Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2162/19 #1Usnesení ÚS ze dne 23.07.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 6
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkPoučovací povinnost
dovolání/náležitosti
procesní postup
lhůta/zmeškání
EcliECLI:CZ:US:2019:2.US.2162.19.1
Datum podání02.07.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 241 odst.3, § 241b, § 43, § 243b, § 241 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2162/19 ze dne 23. 7. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Základní školy Jana Wericha, se sídlem Španielova 19/1111, Praha 6, zastoupené JUDr. Stanislavem Červencem, advokátem se sídlem Bělocerkevská 1301/26, Praha 10, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 3. 2019, č. j. 19 C 86/2006-825, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2019, č. j. 62 Co 143/2019-837, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. V řízení předcházejícím podání nyní projednávané ústavní stížnosti bylo v záhlaví označeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") odmítnuto dovolání stěžovatelky jako žalované ve sporu o náhradu škody. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, o kterém bylo napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") rozhodnuto tak, že se usnesení obvodního soudu potvrzuje.

3. Stěžovatelka nyní uvádí, že ve sporu vedeném proti stěžovatelce o náhradu škody bylo věcně rozhodnuto rozsudkem městského soudu ze dne 23. 5. 2018, č. j. 62 Co 465/2016-774. Tento rozsudek byl stěžovatelce doručen dne 9. 8. 2018. Proti tomuto meritornímu rozhodnutí stěžovatelka podala dovolání dne 8. 10. 2019 prostřednictvím datové zprávy označené "ZŠ J. Wericha ca Johana Mosslerová - dovolání žalované k NS ČR", ke zprávě byly připojené přílohy, a to originál plné moci a rozhodnutí soudů. Administrativním pochybením však součástí příloh datové zprávy nebylo samotné dovolání, byť datová zpráva takto byla označena. Z uvedeného podání a jeho názvu a připojených příloh však prý bylo zcela zřejmé, že stěžovatelka podává prostřednictvím soudu prvého stupně dovolání směřující proti jednoznačně označenému rozhodnutí odvolacího městského soudu. V poslední den lhůty k podání dovolání, tj. 9. 10. 2018, předsedkyně senátu obvodního soudu do spisu učinila "záznam o ověření elektronického podání" jako pokyn k ověření, zda se jedná o řádné podání. Následně až po uplynutí lhůty k podání dovolání soudní kancelář do spisu učinila úřední záznam, ze kterého vyplývá, že dovolání nebylo podáno řádně. Následně byla věc předložena Nejvyššímu soudu s poznámkou, že dovolání je vadné, nemá náležitosti podle § 241 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a tyto náležitosti nebyly doplněny ani během dovolací lhůty podle § 241 odst. 3 o. s. ř. Obvodní soud proto žalobkyni k odstranění vad již nevyzval. Dne 11. 3. 2019 byl právnímu zástupci stěžovatelky doručen přípis předsedkyně senátu soudu prvého stupně, ve kterém mu bylo sděleno, že dovolací řízení nebylo ve věci zahájeno, když podání ze dne 8. 10. 2018 neobsahovalo samotné dovolání a soud k tomuto podání nebude přihlížet. Obdobně se vyjádřil i předseda senátu 21 Cdo Nejvyššího soudu ve svém stanovisku ze dne 2. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4143/2018, na základě kterého byl spis bez věcného vyřízení vrácen obvodnímu soudu. V reakci na tento přípis stěžovatelka dne 15. 3. 2019 doložila i samotný text předmětného dovolání ze dne 8. 10. 2018 a obsáhlostí dovolání deklarovala, že dovolání bylo skutečně vypracováno ve lhůtě k podání dovolání a pouze administrativní chybou nebylo soudu odesláno. Po obdržení stanoviska stěžovatelky nicméně obvodní soud nyní napadeným usnesením rozhodl, že dovolání žalované jako opožděné odmítl. Na tom nic nezměnilo ani nyní napadené rozhodnutí městského soudu.

4. Stěžovatelka nyní vznáší námitku vadného postupu obvodního soudu, který v rozporu se zákonem stěžovatelku podle § 241b odst. 1 o. s. ř. nevyzval k odstranění vad podání. Soud totiž při svém postupu o odmítnutí dovolání stěžovatelky nepřihlédl v dostatečném rozsahu a míře k ustanovení § 5 o. s. ř., podle kterého soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech, k ustanovení § 43 o. s. ř., podle kterého předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti, k ustanovení § 209 o. s. ř. podle něhož se předseda senátu soudu prvního stupně postará o odstranění případných vad ve včas podaném odvolání (analogicky i v případě podaného dovolání) a k ustanovení § 241b odst. 1 o. s. ř. Obvodní soud tedy nepostupoval procesně správně a v souladu se zásadami o. s. ř., když stěžovatelce nevytkl shora uvedenou vadu podání spočívající v nepřipojení textu samotného dovolání a stěžovatelku nevyzval k odstranění zjištěného nedostatku. Odmítnutí dovolání pro opožděnost je v souzené věci výsledkem přepjatého formalismu.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

6. Ustanovení § 241b o. s. ř., na které se stěžovatelka odvolává, upravuje úkony, které činí soud prvního stupně v dovolacím řízení, včetně jeho postupu za účelem odstranění nedostatku právního zastoupení dovolatele. Z hlediska řízení o návrhu na zrušení napadených ustanovení je podstatné, že § 241b odst. 3 věta první o. s. ř. vylučuje možnost doplnění v ní uvedených obsahových náležitostí dovolání po uplynutí lhůty k dovolání. Dovolatel tak musí v této lhůtě jednoznačně vymezit rozsah, v jakém se domáhá zrušení rozhodnutí odvolacího soudu. Rovněž musí označit důvod dovolání, jímž může být podle § 241a odst. 1 o. s. ř. pouze skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nakonec musí dovolatel uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. S výjimkou případů uvedených v § 238a o. s. ř. proto musí vždy konkretizovat alespoň jeden z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a vysvětlit, z jakého důvodu má být v případě jeho dovolání splněn. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Jak také vyplývá z § 240 a § 241b odst. 3 věty první o. s. ř., zákon neumožňuje prominout zmeškání lhůty pro doplnění výše uvedených obsahových náležitostí. Z uvedeného platí výjimka pouze, bylo-li dovolání podáno dovolatelem bez zastoupení advokátem. Tomu však nyní projednávané situace neodpovídá a proto uvedenou výjimku nyní nelze aplikovat.

8. Posouzení nyní projednávané opodstatněnosti ústavní stížnosti tedy závisí na zodpovězení otázky, zda součástí základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, kterého se stěžovatelka prostřednictvím ústavní stížnosti dovolává, je v případě dovolání podle občanského soudního řádu také právo dovolatele být poučen o tom, že jeho dovolání nesplňuje zákonné náležitosti, resp. podání, které bylo dovolatelem učiněno, neobsahuje samotný text dovolání.

9. Součástí záruk spravedlivého procesu plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny, jež jsou imanentní součástí práva na soudní ochranu, je - v obecné rovině - i povinnost obecných soudů poučit účastníky řízení o jejich procesních právech a povinnostech [nález ze dne 31. 5. 1994 sp. zn. III. ÚS 65/93 (N 27/1 SbNU 213); z recentní rozhodovací praxe například nález ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 1237/15 (N 43/80 SbNU 531) nebo nález ze dne 10. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 615/17]. Smyslem této poučovací povinnosti, jejímž zákonným vyjádřením ve vztahu k občanskému soudnímu řízení jsou především § 5 a 43 o. s. ř., je zajistit, aby účastník řízení neutrpěl újmu na svých právech toliko v důsledku neznalosti procesního práva. Skutečná možnost domáhat se svého práva u soudu totiž předpokládá, že účastník řízení nebude sankcionován za nesplnění svých procesních povinností, aniž by se mu o nich dostalo předtím konkrétního poučení a byla mu dána možnost tento stav napravit. Bylo by v rozporu s podstatou a smyslem práva na soudní ochranu, jestliže by k jejímu odepření docházelo na základě přepjatého formalismu při výkladu a použití procesních předpisů [srov. nález ze dne 11. 7. 1996 sp. zn. III. ÚS 127/96 (N 68/5 SbNU 519)]. Poučovací povinnost slouží i naplnění principu rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, z něhož současně plynou i její meze [nález ze dne 19. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 104/96 (N 84/6 SbNU 105); z recentní rozhodovací praxe například nález ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. I. ÚS 4004/14 (N 174/78 SbNU 593)].

10. Současně však platí, že ustanovení § 243b o. s. ř. výslovně vylučuje povinnost soudu prvního stupně vyzvat dovolatele podle § 43 o. s. ř. k odstranění vad dovolání, jestliže dovolání neobsahuje některé zákonem stanovené obsahové náležitosti. Toto ustanovení dotváří zákonem stanovený postup, jímž se dovolatel může domáhat soudní ochrany svých práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny, současně však právo na soudní ochranu omezuje v jednom z jeho komponentů, jímž je právo být ze strany soudu poučen o procesních právech a povinnostech. Činí tak z důvodu, aby bylo uplynutím lhůty k dovolání, v jejímž rámci lze podle § 241b odst. 3 věty první o. s. ř. doplnit předmětnou náležitost dovolání, postaveno najisto, z hlediska jakých důvodů, vycházejících z identifikace zákonem vymezeného vztahu k rozhodovací praxi dovolacího soudu, má být rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumáno. Dovolací soud, stejně jako účastníci řízení, se pak již v průběhu řízení zabývají výlučně takto řádně předestřenými dovolacími důvody, čímž se racionalizuje a zpřehledňuje, a tím také zrychluje, dovolací řízení jako celek. Nepochybně jde o legitimní cíl, jehož dosažení jsou napadená ustanovení způsobilá. V případě dovolacího řízení je tedy nutno zohlednit jeho povahu řízení o mimořádném opravném prostředku, v němž jde primárně o řešení právních otázek. Efektivní a bezporuchový průběh dovolacího řízení totiž vyžaduje, aby v něm účastníci vystupovali orientovaně a účelně, a v tomto smyslu na ně klade zvláštní odborné nároky. Povinné zastoupení advokátem je přitom pro dovolatele dostatečnou zárukou, že v dovolacím řízení budou jeho práva chráněna, včetně toho, že dovolání bude splňovat zákonné náležitosti (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 35).

11. Podobnou právní otázkou ohledně poučovací povinnosti v řízení o dovolání se ostatně již zabývalo plénum Ústavního soudu v usnesení ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18 (bod 43), ve kterém dospělo k závěru, že "povinnost doplnit náležitost dovolání spočívající ve vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, ve lhůtě pro podání dovolání podle § 241b odst. 3 první věty občanského soudního řádu, stejně jako z § 243b občanského soudního řádu plynoucí neexistence povinnosti soudu vyzvat dovolatele podle § 43 občanského soudního řádu, aby ve stanovené lhůtě odstranil vadu dovolání, kterou je absence řádného vymezení této náležitosti, jsou součástí zákonem stanoveného postupu, jímž se jednotlivec může v dovolacím řízení domáhat soudní ochrany ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. V obou případech jde o zákonnou úpravu podmínek přístupu k soudu, jež sledují legitimní cíl, kterým je racionalizace, zpřehlednění a zrychlení dovolacího řízení a jsou způsobilé tohoto cíle dosáhnout. Není s nimi přitom spojeno takové omezení přístupu k soudu, které by nerespektovalo podstatu a smysl základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, tedy, jež by účastníkům odvolacího řízení, v jejichž případě zákon stanoví přípustnost dovolání za podmínek podle § 237 občanského soudního řádu, ztěžovalo přístup k dovolacímu soudu způsobem, který by byl nepřiměřený či by jej dokonce fakticky znemožňoval. Požadavek zastoupení advokátem či notářem nebo právnického vzdělání dovolatele podle § 241 občanského soudního řádu společně s dvouměsíční lhůtou k dovolání podle § 240 odst. 1 občanského soudního řádu, jež se odvíjí ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu, představují dostatečnou záruku, že výše uvedená náležitost bude moci být splněna. Soud prvního stupně je v této souvislosti podle § 241b odst. 2 a 3 občanského soudního řádu navíc povinen poskytnout dovolateli, jenž nesplňuje podmínku zastoupení či právnického vzdělání, přiměřenou lhůtu k zajištění zastoupení advokátem či notářem nebo k podání žádosti o ustanovení zástupce podle § 30 občanského soudního řádu." Ústavní soud nyní nemá jinou možnost, než tento právní závěr následovat - byť všichni členové nyní rozhodujícího senátu k němu uplatnili odlišné stanovisko podle ustanovení § 14 zákona o Ústavním soudu.

12. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2019

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru