Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2153/15 #1Usnesení ÚS ze dne 10.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
Exekuce
Směnečný platební rozkaz
směnky, šeky
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2153.15.1
Datum podání17.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2153/15 ze dne 10. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Tomeše, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, č. j. 29 Cdo 2824/2014-207, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2013, č. j. 12 Cmo 251/2012-154, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 17. 7. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s principem demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy.

2. V řízení předcházejícím podání této ústavní stížnosti se stěžovatel jako žalobce domáhal po žalovaných zaplacení částky 440.000 Kč s úrokem 6 % z této částky a náhrady útraty ve výši 52 Kč s tím, že žalovaný Ing. Viktor Wiesner vystavil na řad stěžovatele zastřenou směnku vlastní, kdy se zavázal zaplatit stěžovateli částku ve výši 440.000 Kč do 1. 9. 2010. Žalovaná Olga Wiesnerová směnku podepsala jako avalista. Na směnku v předmětné lhůtě nebylo ničeho zaplaceno. Za této situace Krajský soud v Hradci Králové vydal směnečný platební rozkaz, proti němuž žalovaní podali námitky. O námitkách rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 2. 3. 2012, č. j. 47 Cm 215/2011-98, tak, že předmětný směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti. K odvolání žalovaných pak vrchní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí krajského soudu tak, že směnečný platební rozkaz zrušil. Podle vrchního soudu totiž bylo prokázáno, že stěžovatel půjčil žalovaným pouze částku 50.000 Kč a nechal si od nich jako od směnečníka, respektive jako od avala, podepsat nevyplněnou směnku pro případ, že by půjčku nespláceli. Z následné e-mailové komunikace mezi žalovaným Ing. Viktorem Wiesnerem a stěžovatelem podle vrchního soudu vyplývalo, že stěžovatel vůči žalovaným uplatnil předmětnou směnku (byť tito půjčku spláceli) s tím, že jim rovněž oznámil úmysl "směnku prodat lidem, kteří si budou vědět rady". Vrchní soud ovšem uznal kauzální námitky žalovaných, že původně byla směnka vystavena jako biankosměnka, která zajišťovala jejich dluh ve výši 50.000 Kč. Stěžovatel tak podle vrchního soudu postupoval v rozporu s uzavřenou vyplňovací dohodou a předpoklady pro uplatnění směnky znějící na částku 440.000 Kč proto podle vrchního soudu nebyly naplněny. Dovolání stěžovatele proti citovanému rozsudku vrchního soudu bylo následně ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá extrémní rozpor mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy. Vrchní soud prý totiž v napadeném rozsudku vycházel takřka výlučně z výslechu žalovaného Ing. Viktora Wiesnera a k ostatním důkazům nepřihlédl. Žalovaný nadto nebyl sto podložit svá tvrzení konkrétními důkazy.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

5. K argumentaci stěžovatele pak Ústavní soud konstatuje následující.

6. Není pravda, že by vrchní soud vycházel jen z nepodložených tvrzení žalované strany. Vrchní soud totiž analyzoval finanční situaci žalovaných - ovlivněnou mimo jiné nutností splácet náklady exekuce - a dovodil, že žalovaní neměli důvod půjčovat si další finanční hotovost ve stěžovatelem proklamované výši (mimo oné částky 50.000 Kč, kterou si od stěžovatele půjčili, měli totiž zbytek splátek dluhu pokrýt z jiných zdrojů). Poté, co stěžovatel uplatnil u žalovaných předmětnou částku, Ing. Viktor Wiesner se tomuto bránil mimo jiné tím, že stěžovateli opakovaně písemně sděloval, že směnku s žalovanou podepisovali nevyplněnou jen pro případ, kdyby půjčku nespláceli. Na tato tvrzení žalovaného stěžovatel nikterak nereagoval (což stěžovatel sám potvrzuje i v ústavní stížnosti) a podle vrchního soudu žalovaným naopak sdělil, že směnku prodá lidem, kteří si "budou vědět rady". Teprve v řízení o námitkách žalovaných před prvostupňovým soudem pak stěžovatel uvedl, že směnkou zajištěná částka se týká jiné půjčky.

7. Vyšel-li za této situace vrchní soud z tvrzení Ing. Viktora Wiesnera, že předmětná směnka byla v době, kdy ji společně s žalovanou podepisovali biankosměnkou (to ostatně odpovídá i obsahu e-mailové komunikace mezi stěžovatelem a žalovaným, jež soudnímu řízení předcházela), pak tento postup vrchního soudu je ústavně akceptovatelný. Stěžovatel ostatně ani v ústavní stížnosti toto východisko vrchního soudu, na něž navázal Nejvyšší soud, zásadně nezpochybnil. Ústavní soud naopak považuje ve shodě s obecnými soudy za značně nepřesvědčivé tvrzení stěžovatele (srov. str. 5 ústavní stížnosti), že si žalovaní od stěžovatele dne 7. 8. 2008 půjčili částku ve výši 440.000 Kč a vzápětí dne 11. 8. 2008 částku 50.000 Kč (v řízení před obecnými soudy stěžovatel k tomuto postupu uváděl toliko skutečnost, že prý žalovanému hrozil trest odnětí svobody).

8. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. Proto bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. listopadu 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru