Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2121/20 #1Usnesení ÚS ze dne 10.12.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha-západ
SOUD - KS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami
právo na soudní a jinou právní ochranu... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
advokát/ustanovený
poučení
dovolání/přípustnost
Poučovací povinnost
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.2121.20.1
Datum podání27.07.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 30 odst.1, § 243f odst.3, § 235e odst.1, § 228 odst.1 písm.a, § 237


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2121/20 ze dne 10. 12. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Boučka, zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem se sídlem Kolínská 13, Praha 3, proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 8. 2018, č. j. 16 C 301/2017-67, ve znění opravného usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 11. 9. 2018, č. j. 16 C 301/2017-72, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2019, č. j. 23 Co 14/2019-102, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2020, č. j. 21 Cdo 570/2020-159, za účasti Okresního soudu Praha-západ, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a společnosti EKOS Řevnice, spol. s r.o., se sídlem Na Bořích 1077, Řevnice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení předmětu řízení

1. V ústavní stížností, doručené Ústavnímu soudu dne 27. 7. 2020, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že shora uvedenými rozhodnutími Okresního soudu Praha-západ (dále jen "soud v řízení o obnově"), Krajského soudu v Praze (dále jen: "odvolací soud") a Nejvyššího soudu byla porušena práva stěžovatele garantovaná čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a aby tato napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje

2. Napadeným usnesením soudu v řízení o obnově byla dle § 235e odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), zamítnuta stěžovatelova žaloba na obnovu řízení.

3. Stěžovatel tuto žalobu podal proti rozsudku soudu v řízení o obnově (v tehdejším řízení činného jako nalézací soud) ze dne 1. 12. 2016, č. j. 16 C 7/2012-183 (dále jen "původní rozsudek"), jímž byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 90 000 Kč, a současně byla vedlejší účastnici přiznána náhrada nákladů řízení. Stěžovatel podal proti původnímu rozsudku odvolání, avšak to bylo usnesením soudu v řízení o obnově ze dne 9. 3. 2017, č. j. 16 C 7/2012-205, odmítnuto pro opožděnost.

4. Proti napadenému usnesení soudu v řízení o obnově podal stěžovatel odvolání, která však zamítl napadeným usnesením odvolací soud. Proti napadenému usnesení odvolacího soudu brojil stěžovatel dovoláním, jež Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením dle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu. Toto rozhodnutí dle § 243f odst. 3 občanského soudního řádu odůvodnil jen stručně, a to tím, že stěžovatelovo dovolání není dle § 237 občanského soudního řádu přípustné, neboť závěr, že stěžovatelem uvedené skutečnosti a důkazy nejsou novými ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, jenž učinil odvolací soud, je v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu. Domáhal-li se stěžovatel obnovy řízení proto, že v původním řízení nebyl řádně zastoupen, protože jej soud o možnosti podat žádost o ustanovení zástupce dle § 30 odst. 1 občanského soudního řádu nepoučil, pak dle Nejvyššího soudu v žalobě na obnovu řízení vytkl vadu, k jejímuž zhojení institut obnovy řízení vůbec neslouží. Námitku, že stěžovatel měl být poučen o možnosti žádat ustanovení právního zástupce

i v řízení o žalobě na obnovu řízení, pak Nejvyšší soud považoval za uplatněnou v dovolání nesprávně, neboť neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu a dle § 242 odst. 3 občanského soudního řádu by se jí Nejvyšší soud mohl zabývat toliko tehdy, kdyby samo dovolání bylo přípustné.

III. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel proti napadeným rozhodnutím namítá 1) nevypořádání se s argumentací stěžovatele uplatněnou v dovolání; 2) nepoučení stěžovatele o možnosti žádat o ustanovení právního zástupce; 3) zamítnutí návrhů na provedení důkazů v řízení o žalobě na obnovu řízení. Jádra jednotlivých námitek lze shrnout následovně:

6. Ad 1) stěžovatel stručně opakuje, jaké otázky Nejvyššímu soudu v dovolání položil, a tvrdí, že se s nimi Nejvyšší soud vůbec nevypořádal. Tyto otázky se týkaly zejména toho, zda absence poučení o možnosti žádat o ustanovení zástupce dle § 30 odst. 1 občanského soudního řádu může být ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu důvodem, pro nějž účastník nemohl bez své viny použít určité důkazy či skutečnosti; zda se povinnost poučit dle § 30 odst. 1 občanského soudního řádu vztahuje na situace v řízení o žalobě na obnovu řízení i v řízení původním, v nichž je účastník řízení zjevně v postavení slabší strany řízení a v právu se neorientuje; zda důkazy, které nebyly soudem provedeny, mohou být posouzeny jako důkazy, jež by mohly pro stěžovatele přivodit příznivější rozhodnutí; a zda zamítnutí provedení důkazů audiozáznamem telefonického hovoru pořízeného bez souhlasu nahrávané osoby jen pro absenci souhlasu této osoby není porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Upozornil přitom i na skutečnost, že podle jeho názoru je v poslední době markantní trend nadužívání institutu stručného odůvodnění usnesení dle § 243f odst. 3 občanského soudního řádu.

7. Ad 2) stěžovatel poukazuje na to, že nebyl ani v původním řízení, ani v řízení o obnově řízení, na rozdíl od vedlejší účastnice, právně zastoupen. Dle svého tvrzení tak učinil proto, že věřil v nestrannost českých soudů a důkazy považoval za natolik jasně svědčící ve svůj prospěch, že nebylo nutné hledat spolehlivého zástupce. Šlo přitom o věc, která byla opakovaně řešena různými soudy, zprvu rozhodoval věcně nepříslušný soud, k němuž žaloba byla nesprávně podána, stěžovatel byl opakovaně poučován, že jednatel vedlejší účastnice nebude uznán povinným omluvou, činil zpětvzetí žaloby, které následně odvolával a v procesní situaci se neorientoval. Z důvodu absence kvalifikovaného právního zastoupení pak stěžovatel zmeškal lhůtu k podání odvolání proti původnímu rozsudku, což by se nebylo stalo, kdyby je měl. Na stěžovatele tak nebylo možno uplatnit zásadu vigilantibus iura scripta sunt a důkazy, které byly navrženy, ale nebyly provedeny proto, že nebyly prvostupňovým soudem považovány za rozhodné, nelze nepovažovat za nova ve smyslu § 228 odst. 1 občanského soudního řádu, jestliže stěžovatel v důsledku zmeškání lhůty k podání odvolání, které bylo zapříčiněno absencí kvalifikovaného právního zastoupení, chce dosáhnout zrušení původního rozsudku a pokynu odvolacího soudu k jejich provedení.

8. Ze všech těchto okolností stěžovatel dovozuje, že obecné soudy jej měly poučit o možnosti žádat o ustanovení zástupce dle § 30 odst. 1 občanského soudního řádu, což neučinily ani v původním řízení, ani v řízení o žalobě na obnovu řízení. Stěžovatel na podporu tohoto svého tvrzení odkazuje na závěry nálezů sp. zn. IV. ÚS 682/16 ze dne 21. 3. 2017 (N 46/84 SbNU 541) a sp. zn. III. ÚS 272/13 ze dne 11. 6. 2013 (N 106/69 SbNU 733). V důsledku absence stěžovatelova kvalifikovaného právního zastoupení rovněž stěžovatel nemohl v odvolacím řízení uplatnit kvalifikovanou argumentaci proti závěru, že audiozáznam telefonického hovoru nelze provést pro nesouhlas nahrávané osoby, který je dle stěžovatelova názoru v rozporu s judikaturou. Kdyby tak stěžovatel řádně zastoupen byl, nepochybně by dosáhl toho, že by tento důkaz proveden byl. Obecné soudy stěžovatele ani nepoučily o možnosti žádat o určení advokáta k poskytnutí právní služby dle § 18 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů.

9. Ad 3) dle stěžovatele obecné soudy pochybily, pokud zamítly provedení důkazů v řízení o žalobě na obnovu řízení, a přitom dovodily, že by nemohly přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí ve věci. Soudy tyto důkazy neprovedly a neumožnily stranám se k nim vyjádřit, proto také nemohly tyto důkazy hodnotit.

IV. Posouzení Ústavním soudem

10. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná základní práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.

11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud nemohl přehlédnout, že stěžovatelova argumentace směřuje primárně proti výsledku původního řízení, ani skutečnost, kterou sám stěžovatel uváděl, že v původním řízení zmeškal lhůtu k podání odvolání. Procesní výsledek spočívající v nabytí právní moci pro stěžovatele nepříznivého původního rozsudku ve věci samé tak zřejmě nemůže jít k tíži nikoho jiného než stěžovatele samého. Stěžovatel se touto procesní nečinností zbavil možnosti využít procesních prostředků nápravy, které mu zákon k ochraně jeho práv proti tomuto nepříznivému původnímu rozsudku přiznával, a tedy i možnosti následně brojit proti rozhodnutím o těchto opravných prostředcích ústavní stížností. Současně tak pro nesplnění podmínky přípustnosti ústavní stížnosti dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamezil Ústavnímu soudu, aby původní rozsudek přezkoumal, což Ústavní soud stěžovateli sdělil již v usnesení sp. zn. II. ÚS 2747/17 ze dne 2. 11. 2017, jímž pro nepřípustnost odmítl ústavní stížnost stěžovatele právě proti původnímu rozsudku.

12. Tento postup nelze považovat za formalistický a nezohledňující stěžovatelovu námitku, že k tomuto procesnímu výsledku došlo právě kvůli tomu, že nebyl řádně poučen o možnosti požádat o ustanovení právního zástupce. Stěžovatel tuto námitku ve vztahu k opodstatnění podání žaloby na obnovu řízení v ústavní stížnosti odůvodnil toliko tím, že kdyby byl měl kvalifikované právní zastoupení, jistě by lhůtu k podání odvolání nezmeškal. Ústavní soud sice nemá důvodu zpochybňovat toto posledně uvedené stěžovatelovo tvrzení, přesto se však v žádném případě nemůže ztotožnit s tím, že by zmeškání lhůty k podání odvolání nebylo stěžovateli bez takového zastoupení možno klást k tíži.

13. Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí ani nedokazuje, že by byl v původním rozsudku nesprávně poučen o možnosti podat odvolání (přičemž naopak Ústavní soud již v minulosti shledal, že stěžovatel poučen byl - viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2747/17, bod 6.), ani že by vzhledem k nějakému zcela specifickému znevýhodnění na své straně nebyl schopen poučení porozumět.

14. Ostatně již z informací poskytnutých samotným stěžovatelem a z obsahu původního rozsudku Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se sám v původním řízení přinejmenším jednou odvolal, a to dokonce úspěšně. Institutu odvolání a podmínek jeho úspěšného uplatnění si tak musel být stěžovatel vědom.

15. Za těchto okolností Ústavní soud nemůže než vyslovit názor, že stěžovatel byl schopen odvolání podat i bez kvalifikovaného právního zastoupení, o čemž svědčí i skutečnost, že bez něj byl schopen podat žalobu na obnovu řízení, tedy mimořádný opravný prostředek, o němž v původním rozsudku poučen nebyl. Ústavní soud tak nemůže obecným soudům vytknout, pokud stěžovatelovu argumentaci uplatněnou v žalobě na obnovu řízení a opravných prostředcích podaných v souvislosti s ním považovaly toliko za procesně neakceptovatelnou snahu obejít pravomocný původní rozsudek a dosáhnout toho, aby se obecné soudy znovu zabývaly jeho tvrzeními a argumentací, které měl a mohl uplatnit již v původním řízení. Z ústavněprávního hlediska nelze obecným soudům ničeho vytknout, jestliže tomuto zneužití institutu žaloby na obnovu řízení k účelu, jemuž neslouží, odepřely poskytnutí právní ochrany. Jelikož i celá argumentace v ústavní stížnosti sleduje stejný účel, ani Ústavní soud nemůže z téhož důvodu proti napadeným rozhodnutím obecných soudů zakročit. Jen ve stručnosti tak Ústavní soud uvádí k jednotlivým námitkám:

16. K námitce 1) Ústavní soud konstatuje, že postrádá ústavněprávní relevanci. Vymezení otázek, které stěžovatel položil Nejvyššímu soudu v dovolání, odpovídá zjevně shora popsané snaze stěžovatele obejít původní rozsudek. Všechny tyto otázky materiálně směřují právě proti tomuto rozsudku a skutečnost, že byly vzneseny proti rozhodnutí o odvolání proti usnesení zamítajícím žalobu na obnovu řízení, se stěžovatel snaží překlenout toliko zcela umělou formalistickou konstrukcí, která má budit dojem, že jde o otázky, které měly být řešeny v řízení o žalobě na obnovu řízení. Tato konstrukce však fakticky toliko zakrývá skutečnost, že tyto námitky obchází smysl a účel institutu obnovy řízení dle občanského soudního řádu. Jak uvedeno výše, takové obcházení nepožívá ochrany, již Ústavní soud poskytuje ústavně zaručeným základním právům a svobodám.

17. Ústavní soud proto uzavírá, že Nejvyšší soud nemohl porušit žádné ústavně zaručené základní právo či svobodu stěžovatele tím, že se odmítl zabývat otázkami, jimiž stěžovatel toliko usiloval o zhojení důsledků svého neúspěšného postupu v původním řízení, nad rámec konstatování, že rozhodnutí obecných soudů, které takové zhojení neumožnila, jsou zcela v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu.

18. K námitce 2) musí Ústavní soud rovněž poznamenat, že se z velké části vztahuje k původnímu řízení, jehož průběh ani rozhodnutí vydaná v něm nemůže Ústavní soud, jak uvedeno výše, přezkoumávat. Ztotožnit se však s námitkou 2) nelze ani v rozsahu, v němž ji lze považovat za uplatněnou proti napadeným rozhodnutím obecných soudů, tedy v tom rozsahu, v němž stěžovatel obecným soudům vytýká, že i v řízení

o žalobě na obnovu řízení jej měly obecné soudy poučit o možnosti žádat ustanovení zástupce.

19. § 30 odst. 1 občanského soudního řádu spojuje povinnost předsedy senátu ustanovit zástupce účastníkovi řízení na jeho žádost a poučit jej o možnosti takovou žádost podat, s podmínkou, že u takového účastníka jsou splněny předpoklady osvobození od soudních poplatků dle § 138 občanského soudního řádu. Všechny podmínky ustanovení zástupce dle § 30 odst. 1 občanského soudního řádu, tedy i ta právě zmíněná, přitom musí být splněny kumulativně [srov. např. KORBEL, František. In: JIRSA, Jaromír a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha I (§ 1 až 78g o. s. ř.), 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer, citováno dle: ASPI (právní informační systém), k § 30 odst. 1, právní stav ke dni 1. 3. 2019]. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvádí naprosto ničeho, z čeho by bylo možno splnění této podmínky dovodit, takové splnění ani nedeklaruje, a celá stěžovatelova argumentace je založena na takovém výkladu § 30 odst. 1 občanského soudního řádu, který poučení dle § 30 odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu spojuje s jakoukoliv situací, v níž účastník řízení nevede svou při dostatečně odborně.

20. Takový výklad je však nejen proti výslovnému textu, ale i proti účelu ustanovení § 30 odst. 1 občanského soudního řádu, jímž je předejití situaci, v níž by účastníkovi řízení bylo znemožněno uplatňovat či bránit své právo u soudu jen z důvodu jeho nepříznivé majetkové situace (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4426/2018). Dlužno podotknout, že jedním z předpokladů pro osvobození od soudních poplatků dle § 138 občanského soudního řádu je i to, že nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, a tento předpoklad musí být naplněn i při aplikaci § 30 odst. 1 občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 709/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 625/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1060/2016 a sp. zn. 21 Cdo 1062/2016).

21. Jelikož, jak se podává výše, vyvstala napadená rozhodnutí z řízení o žalobě na obnovu řízení, jíž stěžovatel zamýšlel zneužít tohoto institutu a obejít legitimní překážky zhojení nedostatků jeho procesní strategie v původním řízení založené právní mocí původního rozsudku, nemůže Ústavní soud považovat za vadu, natož za porušení některého stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva či svobody, jestliže obecné soudy za této okolnosti v řízení o žalobě na obnovu řízení nedospěly k závěru, že je na místě stěžovatele poučit dle § 30 odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu, neboť ten pro takový postup zjevně nesplňoval podmínky.

22. Právní závěr nálezu sp. zn. IV. ÚS 682/16, na nějž stěžovatel odkázal, pak na tomto posouzení nemůže ničeho změnit, neboť na nynější věc vůbec nedopadá. V tehdejší věci totiž stěžovatelka splňovala předpoklady osvobození od soudních poplatků (dokonce od nich osvobozena byla) a sama se, byť ne zcela kvalifikovaným způsobem, o ustanovení zástupce a osvobození od soudních poplatků domáhala již v žalobním podání. Podmínku splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků v § 30 odst. 1 občanského soudního řádu pak Ústavní soud ve své judikatuře zohledňuje zcela ustáleně [viz blíže např. nález sp. zn. I. ÚS 1024/15 ze dne 1. 8. 2016 (N 139/82 SbNU 229), bod 29.; či nález sp. zn. I. ÚS 1595/10 ze dne 12. 8. 2010 (N 162/58 SbNU 393), bod 5.].

23. To samé platí pro právní závěr nálezu sp. zn. III. ÚS 272/13, jehož podstata se zcela míjí s nynější věcí, neboť v odkazované kauze šlo o případ, kdy účastnice řízení, vůči níž měly obecné soudy zvažovat ustanovení opatrovníka, byla neznámého pobytu, a tedy opatrovník měl sloužit k ochraně jejích zájmů v situaci, kdy ona sama o probíhajícím řízení vůbec nevěděla.

24. Námitkou, že obecné soudy stěžovatele nepoučily o možnosti žádat Českou advokátní komoru o určení advokáta k poskytnutí právní služby, se Ústavní soud blíže nezabýval, neboť stěžovatel ji nijak blíže nerozvedl, zejména neidentifikoval zdroj, z nějž by taková poučovací povinnost soudů měla plynout. Není pak úkolem Ústavního soudu, aby za stěžovatele dotvářel jeho ústavněprávní argumentaci, což platí v nynějším řízení o to více, že napadená rozhodnutí vzešla původně z občanského soudního řízení sporného, v němž vedlejší účastnice prosazovala zájmy protichůdné těm stěžovatelovým. Jakákoliv takováto nepřípustná asistence Ústavního soudu by proto znamenala současně i nepřípustné zvýhodnění stěžovatele oproti vedlejší účastnici.

25. Námitka 3) je zjevně lichá, neboť obecné soudy zamítly provedení důkazů nikoliv kvůli jejich obsahu, ale kvůli tomu, že nešlo o důkazy ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, což všechny tři obecné soudy výslovně vyjádřily v odůvodněních svých napadených rozhodnutí (srov. např. bod 12. napadeného usnesení odvolacího soudu).

V. Závěr

26. Protože Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, její přílohy a napadených rozhodnutí, která jsou součástí jiných spisů o stěžovatelových ústavních stížnostech, neshledal ani v těchto rozhodnutích, ani v řízení, které předcházelo jejich vydání, žádnou stěžovatelem vytýkanou vadu, která by zakládala porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele ani žádnou takovou flagrantní vadu stěžovatelem neuvedenou, rozhodl bez potřeby projednat věc meritorně mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2020

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru