Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2168/10 #1Usnesení ÚS ze dne 09.12.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika t... více
Věcný rejstříkDokazování
trestný čin/krádež
svědek/výpověď
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.2168.10.1
Datum podání27.07.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 247 odst.1 písm.e

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 2 odst.5, § 125, § 265i odst.1 písm.e


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2168/10 ze dne 9. 12. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. M., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Turkem, advokátem se sídlem Slovanská tř. 66, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2008 sp. zn. 7 Tdo 182/2010 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 5. 2009 sp. zn. 8 To 173/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 7. 2010, která splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení uvedených ústavních práv spatřuje v tom, že celé trestní řízení bylo vedeno jednostranně, neobjektivně a nezákonně. Byly opatřovány toliko důkazy, svědčící v jeho neprospěch, přičemž nebylo vyhověno jeho návrhům na doplnění dokazování. Nápravu nesjednal ani odvolací soud, před nímž se stěžovatel domáhal provedení výslechu svědků U., H. a Z., jimiž chtěl prokázat, že když bral peníze z igelitky, domníval se, že jde o tašku jeho družky. Má za to, že jednostranným dokazováním nemohl být zjištěn skutečný stav věci. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěry dovolacího soudu, neboť z jeho dovolání, v němž namítal nedostatečný rozsah dokazování a nesprávné hodnocení důkazů, je patrné, že brojil i proti právní kvalifikaci skutku.

Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin bylo zjištěno, že Okresní soud Plzeň-sever uznal stěžovatele rozsudkem ze dne 16. 3. 2009 sp. zn. 1 T 147/2008 vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání třinácti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu dle § 49 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni napadeným usnesením zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu zákazu činnosti. Jinak ponechal rozsudek beze změny.

Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g),h) tr. ř., které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jakož i ustanovení § 125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze tehdy, pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34).

Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní projednávané věci, kdy stěžovatel namítá nedostatečný rozsah dokazování a nesprávné hodnocení důkazů, čímž se snaží dosáhnout změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje.

Ústavní soud má za to, že z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze obecným soudům nic vytknout. Soud prvního stupně provedl všechny potřebné důkazy, vytvořil si dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a provedené důkazy následně hodnotil v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Se zjištěným skutkovým stavem se odvolací soud zcela ztotožnil. Závěry, k nimž tyto soudy dospěly a které vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, považuje Ústavní soud za logické a ucelené v takové míře, která umožňuje závěr o vině stěžovatele.

Oba soudy ostatně řešily obdobné námitky, jaké stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti, a jeho obhajobu, že sice s předmětnou igelitkou manipuloval a vzal z ní peníze, ale domníval se, že jde o tašku jeho družky, a jednal tedy v omylu, přesvědčivě vyvrátily s poukazem na provedené důkazy (výpověď poškozené, záznam z bezpečnostní kamery, umístěné v baru, listinné důkazy), které stěžovatele jednoznačně usvědčují. V tomto směru lze odkázat především na podrobné a ústavně konformní odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud v hodnotícím procesu obou soudů neshledal žádnou libovůli, která by jedině mohla vést k vydání zrušujícího nálezu. Proto ani námitku dopadající na právní posouzení skutku (údajnou absenci zavinění) nelze shledat opodstatněnou, neboť stěžovatel i tuto svou výhradu založil na polemice se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů (viz přiléhavé odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu).

Ústavního rozměru nedosahuje ani argument stěžovatele o neprovedení jím navrhovaných důkazů. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že není povinností obecného soudu vyhovět každému návrhu na provedení důkazu, musí však ve svém rozhodnutí vyložit, z jakého důvodu navržený důkaz neprovedl (viz nález sp. zn. III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 2, č. 49). I dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva neprovedení navrhovaného důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům, pokud své zamítavé rozhodnutí odůvodní (srov. Barbera, Messegué a Jabardo proti Španělsku, 1988). Této povinnosti soudy obou stupňů plně dostály, neboť ve svých rozhodnutích velmi podrobně a přesvědčivě vysvětlily, proč návrhy vznesené obhajobou jako nadbytečné zamítly.

Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem obecných soudů při posuzování trestní odpovědnosti stěžovatele bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces či jiná ústavně garantovaná práva. Z uvedených důvodů postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru