Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2146/10 #1Usnesení ÚS ze dne 19.10.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý pr... více
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
Správní soudnictví
Správní řízení
Dobrá víra
správní rozhodnutí
vykonatelnost
celní řízení
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.2146.10.1
Datum podání26.07.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 32 odst.13

353/2003 Sb., § 42 odst.1 písm.c, § 26 odst.1, § 22


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2146/10 ze dne 19. 10. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti Comforta s.r.o., se sídlem Praha 1, Nové Město. Václavské nám. 19/832, zastoupené Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem Advokátní kanceláře Praha 1, Josefov, Pařížská 204/21, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 15. 4. 2010 čj. 7 Afs 131/2009-95, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 90 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2009 č.j. 10 Ca 101/2007-53, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 15. 1. 2007 č.j. 25661/06-1701-21, kterým bylo na základě odvolání stěžovatele změněno rozhodnutí Celního úřadu Praha Dl ze dne 13. 1. 2006 č. j. 63-39/06-1768-024, o zajištění vybraných výrobků podle ustanovení § 42 odst. 1 písm. c) zákona č. 353/2003 Sb., zákon o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebních daních).

Stěžovatel shledává porušení svých práv zejména ve skutečnosti, že Nejvyšší správní soud v rámci řízení, které před ním probíhalo, i v odůvodnění rozhodnutí dostatečně nezohlednil podstatné skutečnosti stěžovatelem tvrzené a řádně prokázané v rámci předchozích řízení. Stěžovatel je přesvědčen, že ve věci nebyl dán důvod k zajištění jím dovážených výrobků - tichého vína - proto, že jejich přijetí dne 8. 11. 2006 se uskutečnilo podle průvodních dokladů, na základě již neplatného povolení k jednorázovému přijetí vybraných výrobků. Stěžovatel totiž měl v rámci soudních řízení i při řízeni před celními orgány prokázat, že mu bylo již dne 27. 10. 2006 celním ředitelstvím uděleno, dle § 22 zákona o spotřebních daních, povolení pro opakované přijímání vybraných výrobků. Tiché víno zajištěné rozhodnutím Celního úřadu Praha Dl ze dne 13. 11. 2006 bylo na území České republiky dovezeno a stěžovatelem převzato až po vydání povolení pro opakované přijímání vybraných výrobků ze dne 27. 10. 2006. Toto rozhodnutí bylo ve smyslu ustanovení § 32 odst. 13 zák. č. 337/1992 Sb. již vykonatelné, neboť případné odvolání by nemělo odkladný účinek a stěžovatel si byl navíc vědom, že proti takovému rozhodnutí odvolání podávat nebude. Stěžovatel jednal v dobré víře, neboť přistoupil k převzetí vybraných výrobků poté, co mu bylo vydáno povolení k jejich opakovanému přijímání a byl evidován jako oprávněný příjemce k opakovanému přijímání vybraných výrobků. Při přijetí předmětného zboží na území České republiky dne 8. 11. 2006 nebylo totiž z hlediska nesprávnosti průvodních dokladů stran příslušného celního úřadu nic namítáno. Stěžovatel podal mimořádné daňové přiznání ke spotřební dani z tichého vína ve výši 0 Kč za 1 litr, a splnil tak své zákonné povinnosti pro případ, že by celá věc byla posouzena jako porušení režimu podmíněného osvobození od daně.

Dle stěžovatele měly celní orgány uvedené skutečnosti při svém rozhodování zohlednit a postupovat v souladu s tzv. "principy dobré správy". Vůči stěžovateli bylo postupováno stejně jako proti subjektům přebírajícím zboží bez jakéhokoliv povolení, ačkoliv stěžovatel požadované platné povolení k dané činnosti měl, nebyla zohledněna dobrá víra stěžovatele při převzetí vybraných výrobků, což způsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí celního úřadu. Za podstatné stěžovatel pokládá, že mu jeho jednáním vzhledem k výši daně z předmětného zboží nevznikl a nemohl vzniknout žádný majetkový prospěch.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů Nejvyššího správního soudu (a fakticky i rozhodnutí mu předcházejících) způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již příslušné orgány vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Z tvrzení uvedených v ústavní stížnosti a v napadeném rozhodnutí Ústavní soud ověřil, že jak jednoznačně vyplynulo z dokazování, přijetí předmětných výrobků na daňové území České republiky se dle průvodních dokladů uskutečnilo dne 8. 11. 2006 na základě neplatných jednorázových povolení (jejich platnost skončila již 4. 4. 2006 a 2. 12. 2005). Z uvedeného důvodu aplikoval celní úřad ustanovení § 42 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebních daních, dle nějž, pokud celní úřad nebo celní ředitelství zjistí, že údaje na průvodním dokladu jsou nesprávné nebo nepravdivé, rozhodne o zajištění vybraných výrobků. (Dle § 26 odst. 12 zákona o spotřebních daních mohou být vybrané výrobky dopravovány v režimu podmíněného osvobození od daně pouze s průvodním dokladem.)

Za těchto okolností jsou nepřípadné námitky stěžovatele, který tvrdí, že byl v souvislosti s přijetím výrobků v dobré víře, že se nedopouští porušení právních předpisů, neboť již bylo vydáno povolení k opakovanému přijetí vybraných výrobků z jiných členských zemí v režimu podmíněného osvobození od daně. Uvedené rozhodnutí bylo sice vydáno dne 27. 10. 2006, avšak stěžovateli bylo doručeno až 13. 11. 2006, tedy až poté, co byly přijaty předmětné výrobky na území České republiky. V zákoně č. 353/2003 Sb. je přitom jednoznačně stanoveno, že v rozhodnutí o zvláštním povolení stanoví celní ředitelství dobu jeho platnosti, která počíná běžet teprve dnem nabytí právní moci. Ústavní soud však především konstatuje, že k vydání rozhodnutí celního úřadu o zajištění výrobků nedošlo z důvodů nesrovnalostí, případně dostatečně nevyřešených otázek ohledně platnosti a vykonatelnosti, vztahujících se k povolení ze dne 27. 10. 2006, ale jak bylo výše uvedeno, protože k přijetí předmětných výrobků na území České republiky došlo na základě neplatných jednorázových povolení (S ohledem na uvedenou časovou návaznost dovážené výrobky ani nemohly být opatřeny platnými průvodními doklady vystavenými ve vazbě na povolení k opakovanému přijetí vybraných výrobků, přičemž dle ust. § 26 odst.1 zákona o spotřebních daních platí, že vybrané výrobky mohou být dopravovány v režimu podmíněného osvobození od daně pouze s průvodním dokladem, nestanoví-li tento zákon jinak.)

Ústavní soud s ohledem na jednoznačnost skutkových okolností i stávající právní úpravu shledává odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu za dostatečné, neboť soud se s námitkami stěžovatele (totožnými jako v ústavní stížnosti ) zákonu odpovídajícím způsobem vypořádal a své právní závěry patřičně odůvodnil, tzn. že uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval.

Skutečnost, že stěžovatel považuje rozhodnutí správních orgánů a obecných soudů za nepřiměřeně tvrdé, neboť je přesvědčen, že jednal v dobré víře a na rozdíl od jiných daňových subjektů neměl v úmyslu dopustit se porušení právních předpisů, ani získat nějaký prospěch, nemůže způsobit nepřezkoumatelnost rozhodnutí a nastolit opodstatněnost ústavní stížnosti. Z přesvědčení stěžovatele nelze dovodit neústavnost v rozhodování správních orgánů a obecných soudů, které zcela v souladu se zákonem aplikovaly na zákonem předvídanou situaci příslušné ustanovení zákona o spotřebních daních. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných správních orgánů a soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti.

Ústavní soud pro úplnost připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší obecným soudům. Ústavní soud přistupuje k ingerenci do rozhodování obecných soudů pouze v případě porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení, které svou intenzitou porušuje ústavnost. Jak již bylo uvedeno, Ústavní soud v projednávané věci takové nedostatky neshledal.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. října 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru