Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 216/11 #1Usnesení ÚS ze dne 21.04.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříktrestný čin/krádež
Důkaz
svědek/výpověď
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.216.11.1
Datum podání21.01.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 247

141/1961 Sb., § 278 odst.1, § 283 odst.1 písm.d, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 216/11 ze dne 21. 4. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti M. K., právně zastoupeného Mgr. Jiřím Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova 26, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 11. 2010 sp. zn. 3 To 818/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu, neboť jím mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti, byl stěžovatel pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2008 č. j. 12 T 159/2007-87 pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin krádeže dle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák., za nějž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 1 roku se zařazením do věznice s ostrahou.

Uvedeného trestného činu se stěžovatel podle citovaného rozsudku (zkráceně řečeno) dopustil tím, že "dne 6. 7. 2007 v době okolo 18.30 hodin v O., v bytě Z. P. v obývacím pokoji, využil toho, že na chvíli z pokoje odešla, a odcizil zlatý řetízek, dva zlaté prsteny a zlatou brož, vše v celkové hodnotě 4.250,- Kč, čímž Z. P. způsobil škodu v celkové výši 4.250,-Kč.

Stěžovatel podal Okresnímu soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2008 ve smyslu § 278 odst. 1 a § 280 odst. 3 tr. řádu návrh na povolení obnovy řízení. Tento návrh stěžovatel odůvodnil tím, že okresní soud i soud odvolací opřely svůj závěr o jeho vině trestným činem především o výpověď svědkyně Z. P., o jejíž věrohodnosti obecné soudy neměly žádné pochybnosti. V návrhu na povolení obnovy řízení stěžovatel poukázal na novou skutečnost spočívající v tom, že dne 7. 8. 2008 bylo proti Z. P. usnesením Policie ČR, Městské ředitelství Ostrava, SKPV 4 TO pod č. j. MROV-6372-20/TČ-2008-03-438, zahájeno trestní stíhání pro trestný čin křivé výpovědi podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák., přičemž svědkyně údajně vytýkané jednání v uvedeném trestním řízení doznala. Stěžovatel v návrhu dále poukázal na rozhodnutí komise pro projednání přestupků města Rychvald ze dne 12. 8. 2008 č. j. 23/2008, v němž proti jeho osobě bylo zastaveno přestupkové řízení, které iniciovala Z. P. Stěžovatel svůj návrh posléze doplnil přípisem ze dne 12. 1. 2009, k němuž přiložil různé písemnosti a kopii CD s nahraným rozhovorem se svědkyní P. ze dne 5. 8. 2008, z nějž má vyplývat, že se dopustila křivé výpovědi v dotčené trestní věci sp. zn. 12 T 159/2007.

Okresní soud v Ostravě ve veřejném zasedání konaném dne 21. 4. 2009 a 9. 6. 2009 vyslechl svědkyni Z. P. k přepisu zvukového záznamu na CD, které předložil stěžovatel a následně provedl důkaz přehráním uvedeného záznamu za přítomnosti svědkyně a stěžovatele. Dále byla vyslechnuta matka stěžovatele, svědkyně K. a provedena řada listinných důkazů, včetně dopisů svědkyně P. adresovaných stěžovateli, přestupkových spisů města Rychvald a opisy rejstříku trestů stěžovatele. Okresní soud posléze vydal usnesení č. j. 0 Nt 1626/2008-117, jímž podle § 284 odst. 1 tr. řádu rozhodl o povolení obnovy řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem téhož soudu ze dne 9. 1. 2008 č. j. 12 T 159/2007-87. Obecný soud současně citovaný rozsudek, který nabyl právní moci dne 18. 6. 2008, podle § 284 odst. 1 tr. řádu v celém rozsahu zrušil.

Proti rozhodnutí o povolení obnovy podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě v zákonné lhůtě stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě projednal v neveřejném zasedání dne 16. 12. 2009 a rozhodl tak, že podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu usnesení okresního soudu zrušil a sám znovu rozhodl tak, že se podle § 283 písm. d) tr. řádu návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení zamítá, protože nebyly shledány důvody obnovy podle § 278 tr. řádu. Krajský soud dospěl na základě spisového materiálu k závěru, že soud prvého stupně dodatečně provedené důkazy vyhodnotil jednostranně a nekriticky ve prospěch stěžovatele.

Proti rozhodnutí stížnostního soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítal, že krajský soud postupoval nejen v rozporu s obecnými trestně procesními zásadami, ale přímo v rozporu s literou zákona, pokud návrh stěžovatele na povolení obnovy v neveřejném zasedání sám zamítl. Postupem krajského soudu byla stěžovateli dle jeho názoru odňata možnost se ke stížnostní argumentaci státní zástupkyně jakkoli vyjádřit, čímž došlo k zásahu do jeho práva garantovaného článkem 38 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud dal v tomto směru stěžovateli za pravdu, a napadené rozhodnutí krajského soudu nálezem ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 zrušil.

Krajský soud poté ve veřejném zasedání, konaném dne 1. 11. 2010, rozhodl tak, že usnesení Okresního soudu v Ostravě zrušil v celém rozsahu a sám rozhodl tak, že se podle § 283 písm. d) tr. řádu návrh na povolení obnovy řízení zamítá, neboť nebyly shledány důvody obnovy podle § 278 tr. řádu.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odůvodnění rozhodnutí soudu prvé instance, kterým obnovu povolil bylo řádné, logické a podrobné. Soud druhé instance přitom zásadně nemůže "přehodnocovat" důkazy, které sám neprovedl. Krajský soud dokazování nijak nedoplňoval ani neopakoval; přesto vyhodnotil všechny předložené důkazy zcela opačně než soud prvé instance a způsobem zřetelně neodpovídajícím běžné logice. Stěžovatel má za to, že zájem na neměnnosti trestního rozsudku odvedl pozornost krajského soudu od základního smyslu trestního řízení, který stěžovatel spatřuje ve vydání spravedlivého rozhodnutí.

Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. článek 81, článek 90 Ústavy). Ústavní soud je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace "jednoduchého práva" ze strany obecných soudů. Do jejich činnosti zasáhne jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena stěžovatelova základní práva či svobody, které mu garantuje ústavní pořádek. Základní práva totiž vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž stanovují i rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Obdobné zásady je nutné vztáhnout i k posouzení otázky, vyšly-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, což je významné z hlediska zde rozhodného ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu.

Ústavní soud připomíná, že právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené v hlavě páté Listiny, resp. právo na spravedlivý proces před nezávislým a nestranným soudem zaručené v čl. 6 Úmluvy, musí být vykládáno ve světle Preambule k Ústavě, resp. Úmluvě, deklarujících princip právního státu. Jedním ze základních prvků tohoto principu je princip právní jistoty; ten mj. vyžaduje, aby konečná rozhodnutí obecných soudů nebyla zpochybňována a aby žádná ze stran skončeného řízení nebyla oprávněna žádat jeho znovuotevření toliko za účelem opětovného projednání a nového rozhodnutí ve věci.

Výjimka z uvedeného principu právní jistoty je ospravedlněna pouze tehdy, jeví-li se jako nezbytná v důsledku podstatných a přesvědčivých okolností. Samotná možnost odlišného posouzení věci však není dostatečným důvodem pro její opětovné projednání. Pravomoc soudů vyšších stupňů zrušit nebo změnit závazná a vykonatelná soudní rozhodnutí by měla být vykonávána jen pro nápravu zásadních pochybení ("podstatných vad") za účelem dosažení spravedlivé rovnováhy mezi zájmy jednotlivce a potřebou zajistit efektivitu soudního systému (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 1. 2009 ve věci Lenskaya proti Rusku, stížnost č. 28730/03, odst. 30 a násl., http://www.echr.coe.int).

Na úrovni zákona jsou předpoklady zásahu do principu právní jistoty v trestních věcech pravomocně skončených upraveny též v § 277 a násl. tr. řádu o obnově řízení. Posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé a způsobilé přivodit důsledky dle § 278 odst. 1 tr. řádu, je výlučnou záležitostí obecných soudů, nikoliv Ústavního soudu.

V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci nutno vzít v úvahu, že navrhovatel je osobou již pravomocně odsouzenou a že základní záruky spravedlivého trestního procesu musely být uplatňovány již v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení.

I když se v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy (o takové posouzení by se jednalo až v řízení následujícím po povolení obnovy), nutno na takové řízení přiměřeně vztáhnout některé obecné principy spravedlivého procesu zakotvené v hlavě páté Listiny. Jedná se zejména o právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 I. ÚS 113/02, Sb. n. u., sv. 27, str. 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. I v řízení o návrhu na povolení obnovy obecné soudy disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami sporu. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět řízení; svůj postup však musí ve svém rozhodnutí přiměřeně odůvodnit.

Obnova řízení skončeného pravomocným rozsudkem postihuje výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a na tomto novém skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu.

Důkazy a skutečnosti musí být - ve smyslu § 278 odst. 1 tr. řádu - "nové", tj. dříve nebyly soudu známy nebo nebyly dostupné (proveditelné), ačkoli objektivně existovaly; důvod obnovy řízení je dán i tehdy, jestliže obviněný v původním řízení navrhl určitý důkaz, ten však nemohl být z důvodu objektivních překážek proveden (listina se pokládala za ztracenou, svědkova adresa se nezjistila apod.). Oproti tomu za nové důkazy nelze pokládat ty, které byly dříve označeny nebo jinak známy, avšak neprovedeny proto, že je soud nepokládal za relevantní, resp. měl-li za to, že určitá skutečnost byla již prokázána jinak.

Stěžovatel postavil návrh na obnovu řízení na argumentech, týkajících se důvěryhodnosti svědkyně - poškozené, která měla v průběhu původního řízení křivě vypovídat, což měl potvrzovat zejména záznam jejího rozhovoru se stěžovatelem, pořízený po pravomocném skončení věci.

Z napadeného usnesení stížnostního soudu ze dne 1. 11. 2010 je však zřejmé, že se krajský soud relevantně vypořádal se všemi stížnostními námitkami a uvedl dostatečné důvody pro svůj závěr, že okresní soud vyhodnotil provedené důkazy nekriticky a jednostranně ve prospěch stěžovatele. Krajský soud se velmi podrobně na str. 3 až 4 napadeného usnesení věnoval právě nahrávce na CD, která měla usvědčovat svědkyni z toho, že si obvinění stěžovatele vymyslela a vypovídala nepravdivě (nelze vyloučit manipulaci s nahrávkou, jednoznačně navádějící dotazy stěžovatele, předestírané skutečnosti, které musela vyvracet apod.). Stejně dostatečně se stížnostní soud vypořádal i s námitkou týkající se nepravdivé svědecké výpovědi této svědkyně v jiném trestním řízení.

Za uvedených okolností je Ústavní soud toho názoru, že stěžovatel se ústavní stížností fakticky domáhal opětovného posouzení splnění podmínek pro povolení obnovy řízení, tj. zda v řízení provedené důkazy byly novými skutečnostmi nebo důkazy ve smyslu § 278 odst. 1 tr. řádu, či nikoliv. Jinak řečeno, stěžovatel nesouhlasil s hodnocením důkazů učiněných v řízení o návrhu na povolení obnovy a právními závěry z takového hodnocení soudem vyvozenými. V této souvislosti nezbývá než poukázat na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů, dle níž je výlučnou věcí obecných soudů, aby hodnotily relevanci jim předložených důkazů [srov. např. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (46)].

Závěrem je třeba pouze připomenout, že nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 608/10 bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Ostravě z důvodu porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, když Ústavní soud konstatoval, že stížnostní soud může ve smyslu § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu napadené rozhodnutí soudu I. stupně zrušit a sám rozhodnout o zamítnutí návrhu na obnovu řízení pouze ve veřejném zasedání. Tak se i v daném případě stalo a lze tudíž konstatovat, že Krajský soud v Ostravě postupoval v intencích zmíněného nálezu.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru