Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2133/15 #1Usnesení ÚS ze dne 08.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS České Budějovice
SOUD - OS Český Krumlov
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříkpozemek
Držba
Vlastnické právo
Pozemní komunikace
Žaloba
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2133.15.1
Datum podání16.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 1007, § 1003, § 1007 odst.1

99/1963 Sb., § 176, § 177


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2133/15 ze dne 8. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Kalkuše, zastoupeného JUDr. Ivo Pufferem, advokátem, se sídlem Holubov 95, 382 03 Holubov, směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. dubna 2015, č. j. 7 Co 757/2015-40, ve spojení s opravným usnesením ze dne 27. května 2015, č. j. 7 Co 757/2015-55, a proti usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 13. února 2015, č. j. 7 C 39/2015-19, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo nepřípustně omezeno ústavně zaručené vlastnické právo a současně došlo i k porušení práva na spravedlivý proces.

2. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 17. dubna 2015, č. j. 7 Co 757/2015-40, ve spojení s opravným usnesením ze dne 27. května 2015, č. j. 7 Co 757/2015-55, potvrdil usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 13. února 2015, č. j. 7 C 39/2015-19, jímž bylo vyhověno žalobě, kterou se žalobci domáhali ochrany rušené držby, a žalovanému (stěžovateli) bylo uloženo, aby obnovil původní stav spočívající v umístění oplocení pozemku v dostatečné vzdálenosti od hranice pozemku žalobců a tím umožnil žalobcům nerušený výkon práva cesty spočívající v právu jízdy, dále mu bylo uloženo, aby se zdržel vypuzení z držby spočívající v právu žalobců nerušeně užívat část pozemku ve vlastnictví žalovaného a tím opět umožnil nerušený výkon práva cesty spočívající v právu jízdy po části pozemků ve vlastnictví žalovaného (všechny dotčené pozemky, jakož i konkrétní povinnosti žalovaného jsou specifikovány ve výrocích I. a II. usnesení soudu prvního stupně). Soudy vyšly z toho, že žaloba z rušené držby [§ 176 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")] není žalobou o právu, nýbrž žalobou o faktickém stavu, a jejím účelem je poskytnutí ochrany faktickému pokojnému stavu. Soud proto nezkoumá právní otázky, ale omezuje se toliko na zjištění poslední držby a zjištění jejího svémocného rušení, popř. zbavení. V daném případě bylo přitom zjištěno, že žalobci se ujali držby na základě dohody o narovnání z roku 2009 uzavřené se žalovaným, přičemž předmětem držby bylo oprávnění žalobců užívat část pozemků ve vlastnictví žalovaného za účelem bezproblémového vjezdu a výjezdu na svůj pozemek. Tento stav žalovaný akceptoval po dobu 5 let a soudy jej považovaly za poslední pokojný faktický stav. Za irelevantní považovaly soudy námitky žalovaného o neplatnosti dohody o narovnání, či námitky týkající se řádnosti, poctivosti a pravosti držby, neboť pro posouzení věci je podstatný toliko faktický stav a řešení jiných otázek není připuštěno.

II.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví a spravedlivý proces. Soudům vytýká, že nerozhodovaly o obnovení původního stavu, nýbrž o nastolení nového právního stavu, který nevyplývá ze smluvních ujednání. Soudy si totiž nepoložily zásadní otázku, zda vůbec existuje držba žalobců, tj. zda žalobci mohou vjíždět na pozemek stěžovatele. Podle názoru stěžovatele žalobci rozhodnutím soudů nabyli více práv (právo jízdy po pozemku stěžovatele), než si sjednali ve smlouvě (jejím obsahem bylo pouze právo spočívající v usnadnění vjezdu a výjezdu). Vyslovuje přesvědčení, že se žalobci nemohli domáhat ochrany žalobou podle § 177 o. s. ř. Dále poukazuje na skutečnost, že dohodu o narovnání vypověděl, čímž došlo i k zániku řádné držby, z čehož dovozuje, že žalobcům nemohla být poskytnuta ochrana.

III.

4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") upravuje v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tak je tomu i v daném případě.

5. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení základního práva na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými rozhodnutími obecných soudů, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo.

6. Podstatou námitek stěžovatele je nesouhlas s rozhodnutím soudů o poskytnutí (posesorní) ochrany přiznané žalobcům na základě zjištěného závěru o svémocném rušení držby ze strany stěžovatele. V dané věci je třeba připomenout, že se jedná o řízení podle § 176 a násl. o. s. ř., jež má svůj hmotněprávní základ v § 1003, resp. v § 1007 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. S ohledem na provizorní a prozatímní charakter ochrany držby nedochází, jak správně zdůraznily soudy, v tomto řízení ani k posuzování právních otázek týkajících se např. oprávněnosti, řádnosti či poctivosti držby (žalovaný může toliko namítat, že žalobce získal proti žalovanému nepravou držbu nebo že ho z držby vypudil - srov. § 1007 odst. 1 občanského zákoníku), ale soud se omezuje pouze na zjišťování faktického skutkového stavu. Navíc lhůty stanovené pro rozhodování soudů (viz § 177 o. s. ř.) v těchto řízeních neumožňují rozsáhlé a podrobné zkoumání. Vyhovění žalobě nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k eventuální pozdější petitorní žalobě. Žalovanému (zde stěžovateli), kterému bylo pravomocným rozhodnutím uloženo zdržet se zásahů do držby, resp. umožnit znovu nerušenou držbu, zůstává zachována možnost podat proti žalobcům na ochranu svého vlastnického práva a v následném petitorním řízení prokazovat, že žalovaní (v řízení o ochranu z rušené držby žalobci) neoprávněně zasahují do vlastnického práva stěžovatele. Vzhledem k tomu, že v dané věci byla soudy náležitě zjištěna existence posledního pokojného stavu, jakož i jeho rušení ze strany stěžovatele, nelze s ohledem na výše uvedené přitakat názorům stěžovatele o porušení práva na spravedlivý proces, či ochranu vlastnictví.

7. Ústavní soud uzavírá, že z hlediska obsahu a charakteru uplatněných námitek je posuzovaná ústavní stížnost pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního, a stěžovatel zřejmě, avšak nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Jak však Ústavní soud ustáleně judikuje, neúspěch v soudním sporu, jakkoli tento může být pro účastníka důležitým, nemůže být sám o sobě důvodem k podání ústavní stížnosti.

8. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení základních práv či svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. prosince 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru