Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 215/99Nález ÚS ze dne 17.05.2000K souladu právních závěrů soudu se skutkovými zjištěními

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
In dubio pro reo
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 69/18 SbNU 115
EcliECLI:CZ:US:2000:2.US.215.99
Datum vyhlášení07.06.2000
Datum podání29.04.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 125


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 215/99 ze dne 17. 5. 2000

N 69/18 SbNU 115

K souladu právních závěrů soudu se skutkovými zjištěními

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě o ústavní

stížnosti M. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne

22. 3. 1999, sp. zn. 6 To 90/99, za účasti Krajského soudu

v Ostravě jako účastníka řízení, za souhlasu účastníků bez ústního

jednání, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 1999, sp.

zn. 6 To 90/99, se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním

soudem podáním ze dne 28. 4. 1999, které bylo doručeno Ústavnímu

soudu dne 29. 4. 1999.

V návrhu ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní

soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3.

1999, sp. zn. 6 To 90/99, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto

jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne

21. 1. 1999, č. j. 2 T 74/98-110. Tímto rozsudkem byl stěžovatel

uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle § 224 odst.

1 a 2 trestního zákona, ohrožení pod vlivem návykové látky podle

§ 201 písm. d) trestního zákona a neposkytnutí pomoci podle § 208

trestního zákona a uložen mu nepodmíněný trest odnětí svobody

v trvání 20 měsíců se zařazením do věznice s dozorem a dále trest

zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu pěti let.

Rozsudek okresního soudu ze dne 21. 1. 1999, č. j. 2 T 74/98-110,

je již druhým rozsudkem ve věci, když první rozsudek byl

z podnětu odvolání stěžovatele zrušen pro formální vadu

- obhájkyně byla v době jednání soudu vyškrtnuta ze seznamu

advokátů a nebyla tudíž oprávněna stěžovatele hájit.

Na základě zjištění skutkového stavu soudem prvního stupně

byl stěžovatel odsouzen za sražení podnapilého chodce na místní

komunikaci při řízení motorového vozidla, přičemž krev stěžovatele

v době nehody obsahovala 2,70 promile alkoholu. Podle rozsudku

soudu prvního stupně, aniž by stěžovatel poskytl pomoc, z místa

nehody ujel a poškozený později v důsledku utrpěných zranění

zemřel. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že rozhodnutím obou

soudů došlo k porušení principu řádného a spravedlivého procesu,

jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

(dále jen Listina), jakož i z čl. 1 Ústavy ČR. Tyto články

vylučují libovůli při rozhodování a zakotvují povinnost soudu svá

rozhodnutí odůvodnit v případě trestního řízení způsobem uvedeným

v ustanovení § 125 trestního řádu. Odůvodnění soudu prvního stupně

podle názoru stěžovatele nerespektuje ustanovení § 125 trestního

řádu, když tento soud v odůvodnění svého rozhodnutí stručně

konstatoval, že tvrzení stěžovatele, že předmětné motorové vozidlo

neřídil a zejména nesrazil podnapilého chodce, se jeví jako

účelové. Stěžovatel rovněž namítl, že obecný soud se nevypořádal

s rozpory ve výpovědi svědků J. V. a jeho synů R. a Ro.na

a z odůvodnění napadeného rozsudku ani nevyplývá vztah mezi

skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení provedených důkazů

na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé.

Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně tak neobsahuje konkrétní

důkazy, které by stěžovatele usvědčovaly z vytýkaných trestných

činů, rozhodnutí soudu je pro nedostatek důkazů a pro

nesrozumitelnost nepřezkoumatelné a z tohoto důvodu jsou právní

závěry soudu porušením ústavního principu zákazu libovůle

v rozhodování. Přestože stěžovatel výrok o vině a tím i výrok

o trestu okresního soudu napadl svým odvoláním, odvolací soud,

aniž sám provedl jakýkoliv nový důkaz, odvolání usnesením ze dne

22. 3. 1999 zamítl, přičemž odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu

trpí stejnými vadami, jako odůvodnění rozsudku okresního soudu.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem

formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na

obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření účastníka

a vedlejšího účastníka řízení a spis Okresního soudu ve Vsetíně,

sp. zn. 2 T 74/98.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti

ze dne 10. 6. 1999 uvedl, že pokud jde o obsahovou stránku

rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, bylo posuzováno, zda soud

prvního stupně jasně a jednoznačně uvedl či neuvedl, o které

důkazy opřel skutková zjištění a zejména, jakými úvahami se řídil

při hodnocení provedených důkazů. Především bylo posuzováno, zda

stěžovatel v kritickou dobu předmětné motorové vozidlo řídil a zda

tedy může býti odpovědným za posuzovanou dopravní nehodu

a způsobené následky. Soud prvního stupně dospěl k závěru o vině

stěžovatele, především proto, že svědectví J. B. pokládal za

usvědčující spolu s výpovědí svědka M. V., z jehož výpovědi

vyplynulo, že na místě nehody, kde se dostavil na základě hlášení

s kolegou M., bylo zjištěno, že stěžovatel byl nalezen ve vozidle

tak, že měl pod volantem nohy a hlavu na sedadle spolujezdce. Na

bezprostřední dotaz uvedl, že jel z restaurace nebo od kamaráda,

a že narazil do nějaké pevné překážky. Dovozeno také bylo, že

v době nehody měl v krvi 2,70 promile alkoholu, a pokud ve věci

byly provedeny další důkazy, které měly sloužit ve prospěch

stěžovatele, okresní soud je hodnotil v jednotlivostech

i v souhrnu, přičemž bylo přihlédnuto ke všem důkazům, které jsou

uvedeny v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, a výrok o vině byl

tedy učiněn v souladu s výsledky dokazování a právního hodnocení,

odpovídajícího náležitému výkladu i zákonnému stavu. Pokud

odvolací soud potvrzuje závěry soudu nalézacího, že je údajně

usvědčován výpověďmi svědků B. a Ch., nemůže toto tvrzení obstát,

neboť svědci popisují okolnosti, za kterých byl nalezen ve vozidle

a nevypovídají k okolnostem, za kterých byl zraněný poškozený F.,

a ani nepotvrdili místo předpokládaného střetu poškozeného

s motorovým vozidlem, když v okamžiku jejich příjezdu byl

poškozený odvezen do nemocnice, a že na vozovce nebyly zjištěny

žádné stopy střetu motorového vozidla s poškozeným. Tyto námitky

platí také i o skutečnosti, že měl řídit motorové vozidlo pod

vlivem alkoholu, protože z odůvodnění údajného spáchání zmíněného

trestného činu rovněž nevyplývá náležitě odůvodněný vztah mezi

skutkovými zjištěními a dalšími úvahami. Krajský soud se

v učiněném rozhodnutí zaměřil na skutečnosti, které stěžovatel

uváděl v obsahu podaného odvolání a vyplynulo z něj, že nevznikly

pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a právních závěrů,

týkajících se obou trestných činů v jednočinném souběhu v bodě 1)

a v bodě 2) samostatného trestného činu neposkytnutí pomoci podle

§ 208 trestního zákona a má za to, že se náležitě vypořádal se

skutečnostmi zpochybňujícími postup soudu prvního stupně, a proto

také v podrobnostech odkazuje na písemné odůvodnění svého

rozhodnutí. V tomto rozhodnutí bylo také vysvětleno, proč je

výpověď stěžovatele pokládána za účelovou a bylo dovozeno, že

stěžovatel byl na místě, kde se nacházel poškozený, a že se žádným

způsobem neangažoval ve smyslu povinností, vyplývajících ze

skutkové podstaty trestného činu, pro který byl uznán v bodě 2)

rozsudku soudu prvního stupně. Nejsou shledány věcné důvody proto,

aby mohlo být přisvědčeno námitkám, uvedeným v ústavní stížnosti,

protože argumenty, uvedené v odvolání, byly hodnoceny odvolacím

soudem a ten dle svého názoru nemusel provádět nové dokazování či

doplňovat dokazování ve věci, jak je rovněž namítáno. Z obou

rozhodnutí je nepochybně patrno, že stěžovatel byl vzat k trestní

odpovědnosti zcela právem a že také bylo zajištěno jeho právo na

řádný a spravedlivý proces a že oba soudy svá rozhodnutí

odůvodnily v souladu s ustanovením § 125 trestního řádu. Pokud

odvolací soud neprováděl další dokazování a dospěl k závěru

o správnosti postupu soudu nalézacího, odůvodnění napadeného

usnesení odpovídá tomuto stavu a jsou proto tvrzení

o nesrozumitelnosti a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího

soudu nepodložená a nemohlo dojít k postupu, který stěžovatel

napadá. Proto krajský soud navrhuje, aby ústavní stížnost byla

zamítnuta.

Vedlejší účastník řízení Krajské státní zastupitelství

v Ostravě se ve svém sdělení ze dne 24. 5. 1999 podle ustanovení

§ 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů, vzdalo svého postavení vedlejšího účastníka

řízení.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska

tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl

k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadeným

usnesením Krajský soud v Ostravě porušil jeho základní práva

zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny a dovolává se i čl. 1 Ústavy

ČR.

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny každý se může domáhat

stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu

a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Podle čl. 1 Ústavy ČR Česká republika je svrchovaný,

jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům

a svobodám člověka a občana.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může

uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených

zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud zejména

respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že

není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani

nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi

prováděné. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit,

zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva

nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo

v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy a v rámci toho

uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé. Zásada,

že Ústavní soud nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými

soudy, je však prolomena tehdy, jestliže jsou právní závěry

obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými

zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění

soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu sp.

zn. III. ÚS 84/94, publ. ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení

Ústavního soudu pod č. 34, C. H. Beck, Praha).

Na základě těchto principů postupoval Ústavní soud

i v souzené věci.

Ze spisu Okresního soudu ve V., sp. zn. 2 T 74/98,

vyplynulo, že provedeným dokazováním bylo bezpečně zjištěno, že

stěžovatel se po nehodě v blízkosti místa nehody pohyboval a že

tam bylo nalezeno jeho vozidlo. Z provedeného dokazování však

bezpečně nevyplývá zjištění, že stěžovatel v době nehody své

osobní auto řídil a skutečně bez jakékoliv pochybnosti srazil

poškozeného, že to byl právě on, kdo se dopustil žalovaných

trestných činů. Závěry obecných soudů vyjádřené v odůvodnění

jejich rozhodnutí nejsou přesvědčivé, jeví se jako formální

a v podstatě jsou vybudovány na domněnce. Soud prvního stupně se

ani podrobně nezabýval zjevnými rozpory ve výpovědích svědků R.,

Ro. a J. V., Z. F. a M. F., a přestože zde nebyl důkaz přímý

o konkrétním střetu vozidla stěžovatele s poškozeným, rozhodl

o vině stěžovatele. Ústavní soud nemůže s argumentací obecných

soudů obou stupňů souhlasit. Rozpory mezi provedeným dokazováním

a závěry z něj vyvozenými jsou ve výrazném nesouladu a za těchto

okolností Ústavní soud dospěl k závěru, že provedené důkazy

nemohou ani samostatně ani ve vzájemné spojitosti vést k názoru,

nevyvolávajícímu závažné pochyby, že stěžovatel se skutečně

dopustil trestných činů ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1

a 2 trestního zákona, ohrožení pod vlivem návykové látky podle §

201 písm. d) trestního zákona a neposkytnutí pomoci podle § 208

trestního zákona. Ústavní soud respektuje nezávislost obecných

soudů, avšak i ta se musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale

prioritně v ústavním rámci, jehož součástí je i právo na

spravedlivý proces, který musí vyloučit libovůli v rozhodování

a musí také zajistit právně účinnou soudní ochranu, jehož

neodmyslitelnou součástí je právo na spravedlivé a vyčerpávající

projednání každé věci. V tomto směru je na místě poukázat na již

ustálenou judikaturu Ústavního soudu, ve které vyslovil nutnost

respektování zásadních principů konkretizujících právě onen

spravedlivý proces. Takovým je zákaz deformace provedeného důkazu,

otázka důkazů neprávem opomenutých, zcela zásadní důraz na soulad

skutkových zjištění a z nich soudy vyvozených právních závěrů,

nutnost reagování soudů na uplatněné námitky (vysvětlení jejich

případného odmítnutí) a nakonec i respektování staletími prověřené

zásady, že případně vzniklé pochybnosti je nutno vykládat ve

prospěch obviněného. Rozhodnutím odvolacího soudu tak došlo

z důvodů již vyložených k porušení práva na spravedlivý proces

tak, jak je vyjádřen v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Právní závěr obecných soudů o tom, že stěžovatel je vinen,

že řídil pod vlivem alkoholických nápojů, v důsledku čehož srazil

podnapilého chodce a jako účastník dopravní nehody z místa nehody

bezdůvodně odjel, aniž zraněnému poskytl potřebnou pomoc či učinil

jiné opatření k jejímu zajištění, je v extrémním rozporu se

skutkovými zjištěními provedenými těmito soudy, čímž se vymyká

z mezí § 2 odst. 6 trestního řádu a je současně i v rozporu se

zásadou in dubio pro reo. Proto Ústavní soud dovozuje, že

napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 1999,

sp. zn. 6 To 90/99, byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny.

Za tohoto stavu věci proto Ústavnímu soudu nezbylo, než

napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 1999,

sp. zn. 6 To 90/99, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve

V. ze dne 21. 1. 1999, č. j. 2 T 74/98-110, zrušit (§ 82 odst. 1,

odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů). Tím však Ústavní soud nicméně

nepředjímá budoucí rozhodnutí obecných soudů ve věci samé.

Vzhledem k vyslovenému souhlasu účastníků s tím, aby

Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání (§ 44 odst. 2

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších

předpisů), bylo takto rozhodnuto mimo ústní jednání.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 17. 5. 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru