Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2122/14 #1Usnesení ÚS ze dne 27.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Plzeň-město
SOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí
základní práva a svobody/ochrana soukromého a rodinného života
hospod... více
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
styk rodičů s nezletilými dětmi
rodiče
rodičovská zodpovědnost
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2122.14.1
Datum podání20.06.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 3

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4, čl. 3 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 909, § 907

94/1963 Sb., § 26

99/1963 Sb., § 118b


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2122/14 ze dne 27. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. G., zastoupeného Mgr. et Mgr. Petrou Šrámkovou Harantovou, advokátkou se sídlem Palackého 389/7, Plzeň, směřující proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 11. 2013, č. j. 22 Nc 103/2012-298, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 3. 2014, č. j. 61 Co 29/2014-379, za účasti Okresního soudu Plzeň-město a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům Okresního soudu Plzeň-město a Krajského soudu v Plzni, neboť má za to, že jimi byly porušeny ústavní principy a základní práva, vyplývající zejména z čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a odst. 4 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž z čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava styku stěžovatele, otce nezletilého syna (nar. v září 2010), jehož matkou je M. T.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, z připojených listin a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 99 P 265/2014 (22 Nc 103/2012), Okresní soud Plzeň-město nejdříve rozsudkem ze dne 2. 4. 2012, č. j. 36 C 372/2011-210, v rámci řízení o určení otcovství a o úpravě poměrů rodičů k nezletilému synovi, určil, že stěžovatel je otcem nezletilého a současně schválil dohodu jeho rodičů ohledně výchovných poměrů k němu tak, že nezletilý se svěřuje do výchovy matky a stěžovatel se zavazuje přispívat na jeho výživu částkou 3.000 Kč měsíčně. Při svém rozhodnutí o svěření nezletilého do výchovy matky mj. vycházel ze závěrů znaleckého posudku ze dne 14. 2. 2012, vypracovaného PhDr. B. Šestákovou, v němž znalkyně s ohledem na útlý věk dítěte nedoporučila stěžovatelem navrhované svěření nezletilého do jeho výlučné péče, příp. střídavou výchovu ("o této je vhodné uvažovat až kolem 3 let dítěte po skončení rodičovské dovolené"), ale naopak doporučila svěření nezletilého do výchovy matky, nicméně s doporučením "co nejširšího styku nezletilého s otcem v rozsahu - 2x týdně odpoledne, 1x za 14 dnů celý víkend od pátku odpoledne do neděle večer včetně přespání a 14-ti denní dovolené."

3. Stěžovatel následně dne 10. 9. 2012 podal návrh na rozšíření jeho styku s nezletilým synem, a to jednak z toho důvodu, že ze strany matky docházelo k častým změnám při realizaci styku, pokud jde o rozsah a pravidelnost styku, jednak proto, že matka s ním odmítá uzavřít dohodu o úpravě styku s nezletilým.

4. Okresní soud Plzeň-město ústavní stížností napadeným rozsudkem o tomto návrhu stěžovatele rozhodl tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilým synem v každém lichém týdnu od čtvrtka 12:30 hod. do pondělí 8:00 hod.; dále o hlavních letních prázdninách 14 dnů nepřetržitě v červenci a 14 dnů nepřetržitě v srpnu; v každém lichém roce o jarních prázdninách od první soboty jarních prázdnin 10:00 hod. do druhé neděle jarních prázdnin 15:00 hod.; v každém sudém roce o velikonočních prázdninách od středy 12:30 hod. do neděle 18:00 hod., v lichém roce pak vždy o Velikonočním pondělí od 9:00 do 18:00 hod. a dále o zimních prázdninách vždy od 26. 12. 9:00 hod. do 30. 12. 18:00 hod., přičemž o hlavních letních prázdninách, jarních prázdninách, velikonočních prázdninách a zimních prázdninách běžný styk odpadá (výrok I.). Dále pak rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).

5. Své rozhodnutí o úpravě styku stěžovatele s nezletilým synem okresní soud odůvodnil tím, že "tato úprava styku zajišťuje pravidelný, přiměřeně rozsáhlý kontakt otce s dítětem a dle názoru soudu na rozdíl od varianty, kdyby se realizoval styk kratší, tj. od pátku do neděle a vedle toho v pracovním týdnu, minimalizuje možnost konfliktů mezi rodiči, když vztahy mezi nimi nejsou na dobré úrovni. Navíc tato úprava styku přijatá soudem je s větší pravděpodobností stabilnější i do budoucna. Styk může být intenzivnější" (str. 5 rozsudku). Jak okresní soud zdůraznil, vycházel ve svých závěrech jednak z obsahu znaleckého posudku z oboru klinické psychologie ze dne 27. 9. 2013, vypracovaného PhDr. M. Kopárkovou, jednak z obsahu výše zmíněného znaleckého posudku ze dne 14. 2. 2012, vypracovaného PhDr. B. Šestákovou. V průběhu řízení provedl rovněž důkaz výslechem všech účastníků řízení (s výjimkou nezletilého syna); Zprávou z psychologického vyšetření nezletilého a matky ze dne 23. 4. 2013, vypracované PhDr. J. Kozovou; zprávami opatrovníka nezletilého (město Plzeň, orgán sociálně právní ochrany dětí - OSPOD) a dohodami rodičů o styku stěžovatele s nezletilým, uzavřenými dne 17. 9. 2012 prostřednictvím orgánu sociálně právní ochrany dětí (OSPOD) a dne 5. 3. 2013 prostřednictvím Fondu ohrožených dětí, a další, zejména listinné důkazy, za účelem posouzení majetkových a rodinných poměrů rodičů.

6. Proti tomuto rozsudku okresního soudu podali odvolání jak matka nezletilého syna, tak i stěžovatel, v nichž polemizovali se způsobem, jakým okresní soud vymezil styk stěžovatele s nezletilým. Matka nezletilého polemizovala zejména s konkrétním nastavením styku stěžovatele s nezletilým, které dle jejího názoru neodpovídá potřebám nezletilého, styk se stěžovatelem nezohledňuje požadavek na četnost a rovnoměrnost a nekoresponduje ani s žádným z návrhů prezentovaných jí samotnou, příp. znalkyní či kolizním opatrovníkem. Stěžovatel ve svém odvolání předně namítal, že okresní soud nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady podle ustanovení § 118b nebo § 188c, popř. § 175 odst. 4 části první věty za středníkem občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a okresní soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V rámci své polemiky s konkrétním způsobem, jakým okresní soud vymezil jeho styk s nezletilým synem (ať již ve vztahu ke každotýdennímu režimu, anebo k režimu prázdninovému), stěžovatel namítal, že okresní soud v něm dostatečně nezohlednil, příp. nesprávně interpretoval závěry vyplývající z předmětných znaleckých posudků ohledně zajištění co nejširšího styku stěžovatele s nezletilým (příp. i se zvážením střídavé péče), dále že nevzal v úvahu osobnostní vlastnosti matky nezletilého a její chování vůči stěžovateli a v neposlední řadě ani potřebu zachování sourozeneckých vazeb nezletilého, neboť jeho matka v současnosti vychovává se svým stávajícím manželem dvě dcery a stěžovatel je rovněž otcem nezletilé dcery, vzešlé z jeho předešlého svazku, s níž se rovněž pravidelně stýká (dle dohody s její matkou). Stěžovatel navíc v současnosti žije s partnerkou, jež sama vychovává dva nezletilé syny. Uvedeným skutečnostem chtěl stěžovatel přizpůsobit i konkrétní způsob vymezení svého styku s nezletilým synem, což ovšem okresní soud nerespektoval.

7. Krajský soud v Plzni odvolání matky i stěžovatele v rozsudku napadeného nyní projednávanou ústavní stížností shledal důvodnými, a proto výrok I. rozsudku okresního soudu změnil tak, že stěžovatel je oprávněn se s nezletilým synem stýkat v každém lichém týdnu od pátku 12:30 hod. do pondělí do 8:00 hod. a v sudém týdnu od čtvrtka 12:30 hod. do pátku 8:00 hod.; o letních prázdninách 14 dnů nepřetržitě v červenci a 10 dnů nepřetržitě v srpnu; o jarních prázdninách v každém lichém roce od první soboty od 10:00 hod. do druhé neděle 15:00 hod. jarních prázdnin; v každém sudém roce o velikonočních prázdninách od středy 12:30 hod. do neděle 18:00 hod. a v lichém roce vždy Velikonoční pondělí od 9:00 do 18:00 hod.; o zimních prázdninách vždy v každém sudém roce od 28. 12. 10:00 hod. do 1. 1. 18:00 hod. a v každém lichém roce od 25. 12. 10:00 hod. do 26. 12. 18:00 hod. (výrok I.). Dále pak krajský soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II. a III.).

8. Krajský soud vycházel ze skutkového stavu, zjištěného okresním soudem, nicméně se neztotožnil se způsobem, jakým okresní soud konkrétně vymezil úpravu styku stěžovatele s nezletilým. Krajský soud v odůvodnění rozsudku zdůraznil, že "v daném případě je nutno vzít v úvahu, že nezletilý je v současné době ve věku tří a půl roku a jedná se tak o jednu z okolností, kterou je třeba při úvahách o úpravě rozsahu styku vzít v potaz. (...) a rovněž bral ohled na "vyhrocené vztahy mezi oběma rodiči nezletilého." Při vymezení konkrétní úpravy styku stěžovatele s nezletilým pak krajský soud vycházel zejména ze závěrů znaleckého posudku, vypracovaného PhDr. M. Kopárkovou, když "ohledně běžného styku zvolil variantu navrhovanou znalkyní", v němž ovšem zohlednil i požadavky stěžovatele - "tento styk také koresponduje se stykem otce s jeho dcerou z předchozího manželství, tj. nezletilou K., přičemž otec v průběhu celého řízení kladl důraz na to, aby se oba sourozenci mohli stýkat a byly mezi nimi rozvíjeny vzájemné citové vazby" (str. 7 rozsudku). Krajský soud pak v odůvodnění rozsudku podrobně rovněž zdůvodnil, na základě jakých skutečností a úvah vymezil styk stěžovatele s nezletilým synem v režimu prázdnin, tj. jarních, velikonočních, letních, podzimních i zimních.

9. Stěžovatel v ústavní stížnosti nicméně i nadále polemizuje s právními závěry obecných soudů, když na základě obdobné argumentace, jaká byla předestřena již v odvolacím řízení, vyjadřuje svůj nesouhlas s konkrétním způsobem, jakým byl obecnými soudy vymezen jeho styk s nezletilým, v čemž spatřuje porušení svých základních práv a také porušení čl. 3 odst. 1 Listiny, tj. diskriminaci stěžovatele z důvodu jeho pohlaví, neboť zejména krajský soud zcela upřednostnil zájmy matky nezletilého, jejímž návrhům bylo vyhověno. Stěžovatel je toho názoru, že "soud svémocí změnil rozhodnutí soudu prvého stupně s přihlédnutím k tvrzení matky bez racionálních důvodů, a na základě jejích argumentů, přestože tyto byly zcela v rozporu se zjištěnými závěry znaleckých posudků i popsanými nízkými motivy matky (!)." Stěžovatel se na podkladě konkrétních tvrzení, v nichž zpochybňuje způsob vymezení jeho styku s nezletilým P. Š. v jednotlivých režimech (běžný styk a zejména styk v období zimních prázdnin), na jehož základě mělo dojít k evidentnímu zkrácení rozsahu jeho styku (namísto žádoucího rozšíření styku, jak doporučovaly znalkyně i kolizní opatrovník), zastává názor, že postup "soudu, resp. nesprávná aplikace podústavního práva, zejména pak rozhodování v rozporu s ustanovením § 26 odst. 4 a § 27 odst. 2 [zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, v tehdy platném znění (dále jen "zákon o rodině")] má v tomto případě za následek nepopiratelný zásah do základních práv a svobod dítěte a rodiče." Stěžovatel rovněž namítá, že krajským soudem přijatá úprava jeho styku s nezletilým (zejména v období zimních prázdnin) znemožňuje navázání zdravých rodinných vazeb, zejména s ohledem na možnost trávení rodinných oslav a příležitostí, jakými jsou Vánoce. "Omezením, resp. znemožněním otci trávit vánoční svátky se svou širší rodinou, s prarodiči nezl. dítěte došlo k takovému zásahu do integrity rodiny, který zcela jasně naznačil preferenci rodiny matky a její upřednostnění odvolacím soudem."

10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

11. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014). Stěžovatel nicméně povýtce staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti předkládal v obdobném znění již v řízeních před obecnými soudy a ústavní stížnost tak fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy jeho styku s nezletilým synem, vymezené obecnými soudy (zejména krajským soudem), s jejichž právními závěry, toliko na úrovni podústavního práva, polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.

12. Jak ovšem Ústavní soud v minulosti judikoval ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, jeho úkolem je především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna.

13. Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu).

14. Prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že jak okresní soud, tak i krajský soud při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, na jejichž základě upravily styk stěžovatele s nezletilým synem výše uvedeným způsobem, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, neboť plně korespondují s předestřenými ústavněprávními kritérii pro rozhodování obecných soudů ohledně úpravy výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem, a neshledal v nich namítaná porušení základních práv stěžovatele či porušení zákazu diskriminace ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny.

15. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy (zejména krajský soud) přijatými závěry o úpravě styku otce se synem nevzaly v úvahu zájmy nezletilého, snahu stěžovatele zajistit mu možnost navázání rodinných (sourozeneckých) vazeb a naopak zcela upřednostnily návrhy matky nezletilého, Ústavní soud se s tímto hodnocením neztotožňuje, neboť je naopak toho názoru, že obecné soudy při rozhodování kladly především důraz na splnění základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), tedy nezletilého. Svými závěry o potřebě rozšíření styku otce s nezletilým tak obecné soudy (implicitně) respektovaly závěry plynoucí z aktuální judikatury Ústavního soudu, které konkretizují výše předestřená ústavněprávní kritéria (zejména pak míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb) a v nichž Ústavní soud zdůraznil, že "při jakémkoliv zásahu do rodinného života musí obecné soudy vždy usilovat o to, aby byl takový zásah minimalizován, tedy (a) aby dítě nebylo odtrženo zejména od osob, k nimž má silnou náklonnost, u nichž dlouhodobě setrvávalo a u nichž nachází svůj domov, a od svých sourozenců; a (b) aby bylo svěřeno do péče osoby, která uznává roli a důležitost jiných blízkých osob v životě dítěte a která tedy kontaktu dítěte s takovým osobami v případě nebude bránit" (srov. např. citované nálezy sp. zn. III. ÚS 1206/09; sp. zn. I. ÚS 2482/13; nebo nález sp. zn. II. ÚS 1835/14 ze dne 11. 9. 2014, a tam citovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva). Na zákonné úrovni tomuto požadavku odpovídala v minulosti právní úprava, obsažená v ustanovení § 26 zákona o rodině, s níž po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku od 1. 1. 2014 plně koresponduje úprava, obsažená v ustanovení § 907 občanského zákoníku. Nelze se tak ztotožnit s názorem stěžovatele, že obecné soudy v nyní projednávaném případě svévolně či nesprávně aplikovaly podústavní právo, zejména pak příslušná ustanovení zákona o rodině, která měla "za následek nepopiratelný zásah do základních práv a svobod dítěte a rodiče."

16. Ve vztahu k námitce stěžovatele, že obecné soudy při svém rozhodování ohledně rozsahu i konkrétní podoby či časového harmonogramu styku stěžovatele s nezletilým P. Š. dostatečně nereflektovaly závěry vyplývající z předmětných znaleckých posudků (či dokonce že rozhodovaly v rozporu s nimi), Ústavní soud předně považuje za vhodné zdůraznit, že v minulosti ve své judikatuře odmítl takový postup obecných soudů, kdy zcela mechanicky a nekriticky přejímaly do svých právních závěrů závěry ze znaleckých posudků a fakticky tak nastolily situaci, že v dané věci "rozhodl znalecký ústav a nikoli soudy, jejichž role se omezila pouze na paušální a nekritické převzetí jeho závěrů." [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 581/06 ze dne 3. 6. 2008 (N 101/49 SbNU 491); či nález sp. zn. III. ÚS 2253/13 ze dne 9. 1. 2014].

17. Taková situace ovšem dle názoru Ústavního soudu v nyní projednávaném případě nenastala, neboť obecné soudy všechny provedené důkazy, včetně předmětných znaleckých posudků, kriticky hodnotily především s ohledem na zájmy nezletilého syna a na respektování požadavku zachování co nejvyšší míry jeho identity a jejích rodinných vazeb. Nadto nelze ani souhlasit s tvrzením stěžovatele, že přijaté závěry krajského soudu jsou zcela v rozporu se závěry vyplývajícími z předmětných rozsudků či návrhy kolizního opatrovníka nezletilého, které dle Ústavního soudu stěžovatel do značné míry účelově interpretuje ve svůj prospěch, neboť ze srovnání obsahů předmětných znaleckých posudků, které jsou součástí spisu Okresního soudu Plzeň-město, s odůvodněním ústavní stížností napadeného rozsudku krajského soudu zřetelně vyplývá, že krajský soud naopak z těchto závěrů (doporučení) přímo vycházel a konkrétní způsob vymezení úpravy styku stěžovatele s nezletilým s nimi do značné míry koresponduje. Ze stejných důvodů proto nelze ani přisvědčit názoru stěžovatele, že krajský soud ve svém rozhodnutí zcela upřednostnil návrhy matky nezletilého, když z odůvodnění rozsudku vyplývá, že se krajský soud naopak neztotožnil s návrhem matky nezletilého ohledně úpravy jeho styku se stěžovatelem v sudém týdnu v úterý a ve středu, když "neuvedla žádný konkrétní důvod, proč by styk měl být upraven právě v tyto dny, respektive uváděla, že jí vyhovuje styk v bloku od pátku do pondělí a poté jeden den s přespáním v dalším týdnu, aniž by se k tomuto problému v současné době byla schopna vyjádřit, neboť jí dosud není známo, jaký bude mít rozpis služeb po nástupu do zaměstnání" (str. 7 rozsudku).

18. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného, pouze toliko ve formě obiter dicta, považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení § 909 občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy své rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (věk dětí, nestejně hluboký citový vztah dětí k rodičům apod.). Jak ovšem zdůraznil Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, v tomto ohledu je podstatné vážit, "zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života." Bude tak na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda v chování rodičů nezletilého došlo k určitému pokroku, případně zkoumaly, z jakého důvodu se tak nestalo, a péči o nezletilého podle toho upravily. Pokud by např. zlepšení vzájemných vztahů či dokonce žádoucímu prohlubování rodičovského styku stěžovatele s nezletilým svým obstrukčním či neochotným jednáním znemožňovala jeho matka, bude na zvážení soudů, zda se z její strany nejedná spíše o snahu (bez ohledu na přání či nejlepší zájmy nezletilého) zamezit prohloubení těchto rodičovských vazeb. V žádném případě by však nebylo akceptovatelné, aby rozšíření styku stěžovatele s nezletilým bylo vnímáno jako prostředek, který by měl napomoci k urovnání aktuálně vyhrocených vztahů mezi stěžovatelem a matkou nezletilého, neboť tím by byly jednoznačně upozaděny zájmy nezletilého a fakticky by z něho byl učiněn "prostředek" k urovnání těchto vztahů. Zjednodušeně řečeno, urovnání vzájemných vztahů mezi rodiči nezletilého dítěte, snaha o nalezení společného konsenzu nad způsobem jeho výchovy (s ohledem na jeho nejlepší zájmy) a tedy vyvarování se jednání, v němž se nezletilé dítě a realizace rodičovského styku s ním stává jakýmsi "nástrojem k vyřizování vzájemných účtů" a domnělých křivd mezi rodiči, by měly být předpokladem pro prohloubení rodinných vazeb a důvodem ke změně úpravy výchovných poměrů (rozšíření styku) k nezletilému, nikoliv jejich cílem.

19. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. ledna 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru