Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2149/10 #1Usnesení ÚS ze dne 12.08.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 6
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.2149.10.1
Datum podání26.07.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2149/10 ze dne 12. 8. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatele profesora J. K., zastoupeného JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem, se sídlem Valentinská 92/3, 110 00 Praha 1, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2010, č. j. 62 Co 124/2010-319, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. září 2009, č. j. 13 C 85/2001-263, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2010, č. j. 62 Co 124/2010-319, byl v řízení o zaplacení částky 344.682 Kč s příslušenstvím potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. září 2009, č. j. 13 C 85/2001-263, jímž bylo žalobě žalobců, kterou podali z titulu bezdůvodného obohacení za užívání nemovitosti, proti žalovaným (stěžovatel byl prvním žalovaným), vyhověno z cca 2/3 žalované částky.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jehož se měly dopustit obecné soudy svým postupem při shromaždování a hodnocení důkazů a relevantních okolností případu. Stěžovatel dále uvedl, že jeho syn (druhý žalovaný) podal ve věci dovolání k Nejvyššímu soudu, což ovšem dle názoru stěžovatele nikterak nebrání projednání jeho ústavní stížnosti, neboť ústavní stížnost se týká jiných otázek, než jaké jsou předestřeny Nejvyššímu soudu.

4. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

5. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku na vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.

6. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinné ke dni 1. dubna 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Mezi tyto procesní prostředky náleží i dovolání, a proto je nutné, pokud je dovolání přípustné a jeho přípustnost nezávisí pouze na uvážení dovolacího soudu, vyčerpat i tento mimořádný opravný prostředek.

7. Ústavní soud ze samotné ústavní stížnosti zjistil, že ve věci bylo druhým žalovaným (synem prvního žalovaného) podáno dovolání k Nejvyššímu soudu, přičemž tuto skutečnost ověřil z databáze Ministerstva spravedlnosti (viz http://infosoud.justice.cz/). Může se jednat přitom pouze o dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů tak začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně bylo popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je tedy v dané chvíli předčasné.

8. Na výše uvedených závěrech nic nemění ani skutečnost, že dovolání nepodal přímo stěžovatel, ale druhý žalovaný (syn stěžovatele), a že se údajně týká jiné problematiky, než je obsahem ústavní stížnosti. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Soffer proti České republice, který postup Ústavního soudu, jenž odmítl ústavní stížnost stěžovatelky pro předčasnost z důvodu souběžně podaného dovolání jiným účastníkem řízení (protistranou), shledal souladným s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Evropský soud pro lidská práva m. j. uvedl, že "projednávání téhož případu současně dvěma soudními orgány by bylo v rozporu se zásadou právní jistoty (viz, mutatis mutandis, Zvolský a Zvolská proti České republice, č. 46129/99, § 53, ESLP 2002-IX)".

9. Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 12. srpna 2010

Jiří Nykodým

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru