Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2139/10 #1Usnesení ÚS ze dne 02.09.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Karviná
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkZnalecký posudek
dovolání/přípustnost
Bezdůvodné obohacení
žaloba/na plnění
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.2139.10.1
Datum podání23.07.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 451

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2139/10 ze dne 2. 9. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelů 1) I. O. a 2) A. G., obou zastoupených Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Masná 8, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010 č. j. 28 Cdo 5252/2009-457, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 7. 2009 č. j. 51 Co 555/2008-436 a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 9. 4. 2008 č. j. 17 C 241/2006-371, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 7. 2010 a doplněnou podáním ze dne 26. 7. a 12. 8. 2010, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali, s odkazem na údajné porušení jejich práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Stěžovatelé se před obecnými soudy žalobou domáhali vydání bezdůvodného obohacení po žalovaném P. Ř. (dále též "žalovaný"). Svůj nárok odůvodňovali tím, že v době nájmu nebytových prostor v nemovitosti žalovaného provedli v těchto prostorách poměrně rozsáhlé stavební úpravy, kdy došlo k přeměně dosud neuživatelných prostor na prostory vhodné k podnikání. Po ukončení nájmu žalovaný odmítl uznat zhodnocení pronajatých prostor a zaplatit jim požadovanou částku, kterou stěžovatelé vypočetli jako výši investice do cizí nemovitosti. Z ústavní stížnosti a přiložených listin Ústavní soud zjistil, že o žalobě stěžovatelů obecné soudy v řízení rozhodovaly opakovaně.

Napadeným rozsudkem Okresní soud v Karviné rozhodoval po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým dovolací soud vytkl soudům nižších instancí, že nesprávně určily data, k nimž je třeba zjišťovat výši bezdůvodného obohacení, s tím, že je také třeba zjistit cenu nemovitosti podle právního předpisu platného v té době. Okresní soud v Karviné proto doplnil dříve učiněná skutková zjištění znaleckým posudkem tak, že byla znovu stanovena cena nemovitosti ke dni určenému dovolacím soudem, a svým rozsudkem žalobní návrh stěžovatelů zamítl. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě provedl důkaz revizním znaleckým posudkem, aby následně po zhodnocení všech skutečností rozsudek soudu prvého stupně potvrdil.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadli stěžovatelé dovoláním, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto v záhlaví uvedeným usnesením jako nepřípustné. Dovolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelé cestou dovolání opět zpochybnili závěry znaleckých posudků, pokud jde o zhodnocení, resp. znehodnocení nemovitosti, a uplatnili tedy námitky směřující do skutkových zjištění obecných soudů, které však v dané situaci nemohou být dovolacím důvodem, neboť nezakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Podle dovolacího soudu stěžovatelé sice tvrdili také existenci důvodů spočívajících v nesprávném právním posouzení věci a vadách řízení, své tvrzení však nijak konkrétně nerozvedli, ani nespecifikovali otázku zásadního právního významu, na niž by měl dovolací soud odpovědět.

Stěžovatelé napadli shora uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností, v níž namítali, že postup soudů při oceňování nemovitosti nepovažují za správný, až přímo diskriminující. Vyjádřili své přesvědčení, že provedené práce musely zvýšit hodnotu nemovitosti již jen proto, že žalovaný mohl bez jakýchkoli vlastních investic prostory dále pronajmout za lepších podmínek, když provedením rekonstrukce došlo k vytvoření reprezentativních obchodních prostor.

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti jakož i posouzením obsahu odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž napadá usnesení Nejvyššího soudu, zjevně neopodstatněná, a v části, v níž napadá rozsudky soudů I. a II. stupně, podaná po lhůtě stanovené pro její podání.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03).

Dovolací soud, aniž by se zabýval meritem věci, posuzoval otázku, zda stěžovateli podané dovolání je přípustné, jestliže v úvahu přicházela pouze přípustnost dovolání výhradně podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z tohoto ustanovení vyplývá, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první o. s. ř.), je pak logicky možné posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak, zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako námitky existence tzv. jiných procesních vad ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (nezahrnují-li podmínku existence právní otázky zásadního významu) nebo vad tzv. zmatečnostních (viz jejich výčet v § 242 odst. 3 o. s. ř.). Proto také v případě, kdy dovolatel uplatní proti dovoláním napadenému rozhodnutí pouze tyto důvody, není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení", nýbrž přímým (bezprostředním) a nevyhnutelným důsledkem toho, že nebyla-li při vázanosti dovolacím důvodem k přezkumu otevřena právní otázka, nemůže být řeč o právní otázce zásadního významu (srov. III. ÚS 643/06, III. ÚS 10/06, IV. ÚS 804/07).

V nyní posuzované věci, jak vyplývá z podaného dovolání, stěžovatelé soudům vytýkali, že provedenými důkazy nezjistily správně skutkový stav věci. Jak uvedl Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí, stěžovatelé tím napadli rozsudek odvolacího soudu pouze v otázce skutkových zjištění, kdy předložili vlastní představu o hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu. Namítaná okolnost přitom přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohla.

Lze uzavřít, že stěžovatelé způsobem, kterým v dovolání napadli rozhodnutí odvolacího soudu, neotevřeli prostor pro to, aby dovolací soud dostal příležitost posoudit (jakoukoli) právní otázku, natožpak právní otázku, kterou má na zřeteli ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Jeho postupu, kdy z tohoto důvodu - a nikoli z důvodů závisejících na jeho uvážení - dovolání stěžovatelů odmítl jako nepřípustné, nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout.

K návrhu stěžovatelů ohledně zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Okresního osudu v Karviné uvádí Ústavní soud následující. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí včetně dodržení lhůty k jejímu podání. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a není-li takového prostředku, ode dne, kdy se stěžovatel dozvěděl o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo (§ 72 odst. 3, odst. 5 zákon o Ústavním soudu).

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje a jehož vyčerpáním je podmíněna ústavní stížnost, považovat pouze přípustné dovolání. Výjimku obsahuje toliko situace, kdy bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje (viz ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V takovém případě lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Tato podmínka však v daném případě splněna není. Jak bylo uvedeno výše, pokud je dovolání podané s odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm.c) o. s. ř. a jsou v něm uplatněny tzv. nezpůsobilé dovolací důvody, což je případ dovolání stěžovatelů, dovolací soud prostor pro "uvážení" zjevně nemá. Za uvedeného stavu, kdy posouzení přípustnosti dovolání nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, bylo nutno 60denní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně (srov. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) odvíjet již ode dne následujícího po dni doručení usnesení odvolacího soudu a nikoli doručením usnesení soudu dovolacího, jak nesprávně dovozují stěžovatelé (srov. např. usnesení III. ÚS 510/06 ze dne 26. 4. 2007, IV. ÚS 804/07 ze dne 16. 5. 2007, týkající se obdobné problematiky).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. září 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru