Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2141/20 #1Usnesení ÚS ze dne 12.08.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkPoškozený
Adhezní řízení
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.2141.20.1
Datum podání27.07.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 206 odst.3, § 43


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2141/20 ze dne 12. 8. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti TECHNOEXPORT, a.s., se sídlem Třebohostická 3069/14, Strašnice, Praha 10, zastoupeného Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem Lazarská 11/6, Nové Město, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2020 č. j. 6 To 48/2019-4375, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že stěžovatelka jako poškozená zjistila, že Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, Služba kriminální policie a vyšetřování. Odbor hospodářské kriminality, 6. oddělení (dále jen "policejní orgán") zahájila pod sp. zn. KRPA-1485/TČ-2012- 000096-OČ dne 22. 5. 2012 úkony trestního řízení ve věci podezření ze spáchání trestného činu pojistného podvodu, přičemž skutečnosti odůvodňující zahájení úkonů trestního řízení měly vyplynout z oznámení podaného společností Slavia pojišťovna a.s. Podáním ze dne 6. 8. 2014 doručeným policejnímu orgánu stěžovatelka oznámila policejnímu orgánu, že bude v řízení uplatňovat procesní práva poškozeného, neboť má za to, že je subjektem uvedeným v ustanovení §43 odst. 1 trestního řádu, podle nějž je poškozený oprávněn navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena, nebo vydat bezdůvodné obohacení, které obžalovaný na jeho úkor trestným činem získal.

3. Podle napadeného rozhodnutí Vrchního soudu bylo v projednávaném případě dokazování zahájeno v hlavním líčení dne 18. 4. 2016 po přednesu obžaloby, a to aniž by byl přednesen adhezní návrh poškozené TECHNOEXPORT, a.s., neboť v té době nebyla tato poškozená jako poškozená označena - podaná obžaloba neshledávala, že by skutkem v ní popsaným mohla být způsobena této obchodní společnosti škoda. Adhezní návrh zaslala poškozená TECHNOEXPORT, a.s., soudu dne 21. 8. 2017 a v hlavním líčení byl přečten dne 23. 4. 2019. Z uvedeného plyne, že poškozená TECHNOEXPORT, a.s., ač nikoliv vlastní vinou, uplatnila nárok na náhradu škody až po zahájení dokazování, tj. pozdě. Podle napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze skutečnost, že stěžovatelka neuplatnila nárok na náhradu škody nejpozději před zahájením dokazování nelze zhojit, byť k tomu došlo v důsledku pochybení orgánů činných v trestním řízení. Vzhledem k tomu, že jde o trestní řízení, jehož primárním cílem je odhalení a potrestání pachatelů trestné činnosti, není možné celé hlavní líčení opakovat jen proto, aby byla vada spočívající v nemožnosti poškozené TECHNOEXPORT, a.s. včas svůj nárok na náhradu škody uplatnit, zhojena.

4. Stěžovatelka si podala odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2019 v trestní věci, neboť vůči ní jako poškozené nebyl učiněn žádný výrok; to soud prvního stupně odůvodnil tak, že až do zahájení hlavního líčení poškozená stěžovatelka neupřesnila svůj nárok v souladu s § 43 odst. 3 trestního řádu. Podle napadeného rozhodnutí se stěžovatelka analogicky podle § 206 odst. 2, 3 trestního řádu nepřipouští k veřejnému zasedání jako poškozená, jež je oprávněna navrhnout náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení. Odvolání stěžovatelky proti prvostupňovému odsuzujícímu rozsudku podané proto, že stěžovatelka byla opomenuta, bylo proto zamítnuto, protože odvolání bylo podáno osobou, jíž právo podat odvolání nepřísluší, neboť není poškozeným, který by měl práva uvedená v ustanovení § 43 odst. 3 trestního řádu. Soud prvního stupně podle napadeného rozhodnutí Vrchního soudu pochybil, když v hlavním líčení dne 23. 4. 2019 přečetl adhezní návrh poškozené stěžovatelky z 21. 8. 2017, resp. sdělil částku, jejíž úhradu stěžovatelka na základě výzvy soudu prvního stupně požaduje. Za vzniklé situace měl soud prvního stupně analogicky podle § 206 odst. 2, 3 trestního řádu rozhodnout, že se stěžovatelka k hlavnímu líčení nepřipouští s právem navrhovat, aby byla obžalovaným uložena povinnost k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích způsobené trestným činem nebo k vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem. Stěžovatelce by nadále náležela pouze práva uvedená v § 43 odst. 1 trestního řádu, a proto tento krok vůči poškozené učinil odvolací soud. Vrchní soud tedy dospěl k závěru, že stěžovatelka nemá oprávnění uplatnit nárok na náhradu škody, byť vinou orgánů činných v trestním řízení, a proto není ani oprávněna podat proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti shledává v postupu obecných soudů zásah do svého práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka má za to, že jí Vrchní soud v Praze odepřel přístup k soudu. Poukázala na to, že Ústavní soud ve své judikatuře konstatoval, že koncepce trestního řízení v České republice ohledně postavení poškozeného vychází z toho, že poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy. Poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Stěžovatelka dále uvádí, že tzv. adhezní řízení se nenachází mimo ústavní rámec pravidel práva na soudní ochranu. Již proto Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že postupem obecného soudu v adhezním řízení může dojít k takovému porušení základních práv a svobod poškozených, které bude vyžadovat kasační zásah Ústavního soudu. Řádné rozhodování v tzv. adhezním řízení je dle Ústavního soudu neodmyslitelnou součástí naplnění účelu trestního řízení (srov. ustanovení § 1 odst. 1 trestního řádu), kterým je rovněž ochrana práv poškozeného. Nespravedlivé rozhodnutí, a tím spíše "nerozhodnutí" o nárocích poškozených, pak podle stěžovatelky umocňuje primární újmu způsobenou trestným činem (k tomu stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 2916/15).

6. Stěžovatelka dále uvedla, že ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod garantuje jednotlivci možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem, případně před jiným orgánem. Přitom onen postup k ochraně práv jednotlivce již není upraven na úrovni ústavního pořádku, nýbrž v procesních předpisech podústavního práva, které kogentně stanoví, jakými konkrétními způsoby a procesními instituty lze právo na soudní a jinou právní ochranu realizovat. Pokud pak jednotlivec takto stanovený postup dodrží a soud (jiný orgán) přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, dochází podle stěžovatelky k porušení práva na soudní ochranu, k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti. Pokud však soud měl pouhé pochybnosti o postavení stěžovatelky jako poškozené, bylo jeho povinností jej k hlavnímu líčení připustit a poté rozhodnout o jeho nároku. Jestliže tedy soud prvního stupně návrh stěžovatelky na náhradu škody v trestním řízení v podstatě ignoroval, jakoby nebyl vůbec podán, ponechal stěžovatelku v nejistotě, zda vůbec a od jakého okamžiku došlo k zastavení běhu promlčecí lhůty, přičemž tato skutečnost může mít zásadní význam v případě, že bude svůj nárok uplatňovat v občanskoprávním řízení.

III. Hodnocení Ústavního soudu

7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

9. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

10. Ústavní soud vyšel ze své dosavadní judikatury týkající se práv poškozených, zejména pak ze stěžovatelkou citovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 2916/15 ze dne 28. 2. 2017 (N 35/84 SbNU 401)

11. Tento nález se zabýval situací, v níž obecné soudy neumožnily poškozené stěžovatelce v trestním řízení, ve kterém byl její bývalý manžel shledán vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí, v pozici poškozené. V rámci hlavního líčení poškozená stěžovatelka využila svého práva nesetkat se s obžalovaným před hlavním líčením a být vyslýchána v jeho nepřítomnosti. Nebyla tak přítomna zahájení hlavního líčení a do soudní síně byla předvolána až po přednesení obžaloby a výpovědi obžalovaného, v důsledku čehož okresní soud přistoupil rovnou k výslechu stěžovatelky a nepostupoval již dle § 206 odst. 2 trestního řádu, dle kterého se předseda senátu po přednesení obžaloby musí dotázat poškozeného, zda navrhuje obžalovanému uložit povinnost k náhradě újmy poškozeného. Posléze stěžovatelka zaslala okresnímu soudu podání, kterým se jako poškozená připojila k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody. Okresní soud však v rámci rozsudku o vině a trestu pro obžalovaného o nároku poškozené vůbec nerozhodl a ani jeho uplatnění v rozhodnutí nezmínil

12. S ohledem na výše uvedené tak Ústavní soud shledal, že obecné soudy porušily stěžovatelčina procesní ústavní práva, když úpravu v trestním řádu interpretovaly a aplikovaly pro stěžovatelku nepřípustně omezujícím způsobem, když navíc nepřihlédly k tomu, že v daném případě šlo o zvlášť zranitelnou oběť. Vzhledem k tomu, že však od zrušení napadených rozhodnutí nebylo možno očekávat účinnou nápravu, Ústavní soud ústavní stížnost zamítl a omezil se pouze na konstatování porušení základních práv stěžovatelky tzv. akademickým výrokem. V citovaném zamítavém nálezu Ústavní soud konstatoval, že je porušením práva na soudní ochranu poškozeného postup soudu, který nerozhodne o návrhu na uložení povinnosti nahradit škodu, ačkoli byl učiněn, je založen v soudním spise a jeho projednání umožněno opakováním řízení po zrušení rozsudku v celém rozsahu v odvolacím řízení.

13. V nyní posuzovaném případě se však jedná o jinou situaci. Obecné soudy i Ústavní soud jsou si vědomy, že došlo k porušení práva stěžovatelky na řádné projednání jejího nároku, který uplatnil v přípravném řízení. Tento nárok však obecné soudy zjistily teprve po proběhnutí hlavního líčení ve věci před soudem prvního stupně. Byť by pak odvolací soud připustil účast stěžovatelky jako poškozené v řízení, nezbylo by mu nic jiného než odkázat poškozenou stěžovatelku s jejím nárokem do civilního řízení. I kdyby mohl být shledán tento postup jako vhodnější, tak každé pochybení orgánů činných v trestním řízení nemá ústavní rozměr, přičemž formu procesního postupu ve stěžovatelčině případě volí obecné soudy dle výkladu podústavního práva, do nějž bez dalšího, nemá-li případ ústavní rozměr, nepřísluší Ústavnímu soudu vstupovat.

14. Pouze hypotetická úvaha, že by mohlo dojít k nejistotě o případném promlčení nároku v případně v budoucnu probíhajícím řízení, neposouvá věc do roviny ochrany základních práv stěžovatelky. Případný nesprávný výklad obecných soudů ohledně otázky zastavení běhu promlčecí lhůty v řízení o nároku stěžovatelky na náhradu škody v civilním řízení je možno řešit právě v rámci tohoto řízení.

15. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky nemá ústavní rozměr, je tedy návrhem zjevně neopodstatněným, a proto jí odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru