Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2168/07 #1Nález ÚS ze dne 30.04.2008K povinnosti soudů vypořádat se s námitkami obžalovaného. K použitelnosti důkazu pachovou zkouškou.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Karviná
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Ostrava
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Karviná
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účast... více
Věcný rejstříkdůkaz/nezákonný
důkaz/volné hodnocení
procesní postup
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 82/49 SbNU 185
EcliECLI:CZ:US:2008:2.US.2168.07.1
Datum vyhlášení30.04.2008
Datum podání20.08.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 4, čl. 90

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 40 odst.3, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 36

141/1963 Sb., § 33 odst.1, § 114 odst.2, § 2 odst.5


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Obecné soudy (především druhého a třetího stupně), které se řádně nevypořádají s námitkami obžalovaného, porušují svou povinnost poskytovat ochranu právům stanovenou čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky a tím i základní právo na osobní svobodu garantované čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, právo na rovnost účastníků řízení garantované čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na obhajobu garantované čl. 40 odst. 3 Listiny.

Případná pochybení ve fázi přípravy důkazu pachovou zkouškou (např. v případě, že ve spise chybí protokol o odebrání pachové stopy, v řízení je srovnávána pouze jedna odebraná pachová stopa se stopami zajištěnými, přičemž obžalovaný tvrdí, že mu byla pachová stopa odebrána vícekrát), nemohou být bez vlivu na procesní použitelnost takového důkazu. Takový postup by mohl porušit právo obžalovaného na obhajobu garantované čl. 40 odst. 3 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele M.D. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 30. dubna 2008 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 777/2007 ze dne 18. července 2007 a usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 5 To 733/2006 ze dne 9. ledna 2007. Návrh na zrušení rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočka Havířov sp. zn. 101 T 196/2006 ze dne 2. listopadu 2006 zamítl.

Narativní část

Napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže, nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů a dvojnásobným trestným činem úvěrového podvodu dle obžaloby. Odvolání stěžovatele bylo napadeným usnesením zamítnuto jako nedůvodné a napadeným usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud se zabýval pouze nejvýznamnějším bodem obžaloby (loupežným přepadením banky).

Ústavní soud kritizoval postup obecných soudů především při hodnocení jednotlivých důkazů, ze kterých vyvodily svůj závěr o vině stěžovatele. Poukázal na to, že soud prvého stupně vycházel z videozáznamu bezpečnostní kamery, výpovědí pracovnic banky, ohledání místa činu a srovnání pachových stop. Odvolací soud naproti tomu dospěl k závěru o vině stěžovatele na základě výpovědí svědků. Vůbec se však nezabýval důkazem pachovou zkouškou a nereagoval tak ani na námitky stěžovatele uvedené v odvolání, které se týkaly právě způsobu provedení pachové zkoušky. Dovolací soud vyšel ze snímků videozáznamu a důkaz pachovou zkouškou označil za podpůrný.
Pokud jde o hodnocení důkazu pachovou zkouškou, Ústavní soud konstatoval, že stěžovatel od počátku tvrdil, že pachová zkouška byla provedena celkem třikrát, zatímco v řízení byla srovnávána pouze jedna pachová stopa stěžovatele a jedna pachová stopa svědka se dvěma pachovými stopami zajištěnými na místě činu. Tím byla zpochybněna hodnověrnost tohoto důkazu, resp. zákonnost jeho pořízení a jeho procesní použitelnost. Navíc ve spise chybí protokol o odebrání pachové stopy stěžovateli. Soud prvního stupně zamítl návrh obhajoby na provedení důkazů výslechem policistů, kteří pachové stopy stěžovateli odebrali, pro což však neměl dostatečný důvod. Odvolací soud se pak tímto důkazem nezabýval vůbec. Ústavní soud též nesouhlasil s názorem soudu dovolacího, který konstatoval, že pochybení ve fázi přípravy tohoto důkazu nemá vliv na jeho procesní použitelnost.

Dle názoru Ústavního soudu se měl námitkami a argumenty stěžovatele zabývat především odvolací (resp. dovolací) soud vzhledem k tomu, že je povolán k tomu, aby napravoval pochybení soudu prvního stupně. Navíc v tomto případě byla činnost odvolacího a dovolacího soudu iniciována na základě opravných prostředků podaných stěžovatelem a obžaloba zde vystupovala jako druhá strana sporu.

Odvolací a dovolací soud, tím že se nevypořádaly s námitkami stěžovatele, zejména ohledně srovnávací pachové stopy, porušily čl. 4 a čl. 90 Ústavy a tím základní právo stěžovatele na osobní svobodu garantované čl. 8 odst. 2 Listiny, právo na rovnost účastníků řízení garantované čl. 37 odst. 3 Listiny a právo stěžovatele na obhajobu garantované čl. 40 odst. 3 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Nykodým. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 2168/07 ze dne 30. 4. 2008

N 82/49 SbNU 185

K povinnosti soudů vypořádat se s námitkami obžalovaného. K použitelnosti důkazu pachovou zkouškou.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka - ze dne 30. dubna 2008 sp. zn. II. ÚS 2168/07 ve věci ústavní stížnosti M. D. proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 777/2007 ze dne 18. července 2007, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 5 To 733/2006 ze dne 9. ledna 2007, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání, a rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky Havířov sp. zn. 101 T 196/2006 ze dne 2. listopadu 2006, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže, trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů a trestného činu úvěrového podvodu, byl mu uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let a byla mu uložena povinnost zaplatit poškozeným škodu, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Krajského soudu v Ostravě a 3. Okresního soudu v Karviné - pobočky Havířov jako účastníků řízení a 1. Nejvyššího státního zastupitelství, 2. Krajského státního zastupitelství v Ostravě a 3. Okresního státního zastupitelství v Karviné jako vedlejších účastníků řízení.

1. Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 777/2007 ze dne 18. července 2007 a usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 5 To 733/2006 ze dne 9. ledna 2007 se ruší.

2. Návrh na zrušení rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky Havířov sp. zn. 101 T 196/2006 ze dne 2. listopadu 2006 se zamítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 17. srpna 2007 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kdy rozsudkem soudu prvního stupně byl uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že zamaskován a s pistolí v ruce vyzval pracovnici banky k vydání peněz a tato mu je po otevření trezoru vydala, trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl dopustit prodáním a darováním pervitinu několika osobám, a dvojnásobným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 a 3 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že celkem v šesti případech v žádosti o finanční úvěr uvedl nepravdivé údaje o svém zaměstnání, a za to mu byl uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou, za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. listopadu 2005 sp. zn. 12 T 165/2005, a byla mu uložena povinnost zaplatit poškozeným škodu a jedna poškozená byla odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, usnesením odvolacího soudu bylo zamítnuto jeho odvolání jako nedůvodné a usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Tvrdí, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody podle čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. V ústavní stížnosti stěžovatel konkrétně ve vztahu k trestnému činu výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů namítá, že závěr o vině spočívá pouze na výpovědích osob, které v té době prokazatelně užívaly omamné a psychotropní látky a jejich výpovědi z přípravného řízení a z řízení před soudem byly rozporné. Ve vztahu k trestnému činu loupeže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu k trestnému činu loupeže namítá, že závěr o vině nevyplývá z navzájem na sebe navazujícího řetězce nepřímých důkazů, jimiž v daném případě jsou videozáznam, porovnání pachových stop a výpovědi svědků. Z videozáznamu totiž nelze určit totožnost pachatele. Svědci, kteří jej z videozáznamu měli poznat, v době výslechů užívali omamné a psychotropní látky a při provádění pachové zkoušky bylo porušeno jeho právo na obhajobu. Obhájce totiž nebyl přítomen trojnásobnému odběru jeho pachových stop, přestože šlo o případ nutné obhajoby, a obhájce o těchto úkonech nebyl ani vyrozuměn. Poukazuje přitom na právní názor obsažený v nálezu sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179) a nálezu sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287). Ve svém souhrnu pak veškeré ve věci provedené důkazy dle jeho přesvědčení nedostačovaly k rozhodnutí o vině.

3. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a oprávněnou, řádně zastoupenou osobou, byly k ní připojeny zákonem požadované přílohy a obsahuje zákonem požadovaná tvrzení a návrh, a je tedy věcně projednatelná.

4. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Karviné - pobočky Havířov sp. zn. 101 T 196/2006 Ústavní soud zjistil, že 9. prosince 2005 byly zahájeny úkony trestního řízení ve věci přepadení bankovní pobočky neznámou osobou, které byla pod pohrůžkou použití střelné zbraně vydána peněžní hotovost. Dne 21. února 2006 byly zahájeny úkony trestního řízení ve věci podezření, že neznámá osoba poskytla dalším osobám určité množství pervitinu. V těchto věcech došlo následně k zahájení trestního stíhání proti stěžovateli a ke spojení věcí. Konečně usnesením ze dne 30. května 2006 bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 a 3 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že v dubnu a červenci 2005 v pěti případech uzavřel s různými obchodními společnostmi smlouvy o úvěru v celkové výši 56 539 Kč, přičemž při sjednání těchto smluv uváděl fiktivní zaměstnavatele a byl ve skutečnosti uchazečem o zaměstnání. Posledně uvedená věc byla rovněž sloučena s prve uvedenými. V této věci byl kromě jiných úkonů podle hlavy třetí a čtvrté první části trestního řádu dne 3. dubna 2006 vyžádán policejním orgánem znalecký posudek z oboru kriminalistické techniky (metody pachové identifikace), a to pro srovnání dvou pachových stop zajištěných v místě spáchané loupeže se srovnávací pachovou konzervou stěžovatele a srovnávací pachovou konzervou P. J. K tomu specializované místní policejní pracoviště vydalo 10. dubna 2006 odborné vyjádření, že provedeným porovnáním byla zjištěna pachová shoda mezi jednou ze zajištěných pachových stop a srovnávací pachovou konzervou stěžovatele s tím, že v ostatních případech shoda zjištěna nebyla. Listiny se nacházejí na č. l. 587-592 a obsahují vedle opatření policejního orgánu jen odborné vyjádření, diagram porovnání a výpis z policejní směrnice k této metodě. Dále byli vyslechnuti svědci jednak z okruhu pracovníků přepadené banky a dále z okruhu osob, které stěžovatele znají. Rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným dle obžaloby a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou, byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 12 T 165/2005 ze dne 15. listopadu 2005, byla mu uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozeným a jeden poškozený byl se zbytkem nároku odkázán na pořad věcí občanskoprávních. Odvolání stěžovatele a státního zástupce bylo jako nedůvodné zamítnuto usnesením odvolacího soudu. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

5. Ústavní soud vyzval ostatní účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.

6. Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Má za to, že odebrání pachových stop nelze považovat za úkon, který by zásadně ovlivnil konečnou podobu meritorního rozsudku. Teprve odborné vyjádření o výsledku porovnání pachových stop bylo totiž podkladem pro věcné rozhodnutí. Zdůraznil, že závěr o vině nevycházel jen z tohoto listinného důkazu, který použil jen jako podpůrný prostředek svědčící o tom, že se stěžovatel na místě činu nacházel. Má tedy za to, že nedošlo k porušení práv stěžovatele, a proto navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.

7. Krajský soud v Ostravě má za to, že se stěžovatel pouze domáhá nového hodnocení provedených důkazů. Proto nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou a navrhuje její odmítnutí.

8. Okresní soud v Karviné - pobočka Havířov se zcela odvolal na písemné odůvodnění svého rozsudku a využil svého práva nevyjádřit se k ústavní stížnosti.

9. Nejvyšší státní zastupitelství nesouhlasí s názorem stěžovatele o nepoužitelnosti záznamu průmyslové kamery s ohledem na to, že právě z tohoto záznamu svědci stěžovatele bezpečně poznali, přičemž jeden ze svědků u stěžovatele viděl i maketu pistole. K námitkám vztaženým k pachové zkoušce poukazuje na to, že sejmutí pachové stopy lze provést i přes nesouhlas obviněného, a dále odkazuje na poslední odstavec na str. 5 a na první odstavec na str. 6 usnesení dovolacího soudu. Důkaz pachovou zkouškou přitom nepovažuje za stěžejní, za které naopak považuje důkazy prve uvedené a zajištěné údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu, které vyvracejí jeho obhajobu, že se v době přepadení zdržoval ve Frýdku-Místku.Ve vztahu ke druhému bodu obžaloby poukazuje na výpovědi D. S., V. K. a P. J. a dobu a množství drogy, kterou stěžovatel poskytnul. Nesouhlasí konečně s názorem o vadném hodnocení provedených důkazů, a proto navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost.

10. Krajské státní zastupitelství v Ostravě v plném rozsahu akceptovalo závěry obecných soudů s tím, že ohledně trestného činu loupeže byl stěžovatel od přípravného řízení jednoznačně usvědčován svědky F. D., E. G., P. J., D. S., V. K., R. K., J. Ch., V. Ka. a A. C., kteří v pachateli poznali právě stěžovatele. Označilo za nikoliv nepodstatné, že se tímto činem sám stěžovatel chlubil. Ohledně dalšího bodu obžaloby byl stěžovatel rovněž spolehlivě usvědčován, a to svědkyní G. a dalšími. Proto pro případ věcného projednávání ústavní stížnosti navrhlo její zamítnutí.

11. Okresní státní zastupitelství v Karviné na výzvu Ústavního soudu nijak nereagovalo.

12. Právo na spravedlivý proces je podle názoru Ústavního soudu limitem práva na řádný zákonný proces v tom významu, že ne každá nezákonnost rovná se nespravedlivosti a neústavnosti, ale pouze taková, která vede za uvedených předpokladů k vině obviněného. Také sama zákonnost limituje spravedlivost procesu tím, že nezákonný proces jeho spravedlivost přinejmenším ohrožuje, zejména tak, že nemůže vést ke spravedlivému potrestání pachatele [§ 1 trestního řádu (dále jen "tr. ř.")]. Základem takovéhoto potrestání musí být skutkový stav věci zjištěný bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Případné nezákonnosti nelze omluvit účelovým konstatováním, že celková spravedlivost procesu byla přece zachována a tím snad byl garantován i spravedlivý trest. Nezákonný proces nemůže přispět k rozhodnutí o oprávněnosti trestního obvinění proti konkrétní osobě, resp. není s to tuto oprávněnost náležitě garantovat [srov. nález sp. zn. III. ÚS 623/2000 ze dne 27. 5. 2003 (N 69/30 SbNU 163) aj.].

13. Jde přitom o to, že z obsahu základních procesních práv nelze vyvodit právo na procesní úspěch, ale "jen" povinnost soudu zabývat se návrhy a uplatněnou argumentací, a soud nemá právo je odmítnout nebo pominout, jestliže jsou splněny procesní podmínky, za nichž může ve věci jednat [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 36/93 ze dne 17. 5. 1994 (N 24/1 SbNU 175; 132/1994 Sb.) aj.].

14. Ústavní soud tedy vždy zdůrazňuje svoji zdrženlivost vyplývající z toho, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takovému mu zásadně nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů a jejich soulad s právním řádem na úrovni podústavního práva. Posledně uvedené je totiž Ústavou České republiky svěřeno do pravomoci obecných soudů. Ústavní soud proto vygeneroval ve své rozhodovací činnosti případy, ve kterých porušení základních procesních práv spočívalo takřka výlučně v oblasti ústavně svěřené obecným soudů, jak bylo uvedeno. Pokud jde o meritorní rozhodování, jedná se o případy konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace podústavního práva [souhrnně nález sp. zn. III. ÚS 671/02 ze dne 16. 1. 2003 (N 10/29 SbNU 69)]. Ve vztahu k důkaznímu řízení se jedná o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu [souhrnně nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)].

15. Do rámce přezkumu ústavnosti důkazního řízení zapadají i stěžovatelem uváděná rozhodnutí, která se týkají speciálně přezkumu a využití metody pachové identifikace, tedy srovnání zajištěných pachových stop se srovnávacími pachovými vzorky. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti především nijak nezpochybňuje obecnou věrohodnost samotného důkazu pachovou zkouškou, ovšem s tím, že na základě tohoto důkazu je obecně možno dospět pouze k závěru, že určitá osoba se v blíže neurčené době s největší pravděpodobností nacházela na určitém místě, a nelze tedy pouze z něj jednoznačně a bez důvodných pochybností dovodit, že se taková osoba dopustila trestného činu, který se na daném místě stal [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 394/97 (viz výše), sp. zn. II. ÚS 418/99 ze dne 3. 8. 2000 (N 116/19 SbNU 113)]. Postup orgánů činných v trestním řízení, jenž je ovládán induktivní metodou, přitom musí být, má-li vykazovat soulad s principy řádného procesu, ovládán procesní čistotou provedeného řízení, a to podle přesvědčení Ústavního soudu i co do jeho přezkoumatelnosti ve vztahu k jednotlivým dílčím komponentům (fázím) procesu dokazování, z nichž se tento skládá. Trestněprocesní teorie i praxe tyto fáze zpravidla dělí na vyhledávání důkazů; jejich opatření, provádění a procesní zajištění, jimiž si orgány činné v trestním řízení zákonem stanoveným způsobem opatřují z pramene důkazu zprávy o skutečnostech významných pro věc a tyto zachycují v příslušném protokolu (§ 55 tr. ř.); dále pak na fázi, v níž dochází k prověrce důkazů, a vyvrcholením tohoto procesu je konečně jejich hodnocení (§ 2 odst. 6 tr. ř., čl. 82 Ústavy České republiky) vedoucí k závěru o spáchání skutku obžalovanou osobou a rozhodnutí o vině a trestu či o případném zproštění obžaloby [nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 (viz výše)].

16. Jak vyplývá již z předestřené dosavadní rozhodovací činnosti Ústavního soudu, považoval Ústavní soud při posuzování této věci za prvořadé zaměření na první a nejvýznamnější bod obžaloby, za který byl stěžovatel uznán vinným a odsouzen, tedy loupežné přepadení banky, a to jak co do přístupu obecných soudů k právu na obhajobu obecně, tak konkrétně ve vztahu k důkazu pachovou zkouškou. Je třeba předeslat, že obojí mělo u každého ze stupňů obecných soudů svůj vlastní, naprosto specifický osud, přestože obsah námitek obhajoby zůstával totožný. Tyto odlišnosti přitom není možné v tomto konkrétním případě vysvětlit odlišnou funkcí jednotlivých stupňů obecných soudů.

17. Soud prvního stupně závěr o vině v podstatě založil především na vyhodnocení videozáznamu bezpečnostní kamery, podporovaném výpověďmi pracovnic banky o sledu událostí a o chování a pohybu pachatele, na což navazovalo ohledání místa činu a zajištění stop, a na jejich následném vyhodnocení, mimo jiné výsledku srovnání pachových stop. Na to pak navazovalo vyhodnocení dalších svědeckých výpovědí, a to s ohledem na vývoj náhledů některých z nich u hlavního líčení především z přípravného řízení. Naproti tomu je z odůvodnění odvolacího soudu patrný názor, že vina stěžovatele vyplývá pouze z výpovědí osob, které stěžovatele znaly (měl se chlubit a popisovat podrobnosti především použití zapalovače ve tvaru makety pistole ke spáchání činu a domluvy s pracovnicí banky, že nezapne bezpečnostní alarm) a které měly stěžovatele poznat na videozáznamu bezpečnostní kamery, resp. na snímcích z něj. Odvolací soud se totiž vůbec nezabýval důkazem pachovou zkouškou, a tudíž ani argumentací stěžovatele obsaženou v jeho odvolání, která stála především na tomto bodě. Dovolací soud pak nejprve konstatoval, že některé z pořízených snímků jsou natolik zřetelné, že svědek, který pachatele osobně znal, mohl podle nich jeho identitu bezpečně označit (zatímco soud prvního stupně konstatoval, že záznam a snímky z něj jsou nekvalitní a pachatele z něj nelze jednoznačně určit, a odkázal přitom i na stěžovatelem předložený posudek znalce z oboru kriminalistiky odvětví soudní antropologie). V návaznosti na to pak označil důkaz porovnání pachových stop za podpůrný (okrajový), a nikoliv zásadní pro otázku viny, a poukázal na povinnost obviněného podstoupit odběr srovnávací pachové stopy a na to, že sejmutí srovnávací pachové stopy bylo pouze dílčím úkonem a stěžovatel měl možnost se k tomuto důkazu jako celku vyjádřit. Všechny obecné soudy se přitom zaměřily na vyvrácení obhajoby stěžovatele, že měl být v době činu ve Frýdku-Místku, a nikoliv v Havířově, což vyvodily ze záznamu o uskutečněném telekomunikačním provozu jeho telefonního čísla a telefonního čísla jeho přítelkyně.

18. Jinými slovy, zatímco se soudy prvního a druhého stupně námitkami stěžovatele ve vztahu k důkazu srovnáním pachových stop vůbec nezabývaly (posledně uvedený se tímto důkazem nezabýval vůbec), dovolací soud konstatoval bagatelnost tohoto důkazu pro závěr o vině. Navíc ve vztahu k odběru srovnávací pachové stopy stěžovateli argumentoval jeho povinností podstoupit tento úkon, což se zcela míjí s podstatou argumentace obhajoby o nadměrném počtu odběru těchto stop a absenci jakéhokoliv záznamu o tom a o absenci přítomnosti stěžovatele či jeho obhájce u znalecké zkoušky. Do tohoto rámce pak plně zapadá i bagatelizování významu odběru srovnávací pachové stopy stěžovateli pro procesní použitelnost tohoto důkazu.

19. Obecné soudy druhého a třetího stupně tedy vedle námitek stěžovatele obsažených v opravných prostředcích ignorovaly i pokoru soudu prvního stupně ve vztahu k výsledkům dokazování a jejich hodnocení, která se projevila v konstatování, že je stěžovatel usvědčován pouze nepřímými důkazy (str. 7 poslední odstavec), a v zahrnutí výsledků všech podstatných důkazů do svých úvah. Důkaz srovnáním pachových stop soud prvního stupně při svých závěrech uvedl hned na dvou místech (str. 6 a 7) a ani jednou mu nepřičítal ryze podpůrný či dokonce podřadný význam. Konkrétně uvedl, že k závěru o vině stěžovatele vede logická, ničím nenarušená a uzavřená soustava vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících nepřímých důkazů v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich bylo možné vyvodit jediný závěr a současně vyloučit možnost některého jiného závěru, a tento závěr lze s dále uvedenou výhradou považovat za ústavně souladný.

20. V zájmu fair procesu, tak jak ho chápe ve své ustálené rozhodovací činnosti Ústavní soud, není možné ani naprosté mlčení o jednom článku takové soustavy důkazů, jak to učinil odvolací soud, ani jeho bagatelizace bez logické návaznosti na skutečnou důkazní situaci, jak to učinil dovolací soud. Závěr o vině jen na základě výpovědí svědků z okruhu osob, kterým byl stěžovatel znám, by totiž musel být obecnými soudy vyargumentován poněkud důkladněji, tedy nejenom odkazem na ně (J 5, 34-36). Není možné připustit, aby byl někdo pro trestný čin, natož tak závažný, odsouzen jen proto, "že se to říká" a je podobný pachateli. Samotné vyvracení obhajoby stěžovatelem tvrzeném pohybu v době spáchání činu také nelze považovat za usvědčující skutečnost, že stěžovatel spáchal právě vytýkaný trestný čin. V každém případě musí být z argumentace obecných soudů patrné, jakým způsobem se uceleně vypořádaly s námitkami obhajoby, což se nestalo. Není možné ani přisvědčit hodnocení zprocesnění tohoto důkazu, jak vyplývá z obsahu odůvodnění dovolacího soudu.

21. S ohledem na výše uvedené se zbývá zabývat hodnocením důkazu srovnávací pachovou zkouškou. Ústavní soud nehodlá přitom nijak polemizovat se závěrem, že stěžovatel byl povinen odběr srovnávací pachové stopy podstoupit, neboť to odpovídá i názoru, který Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. III. ÚS 528/06 ze dne 11. 10. 2007 (N 159/47 SbNU 75). Avšak za situace, kdy byla srovnávána jedna srovnávací pachová stopa stěžovatele a jedna srovnávací pachová stopa svědka P. J. se dvěma pachovými stopami zajištěnými na místě činu a stěžovatel již na počátku hlavního líčení tvrdil, že mu byla odebrána srovnávací pachová stopa celkem třikrát, byla takto vážně napadnuta hodnověrnost tohoto důkazu, resp. zákonnost jeho pořízení a jeho procesní použitelnost pro závěr o vině. Ve spisovém materiálu se přitom nenalézá žádný protokol o odebrání srovnávací pachové stopy stěžovateli, natož o opakovaném odběru a případně o jejich dalších osudech. Již soud prvního stupně se přes návrhy obhajoby na provedení důkazů výslechy policistů, kteří měli stěžovateli srovnávací pachové stopy odebrat, odmítl touto pochybností zabývat, důkazní návrh zamítl a vycházel z použitelnosti tohoto důkazu. Pro takový postup však evidentně neměl dostatečný a jednoznačný podklad, ve smyslu zásady quod non est in actis, non est in mundo. Jednoznačnou dokumentaci o dílčích komponentech tohoto důkazu je totiž třeba považovat v souladu s názorem obsaženým v nálezu sp. zn. IV. ÚS 10/02 za nezbytnou, jak bylo uvedeno výše. Odvolací soud o tomto důkazu bez vysvětlení úplně pomlčel, jak bylo uvedeno výše, a odvolání tak, jak bylo podáno, tedy vlastně vůbec neprojednal. Nelze také souhlasit s názorem dovolacího soudu, že případné pochybení ve fázi přípravy tohoto důkazu nemá vliv na jeho procesní použitelnost, protože v takovém případě by právo na obhajobu a požadavek dostatečných poznatků pro rozhodnutí byly jen bezobsažnými pojmy ve prospěch potřeby odsoudit spáchání trestného činu, tedy ve prospěch obžaloby. Konečně je na tomto místě třeba zdůraznit, že je v souladu s čl. 80 odst. 1 Ústavy České republiky především úkolem obžaloby navrhovat soudu procesně použitelné důkazy a reagovat na námitky obhajoby případným doplněním důkazních návrhů i v průběhu soudního řízení.

22. Ústavní stížnost je tedy opodstatněná. Pro vlastní procesní závěr Ústavnísoud vychází z toho, že jednání soudu prvního stupně bylo iniciováno obžalobou, zatímco činnost soudů druhého a třetího stupně byla v rozhodující oblasti viny iniciována opravnými prostředky stěžovatele. Byl to tedy především odvolací soud, kdo se měl v plném rozsahu zabývat argumentací a námitkami stěžovatele, protože obžaloba byla v jeho stupni "druhou stranou sporu", a přiměřeně totéž lze uvést na adresu dovolacího soudu. Především odvolací soud je však povolán napravovat případná procesní pochybení soudu prvního stupně, a za tímto účelem je zákonodárcem dostatečně vybaven potřebnými prostředky. Tomuto svému úkolu v daném řízení odvolací soud nedostál a dovolací soud v tomto buďto žádné pochybení neviděl, anebo je nepovažoval za podstatné. Ústavní soud však ústavně relevantní vůli zákonodárce projevenou ve stanovení konkrétních úkolů soudní soustavy považuje za jeden z prvků budujících důvěru v chod spravedlnosti a v právní jistotu a předvídatelnost práva vůbec. Svévole či nepřípustné sebeomezení vlastních úkolů ze strany obecných soudů proto nejsou ústavněprávně akceptovatelné. Proto Ústavní soud považuje za zásadní pro posuzovaný případ protiústavní postup a na něj navazující rozhodnutí soudů druhého a třetího stupně, které mohly a měly být korektory jednání soudu prvního stupně v návaznosti na argumentaci stěžovatele v opravných prostředcích, což se však nestalo.

23. Ústavnísoud tedy ústavní stížnosti zčásti vyhověl, neboť odvolací a dovolací soud ignorovaly podstatu námitek stěžovatele obsažených v opravných prostředcích, zejména ohledně dokumentace srovnávací pachové stopy stěžovatele, čímž porušily čl. 4 a 90 Ústavy České republiky a tím základní právo stěžovatele podle čl. 8 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny, a proto byla napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušena.

24. Ostatními námitkami stěžovatele se Ústavnísoud nezabýval, protože by jejich projednání nemělo vliv na výrok rozhodnutí.

25. Od ústního jednání bylo Ústavnímsoudem upuštěno, protože s tím s výjimkou Okresního státního zastupitelství v Karviné všichni účastníci a vedlejší účastníci řízení výslovně souhlasili. Jmenovaný vedlejší účastník řízení s tímto postupem souhlasil konkludentně, neboť nijak nereagoval na výzvu ke stanovisku v této věci obsahující upozornění, že absence projevu bude považována za souhlas. Proto má Ústavní soud za to, že podmínky § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu byly splněny.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru