Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 213/2000Nález ÚS ze dne 20.02.2002Dokazování v trestním právu - zásada zákazu reformationis in peius v trestním řízení po podání odporu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /zákaz reformationis in peius
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkreformatio in peius
Trest
Svědek
Trestní příkaz
odpor/proti trestnímu příkazu
Poznámkazúženo nálezem III. ÚS 39/09 z 10.12.2009 (N 256/55 SbNU).
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 19/25 SbNU 143
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.213.2000
Datum podání05.04.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 125, § 202, § 211

141/1961 Sb., § 2, § 314e, § 314g


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 213/2000 ze dne 20. 2. 2002

N 19/25 SbNU 143

Dokazování v trestním právu - zásada zákazu reformationis in peius v trestním řízení po podání odporu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě v právní věci navrhovatele

M. K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro

Prahu 9 ze dne 10. 11. 1999, čj. 2 T 57/99-112, a rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2000, čj. 9 To 18/2000-124,

za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9 a Městského soudu v Praze,

jako účastníků řízení, a České republiky, zastoupené Ministerstvem

vnitra, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 11. 1999, čj.

2 T 57/99-112, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 2.

2000, čj. 9 To 18/2000-128, se zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala

podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel v záhlaví uvedená

rozhodnutí. Domnívá se, že jimi došlo k porušení čl. 90 a 96

Ústavy ČR, čl. 9 odst. 1 a 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu

o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), čl. 6 odst.

1, 2 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 38 odst. 2 Listiny základních

práv a svobod (dále jen "Listina"). Při podání ústavní stížnosti

byl stěžovatel řádně zastoupen, a to advokátkou JUDr. D. S. na

základě plné moci ze dne 3. 3. 2000. Dopisem ze dne 11. 12. 2001

sdělil Ústavnímu soudu, že uvedenou plnou moc vypověděl a současně

připojil plnou moc, jíž k zastupování před Ústavním soudem

zmocňuje JUDr. P. K. Dne 13. 2. 2002 byla Ústavnímu soudu doručena

plná moc, kterou stěžovatel svým zastupováním pověřil JUDr. J. S.

Podle ust. § 28 zákona č. 99/1963 Sb, občanský soudní řád, ve

spojení s § 63 zákona č. 183/1992 Sb., o Ústavním soudu, Ústavní

soud dovodil, že tímto byla vypovězena předchozí plná moc, udělená

JUDr. K., a za právního zástupce stěžovatele nadále považoval

pouze JUDr. J. S.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis

Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 2 T 57/99, z něhož zjistil

následující:

Prvním z napadených rozhodnutí, rozsudkem ze dne 10. 11.

1999, čj. 2 T 57/99-112, shledal Obvodní soud pro Prahu 9

stěžovatele vinným tím, že dne 16. 8. 1998 kolem 11.15 h, v Praze

9, na ulici Poděbradská u domu č. 55 začal slovně napadat

policisty a posléze, když byl umístěn do policejního vozidla,

poškodil uvedené vozidlo tak, že opakovaným kopáním do pravých

zadních dveří automobilu prokopl čalounění, čímž způsobil Policii

ČR, Správě hlavního města Prahy, škodu ve výši 2.795,- Kč. Stalo

se tak poté, kdy byl policejní hlídkou kontrolován, neboť řídil

automobil zn. Nissan bez státní poznávací značky a neměl ani

řidičský průkaz. Z policejního vozu se mu podařilo následně

vystoupit, přičemž fyzicky napadl nadstrážmistra M. B. tak, že jej

kopáním do těla srazil na zem, způsobil mu tak pohmoždění levého

lokte s krevní podlitinou a povrchní kožní oděrku. Zranění si

vyžádalo lékařské ošetření. Stěžovatel tedy poškodil cizí věc

a způsobil tak škodu na cizím majetku nikoli nepatrnou. Dále užil

násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele,

čímž spáchal jednak trestný čin poškozování cizí věci podle

ustanovení § 257 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále

jen "tr. z."), a jednak trestný čin útoku na veřejného činitele

podle ustanovení § 155 odst. 1 písm. a) tr. z. Na základě

uvedeného jej soud odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody

v trvání dvaceti měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl stěžovatel

zařazen do věznice s ostrahou. Byla mu dále uložena povinnost

zaplatit na náhradě škody Policii ČR, Správě hlavního města Prahy,

částku 2.795,- Kč. Z odůvodnění vyplývá, že hlavní líčení,

nařízené na 29. 9. 1999, bylo odročeno, neboť den před hlavním

líčením stěžovatel předložil plnou moc své obhájkyně. Obhájkyně se

omluvila z důvodu zaplacené dovolené v zahraničí a stěžovatel

požádal odročení hlavního líčení s ohledem na její nepřítomnost.

K hlavnímu líčení dne 10. 11. 1999 se stěžovatel také nedostavil,

ačkoli vzal termín uvedeného líčení na vědomí. Obhájkyně pouze

zaslala faxovou omluvu, dle níž onemocněla, a stěžovatel nechce

bez její účasti být u hlavního líčení přítomen. Soud uvedenou

omluvu nepřijal, neboť se tak stalo již opakovaně. Stěžovatel

"tímto způsobem" zmařil hlavní líčení celkem ve třech případech.

S ohledem na skutečnost, že se nejednalo o případy nutné obhajoby

(§ 202 odst. 1 tr. ř.), soud jednal a rozhodl v nepřítomnosti

stěžovatele. Stěžovatel v řízení popíral, že trestný čin spáchal,

a uváděl, že mu naopak policisté dveřmi narazili na koleno. Jejich

zásah považoval za nesprávný. Podle odůvodnění soudu usvědčuje

stěžovatele řada výpovědí zakročujících policistů, svědků B.

a P., a situaci na místě činu dokresluje i výpověď svědka M..

Usvědčován je pak také úředními záznamy policie sepsanými

bezprostředně po celém incidentu, hlášením o použití donucovacích

prostředků a úředním záznamem o prošetření oprávněnosti

a přiměřenosti použití donucovacích prostředků. Soud provedl dále

důkaz lékařskou zprávou, týkající se zranění svědka B. Byla

vyčíslena i škoda vzniklá na automobilu policie.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne

21. 2. 2000, čj. 9 To 18/2000-124, rozhodnutí soudu prvního stupně

potvrdil, vyjma výroku o náhradě škody. O tomto výroku podle

ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že stěžovatel

je podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinen zaplatit částku 2.795,- Kč

poškozené České republice, Ministerstvu vnitra. Podle odůvodnění

nebyla v řízení, jež napadenému rozsudku předcházelo, porušena

žádná ustanovení zabezpečující náležité objasnění věci ani právo

obhajoby stěžovatele. Soud prvního stupně provedl v hlavním líčení

řádně všechny potřebné důkazy, jež náležitě podle § 2 odst. 6 tr.

ř. zhodnotil. Skutková zjištění, jež na základě provedeného

dokazování učinil, jsou správná a úplná a mají oporu

v provedených důkazech. Soud uvedl, že obhajoba stěžovatele, pokud

jde o tvrzení, dle něhož měl být zkrácen na svých právech, nemůže

obstát. Ze spisového materiálu vyplývá, že se k hlavnímu líčení

několikrát bezdůvodně nedostavil, hlavní líčení bylo také

odročeno, když obhajobu stěžovatele převzala jeho právní

zástupkyně. Odvolací soud proto považuje postup soudu prvního

stupně, který - za situace, kdy se stěžovatel nedostavil ani

k dalšímu hlavnímu líčení - jednal v souladu s ustanovením § 202

odst. 2 tr. ř. v jeho nepřítomnosti, za správný. Soud prvního

stupně za dané situace nepochybil, když rozhodl o vypuštění

výslechu některých svědků. Jejich výpovědi z přípravného řízení

nebylo možné přečíst. Podle názoru odvolacího soudu byla vina

stěžovatele jednoznačně prokázána a jeho obhajoba se jevila jako

značně nepřesvědčivá a nevěrohodná. Skutkové závěry soudu prvního

stupně shledal odvolací soud správnými a úplnými. Správné bylo

i právní posouzení jednání stěžovatele. Odvolací soud se ztotožnil

i s výrokem o trestu, jež považuje za přiměřený. Stěžovatel se

dopustil trestné činnosti v době zkušební doby podmíněného

propuštění, v místě bydliště má několik záznamů na Městském

oddělení Policie ČR. Trest, uložený v horní polovině zákonné

trestní sazby, není i s přihlédnutím ke stupni společenské

nebezpečnosti nepřiměřeně přísný. Odvolací soud proto změnil pouze

výrok o náhradě škody poškozenému, neboť poškozeným nebyla Policie

ČR, Správa hl. m. Prahy, ale Česká republika, zastoupená

Ministerstvem vnitra.

Oba uvedené rozsudky napadl stěžovatel projednávanou ústavní

stížností. Uvedl, že trestnou činnost, jež je mu kladena za vinu,

popírá. Naopak, stěžovatel sám byl napaden hlídkou Policie ČR, jež

u něj prováděla dopravní kontrolu, byla mu způsobena zranění a byl

urážen výroky nacionalistické povahy. Dle jeho tvrzení došlo také

k řadě procesních pochybení. Soud prvního stupně jednal

v nepřítomnosti stěžovatele i jeho právní zástupkyně, ačkoli byli

řádně omluveni. Očitá svědkyně napadení příslušníky Policie ČR

nebyla k soudu prvního stupně vůbec přizvána. Nebyli přizváni také

svědci z přípravného řízení, kteří vypovídali neurčitě nebo

ve prospěch stěžovatele. Přizváni naopak byli pouze svědci, kteří

vinu stěžovatele potvrzují. Soud prvního stupně dokonce neřešil

ani otázku, proč v přípravném řízení vypovídala policistka, která

dle původního protokolu na místě událostí vůbec nebyla. Nebyla

provedena navrhovaná rekonstrukce události, která by prokázala, že

ke spáchání trestného činu nedošlo a že je nemožné, aby svědci

přizvaní obžalobou a policisty mohli ze svého místa uvádět

skutečnosti, které jsou součástí jejich rozporných výpovědí. Vyšlo

by také najevo, že výpovědi policistů jsou z hlediska časového

sledu a způsobu provedení útoku ze strany stěžovatele rozporné.

Prokázalo by se, že stěžovatel se útoku nemohl dopustit, neboť měl

od počátku na rukou pouta. Odvolací soud se námitkami stěžovatele

nezabýval a ani neřešil pochybení soudu prvního stupně. Stěžovatel

dále "nemůže pochopit" na základě jakých skutečností mu byl uložen

trest odnětí svobody v délce trvání dvaceti měsíců, když mu byl

původním trestním příkazem uložen trest odnětí svobody pouze

v délce šesti měsíců.

Podle ustanovení § 32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Obvodní soud pro Prahu 9

a Městský soud Praha, a vedlejší účastníky řízení, Českou

republiku, zastoupenou Ministerstvem vnitra, a Obvodní státní

zastupitelství pro Prahu 9, aby se k projednávané ústavní

stížnosti vyjádřily.

Obvodní soud pro Prahu 9 ve svém vyjádření pouze odkázal na

písemné odůvodnění rozsudku, stejně jako Městský soud v Praze. Ten

dále uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Námitky

stěžovatelem uplatněné v ústavní stížnosti byly řešeny již

napadeným rozsudkem odvolacího soudu.

Česká republika, zastoupená Ministerstvem vnitra, v přípisu

ze dne 11. 2. 2002 uvedla, že se k ústavní stížnosti nemůže žádným

způsobem vyjádřit, neboť se k trestnímu stíhání připojila pouze

s nárokem na náhradu škody, k němuž se stěžovatel nevyjadřuje.

Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 9 se přípisem ze dne

26. 10. 2001 svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo,

a Ústavní soud s ním proto nadále jako s vedlejším účastníkem

řízení nejednal.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není

oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť

není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud

soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na

sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl.

83 Ústavy ČR). V souladu se svou ustálenou judikaturou

i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva se Ústavní soud

soustředil na otázku, zda bylo proběhlé trestní řízení jako celek

spravedlivé (např. věc Barbera, Messegué a Jabardo, 1988).

O spravedlivosti řízení má vážné pochybnosti.

Stěžovatel především namítá, že se obecné soudy dopustily

řady pochybení zejména, co se týče dokazování. Lze přisvědčit

odvolacímu soudu, že za stavu, kdy obžalovaný nebyl hlavnímu

líčení přítomen (§ 202 odst. 2 tr. ř.), nebylo možné výpovědi

svědků z přípravného řízení přečíst. K tomu je totiž třeba podle

ustanovení § 211 odst. 1 tr. ř. mimo jiné i souhlasu obžalovaného.

Jeho nepřítomnost použití tohoto ustanovení vylučuje. Souhlas

obžalovaného nelze vyvozovat z toho, že se k hlavnímu líčení

nedostavil (R 3/65). Jeho nepřítomnost ovšem nevylučuje provedení

důkazu výslechem svědků. Trestní řízení je ovládáno řadou zásad,

mezi nimi i zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných

pochybností, zásadou vyhledávací (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a zásadou

volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Povinností všech

orgánů činných v trestním řízení je využít všech nabízejících se

důkazních prostředků k tomu, aby stupeň jistoty o průběhu

skutkového děje byl co nejvyšší. Soud jistě není vázán důkazními

návrhy absolutně a jeho povinností není provést všechny navržené

důkazy, ale právě ty, jež vedou ke zjištění skutkového stavu,

o němž nejsou důvodné pochybnosti. Soud je oprávněn v rámci svého

nezávislého rozhodování dospět k závěru, že další dokazování není

v projednávané věci nezbytné, neporuší-li tímto závěrem zásady

trestního řízení, resp. spravedlivého procesu vůbec. V odůvodnění

každého rozhodnutí ovšem musí být skutkový děj co nejpřesněji

popsán a přesvědčivě vyložen. Podle ustanovení § 125 tr. ř. musí

soud v rozsudku stručně vyložit, které skutečnosti vzal za

prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými

úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména, pokud

si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud

vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších

důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval

prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona

v otázce viny a trestu.

Shora popsaným požadavkům na řádné dokazování a spravedlivý

proces obecné soudy nedostály. Z obsahu předloženého spisu,

konkrétně z obžaloby Obvodního státního zastupitelství ze dne 24.

2. 1999 (č.l. 57), bylo zjištěno, že státní zástupce jako důkaz

navrhoval znalecký posudek (č.l. 3-6 spisu), lékařskou zprávu

(č.l. 41-42 spisu), protokoly o výslechu svědků pprap. D., ppor.

P., nstržm. B., pprap. B-ové, pprap. S-ské, pana M., pana A., paní

K-ové a JUDr. R., vyčíslení škody (č.l. 38-40), úřední záznamy

policie (č.l. 43-48) a osobní výkazy obviněného. Z protokolů

o hlavním líčení vyplývá, že se k němu obžalovaný opakovaně

nedostavil a hlavní líčení bylo odročováno. Podle protokolu

o hlavním líčení ze dne 10. 11. 1999 soud prvního stupně usnesením

rozhodl, že podle ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř. bude jednáno

v nepřítomnosti stěžovatele. K tomuto hlavnímu líčení byla

předvolána řada svědků podle návrhu obžaloby. Svědkové paní

K-ová, pan A., paní S-ská a B-ová se nedostavili. Soud provedl

důkaz výslechem svědka M. B., M. P. a V. M. a jako důkaz přečetl

spisový materiál [vyčíslení škody (č.l. 38-40), lékařskou zprávu

(č.l. 41-42), úřední záznamy policie (č.l. 43-48) atd.]. Usnesením

rozhodl, že se od provedení důkazu výslechem svědků R., K., A.,

S-ské, B-ové, D. a od důkazu znaleckým posudkem z oboru soudního

lékařství upouští. Další důkazní návrhy ve věci nebyly, a po

pronesení závěrečných řečí proto soud vynesl rozsudek. V jeho

odůvodnění nicméně zcela pominul, proč neprovedl výpovědi několika

svědků v hlavním líčení, z nichž alespoň některý (soudě podle

protokolů o výslechu svědků v přípravném řízení) mohl svědčit ve

prospěch stěžovatele. Jak bylo výše uvedeno, nebylo v této situaci

povinností obecného soudu provést všechny navržené důkazy,

jestliže se tento soud domníval, že o zjištěném skutkovém stavu

nejsou důvodné pochybnosti. Jeho povinností vyplývající

z ustanovení § 125 tr. ř. ovšem bylo vypořádat se s tím, proč

nevyhověl návrhům na výslech svědků

R., K-ové, A., S-ské, B-ové, D. a upustil i od důkazu znaleckým

posudkem z oboru soudního lékařství. Požadavek řádného odůvodnění

v uvedeném směru potvrzuje i konstantní judikatura Ústavního soudu

k otázce opomenutých důkazů (zejména III. ÚS 61/94, III. ÚS

95/97, III. ÚS 87/99). Ústavní soud v ní zdůrazňuje, že zákonem

předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého

procesu, vyplývajícím z čl. 36 odst. 1 Listiny) nutno rozuměti

tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před

obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se

nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé,

ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro

zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto

procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen

o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale

také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých

důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které

aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci

dospěl) navržené důkazy neprovedl (§ 125 tr. ř.). Popsané vady

řízení nezhojil ani soud v odvolacím řízení. Stěžovatel ve svém

odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně poukazuje na

skutečnost, že uvedený soud vyslechl pouze některé svědky,

a jiné, kteří by dle jeho názoru svědčili v jeho prospěch,

opomenul. Uvádí, že ve výpovědích byly rozpory a popisovaný čin se

objektivně nemohl stát tak, jak bylo popisováno. V této

souvislosti při veřejném zasedání před odvolacím soudem dne 21.

2. 2000 navrhl provedení rekonstrukce trestného činu. Odvolací

soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Podle odůvodnění

zjevně postup soudu prvního stupně neshledal vadným, k jeho

pochybením se tak nijak nevyjádřil. Nevypořádal se ovšem s výše

uvedeným návrhem stěžovatele, předneseným v rámci odvolacího

řízení (tedy s návrhem na provedení důkazu rekonstrukcí trestného

činu).

Tím, že obecné soudy uvedené důkazy opomenuly provést, resp.

opomenuly odůvodnit jejich neprovedení, zatížily svá rozhodnutí

vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů

i zásad, vyjádřených v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst.

1, čl. 38 odst. 2). Uvedené vady činí napadená rozhodnutí

v zásadě nepřezkoumatelnými a současně i neústavními ve smyslu čl.

36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 61/94,

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, č. 10, str. 51

a násl.).

Ústavní soud také nemohl bez dalšího odmítnout námitku, dle

níž stěžovatel "nemůže pochopit", na základě jakých skutečností

dospěl soud prvního stupně ke zvýšení trestu odnětí svobody ze

šesti na dvacet měsíců. Podle ustanovení § 314e odst. 1 tr. ř. je

samosoudce oprávněn bez projednání věci v hlavním líčení vydat

trestní příkaz, jestliže je skutkový stav spolehlivě prokázán

opatřenými důkazy. Podle odst. 2 písm. a) citovaného ustanovení

tr. ř. je možné trestním příkazem uložit trest odnětí svobody

v délce maximálně jednoho roku. Dle ustanovení § 314g odst. 2,

věta prvá, tr. ř., byl-li podán proti trestnímu příkazu oprávněnou

osobou ve lhůtě odpor, trestní příkaz se tím ruší a samosoudce

nařídí ve věci hlavní líčení; při projednání věci v hlavním líčení

není samosoudce vázán právní kvalifikací ani druhem a výměrou

trestu obsaženými v trestním příkazu. Zásada zákazu reformationis

in peius zde tedy obecně neplatí a soud může uložit přísnější

trest nebo může obžalovaného uznat vinným i těžším trestným činem.

Uložení přísnějšího trestu (což se stalo v projednávaném případě)

ovšem nemůže být založeno na libovůli soudu, ale musí odpovídat

zjištěným skutečnostem. Z odůvodnění obou napadených rozhodnutí

přitom vyplývá, že soudy uložily značně přísnější trest s ohledem

na trestní minulost stěžovatele, jež zvyšovala společenskou

nebezpečnost spáchaného trestného činu, s tím, že na stěžovatele

jako pachatele není možné působit jinak než uložením (takto:

přísného) trestu odnětí svobody. Při stanovení výše trestu tedy

Obvodní soud pro Prahu 9 vycházel ze skutečností, jež mu musely

být známy již v okamžiku rozhodnutí věci trestním příkazem, ze dne

28. 2. 1999, čj. 2 T 57/99-62, jímž rozhodl o trestu odnětí

svobody v délce šesti měsíců. Stěžovatel přesto byl po provedeném

hlavním líčení odsouzen k trestu odnětí svobody v délce dvaceti

měsíců. Ústavní soud se proto domnívá, že těmž skutečnostem

odůvodňujícím uložení přísnějšího trestu byla obvodním soudem

v různých fázích trestního řízení přikládána bez rozumného

vysvětlení rozdílná váha, a to v neprospěch obžalovaného.

Pochybnostem o způsobu uložení trestu nasvědčuje i okolnost, že

tentýž trestný čin, resp. tutéž osobu pachatele musel soud nutně

zprvu hodnotit jako méně společensky nebezpečné, neboť, maje

spolehlivě zjištěn skutkový stav (§ 314e odst. 1 tr. ř.), rozhodl

se využít institutu trestního příkazu, který neumožňuje uložit

trest odnětí svobody vyšší než jeden rok.

Stěžovatel konečně také tvrdí, že soud jednal neoprávněně

v jeho nepřítomnosti a tím zasáhl do jeho práv jako obžalovaného

v trestním řízení. V projednávaném případě bylo zjištěno, že se

stěžovatel k hlavnímu líčení opakovaně nedostavoval. Jak vyplývá

ze spisu, v posledním případě (předvolání k hlavnímu líčení na

10. 11. 1999), se právní zástupkyně z jednání omluvila pro nemoc

přípisem ze dne 9. 11. 1999, doručeným soudu téhož dne faxem.

Současně omluvila i stěžovatele, neboť ten se odmítl jednání

v její nepřítomnosti účastnit. Soud prvního stupně dospěl

k závěru, že jsou naplněny všechny podmínky pro postup dle § 202

odst. 2 tr. ř., jenž umožňuje výjimku z jinak platné zásady

přítomnosti obžalovaného při hlavním líčení. Hlavní líčení proto

provedl v jeho nepřítomnosti. Odvolací soud tento postup potvrdil

jako správný.

Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že obecné soudy

postupovaly ve formální shodě se shora uvedeným ustanovením § 202

odst. 2 tr. ř. Postup soudu v projednávané věci přesto považuje za

nikoli korektní. Pravidlem a současně jednou ze záruk řádného

zákonného procesu, včetně zásady veřejnosti, je přítomnost

určitých osob při hlavním líčení. Vzhledem k tomu, že obžalovaný

je ústřední postavou celého trestního stíhání, jsou podmínky pro

možnost konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti zvlášť

vymezeny. Hlavní líčení se má konat zásadně v jeho přítomnosti,

neboť jako procesní strana má důležitá práva, která lze v plném

rozsahu uplatnit právě při něm (srov. Šámal a kol.: Trestní řád,

komentář, 2. vydání, C.H. Beck, 1997, str. 950). Z uvedeného

pravidla je proto možné vybočit jen zcela výjimečně. Ústavní soud

v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro

lidská práva, jež uvedené závěry Ústavního soudu podporuje.

Evropský soud se domnívá, že "přítomnost obžalovaného při trestním

řízení má kapitální význam pro spravedlivost tohoto řízení.

Klíčový význam pro spravedlivost řízení má však i zájem na tom,

aby obžalovaný byl odpovídajícím způsobem obhajován. Podle názoru

Soudu převáží tento posledně uvedený zájem. Proto by ani

skutečnost, že se obžalovaný nedostaví k jednání a svou

nepřítomnost neomluví, třebaže byl řádně obeslán, neměla

ospravedlnit postup, jímž by byl zbaven svého práva na pomoc

obhájce, jež mu přiznává čl. 6 odst. 3 Úmluvy" (srov. věci

Pelladoah a Lala). Ústavní soud nemohl přehlédnout, že

z nařízeného hlavního líčení, v němž se soud prvního stupně

rozhodl jednat v nepřítomnosti stěžovatele, se omluvila pouze

právní zástupkyně stěžovatele, kdežto stěžovatel za daných

okolností pouze trval na svém právu vyplývajícím z citovaného čl.

6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, neboť se nehodlal hlavního líčení

účastnit bez přítomnosti svého obhájce. Tento postup soudu prvního

stupně, který rozhodoval v nepřítomnosti stěžovatele, přestože ten

sám překážku účasti na hlavním líčení nezpůsobil, a svou

nepřítomnost zdůvodnil potřebou přítomnosti obhájce na hlavním

líčení, vyvolává u Ústavního soudu vážné pochybnosti o jeho

souladu se standardy trestního řízení zaručenými Úmluvou.

V posuzované věci tak obecné soudy nedostály ústavním

požadavkům kladeným na trestní řízení a porušily tím právo

stěžovatele na soudní ochranu i spravedlivý proces. Ústavní soud

proto rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 11. 1999,

čj. 2 T 57/99-112, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21.

2. 2000, čj. 9 To 18/2000-128, zrušil [§82 odst. 3 písm. a)

zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Vzhledem

k výše uvedenému se Ústavnísoud již nezabýval otázkou porušení

dalších ústavních práv, neboť to považoval za nadbytečné.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 20. února 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru