Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 212/18 #1Usnesení ÚS ze dne 23.01.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
Odvolání
Trest
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.212.18.1
Datum podání17.01.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 259 odst.4, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 212/18 ze dne 23. 1. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného Mgr. Tomášem Veselským, advokátem, se sídlem Korunní 1077/31, Ostrava - Mariánské Hory, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1221/2017-27 ze dne 24. 10. 2017, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 1. 2018, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 90 Ústavy ČR.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 8. 2016 sp. zn. 8 T 150/2015 uznán vinným přečinem obecného ohrožení z nedbalosti a odsouzen k trestu odnětí svobody na šest měsíců s tím, že výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen a zkušební doba byla stanovena na dvanáct měsíců, a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu chovu a držení psů všech plemen ve svém i cizím vlastnictví na pět let. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody. O odvoláních, která podal stěžovatel a čtyři poškození, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2017 sp. zn. 4 To 282/2016. Na základě odvolání stěžovatele byl citovaný rozsudek Okresního soudu v Ostravě zrušen ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ve vztahu ke čtyřem poškozeným. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody na šest měsíců s tím, že výkon tohoto trestu byl odložen a zkušební doba byla stanovena na dvě léta a stěžovateli bylo uloženo přiměřené omezení spočívající v zákazu chovu a držení psů všech plemen ve svém i cizím vlastnictví. Bylo nově rozhodnuto také o náhradě škody. Odvolání poškozených byla zamítnuta. Stěžovatel si podal proti rozhodnutí krajského soudu dovolání s tím, že v jeho věci byl porušen zákaz reformace in peius, neboť mu byla prodloužena zkušební doba podmíněného trestu odnětí svobody.

3. Nejvyšší soud shledal, že stěžovatelovo dovolání je zjevně neopodstatněné a vysvětlil, že je pro odvolací řízení zákaz reformace in peius vymezen ustanovením § 259 odst. 4 trestního řádu, podle kterého v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit rozsudek soudu prvního stupně jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného, a ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení. Zákaz reformace in peius tedy znamená, že z podnětu odvolání obviněného nebo jakéhokoli jiného odvolání podaného ve prospěch obviněného nesmí odvolací soud změnit rozsudek soudu prvního stupně způsobem, který zhoršuje postavení obviněného. Z hlediska vztahu napadeného rozsudku a podaného dovolání je spornou právní otázkou to, zda změna výroku o trestu, ke které přikročil Krajský soud v Ostravě z podnětu odvolání stěžovatele, je či není porušením zákazu reformace in peius.

4. Podle Nejvyššího soudu je třeba uvedenou otázku posuzovat v kontextu celého výroku o trestu, zejména nastane-li situace, že při uložení dvou nebo více druhů trestu odvolací soud výrok o jednom druhu trestu zpřísní při současném zmírnění nebo úplném zrušení výroku o jiném druhu trestu. V takové situaci je třeba především objektivně zkoumat, zda, v jakém směru a v jaké míře bylo změněno celkové postavení obviněného. Pominout nelze ani to, jak změnu subjektivně vnímá sám obviněný, avšak toto hledisko není možné absolutizovat do té míry, že by odvolací soud měl obviněnému uložit trest na jeho přání, podle jeho výběru apod. Subjektivní vnímání změny výroku o trestu musí mít reálný podklad. V posuzované věci spočívala změna výroku o trestu provedená napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě v tom, že při stejné výměře podmíněného trestu odnětí svobody byla stěžovateli stanovena delší zkušební doba a navíc mu bylo uloženo ještě přiměřené omezení, avšak zároveň mu již nebyl uložen trest zákazu činnosti. Neuložení trestu zákazu činnosti bylo změnou, která velmi významně změnila postavení stěžovatele v jeho prospěch. Jde především o to, že za stavu vyplývajícího z rozsudku Okresního soudu v Ostravě mohl obviněný dosáhnout účinku, že se na něho hledí, jako by nebyl odsouzen, nejdříve až po uplynutí doby pěti let, na kterou mu byl uložen trest zákazu činnosti, zatímco za stavu vyplývajícího z napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě může uvedeného účinku dosáhnout již po uplynutí zkušební doby dvou let, která mu byla stanovena v souvislosti s podmíněným odkladem výkonu trestu odnětí svobody. Dále jde o následky případného porušení zákazu chovu psů. Pokud by stěžovatel porušil tento zákaz za situace, kdy mu byl uložen trest zákazu činnosti, mohl by se tím dopustit trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, za který by mu hrozil trest odnětí svobody až na dvě léta. Jestliže by však stěžovatel porušil uvedený zákaz za situace, kdy mu byl uložen ve formě přiměřeného omezení, hrozilo by mu za to nanejvýš rozhodnutí soudu, že se vykoná trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen. Zákaz chovu psů - bez ohledu na to, do kterého výroku byl pojat - omezuje obviněného v důsledku rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě jen po dobu dvou let, tj. dokud běží zkušební doba podmíněného odsouzení, zatímco v důsledku rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě by ho omezoval po dobu pěti let.

5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s popsaným odůvodněním Nejvyššího soudu, je přesvědčen, že trest zákazu činnosti spočívající v zákazu chovu a držení psů všech plemen ve svém i cizím vlastnictví byl zrušen, neboť nemá zákonný podklad. Subjektivně pak vnímá navýšení podmínky o 12 měsíců za přísnější trest, než jaký mu byl uložen rozsudkem okresního soudu. Stěžovatel k tomu dodává, že nerespektování zákazu reformationis in peius v oblasti základů trestní odpovědnosti může jeho věc posunout do ústavněprávní roviny, neboť se zhoršilo jeho postavení jen proto, že využil svého práva na odvolání.

6. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

8. V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva jsou doménou obecných soudů.

9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

10. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele i odůvodnění napadeného rozhodnutí a shledal, že obecné soudy náležitě odůvodnily, proč dospěly k závěru o změně výroku o trestu na základě odvolání stěžovatele a též proč tuto změnu nepovažují za porušení zásady reformatio in peius. Podle Ústavního soudu Nejvyšší soud přesvědčivě vysvětlil, jaké důvody a argumenty je k tomuto závěru vedly (viz výše popsaná argumentace Nejvyššího soudu, body 3 a 4).

11. Ústavní soud si je vědom své judikatury, dle níž může být porušení zásady reformatio in peius v některých případech zásahem do práva účastníka na soudní ochranu. Ve stěžovatelem citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 304/04 ze dne 8. 6. 2006 (N 117/41 SbNU 469) se však jednalo o odlišnou situaci, a to změnu podmíněného trestu odnětí svobody za trest vyhoštění a současně k tomu přistoupilo i odmítnutí Nejvyššího soudu se námitkou stěžovatele ve směru porušení zásady reformatio in peius vůbec zabývat. Taková situace však v nyní posuzované věci nenastala a Nejvyšší soud vysvětlil, z čeho usuzuje, že ve stěžovatelově případě tato zásada porušena nebyla. Jeho vysvětlení je, jak již bylo výše uvedeno, pečlivé a přesvědčivé, jeho závěry nevykazují znaky libovůle a svévole či odmítnutí přezkumu stěžovatelových argumentů. Stěžovatelovy námitky tedy nedosahují ústavní intenzity.

12. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. ledna 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru