Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2138/16 #1Usnesení ÚS ze dne 25.10.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelMINISTERSTVO - obrany
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.2138.16.1
Datum podání30.06.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb.

99/1963 Sb., § 142


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2138/16 ze dne 25. 10. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva obrany, Tychonova 221/1, Praha 6, jejímž jménem jedná JUDr. Ivana Holečková, pověřený zaměstnanec Ministerstva obrany, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2016 č. j. 28 Co 72/2016-57, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), narušen princip legitimního očekávání a porušen čl. 4 odst. 1 Listiny. Navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil usnesení Městského soudu v Praze.

2. Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením zastavil řízení a zároveň uložil žalované (stěžovatelce), aby nahradila žalobci náklady řízení ve výši 7 260 Kč. Žalobce se domáhal zaplacení peněžité částky jako zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení ve věci žádosti o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu podle zákona č. 262/2011 Sb. Žádost o vydání osvědčení byla podána u žalované dne 30. 1. 2012. O žádosti však nebylo včas rozhodnuto, a proto požádal žalobce žalovanou dne 3. 10. 2013 o zadostiučinění za nepřiměřenou dobu trvání řízení. Žádosti nebylo vyhověno. Dne 28. 9. 2015 se žalobce domáhal svého požadavku opětovně. Následně podal v dané věci žalobu. Po podání žaloby však bylo jeho žádosti žalovanou vyhověno, žalovaná dne 10. 12. 2015 požadovanou částku zaplatila, a proto vzal žalobce žalobu zpět. Soud řízení zastavil a o nákladech rozhodl podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 146 odst. 2 věta druhá z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.). Přitom vycházel z úvahy, že pokud žalovaná zaplatila v žalobě požadovanou částku po podání žaloby, jednalo se o důvodně podanou žalobu. Žalovaná podala proti výroku o nákladech řízení odvolání. V odvolání namítala, že žalobce podal žalobu předčasně. Žádost byla podána 28. 9. 2015, žalovaná dopisem ze dne 5. 11. 2015 sdělila, že se žádostí zabývá, lhůta pro předběžné projednání nároku podle § 15 odst. 2 zákona č. 82/98 Sb. měla skončit 28. 3. 2016. Žaloba však byla podána dne 5. 11. 2015. Žalované nemůže být proto uloženo, aby hradila náklady řízení. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně a usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku o nákladech řízení potvrdil. Je zřejmé, že v daném případě byla žaloba z procesního hlediska podána důvodně a byla vzata zpět pro chování žalované. Odvolací námitka, že žaloba byla podána předčasně, neobstojí. Jestliže žádosti žalobce již ze dne 3. 10. 2013 (viz výše) nebylo vyhověno, z obsahu dopisu ze dne 28. 9. 2015 je zřejmé, že se nejedná o novou žádost o přiznání zadostiučinění, ale pouze o opakovaný požadavek žalobce a nemohla tedy začít běžet znovu šestiměsíční lhůta dle § 15 odst. 2 z. č. 82/1998 Sb.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že žalobce podal žalobu předčasně, stěžovatelce tudíž nemůže být spravedlivě uloženo, aby uhradila náklady řízení. K vyhovění žádosti o odškodnění došlo ještě před skončením zákonem stanovené lhůty pro předběžné projednání nároku žalobce. Příslušné orgány Ministerstva obrany posuzovaly obě žádosti jako dvě samostatné žádosti. Mezi žádostmi uplynuly bezmála dva roky, příslušný orgán Ministerstva obrany tak neměl důvod si druhou žádost vykládat jako opakovaný požadavek. Stěžovatelka odkazuje i na závěry Městského soudu v Praze v obsahově totožných věcech.

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci. K zásahu Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci může dojít jen v případě zřejmého ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. v případě použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

7. Stížnost směřuje proti části rozhodnutí, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Ústavní soud postupuje při posuzování problematiky nákladů řízení nanejvýš zdrženlivě, jak vyplývá z jeho dosavadní judikatury, podle níž rozhodnutí o náhradě nákladů řízení - byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení - zpravidla nedosahuje intenzity umožňující porušení základních práv a svobod (viz například usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 či sp. zn. IV. ÚS 131/08). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících rozhodování o nákladech řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek libovůle (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 464/09 či sp. zn. II. ÚS 2608/09). To ovšem není případ ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Městský soud v Praze v ústavní stížností napadeném rozhodnutí náležitě odůvodnil, proč druhou žádost žalobce nepovažoval za novou žádost o přiznání zadostiučinění, ale pouze o opakovaný požadavek žalobce k přehodnocení zamítavého stanoviska žalované. Stejně učinil i soud prvního stupně.

8. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. V daném případě navíc směřuje ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu v tzv. bagatelní věci. Přestože zákon o Ústavním soudu neomezuje přípustnost ústavní stížnosti pouze na věci převyšující tzv. bagatelní plnění, Ústavní soud ve svých rozhodnutích zaujímá dlouhodobě stanovisko, že ústavní stížnost v těchto věcech je v zásadě vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 101/01 ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) a řadu dalších]. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takových věcech přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální [viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2612/07 ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 185/98 ze dne 26. 8. 1998 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Jak z výše uvedeného vyplývá, to není případ ústavní stížností napadeného rozhodnutí a postupu mu předcházejícímu.

9. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. října 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru