Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2130/15 #1Usnesení ÚS ze dne 29.03.2016K problematice soudních poplatků ve správním soudnictví

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na příst... více
Věcný rejstříkinterpretace
poplatek/soudní
správní žaloba
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 4/80 SbNU 701
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.2130.15.1
Datum podání16.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 549/1991 Sb.; o soudních poplatcích; § 6/9

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

549/1991 Sb., § 6 odst.9, § 11, § 36 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2130/15 ze dne 29. 3. 2016

U 4/80 SbNU 701

K problematice soudních poplatků ve správním soudnictví

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka - ze dne 29. března 2016 sp. zn. II. ÚS 2130/15 ve věci ústavní stížnosti Horčička, s. r. o., se sídlem Nezvalova 779, Doksy, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Horázným, advokátem, se sídlem Ondříčkova 1304/9, Praha 3, proti výroku IV rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2015 č. j. 2 Afs 1/2015-49, kterým byla zčásti zamítnuta stěžovatelčina kasační stížnost, jíž mimo jiné brojila proti stanovení poplatkové povinnosti za jí podané správní žaloby, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 6 odst. 9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení.

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Návrh na zrušení ustanovení § 6 odst. 9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení výroku IV v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní právo zaručené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Společně s ústavní stížností podala stěžovatelka podle ustanovení § 64 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 74 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení ustanovení § 6 odst. 9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o soudních poplatcích").

2. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným výrokem IV rozsudku zamítl "ve zbytku" kasační stížnost stěžovatelky, jíž se domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 10. 12. 2014 č. j. 59 Af 15/2014-49, kterým byly jako nedůvodné zamítnuty její správní žaloby směřující proti rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 3. 1. 2014 č. j. 21/14/5000-14103-705778, č. j. 22/14/5000-14103-705778, č. j. 23/14/5000-14103-705778 a č. j. 20/14/5000-14103-705778, jimiž byla shodně zamítnuta odvolání stěžovatelky a byla potvrzena rozhodnutí Finančního úřadu pro Liberecký kraj (dále jen "správce daně"). Těmito rozhodnutími správce daně byla stěžovatelce podle zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění účinném do 31. 12. 2013, doměřena daň silniční jednak za období roků 2009, 2010 a 2011, a to vždy ve výši 16 848 Kč (a současně bylo sděleno penále z doměřené daně ve výši 3 369 Kč), jednak za období roku 2012, a to ve výši 36 166 Kč (kdy rozdíl mezi daní tvrzenou v daňovém přiznání a daní vyměřenou činil částku 16 848 Kč). Jak již bylo zmíněno, stěžovatelka uvedená rozhodnutí napadla dvěma správními žalobami, které krajský soud nejdříve usnesením ze dne 7. 3. 2014 č. j. 59 Af 15/2014-22 spojil ke společnému projednání, neboť "se jednalo o žaloby proti rozhodnutím, která spolu skutkově souvisejí a stojí na stejné právní argumentaci, a podané žaloby byly v podstatě shodného obsahu". Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka za podané správní žaloby zaplatila pouze jeden soudní poplatek ve výši 3 000 Kč [ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích a položky 18 bodu 2 písm. a) sazebníku soudních poplatků, který je přílohou citovaného zákona], přestože jimi byla napadena celkem čtyři rozhodnutí správce daně, stanovil krajský soud ve výroku III rozsudku současně stěžovatelce povinnost doplatit soudní poplatek v celkové výši 9 000 Kč, neboť podle ustanovení § 6 odst. 9 zákona o soudních poplatcích platí, že "[j]e-li ve věcech správního soudnictví podána žaloba proti více rozhodnutím, je každé napadené rozhodnutí samostatným základem poplatku; to platí obdobně pro návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části".

3. Pro úplnost je třeba dodat, že Nejvyšší správní soud ve výrocích I až III předmětného rozsudku jednak zrušil části výroků I a II rozsudku krajského soudu, kterými byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 3. 1. 2014 č. j. 21/14/5000-14103-705778 a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, jednak zrušil citované rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství i rozhodnutí správce daně ze dne 17. 5. 2013 č. j. 686752/13/2602-24802-505713 0644. Ve výrocích V a VI rozsudku pak Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení.

4. Ústavní stížností napadený zamítavý výrok IV rozsudku Nejvyššího správního soudu se mj. týkal i kasační námitky stěžovatelky, jíž brojila proti procesnímu postupu krajského soudu ohledně stanovení její povinnosti doplatit soudní poplatek za jí podané správní žaloby, a to ve výši 9 000 Kč. Stěžovatelka především namítala protiústavnost citovaného ustanovení § 6 odst. 9 zákona o soudních poplatcích, neboť se dle jejího názoru nachází v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 664/03 ze dne 16. 3. 2006 (N 56/40 SbNU 547; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz), a proto požadovala, aby Nejvyšší správní soud toto ustanovení "buďto vyložil ústavně konformním způsobem, nebo aby podal k Ústavnímu soudu návrh na zrušení předmětného ustanovení". Nejvyšší správní soud nicméně této námitce nepřisvědčil a konstatoval, že "si je vědom předchozí judikatury Ústavního soudu k tomuto ustanovení, považuje ji nicméně za již překonanou pozdější právní úpravou, neboť zákonodárce byl při jejím přijímání zcela jistě obeznámen s postojem Ústavního soudu k předmětnému ustanovení před jeho novelizací. Předmětné ustanovení nepovažuje Nejvyšší správní soud ani za rozporné s ústavním pořádkem, proto neshledal důvodným ani návrh stěžovatele na předložení návrhu na jeho zrušení Ústavnímu soudu". Zcela v souladu se zákonem pak Nejvyšší správní soud shledal i procesní postup krajského soudu, který přes nezaplacení soudního poplatku jednal ve věci samé, a tedy podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) zákona o soudních poplatcích nezastavil řízení, nýbrž v souladu s ustanovením § 9 odst. 6 téhož zákona uložil stěžovatelce povinnost zaplatit soudní poplatek výrokem III napadeného rozsudku.

5. V podstatě shodnou námitku (podpořenou odkazy i na další relevantní judikaturu Ústavního soudu) stěžovatelka předkládá i nyní v ústavní stížnosti, a setrvává tak na svém přesvědčení, že citované ustanovení § 6 odst. 9 zákona o soudních poplatcích je v rozporu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu ve vztahu k dané otázce, zejména tedy s citovaným nálezem sp. zn. I. ÚS 664/03. Stěžovatelka je toho názoru, že zákonodárce právní závěry judikatury Ústavního soudu při přijetí "novely" zákona o soudních poplatcích (zákon č. 218/2011 Sb., s účinností od 1. 9. 2011) nijak nereflektoval, naopak přijatá právní úprava je s nimi v přímém rozporu. Stěžovatelka současně uvádí, že si je vědoma skutečnosti, že uvedený právní závěr Ústavní soud vyslovil v době, kdy tehdejší právní úprava v zákoně o soudních poplatcích nedávala na daný problém jednoznačný výklad, na rozdíl od nyní platné právní úpravy, nicméně i nově zastávaný jednoznačný výklad musí být ústavně konformní.

6. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší správní soud, nicméně pouze "v plném rozsahu odkázal na odůvodnění" ústavní stížností napadeného rozsudku. Za takové situace Ústavní soud neshledal nezbytným zasílat je stěžovatelce k případné replice.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, přičemž posoudil v podstatě jediný argument stěžovatelky obsažený v ústavní stížnosti, konfrontoval jej s relevantní částí odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, resp. jemu předcházejícího rozhodnutí a procesního postupu krajského soudu při stanovení poplatkové povinnosti stěžovatelky za jí podané správní žaloby, a na tomto základě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Stěžovatelka se ústavní stížností a s ní spojeným akcesorickým návrhem domáhá, aby Ústavní soud předmětné ustanovení § 6 odst. 9 zákona o soudních poplatcích buď ústavně konformním způsobem vyložil (a na základě takového výkladu pak zrušil i napadený výrok IV rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým aproboval krajským soudem použitý ústavně rozporný výklad), anebo aby přistoupil k jeho přímé derogaci, a to pro jeho rozpor s judikaturou Ústavního soudu, zejména s citovaným nálezem sp. zn. I. ÚS 664/03. Ústavní soud se nicméně ani s jedním z těchto řešení nabízených stěžovatelkou neztotožňuje.

10. Ústavní soud předně považuje za vhodné připomenout, že v řízení o kontrole norem patří k jeho základním argumentačním metodám postupu tzv. princip priority ústavně konformní interpretace před derogací, podle něhož v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě či více různých interpretačních alternativ, přičemž jedna je v souladu s ústavním pořádkem a druhá je s ním v rozporu, není dán důvod pro zrušení takového ustanovení. Při aplikaci daného právního předpisu a jeho jednotlivých ustanovení je pak úkolem všech orgánů veřejné moci interpretovat je právě a pouze ústavně konformním způsobem. Ústavní soud se k tomuto principu přihlásil v řadě svých rozhodnutí, mj. také v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 69/06 ze dne 29. 1. 2008 (N 22/48 SbNU 243; 269/2008 Sb.), v němž se právě zabýval ústavností předchozí právní úpravy v zákoně o soudních poplatcích týkající se rovněž stanovení poplatkové povinnosti za řízení vedená v režimu správního soudnictví (viz níže).

11. Vzhledem ke skutečnosti, že předmětné platné znění ustanovení § 6 odst. 9 zákona o soudních poplatcích obsahuje jednoznačně formulované pravidlo pro stanovení poplatkové povinnosti za žalobu podanou proti správnímu rozhodnutí, resp. opatření obecné povahy, dle něhož každé napadené rozhodnutí, resp. opatření obecné povahy představuje "samostatný základ poplatku", je Ústavní soud toho názoru, že napadené ustanovení žádné interpretační alternativy nenabízí, a proto zde logicky ani není dán prostor pro upřednostnění (případného) ústavně konformního výkladu před výklady ostatními. Z toho důvodu nelze přisvědčit názoru stěžovatelky, že krajským soudem přijatý výklad tohoto ustanovení, na jehož základě jí byla ve výroku III rozsudku stanovena dodatečná poplatková povinnost za jí podané správní žaloby, není ústavně konformní, neboť krajský soud se striktně držel uvedeného pravidla a celkovou výši soudního poplatku odvíjel od počtu stěžovatelkou ve správních žalobách napadených správních rozhodnutí. Proto je také třeba odmítnout argumentaci stěžovatelky, v níž zpochybňuje způsob, jakým se Nejvyšší správní soud vypořádal s jejími námitkami ohledně ústavní rozpornosti postupu krajského soudu, resp. samotného ustanovení § 6 odst. 9 zákona o soudních poplatcích, předestřenými v kasační stížnosti, jež jsou obsahově téměř totožné s námitkami předestřenými v nyní projednávané ústavní stížnosti. Nejvyšší správní soud je totiž zamítl, neboť stěžovatelkou citovanou judikaturu Ústavního soudu považoval "za již překonanou" v důsledku přijetí "novely" zákona o soudních poplatcích a jí nově (s účinností od 1. 9. 2011) zakotvené ustanovení § 6 odst. 9 zákona o soudních poplatcích za rozporné s ústavním pořádkem České republiky neshledal. Ústavní soud je přitom toho názoru, že se Nejvyšší správní soud s uvedenými námitkami stěžovatelky řádně vypořádal a své zamítavé stanovisko podrobně odůvodnil. V jeho postupu ani v jeho závěrech, kterými aproboval procesní postup krajského soudu ústící do vydání výroku III rozsudku stanovujícího dodatečnou poplatkovou povinnost stěžovatelky za jí podané správní žaloby, proto Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelky, jak namítala v ústavní stížnosti.

12. Za situace, kdy v řízení o kontrole norem přezkoumávané ustanovení zákona pro svou jednoznačnou formulaci neumožňuje vícero interpretačních alternativ, z nichž jedinou přípustnou musí být vždy ústavně konformní interpretace, je nicméně úkolem Ústavního soudu posoudit, zda není namístě přistoupit k přímé derogaci daného ustanovení, a to z toho důvodu, že právě onen jeho jediný možný výklad se prokazatelně nachází v rozporu s ústavně zakotvenými principy a hodnotami, a jeho aplikace tak vždy nutně musí vést k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod jím dotčených jednotlivců. Opodstatněnost takového postupu stěžovatelka v nyní projednávaném případě spatřuje především v tom, že nově zakotvené ustanovení § 6 odst. 9 zákona o soudních poplatcích je v rozporu s předešlou judikaturou Ústavního soudu, zejména s citovaným nálezem sp. zn. I. ÚS 664/03.

13. Ústavní soud k tomu předně zdůrazňuje, čehož si je ostatně stěžovatelka vědoma, že uvedený nález stejně jako další rozhodnutí na něj navazující [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 745/06 ze dne 17. 5. 2007 (N 83/45 SbNU 239) či nález sp. zn. I. ÚS 43/07 ze dne 26. 9. 2007 (N 149/46 SbNU 481)] byly vydány v době, kdy právní úprava nyní relevantní otázky poplatkové povinnosti za řízení vedená v režimu správního soudnictví (konkrétně za žalobu proti rozhodnutí správního orgánu) obsažená v zákoně o soudních poplatcích (ve znění zákona č. 151/2002 Sb., účinného od 1. 1. 2003, jehož účelem bylo dle důvodové zprávy "promítnutí přijetí soudního řádu správního i do úpravy soudních poplatků") měla zcela odlišnou podobu, neboť se vyčerpávala pouze ustanovením položky 14a bodu 2 sazebníku poplatků, vymezující výši poplatku "za žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení ve věcech správního soudnictví", přičemž dle jeho písmene a) za žalobu "proti rozhodnutí správního orgánu" byla jeho výše stanovena na 2 000 Kč. V souvislosti s touto úpravou, umožňující několik interpretačních alternativ, pak Ústavní soud ve výše citovaných rozhodnutích jako ústavně rozpornou (omezující přístup k soudu) vyloučil takovou její interpretaci, "podle níž účastník řízení je povinen platit soudní poplatek za každé správní rozhodnutí, která jsou skutkově a právně zcela identická, týkají se týchž účastníků a jsou vydána týž den, stejným správním orgánem, jenž v odůvodnění používá obsahově totožnou argumentaci". Samotnou otázkou ústavnosti předmětné právní úpravy v zákoně o soudních poplatcích se Ústavní soud, jak již výše zmínil, zabýval v citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 69/06, v němž návrh na zrušení daného ustanovení položky 14a bodu 2 písm. a) sazebníku poplatků zamítl, neboť se, s ohledem na uvedený princip priority ústavně konformní interpretace před derogací, přiklonil k jeho ústavně konformní interpretaci vymezené v citované judikatuře Ústavního soudu.

14. Předmětné ustanovení § 6 odst. 9 zákona o soudních poplatcích se nicméně stalo součástí zákona o soudních poplatcích až v důsledku nabytí účinnosti jeho novely, tj. zákona č. 218/2011 Sb. (s účinností od 1. 9. 2011), čímž bylo současně zrušeno citované ustanovení položky 14a bodu 2 písm. a) sazebníku poplatků a nahrazeno obsahově téměř totožným ustanovením položky 18 bodu 2 písm. a) sazebníku poplatků (s výjimkou navýšení soudního poplatku na částku 3 000 Kč). Za dané situace tak lze konstatovat, že závěry plynoucí z citované judikatury Ústavního soudu, v nichž Ústavní soud opakovaně za ústavně rozporný shledal v praxi správních soudů zastávaný výklad tehdy platných relevantních ustanovení zákona o soudních poplatcích [konkrétně ustanovení položky 14a bodu 2 písm. a) sazebníku poplatků], postrádají v důsledku přijetí nové právní úpravy zákona o soudních poplatcích do značné míry relevanci a v tomto ohledu nelze přisvědčit ani tvrzení stěžovatelky ohledně jejich vzájemného rozporu.

15. Bez kritické poznámky v této souvislosti ovšem nemůže Ústavní soud ponechat skutečnost, že zákonodárce (resp. navrhovatel zákona) v důvodové zprávě k citované "novele" zákona o soudních poplatcích při zdůvodnění přijetí předmětného ustanovení § 6 odst. 9 zákona o soudních poplatcích pouze lakonicky konstatoval, že "není důvod pro to, aby byl poplatek pro navrhovatele příznivější, když více rozhodnutí nebo opatření obecné povahy napadne jediným návrhem, než kdyby je napadl více návrhy samostatně", přičemž při zhodnocení jejího souladu s ústavním pořádkem České republiky prakticky vůbec nevěnoval nezbytnou pozornost reflexi dosavadní judikatury Ústavního soudu a jejich možného vzájemného rozporu, ačkoliv jej k tomu výslovně zavazuje čl. 9 odst. 1 písm. d) legislativních pravidel vlády.

16. Ústavní soud se však neztotožňuje s tak kategorickým závěrem, vysloveným v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu a rovněž právní doktrínou (viz např. Waltr, R. Zákon o soudních poplatcích. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 17), dle něhož je třeba výše citovanou judikaturu Ústavního soudu považovat "za již překonanou". V tomto ohledu totiž nelze ztrácet ze zřetele, že podstata citovaných závěrů Ústavního soudu je založena na obecném východisku, že "úprava poplatkové povinnosti či osvobození od ní, provedená zákonem o soudních poplatcích, představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny". Z uvedeného tak vyplývá, že základním ústavněprávním kritériem nejen pro posouzení ústavnosti (jakékoliv) právní úpravy zakotvující poplatkovou povinnost a její výši, ale i pro rozhodování obecných soudů o poplatkové povinnosti v daném konkrétním případě musí být nutně vždy záruka reálného a dosažitelného práva dotčeného jednotlivce domáhat se ochrany svých práv soudní cestou ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Nazíráno z opačného hlediska, za protiústavní by bylo třeba považovat takovou právní úpravu poplatkové povinnosti, resp. rozhodnutí obecného soudu o ní, které by mohly v konečném důsledku vést k neodůvodněnému či zcela svévolnému omezení či zbavení práva dotčeného jednotlivce domáhat se ochrany svých práv soudní cestou (denegatio iustitiae).

17. Prizmatem výše uvedeného proto také Ústavnísoud posoudil ústavnost návrhem stěžovatelky napadeného ustanovení § 6 odst. 9 zákona o soudních poplatcích, přičemž dospěl k závěru, že ani v tomto ohledu je za protiústavní samo o sobě považovat nelze. Zákonodárce jím totiž reagoval na nedostatky dříve platné právní úpravy, kriticky hodnocené i ze strany Ústavního soudu, spočívající v nejednoznačně stanoveném pravidlu pro stanovení poplatkové povinnosti žalobce za situace, kdy svou správní žalobou napadá vícero rozhodnutí, což v praxi leckdy vedlo i k problematickým jevům spočívajícím v neodůvodněném zatěžování účastníků soudního řízení (např. vylučování věcí k samostatnému projednání za účelem multiplikace soudního poplatku - srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005 č. j. 2 As 53/2004-76, dostupný na www.nssoud.cz). Nad tento rámec Ústavní soud ostatně připomíná, že pojistku proti tomu, aby se podmínka zaplacení soudního poplatku nestala překážkou přístupu k soudu, představuje též osvobození od něj ex lege (srov. § 11 zákona o soudních poplatcích).

18. Uvedené konstatování nicméně nezbavuje obecnésoudy povinnosti při aplikaci předmětného ustanovení § 6 odst. 9 zákona o soudních poplatcích zohlednit výše uvedené ústavněprávní hledisko, a tedy v daném konkrétním případě při rozhodování o poplatkové povinnosti vždy vážit, zda stanovenou poplatkovou povinností (zejména z hlediska její výše) již nedochází k nepřípustnému omezení či přímo zbavení práva dotčeného jednotlivce domáhat se ochrany svých práv soudní cestou ve smyslu čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny. Jinými slovy vyjádřeno, úkolem obecného soudu není pouze mechanicky aplikovat pravidlo obsažené v předmětném ustanovení § 6 odst. 9 zákona o soudních poplatcích, a tedy v ustanovení položky 18 bodu 2 písm. a) sazebníku poplatků stanovenou výši poplatku za žalobu "proti rozhodnutí správního orgánu" násobit počtem žalobou napadených rozhodnutí, a to bez ohledu na jeho konečnou výši, ale v tomto ohledu současně i vážit, zda v daném konkrétním případě, při zohlednění specifických okolností případu (předmět a povaha řízení, výše žalobní částky, majetkové i osobní poměry žalobce) není namístě "tvrdost" aplikovaného pravidla zmírnit, a to (na základě návrhu dotčeného jednotlivce) uplatněním za tímto účelem v soudním řádu správním zakotvených procesních nástrojů, ať již cestou částečného, či úplného osvobození od soudních poplatků (§ 36 odst. 3), případně rozložení jejich platby ve formě splátek.

19. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavnísoud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

20. S ústavní stížností spojený návrh stěžovatelky na zrušení v záhlaví citovaného ustanovení § 6 odst. 9 zákona osoudních poplatcích pak byl Ústavním soudem odmítnut podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru