Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2112/10 #1Usnesení ÚS ze dne 07.10.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
trestný čin/příprava/pokus
svědek/výpověď
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.2112.10.1
Datum podání22.07.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 250 odst.1, § 8 odst.1

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2112/10 ze dne 7. 10. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1) Mgr. J. V., 2) Bc. V. G., zastoupených JUDr. Zdeňkem Mikou, advokátem se sídlem Kalefova 404, Mladá Boleslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010 č. j. 3 Tdo 391/2010-103 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2010 č. j. 61 To 484/2009-71, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 7. 2010 a na základě výzvy kvalifikovaně doplněnou dne 16. 8. 2010, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými měla být porušena jejich ústavní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 95 odst. 1 Ústavy.

Stěžovatelé rekapitulují průběh skutkového děje ze svého pohledu i podle toho, jak byl popsán svědkyněmi Mgr. M. a V. a v úředních záznamech Policie ČR. Poukazují na rozpory v postupně činěných výpovědích svědkyň i v listinných důkazech, které mají dle jejich přesvědčení podstatný význam pro posouzení celého případu. Namítají, že nebyly ztotožněny a vyslechnuty další osoby, které se v prostorách výstavy v rozhodné době nacházely, a že nebyly zjišťovány další rozhodné skutečnosti. Poukazují na svou dosavadní bezúhonnost i na absurditu celého případu a na chybějící motiv. Odvolací soud dle jejich názoru rozpory v dokazování neodstranil a své rozhodnutí založil na spekulativní domněnce, přičemž odůvodnění jeho rozhodnutí je nepřiléhavé. Vyslovují přesvědčení, že nebyl prokázán úmysl spáchat trestný čin, a měla být tudíž aplikována zásada in dubio pro reo. V závěru své ústavní stížnosti poukazují na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94, zabývající se tzv. opomenutými důkazy a konstatují, že obecné soudy v jejich případě flagrantně porušily ústavním pořádkem garantované právo na spravedlivý proces.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 1 T 98/2009, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 11. 2009 č. j. 1 T 98/2009-61 byli stěžovatelé uznáni vinnými pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1 tr. zák. a odsouzeni podle § 250 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon jim byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Dle skutkových zjištění, která jsou součástí výrokové části rozsudku, se stěžovatelé trestného jednání dopustili tím, že dne 9. 8. 2009 kolem 17.30 hod v Praze 1, v Tereziánském křídle Pražského hradu v prostoru pokladen, v úmyslu neoprávněně získat finanční prostředky, přistoupili k Mgr. J. M., zaměstnankyni Správy Pražského hradu, které oznámili, že si přišli pro peníze z tržby, která v té době byla ve výši 10.750,- Kč. Mgr. M. však vzhledem k okolnosti, že stěžovatele neznala a smluvní bezpečnostní agentura tržbu vyzvedávala v jiném čase, jim peníze nevydala a o celé záležitosti uvědomila Policii ČR.

O odvolání stěžovatelů rozhodl Městský soud v Praze napadeným usnesením, jímž podle § 256 tr. ř. obě odvolání jako nedůvodná zamítl.

Stěžovatelé podali proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud druhým napadeným usnesením dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Námitky stěžovatelů směřují výhradně proti provádění a hodnocení důkazů a usilují o revizi skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů, přičemž se opírají o vlastní verzi skutkového děje, založené na jiných skutkových okolnostech, než které zjistily obecné soudy.

V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu a hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, neboť zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jakož i ustanovení § 125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu takové hodnocení přehodnocovat. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34).

Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní projednávané věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek stěžovatelů.

Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze obecným soudům vytknout takové pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatelů. Soud prvního stupně provedl všechny dostupné důkazy, vytvořil si dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí tak, jak je mu uloženo ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř., a provedené důkazy následně hodnotil v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud se se zjištěným skutkovým stavem i jeho právním hodnocením zcela ztotožnil. Závěry, k nimž tyto soudy dospěly a které vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, jsou logické a ucelené v takové míře, která umožňuje učinit závěr o vině stěžovatelů.

Odvolací soud řešil obdobné námitky, které stěžovatelé uplatnili v ústavní stížnosti, a vysvětlil, proč je neshledal důvodnými. Jde jak o námitky o údajné absenci motivu ke spáchání skutku, tak o námitky stran nedostatečně a neúplně provedeného dokazování. Pokud obhajobu stěžovatelů vyhodnotil s ohledem na v podstatných rysech shodné výpovědi svědkyň i na další zjištěné okolnosti (zejména chování stěžovatelů, čekajících zjevně na předání peněz) za nevěrohodnou a provádění konfrontace před soudem označil za nadbytečné s tím, že obě svědkyně vypovídaly jasně a podrobně za účasti stěžovatelů, kteří měli možnost jim klást dotazy a vyjadřovat se k jejich výpovědím, jeho postupu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Námitkou, že měly být ztotožněny a vyslechnuty další označené osoby nacházející se v prostorách pokladny i výstavy, se Ústavní soud s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti nezabýval, neboť ji neřešil ani odvolací soud. Stěžovatelé totiž v odvolání ani při veřejném zasedání před odvolacím soudem tuto námitku nevznesli. V této souvislosti pouze tvrdili, že měla být provedena konfrontace mezi svědkyní M. a druhým stěžovatelem. S uvedenou námitkou se však odvolací soud, jak je uvedeno v předchozím odstavci, vypořádal. Ústavní soud sám neshledal, že by obecné soudy opominuly nějaký důkaz, který by mohl být relevantní pro posouzení věci a přispěl by ke změně závěrů učiněných na podkladě důkazů již provedených. Nenastala tak situace, řešená poukazovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94. Jak konstatoval Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí, které stěžovatelé sice navrhují také zrušit, ale nevznáší proti němu žádné argumenty, provedeným dokazováním byla vina stěžovatelů spolehlivě a jednoznačně prokázána, přičemž skutkovým zjištěním soudů pak plně odpovídá i zvolená právní kvalifikace.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nedospěl k závěru, že by postupem obecných soudů při posuzování trestní odpovědnosti stěžovatelů bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces. Postupoval proto podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru