Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 214/98Nález ÚS ze dne 30.01.2001Postavení české republiky po zániku České a Slovenské Federativní republiky, sukcese států a její dopad na vztahy k jednotlivcům

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkStát
vlastnické právo/ochrana
legitimace/pasivní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 21/21 SbNU 183
EcliECLI:CZ:US:2001:2.US.214.98
Datum vyhlášení20.02.2001
Datum podání11.05.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6

Ostatní dotčené předpisy

100/1960 Sb., čl. 10

60/1994 Sb.

624/1992 Sb., čl. 4


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 214/98 ze dne 30. 1. 2001

N 21/21 SbNU 183

Postavení české republiky po zániku České a Slovenské Federativní republiky, sukcese států a její dopad na vztahy k jednotlivcům

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě, v právní věci navrhovatele B.

A. H., bytem Spojené státy americké o ústavní stížnosti proti

rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 1. 1997, čj. 5

C 32/94-72, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16.

1. 1998, čj. 18 Co 514/97-98, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení

napadených rozsudků obecných soudů, neboť tyto dle názoru

stěžovatele zasahují do nedotknutelnosti jeho vlastnického práva

a práva na spravedlivý proces, která zakotvují ustanovení čl. 10

Ústavy ČSSR, č.100/1960 Sb., čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"),

včetně čl. 1 Dodatkového protokolu k této úmluvě.

Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že B.

A. H., byl od 1. 1. 1956 do 1. 5. 1982 ve služebním poměru

příslušníka SNB, spadajícího pod tehdejší Ministerstvo vnitra

ČSSR, i když pracoval převážně v zahraničí pro sovětskou KGB jako

tajný agent pod nejrůznějšími jmény. I proto mu zbylé, jiným

způsobem nevyplacené služební příjmy měly být ukládány

po vzájemné dohodě na blíže nespecifikovanou vkladní knížku, která

zůstávala v detenci vedlejšího účastníka (Ministerstva vnitra). Na

základě plné moci byl zřejmě s finančními prostředky stěžovatele

oprávněn disponovat i npor. B. S. V souvislosti s emigrací

stěžovatele do USA byl jeho služební poměr ukončen k výše

uvedenému dni kádrovým rozkazem ministra vnitra ze dne 2. 7.

1982. Ke dni skončení služebního poměru se na uvedené vkladní

knížce měla dle tvrzení stěžovatele nacházet částka ve výši

856.321,20 Kčs, která však měla být po svévolném zrušení

vkladového vztahu ministerstvem dne 9. 9. 1982 převedena z výše

popsaných důvodů zpět na účet velvyslanectví SSSR.

Stěžovatel se od 21. 6. 1993 domáhal soudní cestou zaplacení,

resp. vydání "neoprávněného majetkového prospěchu" ve výši

856.321,20 Kčs žalovanými, kterými bylo Ministerstvo vnitra ČR

(první žalovaný) a Velvyslanectví SSSR, správně Ruské federace,

(druhý žalovaný).

Řízení bylo nejprve dne 9. 2. 1994 zastaveno usnesením

Obvodního soudu pro Prahu 7, čj. 5 C 32/94-11, z důvodu

nezaplacení soudního poplatku. K odvolání žalobce bylo toto

rozhodnutí po uhrazení soudního poplatku zrušeno usnesením

Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 1994, čj. 18 Co 213/94-21,

a věc vrácena prvoinstančnímu soudu k dalšímu řízení.

Ve věci samé pak rozhodl Obvodní soud pro Prahu 7 samosoudcem

JUDr. K. B. dne 27. 3. 1995, čj. 5 C 32/94-28, tak, že žalobu

proti prvému žalovanému Ministerstvu vnitra ČR zamítl, když nárok

žalobce-stěžovatele považoval za promlčený ve lhůtách podle

ustanovení § 106 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve

znění před novelou č. 509/1991 Sb. a podle § 22 zákona

č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím

orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Proti druhému

žalovanému bylo řízení zastaveno.

Stěžovatel však napadl uvedené rozhodnutí odvoláním, na jehož

základě bylo zrušeno ve výroku o nákladech řízení a ve věci samé

ve vztahu k prvnímu žalovanému usnesením Městského soudu v Praze

ze dne 18. 4. 1996, čj. 18 Co 554- 555/95, a to z toho důvodu, že

ve věci rozhodoval samosoudce, ačkoli se jednalo o pracovně, resp.

služebně právní věc.

Již v senátu rozhodl ve věci Obvodní soud pro Prahu 7

rozsudkem ze dne 27. 1. 1997, čj. 5 C 32/94-72, a to tak, že

žalobní návrh opětovně v celém rozsahu zamítl s odůvodněním, že se

jedná o nárok vyplývající ze služebního poměru, upraveného zákonem

č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků SNB. Z ustanovení

§§ 129-131 uvedeného zákona soud dovodil, že nárok stěžovatele byl

promlčen.

O odvolání stěžovatele proti posledně zmiňovanému rozsudku

rozhodl Městský soud v Praze dne 16. 1. 1998, rozsudkem čj. 18 Co

514/97-98, kterým rozsudek soudu I. stupně potvrdil, a to jak ve

věci samé, tak ve výroku o nákladech řízení. Městský soud v Praze

se v odůvodnění tohoto potvrzujícího rozsudku odvolal na správné

posouzení věci soudem prvního stupně. S ohledem na odlišnou

argumentaci v odvolání stěžovatele, které formulovalo jeho nárok

jako vydání předmětu vlastnického práva, doplnil odvolací soud

odůvodnění svého rozhodnutí ještě o právní názor, dle něhož není

možno vydat peněžitou částku jako věc movitou, neboť nebyla

individuálně určena.

V zákonné lhůtě podal stěžovatel proti tomuto rozsudku

dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 7.

1999, čj. 25 Cdo 918/99-118, odmítnuto pro nepřípustnost.

Ústavní soud si rovněž vyžádal vyjádření Městského soudu

v Praze a dále vyjádření Ministerstva vnitra ČR jako vedlejšího

účastníka.

Městský soud v Praze v přípise ze dne 5. 12. 2000 navrhl

ústavní stížnost zamítnout a v podstatě odkázal na odůvodnění

svého rozhodnutí, které ve věci vydal jako odvolací soud.

Ministerstvo vnitra ČR, jako vedlejší účastník řízení,

navrhlo také zamítnutí ústavní stížnosti v celém rozsahu. Sdělilo,

mimo jiné, že stěžovatel A. B. H., nebyl ke dni 31. 12. 1992

občanem ČSFR a ani neměl k tomuto dni na území ČSFR trvalé

bydliště.

Tato vyjádření vedlejšího účastníka ze dne 22. 11. 2000 a ze

dne 6. 12. 2000 byla 15. 12. 2000 doručena stěžovateli, který byl

současně poučen o tom, že se může k předloženým dokumentům

vyjádřit, a to ve lhůtě 10 dnů. Stěžovatel však v takto stanovené

lhůtě svého práva vyjádřit se k prováděným důkazům nevyužil.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů

z hlediska práv stěžovateli zaručených Ústavou, Listinou

a mezinárodními smlouvami o lidských právech ve smyslu čl. 10

Ústavy, avšak žádného porušení neshledal.

Ústavní stížnost není důvodná.

Hlavní námitka stěžovatele poukazuje zejména na ustanovení

čl. 10 Ústavy ČSSR, č.100/1960 Sb., čl. 11 odst. 1 Listiny a čl.

1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, které zaručují každému ochranu

osobního vlastnictví ve vztahu k úsporám nabytým prací,

nedotknutelnost vlastnického práva a právo pokojného užívání

majetku. K porušení těchto práv stěžovatele mělo dojít vedle

původního jednání Ministerstva vnitra i tím, že soudy prvního

a druhého stupně neuložily žalovanému (vedlejšímu účastníkovi

- Ministerstvu vnitra) povinnost vydat stěžovateli vkladní knížku

se zůstatkem ve výši 856.321,20 Kčs, anebo částku, která byla

k 9. 9. 1982 na této vkladní knížce uložena.

Tato námitka týkající se vlastnického práva úzce souvisí

s další námitkou, tentokrát zaměřenou proti postupu obecných

soudů, které dle tvrzení stěžovatele nedostatečně zjistily

skutkový stav, a tím porušily jeho právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že není běžnou třetí

instancí v systému obecného soudnictví, a proto po něm ani není

možno požadovat, aby prováděl standardní dokazování, které nebylo

z nějakého důvodu provedeno obecnými soudy. I když zákon č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,

skutečně ve svých ustanoveních §§ 42 a 48 připouští možnost

provádět důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, nejedná se

o procesní zvýhodnění stěžovatele, který neunesl v předchozím

řízení před obecnými soudy své důkazní břemeno.

V daném případě má Ústavní soud zato, že stěžovatel

neprokázal existenci svého vlastnického práva k žalovaným peněžním

prostředkům, jehož ochrany se touto ústavní stížností dovolává. Až

pokud by bylo nepochybné, jaká finanční částka a zda se skutečně

stala vlastnictvím stěžovatele, musel by se Ústavní soud zabývat

tím, zda výše uvedené základní právo stěžovatele bylo či nebylo

porušeno. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na právní

názor vyslovený např. v rozhodnutích III. ÚS 366/97 nebo III. ÚS

44/94, dle něhož je článkem 11 Listiny chráněno pouze vlastnické

právo existující a nikoli vlastnické právo tvrzené, které tvoří

předmět řízení.

Pokud se stěžovatel domnívá, že tyto skutečnosti týkající se

jeho vlastnického práva k uvedeným mzdovým prostředkům je možné

prokázat, měl tak učinit již v řízení před obecnými soudy

v souladu se zásadou "vigilantibus iura" (nechť si každý střeží

svá práva). V tomto řízení byl totiž stěžovatel navrhovatelem,

tedy mohl a měl navrhovat další důkazy k prokázání tvrzených

skutečností, o což však neusiloval ani v posledním odvolacím

řízení, kde se až po několik let trvajícím řízení začal dovolávat

svého vlastnického práva namísto původně zažalovaného vyplacení

resp. vydání neoprávněného majetkového prospěchu. Z protokolu

o jednání u Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 1. 1997 však

lze zjistit, že stěžovatel resp. jeho zástupce výslovně prohlásil,

že " žalobce žaluje svého zaměstnavatele za to, že mu finanční

prostředky řádně nevyplatil". Rovněž z alternativně zpracovaného

odvolání stěžovatele ze dne 22. 3. 1997 lze dovodit, že stěžovatel

sám zřejmě nebyl o svém vlastnickém právu k žalovaným finančním

prostředkům přesvědčen, když v bodě 2.3. nabízí i odůvodnění pro

posouzení nároku jakožto nároku ze služebního poměru.

Právní názor stěžovatele, který se v souvislosti s nároky

vyplývajícími z vkladového vztahu dovolává údajného vlastnického

práva, není nesporný ani s ohledem na důsledné občanskoprávní

odlišování věcných práv a institutů závazkových. Vkladní knížka

není cenným papírem, nýbrž je pouhým potvrzením o přijetí vkladu

v určité výši a vkladový vztah vyjadřuje toliko obligační nárok

oprávněné osoby na vyplacení peněžité částky odpovídající výši

vkladu.

Vzhledem k tomu, že vlastnické právo k předmětným finančním

prostředkům se nepodařilo stěžovateli prokázat a v průběhu řízení

nevyšly najevo žádné nové skutečnosti zásadního významu, přiklání

se i Ústavní soud k právnímu názoru obecných soudů, že odvozené

nároky pana H. je třeba posuzovat jako nároky mzdové podle

příslušných ustanovení zákona č. 100/1970 Sb., o služebních

poměrech příslušníků SNB. Tento zákon totiž upravuje služební

poměr, práva a povinnosti z něho vyplývající, včetně hmotného

zabezpečení příslušníků SNB. Názoru, že žalovaný nárok spadal pod

režim zmíněného zákona č. 100/1970 Sb., přisvědčuje i jednoznačný

postoj navrhovatele, který v řízení před soudem prvního stupně

trval na tom, že se jedná o nárok pracovněprávní, tj.

u příslušníka SNB o věc služebněprávní. Právě tyto vztahy upravuje

zákon č. 100/1970 Sb., ve znění pozdějších předpisů. O ustanovení

tohoto právního předpisu se opírá mimo jiné i část argumentace

stěžovatelova odvolání ze dne 22. 3. 1997 proti rozsudku Obvodního

soudu pro Prahu 7. Ve světle těchto zákonných ustanovení pak lze

dát za pravdu Obvodnímu soudu pro Prahu 7 i Městskému soudu

v Praze, které stěžovatelův peněžitý nárok považovaly za promlčený

ve lhůtách dle §§ 129-131 zmíněného zákona.

Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud dále zjistil,

že předmětné řízení před obecnými soudy nebylo stiženo žádnou

podstatnou vadou, a neshledal ani extrémní nesoulad mezi

provedeným dokazováním, skutkovými zjištěními a právními závěry

napadených rozhodnutí.

Pokud se jedná o stěžovatelem namítanou absenci skutečností,

významných pro posouzení věci v právní rovině a vydání rozhodnutí

ve smyslu ust. § 157 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen

"o.s.ř."), ústavní stížnost není v této části dostatečně

konkrétní. Z odkazu na uvedené ustanovení o.s.ř. vyplývá, že

stěžovatel zřejmě brojí proti odůvodnění napadených rozsudků, kde

postrádá odkaz soudu na provedené důkazy ohledně skutkového stavu

a případné vysvětlení, proč nebylo provedeno dokazování další.

V původním, později zrušeném rozsudku Obvodního soudu pro Prahu

7 ze dne 27. 3. 1995, jsou však obsaženy všechny náležitosti

požadované ust. § 157 odst. 2 o.s.ř., tj. odkaz na důkazy

(převážně listinné) v řízení provedené, ze kterých byl dostatečně

zjištěn skutkový stav (přílohy A-M a přílohy 1, 2, 3), důvod pro

neprovádění dalšího dokazování atd. I když byl tento rozsudek

později částečně zrušen a v rozsudku novém ze dne 27. 1. 1997 se

prvoinstanční soud, stejně tak jako soud odvolací v rozsudku ze

dne 16. 1. 1998, zabývají především právním posouzením zjištěného

skutkového stavu (námitkou promlčení a podmínkami pro vydání

věci), domnívá se Ústavní soud, že skutková zjištění, na jejichž

základě měl soud věc právně posoudit, nebyla za dané situace

sporná, a tudíž výslovným neuvedením těchto skutkových zjištění

včetně odpovídajících důkazů v nových rozsudcích nepochybily

obecné soudy takovým způsobem, aby došlo k porušení stěžovatelova

práva na spravedlivý proces. Rovněž v jednání, které předcházelo

vyhlášení rozsudku Obvodním soudem pro Prahu 7 dne 27. 1. 1997,

došlo k rekapitulaci dosud provedených důkazů podstatných pro

rozhodnutí ve věci. Faktu, že skutkový stav nebyl mezi stranami

sporný, přisvědčuje i to, že z žádné strany nebyla až na nepatrné

výjimky na samém počátku řízení patrná snaha o doplnění

dokazování.

S odkazem na výše uvedené Ústavní soud opětovně zdůrazňuje,

že nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že soudy byly v dané

věci ex officio povinny provádět důkazy a zjišťovat skutečnosti

podstatné pro rozhodnutí ve věci. Zvláště pak, jedná-li se

o řízení civilní, provádějí soudy (s výjimkou řízení podle ust.

§ 120 odst. 2 o.s.ř.) výhradně důkazy navrhované účastníky řízení.

Pokud by však i v takovém řízení vyšla najevo potřeba provést ke

zjištění skutkového stavu důkazy jiné, než navrhované účastníky

řízení, může soud tyto dle vlastního uvážení provést (§ 120 odst.

3 o.s.ř.). Není to však jeho povinností a v civilním řízení

sporném taková praxe ani nebývá obvyklá.

Ústavní soud, vycházeje z výše uvedených dílčích závěrů,

shledal, že jde o návrh neopodstatněný i z důvodu, kterým se

obecné soudy vůbec nezabývaly.

Stěžovatel se od počátku domáhá (coby žalobce) svého údajného

nároku před obecnými soudy vůči Ministerstvu vnitra ČR. Svou

žalobu nejprve adresoval Obvodnímu soudu pro Prahu 1, ten však

usnesením ze dne 4. 10. 1993, sp. zn. 25 C 175/93, vyslovil svou

"místní nepříslušnost" s odůvodněním, že žádná ze žalovaných

stran, tedy ani Ministerstvo vnitra ČR, "nemá své sídlo" v jeho

obvodu. Postoupil věc (zjevně podle kritéria "sídla") Obvodnímu

soudu pro Prahu 7, jenž svou příslušnost dále nezpochybnil.

Žádný z obecných soudů ovšem neřešil otázku pasivní

legitimace žalovaného (tedy Ministerstva vnitra ČR), plynoucí

z hmotného práva, tedy otázku jeho způsobilosti být subjektem

povinnosti odpovídající právu žalobce, jehož porušení mělo být

předmětem civilního soudního řízení. Ze žaloby vyplývá, že nároky

žalobce (stěžovatele) směřovaly ve skutečnosti proti

československému Federálnímu ministerstvu vnitra, neboť byl

v rozhodné době ve služebním poměru příslušníka Sboru národní

bezpečnosti tehdejšího Československa a právě československé

Federální ministerstvo vnitra podle jeho tvrzení neoprávněně

disponovalo jeho peněžitým vkladem. Materiální legitimaci

Ministerstva vnitra ČR v dané věci spatřoval žalobce (stěžovatel)

v tom, že - jak výslovně uvádí ve své ústavní stížnosti - na toto

ministerstvo "přešly práva a povinnosti" tehdejšího Federálního

ministerstva vnitra, a to "v souvislosti se zánikem ČSFR".

Federální ministerstvo vnitra je orgánem československého

státu. Ministerstvo vnitra ČR je orgánem českého státu.

Federální shromáždění ČSFR rozhodlo svým ústavním zákonem

č. 542/1992 Sb. ze dne 25. 11. 1992 o "zániku" ČSFR k 31. 12.

1992. Česká republika a Slovenská republika, které vznikly na

jejím místě, se staly nástupnickými státy zaniklého státu. Tento

právní postup byl akceptován bez jakýchkoli výhrad celým

mezinárodním společenstvím i mezivládními organizacemi.

Česká a Slovenská Federativní Republika na jedné straně

a Česká republika na straně druhé nejsou tudíž tímtéž státem

a tímtéž subjektem mezinárodního práva. Zánik ČSFR byl formou

rozpadu státu, jehož subjektivita zanikla. Nešlo naopak o secesi,

kdy by se část dosavadního státu odtrhla a dosavadní stát by

nadále existoval jako identický subjekt mezinárodního práva, pouze

ve zmenšeném území. Jinými slovy, Česká republika není

pokračovatelem Československa, ale pouze nástupnickým státem, na

něhož přecházejí práva a povinnosti státu-předchůdce v souladu

s normami mezinárodního práva o sukcesi státu a v rozsahu, které

mezinárodní právo vymezuje.

Otázku sukcese států řeší dosud převážně obecné (obyčejové)

mezinárodní právo. Ustálené součásti institutu sukcese (sukcese ve

vztahu ke smlouvám, ke státnímu majetku, státním archívům

a státním dluhům), které byly již kodifikovány mnohostrannými

mezinárodními úmluvami, upravují vztahy mezi státy a přechodu práv

a povinností nástupnického státu v jeho vztazích k jednotlivcům se

zásadně netýkají.

K posledně uvedenému typu vztahů se vyjadřuje v jisté míře

pouze obecné mezinárodní právo. Předně nutno zdůraznit, že

"sukcesí států" se podle mezinárodního práva rozumí "nahrazení

jednoho státu druhým v odpovědnosti za mezinárodní vztahy území"

[čl. 2 Vídeňské úmluvy o sukcesi států ve vztahu ke smlouvám (č.

292/1999 Sb.)]. Institut sukcese států tak má výrazně územní

povahu. Práva a povinnosti sukcesora se tedy vždy vztahují

k území, za něž nově převzal mezinárodní odpovědnost, a tímto

územím se i poměřují. Renomovaní autoři učebnic mezinárodního

práva se vesměs shodují na tom, že ve vztahu mezi

státem-sukcesorem a jednotlivci, kteří podléhali jurisdikci

státu-předchůdce, se uplatňuje doktrína tzv. nabytých práv, která

garantuje právní jistoty subjektů jeho vnitrostátního práva.

Současně však pochybují o tom, že by tato doktrína byla součástí

závazného mezinárodního obyčeje, neboť k tomu chybí jak všeobecná

ustálená, dlouhodobá praxe států (usus longaevus), tak přesvědčení

o právní závaznosti takové praxe v celém mezinárodním společenství

(opinio necessitatis sive iuris) (Nguyen Quoc Dinh, Patrick

Dailler, Allain Pellet: Droit international public, 4e édition,

Paris, 1992, str. 513-515). Nejméně sporná jsou přitom nabytá

práva v oblasti striktně pojatého soukromého práva, mnohem

spornější naopak práva vzniklá ze vztahů veřejnoprávních.

Jak vyplývá z vyjádření Ministerstva vnitra ČR, neměl

stěžovatel v okamžik sukcese, tedy přechodu práv a povinností

z československého na český stát, žádný faktický vztah ani

k České republice, ani k jejímu státnímu území. K 31. 12. 1992

nebyl občanem ČSFR ani ČR, ani neměl na území ČSFR a ČR trvalé

bydliště. Trvale naopak pobýval v zahraničí. Vztah, z něhož

vyvozuje svá práva, je vztahem služebním, tedy veřejnoprávním.

Nutno proto konstatovat, že České republice nevyplývá

z obecného mezinárodního práva žádná povinnost převzít případné

závazky jiného státu, byť svého předchůdce (ČSFR), vůči

jednotlivci, jenž nebyl v okamžik sukcese nijak efektivně spjat se

vznikajícím státem ani s jeho územím a jehož nárok byl založen

na předpisech služební (veřejnoprávní) povahy.

Ústavní zákon ČNR č. 4/1993 Sb. z 15. 12. 1992 o opatřeních

souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky

ve svém čl. 5, odst. 2 stanoví, že ČR přebírá majetková a jiná

práva a závazky (neuvedené v čl. 4 téhož ústavního zákona), které

pro ČSFR "ke dni jejího zániku vyplývaly z mezinárodního práva",

a to s určitými výjimkami. Citovaný ústavní zákon je v souladu

s čl. 112 odst. 1 Ústavy České republiky součástí jejího ústavního

pořádku, neboť jde o ústavní zákon ČNR přijatý po 6. červnu 1992.

Čl. 5 úst. zákona č. 4/1993 Sb. tak inkorporuje do vnitrostátního

práva příslušné normy mezinárodního práva, včetně norem

obyčejových. V souladu se svou argumentací dospěl Ústavní soud

k závěru, že citovaný článek 5 na tento posuzovaný případ

nedopadá, neboť mezinárodní právo České republice neukládá závazek

ČSFR daného druhu vůči jednotlivci převzít, a tento závazek tedy

není součástí sukcese podle mezinárodního práva.

Čl. 4 citovaného ústavního zákona č. 4/1993 Sb. dále uvádí,

že "Majetková a jiná práva a závazky České a Slovenské Federativní

Republiky přecházejí jejím zánikem na Českou republiku v rozsahu

stanoveném ústavním zákonem Federálního shromáždění nebo smlouvou

mezi Českou republikou a Slovenskou republikou". Toto ustanovení

zakotvuje rozsah sukcese v českém právním řádu (na úrovni

ústavního pořádku). Jeho obsah (ve spojení s čl. 5) odpovídá

platnému mezinárodnímu právu, podle nějž není ČR pokračovatelem

ČSFR, a tudíž nepřebírá všechny majetkové závazky ČSFR, nýbrž jen

některé z nich (jejichž převzetí jí ukládá československý ústavní

zákon, smlouva se SR nebo mezinárodní právo).

Ústavní zákon Federálního shromáždění ČSFR č. 624/1992 Sb.

o zániku funkce soudců a o skončení pracovních a služebních poměrů

v souvislosti se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky

ze dne 17. prosince 1992, jenž má ve smyslu čl. 112 odst. 3 Ústavy

ČR sílu prostého zákona, se k problematice služebních poměrů

policistů vyjadřuje ve svém čl. 4. V souladu s ním "práva

a povinnosti ze. skončených služebních poměrů ke státním orgánům

a organizacím České a Slovenské Federativní Republiky zaniklým

nebo zrušeným v souvislosti se zánikem České a Slovenské

Federativní Republiky a ze vztahů s těmito poměry souvisejících,

které nebyly vypořádány ke dni 31. prosince 1992, přecházejí

na Českou republiku a na Slovenskou republiku a budou vypořádány

na základě dohody. mezi Českou republikou a Slovenskou republikou

podle právních předpisů platných v době jejího uzavření.".

Vzhledem k tomu, že cit. ústavní zákon č. 624/1992 Sb.

upravuje okolnosti a důsledky skončení služebních poměrů

"v souvislosti se zánikem ČSFR", bylo by možno ustanovení čl. 4

vykládat tak, že povinnosti ze služebních poměrů skončených před

31. 12. 1992 se nestaly předmětem sukcese a jednotlivec se jich

před orgány sukcesorských států již nemůže dovolat (podle

vyjádření MV ČR skončil služební poměr stěžovatele již k 1. 5.

1982, kdežto stěžovatel naopak tvrdí, že jeho služební poměr dosud

formálně neskončil).

Takový výklad je ovšem zjevně příliš restriktivní, neboť

snižuje právní jistoty těch osob, jejichž služební poměr skončil

před 31. 12. 1992, avšak případné povinnosti z něj nebyly ke dni

sukcese vypořádány. Uvedeným výkladem by se podstatně vyprázdnil

obsah doktríny tzv. nabytých práv. Ústavní soud se proto kloní

k výkladu rozšiřujícímu, podle nějž jsou součástí sukcese

i nevypořádané povinnosti ze služebních poměrů skončených před

31. 12. 1992, a takto rozumí obratu "povinnosti. ze vztahů

s těmito poměry souvisejících, které nebyly vypořádány ke dni 31.

12. 1992" v čl. 4 úst. zákona č. 624/1992 Sb.

Povinnosti podle čl. 4 vypořádala "Dohoda mezi vládou ČR

a vládou SR o přechodu práv a povinností ze skončení služebních

poměrů policistů." ze dne 14. ledna 1994. Byla publikována pod č.

60/1994 Sb. a na základě odkazu na ni v prostém zákoně českého

právního řádu (č. 624/1992 Sb.) byla inkorporována do českého

práva. Soudy jsou povinny ji použít. Uvedená mezivládní dohoda

ve svém čl. 1 uvádí, že "práva a povinnosti ze skončených

služebních poměrů policistů. přecházejí na Českou republiku a na

Slovenskou republiku podle místa trvalého bydliště policisty.,

které měl ke dni 31. prosince 1992.". Citované smluvní ustanovení

tak v plném rozsahu reflektuje platné mezinárodní právo, podle

něhož ČR ani SR nejsou pokračovateli existence Československa

a nepřebírají všechny závazky svého předchůdce. V souladu

s doktrínou tzv. nabytých práv respektují tato práva ve vztahu

k policistům, kteří mají v okamžiku sukcese úzký faktický vztah

k jejich území (mají na něm trvalé bydliště). Nemohou však převzít

závazky, jež jiný, zaniklý subjekt mezinárodního práva případně

měl k příslušníkům svých ozbrojených bezpečnostních sborů

v minulosti, kteří ovšem v okamžiku sukcese nepodléhají jejich

vlastní jurisdikci. Na stěžovatele, který neměl ke dni 31. 12.

1992 na území ČSFR trvalé bydliště, nelze proto citované

ustanovení mezivládní dohody o sukcesi aplikovat. Tento závěr

platí i pro případ, kdyby - jak stěžovatel tvrdí - jeho poměr

formálně trval i po r. 1982 a skončil ze zákona až dnem zániku

ČSFR.

Pasivní legitimace je předpokladem procesní způsobilosti být

účastníkem soudního řízení. Jelikož takovou pasivní legitimací

žalovaný (Ministerstvo vnitra ČR) před obecnými soudy

nedisponoval, měly tyto soudy řízení v jeho věci zastavit.

Ústavní soud tudíž neshledal v postupu a rozhodnutí obecných

soudů ani porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces

zakotveného v ust. čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, ani zásah do

jeho vlastnického práva chráněného ust. čl. 11 odst. 1 Listiny,

čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 10 Ústavy ČSSR, č.

100/1960 Sb.

Z výše uvedených důvodů nebylo možno ústavní stížnosti

vyhovět, a proto ji Ústavní soud podle ust. § 82 odst.1 zákona

č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,

v celém rozsahu zamítl.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze odvolat.

V Brně dne 30. ledna 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru