Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2134/16 #1Usnesení ÚS ze dne 06.09.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Plzeň-sever
SOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo n... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
styk rodičů s nezletilými dětmi
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.2134.16.1
Datum podání30.06.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 907

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2134/16 ze dne 6. 9. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) L. K., zastoupené Mgr. Alenou Královou, advokátkou se sídlem Šafaříkovy sady 7, Plzeň, a 2) nezl. M. K., směřující proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 21. 10. 2015, č. j. 6 P 104/2011-442, ve znění opravných usnesení téhož soudu ze dne 16. 12. 2015, č. j. 6 P 104/2011-497, a ze dne 18. 12. 2015, č. j. 6 P 104/2011-503, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2016, č. j. 64 Co 45/2016-549, za účasti Okresního soudu Plzeň-sever a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 6. 2016 a doplněnou podáním ze dne 11. 7. 2016, brojí stěžovatelé proti v záhlaví citovaným rozsudkům Okresního soudu Plzeň-sever (ve znění citovaných opravných usnesení) a Krajského soudu v Plzni, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní práva, zaručená čl. 10 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava styku tehdy nezletilých dětí, stěžovatele 2) a L., jejichž matkou je stěžovatelka 1), s jejich otcem, V. K.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud Plzeň-sever ústavní stížností napadeným rozsudkem (ve znění citovaných opravných usnesení) o návrhu otce, jímž se domáhal rozšíření styku s tehdy nezletilými dětmi, rozhodl ve vztahu ke stěžovateli 2) tak, že otec je oprávněn se s ním stýkat každý druhý víkend počínaje druhým víkendem v měsíci po právní moci rozsudku od pátku odpoledne do pondělního rána, a dále upravil styk v období letních a vánočních prázdnin (výrok II.), v neposlední řadě okresní soud rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Své rozhodnutí o přijaté úpravě styku otce se stěžovatelem 2) okresní soud odůvodnil zejména s odkazem na stanovisko (resp. přání) stěžovatele 2), dále na závěry znaleckého posudku, vypracovaného PhDr. B. Šestákovou, a obsah zpráv kolizního opatrovníka stěžovatele 2) (Město Nýřany - odbor sociálně-právní ochrany dětí), v nichž byly mimo jiné hodnoceny jak osobnostní charakteristiky obou rodičů, jejich výchovné předpoklady a také vzájemné konfliktní vztahy, tak i osobnostní charakteristika stěžovatele 2) a okolnosti utváření jeho postoje ke styku se svým otcem. Okresní soud uzavřel, že běžný styk stěžovatele 2) s jeho otcem byl jednak stanoven tak, "aby byl zajištěn dostatečný prostor pro otce v tom směru, aby mohl prohlubovat případný vzájemný vztah se synem, když širší návrh styku tak, jak byl navrhován ze strany otce (podání z č. l. 417), soud nepovažoval za vhodný s ohledem na názor nezletilého, jak často by se chtěl s otcem stýkat, byť je tento názor do značné míry deformován konfliktním vztahem rodičů a tlakem, pod který se v této souvislosti nezletilý dostává." Širší úpravu styku okresní soud vyloučil jako kontraproduktivní, neboť "si tak nezletilý nepřeje." Podstatné podle okresního soudu je, že stanovený rozsah styku by měl otci "vytvořit dostatečný prostor pro prohlubování pozitivních vztahů se synem, které případně můžou vést ke změně postoje stěžovatele 2) na to, v jakém rozsahu by se měl s otcem stýkat." Úpravu styku otce s tehdy nezl. L. pak okresní soud ponechal na zcela minimální úrovni s ohledem na její věk, blížící se zletilosti.

3. Proti tomuto rozsudku okresního soudu podali otec stěžovatele 2) i stěžovatelka 1) odvolání, v nichž (z protichůdných hledisek) polemizovali s jeho právními závěry ohledně úpravy styku otce se stěžovatelem 2), jež shodně považovali za nesprávné a založené na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Otec stěžovatele 2) ve svém odvolání úpravu jeho styku se synem považoval za jakési minimum, které mu umožní částečně se podílet na jeho výchově a vybudovat vzájemné vazby, přičemž méně častý kontakt by vedl k odcizení, neboť pod vlivem matky by mohl nezletilý styk s ním zcela odmítat, a požadoval tak pouze jeho rozšíření v období prázdnin. Stěžovatelka 1) naopak tento styk považovala za neúměrně široký, nacházející se v rozporu s přáním stěžovatele 2) a neodrážející reálnou situaci v rodině a výjimečnost vztahu mezi účastníky, neboť neřeší hlubší příčiny oboustranně negativního postoje rodičů pramenící z dlouhodobého domácího násilí a neúcty otce vůči ní. Za tímto účelem měl okresní soud provést řadu navrhovaných důkazů (včetně revizního znaleckého posudku), což ovšem neučinil.

4. Krajský soud v Plzni rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností k těmto odvoláním napadený rozsudek okresního soudu změnil [podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř."] tak, že ve vztahu k tehdy nezletilé L. návrh otce zamítl (výrok I.), ve vztahu k úpravě styku otce se stěžovatelem 2) pouze změnil výrok okresního soudu v rámci úpravy styku o vánočních prázdninách, jinak jej ponechal beze změny a jako věcně správný jej potvrdil. Krajský soud vycházel ze skutkového stavu, zjištěného okresním soudem, přičemž v odůvodnění rozsudku přisvědčil způsobu, jakým okresní soud vymezil rozsah styku otce se stěžovatelem 2). Naopak nedůvodnými shledal odvolací námitky stěžovatelky, pokud se dožadovala zúžení tohoto styku, neboť taková úprava "by byla nedostatečná a její ponechání do budoucna by prohloubilo počínající citové odcizení mezi otcem a synem". Zohlednil při tom i osobnost stěžovatele 2), který "je emočně rozdvojen, nemůže se v aktuální situaci vyznat, nechce přijít o přízeň matky a sestry, na které je silně fixovaný, a proto zčásti reprodukuje jejich názory v odmítání otce", i přesto však v pohovoru s kolizním opatrovníkem preferoval možnost "vídat se s otcem o jednom víkendu v měsíci." Stěžovatelkou 1) navržené důkazy (zejména revizní znalecký posudek), kterými chtěla prokazovat charakterové vlastnosti otce, krajský soud ve shodě s okresním soudem považoval za nadbytečné.

5. Stěžovatelka 1) v ústavní stížnosti i nadále polemizuje s právními závěry obecných soudů, když na základě obdobné argumentace, jaká byla předestřena již v odvolacím řízení, vyjadřuje svůj nesouhlas jednak se způsobem, jakým byl upraven styk stěžovatele 2) s jeho otcem, který považuje za nadměrně široký, jednak se způsobem, jakým se krajský soud vypořádal s jejími důkazními návrhy a s odvolacími námitkami, v nichž poukázala na skutečnost, že úprava styku stěžovatele 2) s otcem se nachází zcela v rozporu s jeho vlastním přáním a tedy i s jeho zájmy. V tomto ohledu se právní závěry obecných soudů dle stěžovatelky nacházejí též v rozporu s judikaturou Ústavního soudu [konkrétně s usnesením (nikoliv nálezem, jak se domnívá) sp. zn. III. ÚS 2455/14 ze dne 30. 10. 2014 či s nálezem sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503)] a obecné soudy se tak při hodnocení provedených důkazů dopustily svévole. Stěžovatelka 1) je proto toho názoru, že pokud bylo důvodem pro podání návrhu na úpravu styku otce s nezletilými dětmi to, že otec chtěl posílit svůj upadající vztah s nimi, potom se "měly soudy snažit o co nejšetrnější obnovu tohoto vztahu a nikoli demonstrativně vnutit zejména stěžovateli 2) styk s otcem v rozsahu, který je v přímém rozporu s jeho přáním, s jeho ochranou apod." Stěžovatelka 1) dále uvádí, že nikterak nezpochybňuje právo otce vídat své děti, nicméně "jako matka hájí také právo nezletilých dětí trávit svůj volný čas dle svého uvážení v láskyplném a natolik klidném prostředí, aby takto strávený čas byl pro obě nezletilé děti odpočinkem a nikoliv nepříjemnou povinností či dokonce traumatizujícím zážitkem."

II.

6. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním podmínek řízení a v tomto směru shledal, že ústavní stížnost stěžovatelky 1) byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou [§ 72 odst. 3; § 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

7. Jinak je tomu ovšem v případě stěžovatele 2), tj. nezletilého M. Ústavní soud zde nejdříve zkoumal, zda je stěžovatel 2) osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, dle něhož je k podání ústavní stížnosti oprávněna fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.

8. V řízení vedeném před obecnými soudy o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem byli účastníky řízení stěžovatelka 1), otec a samozřejmě i samotné - tehdy nezletilé - děti, tj. stěžovatel 2) a L., kterým byl ovšem soudem za kolizního opatrovníka ustanoveno Město Nýřany, neboť zákonný zástupce nezletilého nemůže jednat za zastoupeného v případě, že jeho zájmy jsou podle ustanovení § 892 odst. 3 občanského zákoníku v rozporu se zájmy zastoupeného; v daném případě však postačí jen pravděpodobná možnost kolize zájmů s nezletilým.

9. Tato možnost kolize zájmů stěžovatelky 1) a nezletilého stěžovatele 2) se jeví jako pravděpodobná i v případě nyní projednávané ústavní stížnosti, v níž jsou napadena rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto mimo jiné o úpravě styku stěžovatele 2) s jeho otcem, s níž stěžovatelka 1) nesouhlasí. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že v řízení o ústavní stížnosti mohou vystupovat (a ji podávat) pouze fyzické osoby, které mají procesní způsobilost (§ 63 zákona o Ústavním soudu, § 20 odst. 1 o. s. ř.). Jak již bylo zmíněno, otázka, kdo je zákonným zástupcem nezletilého, je upravena v citovaném ustanovení § 892 odst. 3 občanského zákoníku. Za situace, kdy v nyní projednávaném případě ústavní stížnost podal i nezletilý stěžovatel 2) sám a kdy právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [(§ 72 odst. 1 písm. a)] vylučuje, aby byla ústavní stížnost podána jménem či ve prospěch jiné osoby (tzv. actio popularis), tj. aby stěžovatelka 1) podávala ústavní stížnost jménem, ve prospěch či za účelem ochrany práv a zájmů stěžovatele 2), jak je patrné z obsahu ústavní stížnosti, byť se jedná o jejího nezletilého syna, je tímto dle Ústavního soudu naplněn předpoklad pro odmítnutí návrhu stěžovatele 2) podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrhu podaného někým zjevně neoprávněným (shodně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 77/04; ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 2634/11; či ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 2224/14, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

10. Ústavní soud proto přistoupil k posouzení obsahu ústavní stížnosti pouze ve vztahu ke stěžovatelce 1), přičemž dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Za této situace Ústavní soud považoval za nadbytečné činit procesní úkony k ustanovení opatrovníka nezletilému stěžovateli 2) pro řízení o nyní projednávané ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením § 29 odst. 1 a 4 o. s. ř.

III.

11. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky 1) s právními závěry obecných soudů ohledně úpravy styku stěžovatele 2) s jeho otcem.

12. Ústavní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)]. Stěžovatelka 1) nicméně povýtce staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti předkládala v obdobném znění již v řízeních před obecnými soudy a ústavní stížnost tak fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy styku otce s nezletilým stěžovatelem 2), vymezené obecnými soudy, s jejichž právními závěry, toliko na úrovni podústavního práva, polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.

13. Jak ovšem Ústavní soud v minulosti judikoval ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, jeho úkolem je především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna.

14. Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu).

15. Prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že jak okresní soud, tak i krajský soud při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, na jejichž základě rozhodly o výchovných poměrech nezletilého stěžovatele 2), tzn. upravily styk otce s ním výše uvedeným způsobem, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, neboť plně korespondují s výše předestřenými ústavněprávními kritérii pro rozhodování obecných soudů ohledně úpravy výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem, a neshledal v nich namítaná porušení základních práv stěžovatelky 1).

16. Pokud tedy stěžovatelka 1) v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy přijatými závěry o úpravě styku otce se synem nevzaly v úvahu zájmy nezletilého stěžovatele 2) a jejich závěry se nacházejí v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, s tímto hodnocením se Ústavní soud neztotožňuje, neboť je naopak toho názoru, že obecné soudy při rozhodování kladly především důraz na splnění základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), tedy nezletilého stěžovatele 2). Svými závěry o potřebě rozšíření styku otce s nezletilým tak obecné soudy (implicitně) respektovaly závěry plynoucí z aktuální judikatury Ústavního soudu, které konkretizují výše předestřená ústavněprávní kritéria (zejména pak míru zachování identity dítěte a jeho vazeb s otcem) a v nichž Ústavní soud zdůraznil, že "při jakémkoliv zásahu do rodinného života musí obecné soudy vždy usilovat o to, aby byl takový zásah minimalizován, tedy (a) aby dítě nebylo odtrženo zejména od osob, k nimž má silnou náklonnost, u nichž dlouhodobě setrvávalo a u nichž nachází svůj domov, a od svých sourozenců; a (b) aby bylo svěřeno do péče osoby, která uznává roli a důležitost jiných blízkých osob v životě dítěte a která tedy kontaktu dítěte s takovým osobami v případě nebude bránit" (srov. např. citované nálezy sp. zn. III. ÚS 1206/09; sp. zn. I. ÚS 2482/13; nebo nález sp. zn. II. ÚS 1835/14 ze dne 11. 9. 2014, a tam citovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva). Na zákonné úrovni tomuto požadavku odpovídá právní úprava, obsažená v ustanovení § 907 občanského zákoníku. Z odůvodnění rozsudků obecných soudů je zcela zřejmé, že při formulaci svého závěru o nezbytnosti zachování jistého rozsahu styku otce s nezletilým stěžovatelem 2) zohlednil na straně jedné především zájmy a potřeby nezletilého stěžovatele 2), explicitně vyjádřené i v jeho přání setrvat u otce "alespoň jeden víkend v měsíci", nicméně na straně druhé přihlédl i ke specifickým okolnostem nyní projednávaného případu, osobnostní rysy stěžovatele 2) i vliv rodinného prostředí a zejména pak postojů matky, ovlivněné její komplikovanou osobností s chronickým onemocněním RMS, které zesilují negativní postoje vůči otci nezletilého, což se opakovaně odrazilo i v nikoliv sebejistém a ustáleném postoji stěžovatele 2) ve vztahu k úpravě jeho styku s otcem, v němž nechtěl ztratit její náklonnost. V tomto ohledu tak musely obecné soudy velmi citlivě vážit stanovený rozsah styku stěžovatele 2) s otcem tak, aby byl zachován dostatečný prostor pro zachování a postupné prohlubování vztahu mezi stěžovatelem 2) a otcem a současně aby stěžovatel 2) nebyl vystaven silnému emocionálnímu tlaku, způsobeného negativními postoji ze strany matky, který by mohl mít do budoucna na jeho osobnostní rozvoj negativní dopady, což by ovšem v konečném důsledku mohlo představovat závažný důvod pro změnu úpravy výchovných poměrů nezletilého stěžovatele 2).

17. Ústavní soud ostatně v této souvislosti, nad rámec výše uvedeného, považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení § 909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Bude tak na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda v chování rodičů nezletilého došlo k určitému pokroku, případně zkoumaly, z jakého důvodu se tak nestalo, a péči o nezletilého podle toho upravily. Pokud by např. zlepšení vzájemných vztahů či dokonce žádoucímu prohlubování rodičovského styku stěžovatele s nezletilým svým obstrukčním či neochotným jednáním znemožňovala jeho matka, bude na zvážení soudů, zda se z její strany nejedná spíše o snahu (bez ohledu na přání či nejlepší zájmy nezletilého) zamezit prohloubení těchto rodičovských vazeb. Naopak, urovnání vzájemných vztahů mezi rodiči nezletilého dítěte, snaha o nalezení společného konsenzu nad způsobem jeho výchovy (s ohledem na jeho nejlepší zájmy) a tedy vyvarování se jednání, v němž se nezletilé dítě a realizace rodičovského styku s ním stává jakýmsi "nástrojem k vyřizování vzájemných účtů" a domnělých křivd mezi rodiči, by měly být předpokladem pro prohloubení rodinných vazeb a důvodem ke změně úpravy výchovných poměrů (rozšíření styku) k nezletilému, nikoliv jejich cílem. Ústavní soud se v této souvislosti ztotožňuje s názorem, vysloveným krajským soudem, že "oba rodiče by však ve vlastním zájmu, ale hlavně v zájmu svých dětí, měli otupit své vyhrocené negativní postoje, osočování, podávání trestních oznámení na toho druhého či na jeho rodinné příslušníky a příbuzné (v tomto směru je aktivní zejména otec), neboť tím k psychické pohodě své a svých dětí, zejména M., rozhodně nepřispějí. Právě tyto konflikty, tj. nikoli samotný kontakt nezletilého s otcem, jsou podle přesvědčení odvolacího soudu důvodem jeho psychické nepohody." Pokud tedy stěžovatelka 1) v ústavní stížnosti opakovaně zdůrazňuje potřebu zajistit nezletilému stěžovateli 2) "láskyplné a klidné prostředí", je zřejmé, že bez ukončení vzájemných konfliktů mezi ní a otcem nezletilého bude tento požadavek nemyslitelné zajistit.

18. Ve vztahu k námitce stěžovatelky 1), že obecné soudy při svém rozhodování ohledně úpravy styku otce se stěžovatelem 2) vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, když na straně jedné reflektovaly pouze závěry vyplývající z předmětného znaleckého posudku, na straně druhé odmítly stěžovatelkou 1) navrhované důkazy (zejména revizní znalecký posudek), Ústavní soud předně považuje za vhodné zdůraznit, že v minulosti ve své judikatuře odmítl takový postup obecných soudů, kdy zcela mechanicky a nekriticky přejímaly do svých právních závěrů závěry ze znaleckých posudků a fakticky tak nastolily situaci, že v dané věci "rozhodl znalecký ústav a nikoli soudy, jejichž role se omezila pouze na paušální a nekritické převzetí jeho závěrů." [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 581/06 ze dne 3. 6. 2008 (N 101/49 SbNU 491); či nález sp. zn. III. ÚS 2253/13 ze dne 9. 1. 2014]. Taková situace ovšem dle názoru Ústavního soudu v nyní projednávaném případě nenastala, neboť obecné soudy všechny provedené důkazy, včetně předmětného znaleckého posudku, kriticky hodnotily především s ohledem na zájmy nezletilého stěžovatele 2), přičemž vycházely z celé řady důkazních prostředků, jimiž (opakovaně) ověřovaly nejen jeho stanovisko (přání), ale i výchovné prostředí a vzájemné vztahy mezi jeho rodiči. Proto nelze souhlasit s námitkami stěžovatelky 1), že ve svém rozhodnutí obecné soudy nezohlednily specifické okolnosti nyní projednávaného případu. Jestliže pak v této souvislosti jako nadbytečné odmítly provést stěžovatelkou 1) navrhované důkazy, jimiž chtěla poukázat na negativní charakterové vlastnosti otce stěžovatele 2), ani v tomto ohledu nemá Ústavní soud z hlediska ústavní konformity procesnímu postupu obecných soudů co vytknout a nelze tak přisvědčit tvrzení stěžovatelky 1) o porušení jejího práva na spravedlivý proces.

19. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. září 2016

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru