako

opožděné toto odmítl. Stěžovatel má za to, že pochybení Nejvyššího

soudu ČR spočívá jednak v tom, že nesprávně vztáhl ustanovení §

242 odst. 4 o.s.ř. na možnosti odstranit vady včas podaného

dovolání a dále v jeho názoru, že po uplynutí dovolací lhůty již

nelze účinně blanketní dovolání doplnit o chybějící náležitosti.

Podle stěžovatele zdůvodnění blanketního dovolání nelze považovat

za změnu již jednou uvedených dovolacích důvodů a rozsahu

dovolání, jak má na mysli ustanovení § 242 odst. 4 o.s.ř. Pokud

blanketní dovolání nemělo náležitosti požadované zákonem, jednalo

se dle stěžovatele o odstranění vad podání. O odstranění

nedostatků v náležitostech dovolání by měl přitom dbát soud prvého

stupně, a to postupem dle § 209 a 43 o.s.ř., přičemž k zastavení

dovolacího řízení by mohl soud přistoupit dle stěžovatele jen

tehdy, jestliže byl účastník k odstranění vad podání řádně vyzván

a jestliže vady podání nebyly přes výzvu odstraněny a konečně

jestliže pro tento nedostatek nelze v řízení pokračovat. Závěrem

stěžovatel poukázal na rozdílnou praxi Nejvyššího soudu v případě

blanketních dovolání.

Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení ve svém vyjádření

k ústavní stížnosti uvedl, že při rozhodování o dovolání

stěžovatele zaujal stanovisko, že neodůvodněné blanketní dovolání

nelze považovat za dovolání ve smyslu § 236 odst. 1 a § 241 odst.

2 o.s.ř. Pokud by soud kvalifikoval blanketní dovolání jako

dovolání sice včas podané, ale vadné, zvýhodňoval by tím

dovolatele, který v rozporu se zákonem své dovolání vůbec

neodůvodnil proti dovolateli, který dovolání řádně odůvodnil

a následně by chtěl rozšířit či jinak změnit jeho důvody. Prvý

dovolatel by totiž mohl bez jakéhokoliv jiného omezení než lhůtou

k odstranění vad podání "měnit" důvody svého dovolání v tom směru,

že by je formuloval teprve následně k výzvě soudu, čímž by získal

podstatně delší lhůty k promyšlení svého postupu a formulaci

dovolacích důvodů. Při takovém výkladu by pak bylo v zájmu

dovolatelů dovolání neodůvodňovat a tak způsobovat průtahy

v řízení. Nejvyšší soud dále ve svém vyjádření uvedl, že blanketní

dovolání lze považovat za dovolání včas podané mimo případy

uvedené v § 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř. pouze tehdy, když je

dovolatel odůvodnil sice následně, ale ve lhůtě k podání dovolání.

Vzhledem k tomu, že důvody podle § 242 odst. 3 o.s.ř. Nejvyšší

soud v projednávané věci neshledal a dovolatel ve lhůtě dovolání

neodůvodnil, považoval dovolání za opožděné a odmítl je.

Stěžovatel k vyjádření Nejvyššího soudu svým podáním ze dne

1. 3. 1999 stran údajného zvýhodnění v důsledku delší lhůty, ve

které mohl "měnit" důvody svého dovolání, odkázal na rozhodnutí

Vrchního soudu, jímž rozsah i důvody dovolání byly již dány.

AH Praha, a.s., se svým podáním ze dne 25. 2. 1999 vzdal

postavení vedlejšího účastníka řízení dle ustanovení § 28 odst.

2 zák. č. 182/1993 Sb.

Vzhledem ke stěžovatelem tvrzenému porušení ústavně

zaručených základních práv, tak jak předpokládá § 72 zák. č.

182/1993 Sb., nezbylo Ústavnímu soudu, jakožto orgánu ochrany

ústavnosti ve smyslu čl. 83 Ústavy, než se věcí zabývat.

Ze spisu Krajského obchodního soudu v Ostravě, sp. zn. 23 Cm

1170/95, Ústavní soud zjistil, že na návrh žalobce A.H. Praha,

a.s., vydal Krajský obchodní soud v Ostravě dne 22. 9. 1995 pod

čj. 2 Sm 64/95-50 směnečný platební rozkaz, ve kterém byla

stěžovateli uložena povinnost zaplatit částku 8.000.000,- ATS

s příslušenstvím. Ke včas podaným námitkám stěžovatele krajský

obchodní soud rozsudkem ze dne 25. 10. 1995, čj. 23 Cm

1170/95-100, zrušil směnečný platební rozkaz a uložil stěžovateli

povinnost zaplatit směnečnou pohledávku přepočtenou na koruny ve

výši 20.696.000,- Kč. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne

10. 9. 1996, čj. 4 Cmo 637/95-152, byl změněn výše uvedený

rozsudek Krajského obchodního soudu v Ostravě tak, že směnečný

platební rozkaz Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 22.

9. 1995, čj. 2 Sm 64/95-50, kterým byla uložena stěžovateli

povinnost zaplatit AH Praha, a.s., 8.000.000,- ATS

s příslušenstvím, se ponechává v platnosti. Rozsudek nabyl právní

moci 25. 10. 1996. Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku dne 22.

11. 1996 u Krajského obchodního soudu v Ostravě blanketní

dovolání, mající náležitosti § 241 odst. 1 i 241 odst. 2 a 42

odst. 4 o.s.ř. vyjma důvodů dovolání, rovněž vypočtených v § 241

odst. 2 o.s.ř., s tím, že odůvodnění zašle do 14 dnů. Dne 28. 11.

1996 stěžovatel podal u krajského obchodního soudu odůvodnění

svého dovolání. Dále Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud ČR

ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 24. 2. 1998, čj. 1

Odon 84/97-203, dovolání jako opožděné odmítl. V odůvodnění uvedl,

že z ustanovení § 242 odst. 4 o.s.ř. vyplývá, že po uplynutí lhůty

k podání dovolání již nelze měnit důvody dovolání a rovněž ani

uvádět důvody nové. Stěžovatel měl proto podle Nejvyššího soudu

možnost své dovolání doplnit do konce lhůty k podání dovolání,

protože tak učinil až po uplynutí této lhůty, považoval Nejvyšší

soud jeho dovolání za opožděné, když jeho podání bylo lze

považovat za dovolání až okamžikem, kdy došlo soudu podání

obsahující i důvody dovolání.

Ústavní soud poté, co přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele

spolu s připojeným spisem Krajského obchodního soudu v Ostravě,

sp. zn. 23 Cm 1170/95, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je za

situace, kdy Nejvyšší soud zcela abstrahoval od stěžovatelem

podaného blanketního dovolání dne 22. 11. 1996, důvodná, a to

proto, že ústavní stížností napadené rozhodnutí, odmítající

stěžovatelovo dovolání jako opožděné, de facto založilo dvě

kategorie náležitostí dovolání, upravených jednotně v ustanovení

§ 241 o.s.ř. A to jednak na ty náležitosti dovolání, jejichž

nedostatek soud odstraňuje postupem dle § 209 a 43 o.s.ř. za

použití § 243c o.s.ř., a dále na ty, resp. na tu, kterou

neodstraňuje a za kterou Nejvyšší soud považuje dovolací důvody

vzhledem k úpravě obsažené v § 242 odst. 4 o.s.ř., z níž plyne, že

po uplynutí lhůty pro podání dovolání nelze měnit ani rozšiřovat

dovolací důvody. To vše, aniž by vzal v úvahu, že vlastní

formulování dovolacích důvodů není ani změna již zformulovaných

důvodů na jiné ani jejich kvantitativní rozšíření. Ostatně

i odborná literatura (např. Vilém Steiner: Občanské právo procesní

v teorii a praxi, str. 186) považuje změnu návrhu, ke které patří

i rozšíření návrhu, za úkon, kterým účastník řízení disponuje

předmětem řízení a který dle názoru Ústavního soudu v případě

blanketního dovolání dosud není dán a proto také jeho nedostatek

může být jenom nedostatek náležitostí návrhu, resp. dovolání,

a nikoliv dispozice předmětem řízení. Stručně řečeno, protože

dovolací důvody jsou náležitostí dovolání jako kterákoliv jiná,

upravená v § 241 o.s.ř., a protože v situaci, kdy ještě nedošlo

k vlastnímu zformulování dovolacích důvodů, nelze aplikovat § 242

odst. 4 o.s.ř., neboť nelze měnit ani rozšiřovat to, co ještě

neexistuje, má Ústavní soud za to, že napadené rozhodnutí, kterým

bylo dovolání podané již 22. 11. 1996 a mající ke dni 28. 11.

1996 všechny předepsané náležitosti, aniž by soud dostál svým

povinnostem, vyplývajícím z § 209 a 43 o.s.ř. a § 243c o.s.ř.,

odmítnuto, porušilo stěžovatelovo právo na přístup k soudu dle čl.

36 odst. 1 Listiny i dle čl. 6 odst. 1 Mezinárodní úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť spolu

s konstantní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva má

Ústavní soud za to, že právo na přístup k soudu zaujímá v každé

demokratické společnosti natolik významné místo, že jeho zužující

výklad neodpovídá cíli ani předmětu ochrany dle čl. 6 Úmluvy (In

a democratic society within the meaning of the Convention the

right under Article 6.1 holds such a prominent place that the

restrictive interpretation of Article 6.1 would not correspond to

the aim and purpose of that provision Delcourt versus Belgium

1970 Evropského soudu). Rovněž tak se v této souvislosti sluší

odkázat i na rozhodnutí Evropského soudu ve věci Airey versus

Ireland 1979, které dovozuje z čl. 6 Úmluvy pozitivní povinnost

státu zajišťovat praktický a účinný přístup k soudu (The

Contracting States are also under a positive obligation to provide

practical and effective access to court.) a dále stanoví, že

přístup k soudu musí být skutečný a ne formální (Access to

a judicial forum must be substantive, not just formal). Obdobně

bylo judikováno ve věci Golder versus UK 1975, když Evropský soud

vyslovil, že právo na přístup k soudu znamená skutečný, faktický

přístup stejně tak jako právní (The right of access means access

in fact, as well as in law).

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že samotná úvaha Nejvyššího

soudu, uvedená ve vyjádření k ústavní stížnosti o možném obcházení

zákonné dovolací lhůty těmi, kteří dovolání neodůvodnili,nemůže

být interpretačním pravidlem pro odepření práva na přístup k soudu

již proto, že předjímá úmysl dovolatele obcházet zákonem

stanovenou lhůtu pro podání dovolání, přesto, že příčiny neuvedení

dovolacích důvodů mohou být objektivní, zejména jde-li o řízení,

kde je obligatorní zastoupení advokátem, a navíc proto, že je

nepřípustné, aby interpretace soudu byla podřízena spekulativní

úvaze typu praesumpce viny, jsou-li soudy povolány k poskytování

spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož

i k výchově zachovávání zákonů, k čestnému plnění povinností

a k úctě k právům spoluobčanů (§ 1 o.s.ř.).

Z důvodů shora uvedených Ústavní soud dle ustanovení § 82

odst. 1 a 3 zák. č. 182/1993 Sb. vyhověl ústavní stížnosti

a napadené rozhodnutí Nejvyššíhosoudu zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 22. 6. 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru