Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2165/16 #1Usnesení ÚS ze dne 25.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
SOUD - NS
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkúvěr
pokuta/smluvní
Notář
úrok smluvní
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.2165.16.1
Datum podání02.07.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 2395, § 2048


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2165/16 ze dne 25. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Krejsy, zastoupeného Mgr. Michalem Varmužou, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Kozinova 2, Šumperk, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. 9. 2015 č. j. 27 Co 399/2015-54 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016 sp. zn. 20 Cdo 192/2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel namítá, že rozhodnutí soudu je důsledkem svévolného výkladu právních předpisů, konkrétně v rozporu s právní úpravou úroků podle občanského zákoníku. Obecné soudy podle stěžovatele zcela rezignovaly na povinnost chránit oprávněné zájmy účastníků řízení (zde stěžovatele).

2. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích shora označeným usnesením rozhodl tak, že změnil usnesení soudního exekutora JUDr. Komárka ze dne 25. 6. 2015 č. j. 34 EXE 777/2015-21 a 038EX 328/15-15 tak, že se exekuční návrh oprávněné společnosti HK Investment s. r. o. (dále jen "oprávněná") ohledně částky 95 901 Kč s 0,5% smluvní pokutou denně z částky 95 901 Kč od 2. 3. 2015 do zaplacení nezamítá. Soud konstatoval, že mezi stěžovatelem a oprávněnou byla dne 27. 11. 2014 uzavřena Dohoda o splnění závazku se svolením k vykonatelnosti formou notářského zápisu. Stěžovateli byl na základě této Dohody poskytnut úvěr ve výši 130 000 Kč a zároveň byl sjednán úrok z úvěru ve výši 20 % za rok a částka 100 Kč měsíčně za vedení úrokového účtu po celou dobu splácení, celkem tedy 228 168 Kč. Úvěr měl být stěžovatelem splácen v 72 měsíčních splátkách, každá ve výši 3 169 Kč. Pro případ prodlení stěžovatele s úhradou jakéhokoliv závazku byla sjednání smluvní pokuta ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení. V případě v prodlení se splácením úvěru měl oprávněný právo požadovat úhradu veškerých dlužných částek. Krajský soud dále dodal, že z notářského spisu plyne, že oprávněný na základě smlouvy o úvěru poskytl stěžovateli peněžní prostředky včetně dohodnutého smluvního úroku; takto dohodnutý úrok je stěžovatel povinen zaplatit bez ohledu na to, zda má plnit podle splátkového kalendáře obsaženého ve smlouvě o úvěru nebo zda je oprávněným dluh vymáhán v exekuci podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti.

3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Konstatoval, že stěžovatel dovozoval přípustnost podaného dovolání z tvrzení, že soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Stěžovatel však neuvedl, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit. Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání stěžovatele není podle platné právní úpravy možné shledat přípustným.

II.

4. Ústavní soud předně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu, event. porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

5. Ústavní stížnost stěžovatele brojí zejména proti závěrům odvolacího soudu, který zavázal stěžovatele k úhradě smluvní pokuty. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 3347/12 (N 194/75 SbNU 189) a ustálené rozhodovací praxe obecných soudů se podává, že podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti lze nařídit exekuci mimo jiné jen tehdy, obsahuje-li kromě předmětu plnění (jeho přesného obsahu a rozsahu) i určitým způsobem stanovenou dobu takového plnění, tj. určení, kdy se povinná osoba zavazuje předmět plnění poskytnout osobě oprávněné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999 sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000). Ve vztahu k úrokům z prodlení vyjádřil Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 19. 4. 2006 sp. zn. Cpjn 202/2005 názor, že jejich obsahová spjatost s hlavní pohledávkou (závazkem, nárokem) a doba trvání povinnosti dlužníka (povinného účastníka) platit úroky z prodlení mají z procesního hlediska za následek, že lze přisoudit úroky z prodlení (jejich část) rovněž v případě, kdy jejich splatnost nastane až v budoucnu po vyhlášení (vydání) soudního rozhodnutí (čemuž je tak zjevně proto, že v budoucnu splatné úroky představují opětující se plnění ve smyslu ustanovení § 154 odst. 2 o. s. ř.).

6. V nyní posuzované věci stěžovatele uzavřel s oprávněnou předmětnou úvěrovou smlouvu, v níž bylo specifikováno, jaká částka byla stěžovateli půjčena a jaké úroky či poplatky je povinen hradit v pravidelných měsíčních splátkách, včetně uvedení celkové dlužné částky. Na základě takto zjištěných skutkových závěrů dospěl krajský soud k závěru, že stěžovatel je povinen oprávněné uhradit též částku 98 901 Kč představující sjednaný úrok a poplatek za vedení účtu, a to navíc spolu se smluvní pokutou. Závěrům obecného soudu však nelze vytýkat svévolný výklad zákonných ustanovení, natož když je možnost přiznání úroků splatných teprve v budoucnu konstatována i příslušnou judikaturou. Stěžovatel se zavázal hradit ve prospěch oprávněné pravidelné splátky. Tuto svou povinnost nesplnil a ztratil tím výhodu splátek; to však neznamená, že by byl povinen uhradit oprávněné pouze jistinu, resp. opravdu půjčené peníze bez ohledu na smluvní ujednání účastníků dohody. V citované judikatuře Ústavní soud poukázal též na obsahovou spjatost úroků z prodlení s hlavní pohledávkou. Pokud stěžovatel nesouhlasil s výkladem smlouvy tak, jak jej provedla oprávněná, byla mu dána možnost bránit se u soudu žalobou, kterou by se domáhal určení neplatnosti smlouvy či jejích ustanovení. V tomto směru i Ústavní soud konstatoval, že ve vztahu k notářskému zápisu se svolením k vykonatelnosti má přednost výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, a to i v těch případech, jsou-li možné oba výklady [srov. též nález ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 1470/12 (N 197/71 SbNU 343) a nález sp. zn. III. ÚS 3660/11 ze dne 14. 3. 2012 (N 53/64 SbNU 667)].

7. Ústavní soud uzavírá, že z pohledu krajského soudu jde o výklad právního předpisu, který není porušením práva stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní stížnost stěžovatele není ničím jiným než pokračující polemikou se závěry obecných soudů a jeho nesouhlasem s jeho závěry soudu, který však nedosahuje ústavněprávní dimenze. Rovněž obsah ústavní stížnosti uvedeným závěrům odpovídá, když jakákoliv ústavněprávní argumentace stěžovatele se soustřeďuje pouze do jediného závěrečného odstavce, kterému předchází rozsáhlá rekapitulace skutkového stavu věci a množství výpočtů prováděných stěžovatelem. Ani ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu není možné shledat protiústavní zásah do základních práv stěžovatele. Ústavnímu soudu proto nepříslušelo ani jedno z napadených rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

8. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v nyní projednávané věci souladu s ústavními principy a s požadavky spravedlivého (řádného) procesu a že řízení vedoucí k vydání napadených rozhodnutí lze hodnotit jako odpovídající principům obsaženým v části páté Listiny.

9. Vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k jinému závěru, než že v posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Jeho stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na přednostní vyřízení věci a výsledek řízení Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. října 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru