Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 217/2000Nález ÚS ze dne 27.09.2000Povinnost platit soudní poplatek ve správním soudnictví; právo na soudní ochranu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkřízení/zastavení
poplatek/soudní
Doručování
PoznámkaPřekonáno novou právní úpravou ve smyslu nálezu Pl. ÚS 2/07.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 138/19 SbNU 253
EcliECLI:CZ:US:2000:2.US.217.2000
Datum podání06.04.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

549/1991 Sb., § 9 odst.1, § 9 odst.2

99/1963 Sb., § 49 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 217/2000 ze dne 27. 9. 2000

N 138/19 SbNU 253

Povinnost platit soudní poplatek ve správním soudnictví; právo na soudní ochranu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti L.

G., právně zastoupené JUDr. R. S., za účasti účastníka řízení

Krajského soudu v Hradci Králové a vedl. účastníka Finančního

ředitelství v Hradci Králové, proti usnesení Krajského soudu

v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2000, č. j. 30 Ca 25/2000-12,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2.

2000, č. j. 30 Ca 25/2000-12, se zrušuje.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu

dne 6. 4. 2000, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení

Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2000, č. j. 30 Ca

25/2000-12, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 25. 2. 2000,

č. j. 30 Ca 25/2000-12, rozhodl tak, že řízení se zastavuje. Své

rozhodnutí odůvodnil soud tím, že stěžovatelka nezaplatila soudní

poplatek ani po té, co byla soudem vyzvána k jeho zaplacení ve

stanovené 8 denní lhůtě.

Žalobou u soudu se stěžovatelka domáhala přezkoumání

rozhodnutí orgánu veřejné správy - rozhodnutí Finančního

ředitelství v Hradci Králové ze dne 30. 11. 1999, č. j.

FŘ/2666/110/99. Tato žaloba podléhá soudnímu poplatku 1 000 Kč

(pol. 17 sazebníku soudních poplatků, který tvoří přílohu zák. č.

549/1991 Sb. o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů),

který byl splatný spolu s podáním žaloby. Protože stěžovatelka

poplatek nezaplatila, krajský soud ji k tomu prostřednictvím

jejího právního zástupce vyzval a stanovil lhůtu k zaplacení 8

dnů. Zároveň ji poučil, že pokud výzvě nevyhoví, bude řízení

zastaveno. Právnímu zástupci stěžovatelky byla výzva doručena dne

14. 2. 2000. Ve stanovené lhůtě stěžovatelka výzvě nevyhověla a do

vydání rozhodnutí o zastavení řízení poplatek nezaplatila. Krajský

soud proto řízení zastavil s odkazem na ust. § 9 odst. 1, 2 zák.

č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Současně rozhodl,

že stěžovatelka nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Protože proti výše uvedenému rozhodnutí krajského soudu není

opravný prostředek přípustný, podala stěžovatelka stížnost

k Ústavnímu soudu.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že výzva

k zaplacení soudního poplatku byla doručena jejímu právnímu

zástupci dne 14. 2. 2000. Stěžovatelce nebyla výzva k zaplacení

soudního poplatku krajským soudem zaslána. Právní zástupce

stěžovatelky jí zaslal doporučenou výzvu k zaplacení soudního

poplatku dne 15. 2. 2000. Z důvodů prodlevy mezi doručením výzvy

od právního zástupce stěžovatelce, vyzvednutí písemnosti na poště

a zaplacení soudního poplatku, byl soudní poplatek zaplacen po

soudem stanovené lhůtě dne 26. 2. 2000.

Stěžovatelka namítá, že krajský soud porušil její ústavně

zaručené základní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva

u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny

tím, že výzva k zaplacení soudního poplatku byla zaslána pouze

právnímu zástupci stěžovatelky a nikoli i samotné stěžovatelce,

a následně bylo řízení zastaveno pro nezaplacení soudního

poplatku. Stěžovatelka ve své stížnosti odkazuje na ust. § 49

odst. 1 o. s. ř., podle kterého má-li účastník zástupce s plnou

mocí po celé řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci.

Má-li však účastník osobně v řízení něco vykonat, doručuje se

písemnost nejen zástupci, ale i jemu. Povinnost zaplatit soudní

poplatek zákon ukládá stěžovatelce, nikoli jejímu právnímu

zástupci (ust. § 2 odst. 1, 5 zák. č. 549/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů), stěžovatelka sama tedy byla povinna něco

konat ve smyslu ust. § 49 odst. 1 o. s. ř. S ohledem na shora

citované ustanovení o. s. ř. tedy podle stěžovatelky soud

nepostupoval správně, neboť výzvu k úhradě soudního poplatku měl

zaslat nejen právnímu zástupci, ale i stěžovatelce. Stěžovatelka

současně odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS

238/99.

Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Hradci

Králové, sp. zn. 30 Ca 25/2000, jakož i vyjádření tohoto soudu

k projednávané věci.

Ve svém vyjádření Krajský soud v Hradci Králové uvedl, že je

přesvědčen, že v dané věci postupoval v souladu s platnými

právními předpisy a neporušil stěžovatelkou citovaná práva

zaručená Ústavou a Listinou, a odkázal na odlišná rozhodnutí

Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 190/99, I. ÚS 538/99, III. ÚS

446/99, než jaké cituje stěžovatelka.

V projednávané věci byla poplatníkem soudního poplatku ze

žaloby proti rozhodnutí orgánu veřejné správy stěžovatelka (ust.

§ 2 odst. 5 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění

pozdějších předpisů). Věc sama ani stěžovatelka nejsou od poplatku

osvobozeny (ust. § 11 cit. zák.). Poplatková povinnost vzniká

podáním žaloby (ust. § 4 cit. zák.) a poplatek je splatný vznikem

poplatkové povinnosti, tedy v tentýž okamžik (ust. § 7 odst. 1

cit. zák.). Z uvedeného vyplývá, že zaplacení soudního poplatku je

úkon, který musí, resp. měla osobně vykonat sama stěžovatelka.

Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud

k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.

Ve svém nálezu, sp. zn. IV. ÚS 238/99, Ústavní soud odkazuje

na právní názor krajského soudu publikovaný v Bulletinu advokacie

č. 8/1998 (podle kterého ust. § 49 odst. 1, věta druhá o. s. ř.,

z něhož plyne, že má-li účastník osobně v řízení něco vykonat,

doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu, se vztahuje i na

výzvu k zaplacení soudního poplatku), konstatoval, že výzvu

k zaplacení soudního poplatku je třeba doručit nejen právnímu

zástupci, ale i účastníkovi samému, neboť jde o případ, kdy

účastník sám má v řízení něco konat. Pokud se tak nestalo a přesto

došlo k zastavení řízení o správní žalobě pro nezaplacení soudního

poplatku, představuje takový postup porušení § 49 odst. 1 o. s.

ř., které v konečném důsledku vedlo k zastavení řízení, zásah do

ústavně zaručeného základního práva domáhat se stanoveným postupem

svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotveného v čl.

36 odst. 1 Listiny, jakož i k porušení čl. 90 Ústavy, který

stanoví, že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem

stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, a to zejména

z toho důvodu, že ve správním soudnictví z důvodu neexistence

jakéhokoli opravného prostředku, soud nemá možnost jakkoli

zohlednit dodatečné zaplacení soudního poplatku a v řízení

pokračovat.

Tento závěr není v rozporu s usnesením Ústavního soudu, sp.

zn. III. ÚS 446/99, ve kterém stěžovatelka namítala porušení práva

na spravedlivý proces nesprávným postupem soudu, který zastavil

řízení pro nezaplacení soudního poplatku v okamžiku, kdy poplatek

byl již zaplacen a současně vyloučil možnost odvolání proti

usnesení o zastavení řízení. V této kauze Ústavní soud vyslovil

právní názor, že při rozhodování ve věcech správního soudnictví je

podání opravných prostředků podle § 250j odst. 4 o. s. ř.

vyloučeno, a tudíž je ustanovení § 9 odst. 4 zákona o soudních

poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, pro řízení ve věcech

správního soudnictví nepoužitelné, neboť v těchto věcech

účastníkům řízení žádná lhůta neběží. Ústavní stížnost Ústavní

soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Ve věci, sp. zn. III. ÚS 190/99, kterou rovněž nelze

vztáhnout na nyní projednávaný případ, stěžovatelka podanou

ústavní stížností namítala porušení práva na soudní ochranu tím,

že soud řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil, ačkoli

k zaplacení soudního poplatku nebyla vyzvána a o následcích

nezaplacení soudního poplatku nebyla poučena. Ústavní soud podanou

ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou

s odůvodněním, že jestliže stěžovatelka přes řádnou výzvu

a poučení o následcích nezaplacení soudního poplatku tento

poplatek nezaplatila, obecný soud důvodně a ve shodě se zákonem

řízení o stěžovatelčině žalobě zastavil a tvrzení o protiústavním

odepření soudní ochrany nemá tak oporu ani ve stavu věci ani

v ústavním pořádku republiky.

Krajský soud v Hradci Králové rovněž odkazuje na odlišné

rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 538/99, k tomu je

třeba uvést, že řízení v dané věci dosud nebylo ukončeno.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy

a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných

soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud

oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím

těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním

zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

V projednávané věci došlo k porušení ustanovení § 49 odst.

1 o. s. ř., které v konečném důsledku vedlo k zastavení řízení,

a současně představuje též zásah do ústavně zaručeného základního

práva stěžovatelky domáhat se stanoveným postupem svého práva

u nezávislého a nestranného soudu, zakotveného v čl. 36 odst. 1

Listiny, jakož i čl. 90 Ústavy, podle kterého jsou soudy povolány

především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly

ochranu právům.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud v souladu

s ustanovením § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, návrhu vyhověl a napadené usnesení

Krajskéhosoudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2000, č. j. 30 Ca

25/2000-12, zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 27. září 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru