Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2159/11 #1Nález ÚS ze dne 23.02.2012Ústavněkonformní výklad zákona o odpovědnosti státu za škodu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti - Česká republika
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/nepřípustnost přepjatého formalismu
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za r... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
odůvodnění
interpretace
Náklady řízení
Stát
odpovědnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 39/64 SbNU 455
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.2159.11.1
Datum vyhlášení07.03.2012
Datum podání25.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3, čl. 4 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 13 odst.1, § 8 odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Jestliže obecný soud dospěl k závěru, že ve věci stěžovatelů byly splněny materiální podmínky odpovědnosti státu za škodu a nárok na náhradu škody vyplývá přímo z Listiny, je interpretace příslušného ustanovení způsobem, který odpovědnost státu de facto vylučuje, v rozporu s čl. 36 odst. 1 a odst. 3 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a s čl. 90 Ústavy ČR.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelů MUDr. J. R. a J. R. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 23. 2. 2012 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2011 č. j. 20 Co 114/2011-62 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a odst. 3 a s čl. 4 odst. 4 Listiny a s čl. 90 Ústavy.

Narativní část

Stěžovatelé (žalobci) se domáhali po České republice - Ministerstvu spravedlnosti náhrady škody. Ta vznikla tím, že jim Nejvyšší soud nepřiznal, ačkoliv byli ve sporu úspěšní, náhradu nákladů právního zastupování z důvodu, že neměl při projednávání dovolání k dispozici jejich vyjádření, ačkoliv bylo prokazatelně odesláno. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který konstatoval nesprávný úřední postup (§ 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.), odvolací soud dovodil, že stěžovatelé se mohli domáhat pouze náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím (§ 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.), která předpokládá zrušení rozhodnutí pro nezákonnost. Podle odvolacího soudu se stěžovatelé měli domáhat zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu podáním ústavní stížnosti, jinak nemohlo být jejich žalobě vyhověno.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Podstata stížnosti spočívala v posouzení souladu interpretace zákona o odpovědnosti státu s ústavními imperativy zakotvenými v čl. 36 odst. 3 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/01 mj. konstatoval, že zákon vydaný na základě výše citovaných imperativů nemůže nárok na náhradu škody zcela anulovat, a tím ústavně zaručené základní právo popřít. Nález sp. zn. II. ÚS 1774/08 zdůraznil, že při posuzování odpovědnosti státu za škodu je třeba vyhnout se formalistické interpretaci § 8 odst. 1 uvedeného zákona, jež by odpovědnost státu fakticky (a neoprávněně) vyloučila.

V projednávané věci Ústavní soud nezpochybnil závěr odvolacího soudu, že se jednalo o nezákonné rozhodnutí. Za neakceptovatelné však považoval odůvodnění odvolacího soudu o nutnosti domáhat se zrušení nezákonného rozhodnutí podáním ústavní stížnosti v situaci, kdy proti výše uvedenému rozhodnutí neexistoval opravný prostředek. Ústavní soud uvedl, že zákon o odpovědnosti státu za škodu bylo třeba interpretovat ústavně konformně a dovodit, že nárok na náhradu škody vyplýval přímo z Listiny.

Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnosti stěžovatelů vyhověl a napadený rozsudek městského soudu zrušil pro jeho rozpor s čl. 36 odst. 1 a odst. 3 a čl. 4 odst. 4 Listiny a s čl. 90 Ústavy ČR.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Nykodým. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 2159/11 ze dne 23. 2. 2012

N 39/64 SbNU 455

Ústavněkonformní výklad zákona o odpovědnosti státu za škodu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 23. února 2012 sp. zn. II. ÚS 2159/11 ve věci ústavní stížnosti MUDr. J. R. a J. R. směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2011 č. j. 20 Co 114/2011-62, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelé domáhali po České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 31 654 Kč z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem soudu, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení.

Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2011 č. j. 20 Co 114/2011-62 se ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. května 2011 č. j. 20 Co 114/2011-62 změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. ledna 2011 č. j. 20 C 96/2010-41 tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobci (stěžovatelé) domáhali po České republice - Ministerstvu spravedlnosti (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastník) zaplacení částky 31 654 Kč z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem soudu v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 16/2004. Uvedená škoda měla vzniknout žalobcům tím, že Nejvyšší soud jim ve výše citovaném řízení, ačkoliv byli úspěšní (dovolání bylo odmítnuto), nepřiznal náhradu nákladů za jejich právní zastupování, neboť při projednávání dovolání neměl k dispozici jejich vyjádření, přestože toto vyjádření, jak bylo ve stávajícím řízení o náhradu škody prokázáno, bylo žalobci odesláno Obvodnímu soudu pro Prahu 1 a následně přeposláno Nejvyššímu soudu. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně, který konstatoval nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"), dovodil, že žalobci by se mohli domáhat pouze náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím, kterou lze uplatnit pouze za podmínek uvedených v § 8 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu, tedy pouze tehdy, pokud by takové rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno. Žalobci se tak měli podle názoru odvolacího soudu domáhat zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu cestou podání ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že proti rozhodnutí Nejvyššího soudu žalobci ústavní stížnost nepodali, ačkoliv se její podání ve světle čl. 36 odst. 1 Listiny nabízelo, nemohlo být žalobě na náhradu škody pro nesplnění podmínek obsažených v § 8 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu vyhověno.

II.

3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti napadají shora uvedené rozhodnutí. Podle jejich názoru bylo napadeným rozhodnutím zasaženo do práva na spravedlivý proces při uplatňování práva na náhradu škody vůči státu. Stěžovatelé nejprve rekapitulují průběh řízení, z něhož odvozují svůj nárok na náhradu škody, a popisují okolnosti vzniku škody. Uvedená škoda ve výši 31 654 Kč spočívá v nákladech, které vynaložili na právní zastoupení a které jim nesprávně nebyly dovolacím soudem přiznány. Stěžovatelé dále reprodukují obsah jak vyhovujícího rozhodnutí soudu prvního stupně, tak i obsah ústavní stížností napadeného rozsudku odvolacího soudu. Vyslovují přesvědčení, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil ztrátu listiny (vyjádření stěžovatelů k dovolání) jako činnost soudu směřující k vydání rozhodnutí, v důsledku čehož je zbavil možnosti domoci se práva na náhradu škody, kterou jim stát nesporně způsobil. Rovněž nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu o tom, že nevyužili možnost podat proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavní stížnost. K tomu podotýkají, že jednak rozhodnutí dovolacího soudu ohledně nákladů řízení bylo správné, neboť odpovídalo obsahu spisu, v němž vyjádření založeno nebylo, takže nebylo proti čemu podávat opravný prostředek, jednak Ústavní soud není součástí systému civilních soudů a není tedy orgánem, u něhož by bylo možné domáhat se pro nezákonnost zrušení nákladového výroku. Závěr odvolacího soudu vyplývající z odůvodnění měnícího rozsudku o tom, že pro vznik nároku na náhradu škody je třeba nejprve podat ústavní stížnost, by v obdobných případech ve skutečnosti znamenal vyloučení působnosti zákona o odpovědnosti státu, neboť poškozený by neměl právní prostředek ke zrušení nezákonného rozhodnutí.

III.

4. Ústavní soud si pro náležité posouzení věci vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 2 příslušný spis. Od účastníka a vedlejšího účastníka si pak vyžádal vyjádření, která následně zaslal k replice stěžovateli.

5. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Zdůraznil, že nárok stěžovatelů byl posouzen v souladu se zákonem o odpovědnosti státu i konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 129/97). Obsahem ústavní stížnosti je pouze polemika s napadeným rozhodnutím, která nemá ústavněprávní rozměr a jejím cílem je dosáhnout přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu Ústavním soudem jako další instancí.

6. Ministerstvo spravedlnosti ve vyjádření konstatovalo, že rozhodnutím Městského soudu v Praze nebylo zasaženo do práv stěžovatelů a v podrobnostech rovněž odkázalo na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vedlejší účastník dovozuje, že náklady žalobců vynaložené na podání vyjádření k dovolání byly neúčelné. Tato neúčelnost vyplývá dle názoru vedlejšího účastníka z toho, že Nejvyšší soud dovolání odmítl, i když vyjádření stěžovatelů k dovolání neměl k dispozici. Stěžovatelé sice navrhovali Nejvyššímu soudu i odmítnutí dovolání, avšak nikoliv z těch důvodů, kvůli kterým bylo dovolání nakonec skutečně odmítnuto. Vedlejší účastník dále poukázal na konkrétní rozhodnutí týkající se právě posuzování účelnosti vynaložených nákladů.

7. Stěžovatelé v replice k vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení vyslovili podiv nad stanoviskem Městského soudu v Praze, který činí stěžovatele odpovědné za to, že proti nesprávnému postupu Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 16/2004 nebrojili cestou ústavní stížnosti, ale sám svým nezákonným a podle přesvědčení stěžovatelů protiústavním rozhodnutím ústavněprávní rozměr stěžovatelům odpírá. Ohledně vyjádření Ministerstva spravedlnosti podotkli, že se věnuje otázce, která není v dané souvislosti podstatná (účelnost vynaložených nákladů). Závěrem repliky stěžovatelé zdůraznili, že jak Městský soud v Praze, tak i Ministerstvo spravedlnosti postupovaly při realizaci odpovědnosti státu alibisticky, setrvávajíce na matoucích až zavádějících tvrzeních a výkladech, místo toho, aby vzniklou újmu bez průtahů odčinily.

IV.

8. Ústavní soud úvodem konstatuje, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud dále podotýká, že jednou z funkcí Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanismu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod. V posuzované věci to znamená povinnost soudů interpretovat procesní ustanovení a principy v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod.

9. Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

10. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení práva na spravedlivý proces (konkrétně čl. 36 odst. 3 Listiny), neboť jim nebyla přiznána náhrada škody vyplývající z odpovědnosti státu. Škoda měla být způsobena tím, že dovolací soud v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 16/2004 nepřiznal stěžovatelům náhradu nákladů právního zastoupení, přestože tyto náklady vynaložili a v řízení byli úspěšní (dovolání protistrany, k němuž stěžovatelé podávali vyjádření, bylo odmítnuto). Tento skutkový stav, který ostatně nikdo nezpochybňuje, se podává i z vyžádaného spisu. Na základě takto zjištěného skutkového stavu podali pak stěžovatelé žalobu na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Žaloba byla ve finále odvolacím soudem zamítnuta s odůvodněním, že se nejedná o nesprávný úřední postup, nýbrž o nezákonné rozhodnutí (§ 8 zákona o odpovědnosti státu), které by muselo být jako nezákonné zrušeno, a jelikož stěžovatelé proti tomuto rozhodnutí nepodali ústavní stížnost, musela být jejich žaloba zamítnuta. S takovým závěrem nelze souhlasit.

11. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podstata posuzované ústavní stížnosti spočívá v otázce, zda obecné soudy napadenými rozsudky interpretovaly rozhodné podústavní právo (zákon o odpovědnosti státu) v duchu ústavních imperativů zakotvených v čl. 36 odst. 3 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny.

12. Ústavnísoud v nyní projednávané věci vychází ze závěrů přijatých ve své předchozí judikatuře - např. v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 18/01 ze dne 30. 4. 2002 (N 53/26 SbNU 73; 234/2002 Sb.) Ústavní soud mj. konstatoval: "Podle čl. 4 odst. 2 Listiny mohou být meze základních práv a svobod upraveny za podmínek stanovených tímto ústavním dokumentem pouze zákonem, přičemž při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu, a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (čl. 4 odst. 4 Listiny). Má-li tedy každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, přičemž podmínky a podrobnosti realizace tohoto práva stanoví zákon (čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny), pak takový zákon vydaný na základě ústavního zmocnění nemůže nárok na náhradu škody v důsledku zmíněného jednání vzniklé zcela anulovat (negovat), a tím tedy ústavně zaručené základní právo, byť toliko v určitých případech, popřít."

13. V nálezu Ústavníhosoudu sp. zn. II. ÚS 1774/08 ze dne 9. 7. 2009 (N 155/54 SbNU 17) pak byl vysloven závěr, že při splnění podmínek odpovědnosti státu v materiálním slova smyslu je potřeba se vyvarovat takové formalistické interpretace § 8 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu, jež by odpovědnost státu fakticky (a neoprávněně) vyloučila.

14. V dané věci odvolacísoud dovodil, že žalobu stěžovatelů lze zvažovat pouze z pohledu odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí (nikoliv tedy z pohledu odpovědnosti za nesprávný úřední postup), které by ovšem, aby byly naplněny podmínky odpovědnosti, muselo být jako nezákonné zrušeno, přičemž v případě rozhodnutí Nejvyššího soudu přichází do úvahy pouze postup cestou ústavní stížnosti. Odvolací soud tak svým zdůvodněním staví Ústavní soud do pozice přezkumné instance nezákonných rozhodnutí. Takovým orgánem ovšem Ústavní soud není. Podle čl. 83 Ústavy je totiž Ústavní soud orgánem ochrany ústavnosti. Zákonnost rozhodnutí nemůže s výjimkou zcela extrémních vybočení přezkoumávat. Vzhledem k tomu, že proti rozhodnutí Nejvyššího soudu neexistuje žádný řádný či mimořádný opravný prostředek, zůstalo by při interpretaci provedené odvolacím soudem jakékoliv pochybení Nejvyššího soudu, z něhož by se mohla vyvozovat odpovědnost státu, bez možnosti poskytnutí náhrady škody ze strany státu. Ústavní soud podotýká, že nezpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že se v dané věci jedná o nezákonné rozhodnutí. Nicméně neakceptovatelné je zdůvodnění odvolacího soudu o nutnosti domáhat se zrušení nezákonného rozhodnutí podáním ústavní stížnosti v situaci, kdy dle soudu škoda byla prokázána a vznikla evidentně v důsledku nezákonného rozhodnutí, přičemž proti takovému rozhodnutí neexistuje opravný prostředek. V takovém případě je třeba zákon o odpovědnosti státu interpretovat ústavně konformně a vycházet z toho, že nárok na náhradu škody způsobené jednáním státu vyplývá přímo z Listiny. Jestliže obecné soudy zjevně přehlížely skutečnosti nasvědčující v projednávané věci splnění podmínek odpovědnosti státu v materiálním slova smyslu a současně interpretovaly ustanovení zákona způsobem, jenž odpovědnost státu de facto vylučuje, porušily nejen čl. 36 odst. 3 a čl. 4 odst. 4 Listiny, ale zasáhly rovněž právo stěžovatelů na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a tím nedostály imperativu uloženému jim v čl. 90 Ústavy.

15. Na základě výše uvedených důvodů Ústavnísoud ústavní stížnosti stěžovatelů vyhověl a napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru