Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2132/14 #1Usnesení ÚS ze dne 17.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Ostrava
SOUD - KS Ostrava
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkkupní smlouva
právní úkon/odporovatelný
Prekluze
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2132.14.1
Datum podání22.06.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 42a

99/1963 Sb., § 95, § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2132/14 ze dne 17. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele CF FLOP, s. r. o., se sídlem Nejedlého 383/11, Brno, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Masná 8, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 2012, č. j. 35 C 52/2001-765, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 8. 2012, č. j. 11 Co 292/2012-793, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, č. j. 21 Cdo 1010/2013-839, za účasti Okresního soudu v Ostravě, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byla zamítnuta (resp. odvolacím soudem byl potvrzen rozsudek nalézacího soudu a následně bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podané dovolání - podrobněji viz níže) jeho žaloba podle ustanovení § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen "občanský zákoník").

2. Stěžovatel se žalobou domáhal před okresním soudem nejprve vyslovení neúčinnosti kupní smlouvy uzavřené mezi ním (respektive jeho právní předchůdkyní) a žalovanými JUDr. Urbanovou, J. Kaštovským a V. Rolederem, kterou později změnil na žalobu o zaplacení peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému ze strany žalovaných z odporovatelného právního úkonu ve smyslu ustanovení § 42a odst. 4 občanského zákoníku, neboť ti v průběhu řízení pozbyli vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Žalované finanční částky se stěžovatel domáhal z titulu nezaplacené smluvní pokuty za nezaplacení dluhu přiznaného stěžovateli v rámci řízení vedeného před Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 22 C210/99 (pro úplnost Ústavní soud dodává, že výši částky i její titul stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy měnil, což se promítlo ve vydaných částečných rozhodnutích týkajících se prvotně žalované částky).

3. Okresní soud nyní napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl, neboť shledal, že ji stěžovatel (žalobce) uplatnil až po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty stanovené v ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku a neoznačil tak své pohledávky v zákonné tříleté lhůtě pro podání odpůrčí žaloby. Odporovaný právní úkon byl totiž učiněn dne 14. 11. 1997 s právními účinky ke dni 2. 12. 1997. Tříletá lhůta pro uplatnění odpůrčí žaloby proto uplynula dne 3. 12. 2000. Tuto lhůtu stěžovatel dodržel v žalobě na pohledávku, o které bylo rozhodnuto v částečném rozsudku, neboť tuto pohledávku označil přímo v žalobě podané dne 7. 11. 2000. Nárok na zaplacení pohledávek, o nichž bylo rozhodnuto v tomto řízení, však uplatnil až podáními ze dne 6. 3. 2009, 18. 7. 2011, 14. 9. 2011, resp. 18. 11. 2011. Proto okresní soud konstatoval, že uplatnění nového nároku v již probíhajícím řízení sice není možno posuzovat jako samostatný návrh ve věci samé (jedná se o změnu žaloby), nicméně v souladu s ustanovením § 95 občanského soudního řádu hmotněprávní účinky změněné žaloby (nově uplatněného nároku) nastávají dnem, kdy soudu došla písemná změna žaloby. Běh promlčecích a prekluzivních lhůt se proto ohledně takto uplatněných práv a nároků staví tímto dnem, což platí i pro lhůtu stanovenou pro uplatnění odpůrčí žaloby. Okresní soud v této souvislosti vyzdvihl, že pokud by dospěl k opačnému závěru, vedlo by to ke zvýhodnění žalobce, který by již v minulosti uplatnil odpůrčí žalobu a teprve nyní by označil další pohledávku vůči dlužníkovi, oproti žalobci, který by svou odpůrčí žalobu podal ve stejném okamžiku (avšak po uplynutí prekluzivní lhůty) jako první žalobce návrh na rozšíření (změnu) své původní žaloby. Stejně soud považoval za absurdní závěr, že by soud mohl ovlivnit úspěch či neúspěch žalobce ve věci pouze tím, že by připustil či nepřipustil změnu žaloby.

4. Krajský soud nyní napadeným rozhodnutím potvrdil k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu ve věci samé jako správný. Uvedl přitom, že stěžovatel sice zčásti prokázal, že má vůči žalovaným vymahatelné pohledávky (nikoli však ve vztahu k celé vymáhané částce), avšak tyto své nároky neuplatnil v tříleté prekluzivní lhůtě, a proto nebylo možné jeho žalobě vyhovět.

5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl, neboť právní argumentaci okresního a krajského soudu považoval za souladnou s ustálenou rozhodovací praxí a neshledal tak, že by případ stěžovatele měl po právní stránce zásadní význam. Zároveň Nejvyšší soud dodal, že pohledávka ze smluvní pokuty v požadované výši vznikla až po uzavření odporované kupní smlouvy, aniž by přitom šlo o budoucí pohledávku ze smlouvy o nájmu nemovitosti.

6. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a nešetřila podstatu a smysl základních práv a svobod dle čl. 4 odst. 4 Listiny. Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje především v extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a právními závěry, které odporují duchu zákona a realitě řešeného případu. Stěžovatel má za to, že pokud soudy již dříve potvrdily, že se žalovaní zmocnili v roce 1997 majetku stěžovatele za zkreslenou zlomkovou cenu a tento majetek v následujících letech využívali a pronajímali, čímž docílili výnosů v řádu milionů, je zcela po právu, aby stěžovatel v roce 2009 a 2011 požadoval po vedlejších účastnících úhradu za neuhrazení smluvních sankcí sjednaných jako zajišťovací prostředek ve smlouvě o pronájmu z roku 1994 ve výši žalované částky, neboť jeho dlužník stále neuhradil ani jistinu dluhů z roku 1997. Důvodnost ústavní stížnosti zakládá dle stěžovatele i skutečnost, že Nejvyšší soud zcela pominul všechny stěžovatelem řádně předložené otázky zásadního právního významu, ačkoli tyto (v ústavní stížnosti specifikované) otázky nebyly v judikatuře soudů dosud řešeny. Nadto stěžovatel zdůrazňuje, že formalistický výklad ustanovení § 42a občanského zákoníku provedený obecnými soudy nahrává dlužníkovi, který se léta vyhýbal povinnosti uhradit své dluhy, a fakticky tak vyviňuje dlužníka z jeho povinností plnit své závazky a opomíjí i zásadu pacta sunt servanda. V této souvislosti stěžovatel vyzdvihuje, že soudy založily svá zamítavá rozhodnutí na názoru, v němž se skrývá nejen věcný, logický a časový rozpor, ale i procesní pochybení. Obecnými soudy vyslovené právní závěry totiž stěžovatel interpretuje tak, že v roce 2000 mohl či měl tušit letité prodlení dlužníka v letech 2000 až 2012 a požadovat tak již v tehdy podané odpůrčí žalobě pokutu hypoteticky na dalších 12 roků, aby snad nepromeškal prekluzivní lhůtu, přičemž dodává, že soud by pochopitelně tento nárok tehdy neakceptoval a řízení by zastavil pro předčasnost, protože v roce 2000 ještě nemohlo k žádnému pochybení dlužnice a neplnění jejích závazků dojít. Názor či požadavek soudu, že žalovat smluvní pokutu de facto za dobu 2000 - 2012 bylo nutné již v roce 2000, aby byla zachována tříletá prekluzivní lhůta dle ustanovení § 42a občanského zákoníku, tak dle názoru stěžovatele nemůže obstát a nemá ani žádnou oporu v judikatuře Nejvyššího soudu.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud v prvé řadě připomíná opakovaně vyřčenou zásadu, dle níž není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem tak není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; z judikatury zdejšího soudu pak např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Za této situace není nadán ani pravomocí k přezkumu, doplňování či změně skutkových zjištění, neboť takto by Ústavní soud nechránil ústavnost, jak mu ukládá čl. 83 Ústavy, ale postupně by se stával pravidelnou třetí soudní instancí, což jeho úkolem není [srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 2/93 ze dne 7. 7. 1994 (N 37/1 SbNU 267)]. Zároveň však ve své konstantní rozhodovací praxi vymezil Ústavní soud podmínky, za jejichž porušení vede nesprávná aplikace norem podústavního práva obecnými soudy k porušení ústavně zaručeného práva či svobody. Vyčlenil takto případy konkurence norem podústavního práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace podústavního práva [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95)]. Právě svévolné aplikace normy podústavního práva ze strany obecného soudu se dovolává též stěžovatel, neboť pojem svévole Ústavní soud interpretoval ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlení konsensuálně akceptovaném významu, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375)].

10. Ústavní soud však takováto porušení základních práv a svobod stěžovatele v nyní projednávaném případě neshledal, neboť právní závěry obecných soudů nejsou "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními". Výkladu a aplikace předmětných právních norem ze strany obecných soudů totiž neschází smysluplné odůvodnění a napadená rozhodnutí netrpí ani přepjatým formalismem.

11. Podstatu ústavní stížnosti tvoří nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů týkajících se posouzení jím uplatňovaného peněžitého nároku v rámci odpůrčí žaloby dle ustanovení § 42a občanského zákoníku, respektive posouzení otázky, zda své nároky uplatnil včas, tj. v rámci tříleté prekluzivní lhůty.

12. Ústavní soud již dříve konstatoval, že z ustanovení § 42a občanského zákoníku vyplývá, že odpůrčí žalobě může být vyhověno pouze tehdy, je-li pohledávka žalobce již vymahatelná, tedy je přiznána soudním rozhodnutím v jiném řízení, a je-li podána ve tříleté zákonné lhůtě. Zmíněná tříletá prekluzivní lhůta přitom nemůže znamenat nepřípustné omezení práva na přístup k soudu [například ve vztahu k zatímní nevymahatelnosti žalobcovy pohledávky z důvodu délky sporného řízení o přiznání pohledávky, jejíž ochrana má být následně předmětem řízení o odpůrčí žalobě; srov. nález sp. zn. I. ÚS 2648/10 ze dne 15. 7. 2013 (N 117/70 SbNU 47)]. V případě stěžovatele nicméně obecné soudy shledaly, že nebyla dodržena podmínka uplatnění nároku v prekluzivní lhůtě, neboť stěžovatel tak učinil až několik let po jejím uplynutí. Ústavní soud se přitom s jejich závěry ztotožňuje, neboť pro hodnocení nyní posuzované věci je klíčové, že stěžovatel své nároky uplatňoval v rámci odpůrčí žaloby.

13. Odporovatelnost právních úkonů představuje specifický právní institut, jehož účelem je jednak preventivně pod hrozbou sankce odradit dlužníka od neoprávněného zkracování možnosti věřitelova uspokojování z dlužníkova majetku, a jednak - a to zejména - zajistit občanskoprávní ochranu věřitele před právními úkony jeho dlužníka (fyzické či právnické osoby) v případě, že ke zkrácení věřitele těmito právními úkony dlužníka dojde. Odpůrčí žaloba se tak stává nástrojem k uspokojení věřitelovy vymahatelné pohledávky ve vykonávacím (exekučním) řízení, a to buď postižením věcí či jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, anebo vymožením peněžité náhrady odpovídající prospěchu získanému z odporovaného právního úkonu. Uplatnění odpůrčí žaloby v tříleté lhůtě od učinění odporovaného právního úkonu lze přitom pokládat za nutnou hmotněprávní podmínku úspěšnosti této žaloby. Toto pojetí prekluzivnosti dotčené lhůty se opírá jednak o celkovou povahu věci, která by se jinak stala nepřehlednou, jednak - a to zejména - o úsilí vyřešit z hlediska zabezpečení právní jistoty definitivně ve stanoveném časovém horizontu tří let základní otázku, zda dojde k úspěšnému uplatnění odporu či nikoliv (srov. Švestka a kol. Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, s. 385 - 391). Proto také obecné soudy považovaly požadované nároky stěžovatele za podané po uplynutí prekluzivní lhůty, neboť by v opačném případě nedůvodně zasáhly do právní jistoty a vlastnických práv žalovaných (jak navíc podotkl Nejvyšší soud, odporovaná kupní smlouva nemohla být dlužnicí uzavřena v úmyslu zkrátit nyní vymáhanou pohledávku stěžovatele, respektive jeho právní předchůdkyni, ze smluvní pokuty). Pokud pak stěžovatel namítá, že v roce 2000 nemohl tušit prodlení s placením pohledávek a nemohl tak žalovat vedlejší účastníky o částku odpovídající nyní požadované výši, musí Ústavní soud znovu konstatovat, že pro posouzení věci je klíčové, že na tyto případy nedopadají eventuální nároky z odpůrčí žaloby, jak konstatovaly obecné soudy.

14. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručená základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z ustálené judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

15. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. března 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru