Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2100/11 #1Usnesení ÚS ze dne 20.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - NS
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip předvídatelnosti, srozumitelnosti, bezrozpornosti zákona
právo na soudní a jinou právní ochr... více
Věcný rejstříkZástavní právo
dlužník
legitimace/věcná
katastr nemovitostí/záznam
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2100.11.1
Datum podání18.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

265/1992 Sb., § 1 odst.1, § 2 odst.1, § 7 odst.1

513/1991 Sb., § 467


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2100/11 ze dne 20. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. K., zastoupené Mgr. Janem Hraško, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem Revoluční 123/17, Liberec, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci č. j. 35 Co 463/2007-195 ze dne 14. 8. 2008 a rozsudku Nejvyššího soudu č.j. 21 Cdo 1921/2009-227 ze dne 28. 4. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č.j. 9 C 326/2004-135 ze dne 4. 8. 2006. Rovněž požaduje zrušení rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky.

Z tvrzení v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka se u obecných soudů proti žalované společnosti REALIS INVEST, s.r.o. domáhala, aby bylo určeno, že "zástavní právo k předmětným nemovitostem pro pohledávku ve výši 53 000 000 ATS, se prohlašuje za neexistující".

Rozsudkem okresního soudu byla žaloba zamítnuta, neboť dle názoru soudu závazek zástavního dlužníka existuje, a proto trvá i zástavní právo k nemovitostem zástavce, který byl právním předchůdcem stěžovatelky.

Odvolací soud rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Shodně se soudem prvního stupně sice dovodil existenci naléhavého právního zájmu stěžovatelky na určovací žalobě, avšak dospěl k závěru o nedostatku pasivní legitimace žalované ve věci určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, pasivně legitimována. Práva ze směnky, k níž se zástavní smlouva vztahovala, nejsou převoditelná dražbou a postupní smlouvou, tedy obvyklou cesí, a to s ohledem na povahu práv ze směnky, která je cenným papírem, na niž "dopadá speciální úprava zákona směnečného a šekového č. 191/1950 Sb." V řízení nebyla prokázána existence "rekta doložky" ve směnce a stěžovatelka nedoložila důkaz svědčící o převodu směnečného rukojemství na žalovanou.

Rozsudkem Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelky zamítnuto s tím, že směnka nebyla na žalovanou převedena rubopisem ani nedošlo k převodu pohledávky na základě smlouvy o prodeji podniku a žalovaná se tak nestala věřitelem zástavním právem zajištěné pohledávky.

Stěžovatelka namítá, že s ohledem na charakter žaloby na určení neexistence zástavního práva, měl by být pasivně věcně legitimován vždy ten, kdo je zapsán v katastru nemovitostí jako oprávněný ze zástavního práva. Občanský soudní řád sice neuvádí, kdo by měl být v určovací žalobě žalován, pokud se jedná o neexistenci zástavního práva, nicméně dle stěžovatelky by katastr nemovitostí neprovedl výmaz zástavního práva v případě řízení, v němž je účastníkem někdo jiný, než kdo je veden v katastru nemovitostí jako oprávněný. Stěžovatelka proto v důvěře v zápis do katastru nemovitostí, který je veden státem, podala žalobu proti tomu, kdo je takto státem jako věřitel označen.

Dále stěžovatelka namítá, že krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu z jiného důvodu, než soud prvního stupně rozhodl (vůbec se nezabýval meritorně skutečností, zda zástavní právo existuje či nikoli). Tímto postupem byla stěžovatelka zkrácena o možnost podat odvolání a argumentovat proti názoru odvolacího soudu. Krajský soud měl za situace, kdy považoval žalobu za podanou proti jinému žalovanému, než kterému svědčí pohledávka, věc vrátit soudu prvního stupně s deklarováním svého závazného právního názoru.

Stěžovatelka se rovněž domnívá, že měla být poučena soudem o nedostatku pasivní věcné legitimace a mohla navrhnout záměnu na straně žalovaného (jehož totožnost nijak nezmění skutečnosti v řízení dokazované a popírané).

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům, a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud považuje za potřebné zdůraznit, že žalobou stěžovatelky se velmi podrobně zabýval Nejvyšší soud v souvislosti s projednáním dovolání stěžovatelky, neboť právní otázka, "kdo je pasivně věcně legitimován v řízení o určení, že nemovitost není zatížena zástavním právem", dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká. V řízení, jehož předmětem je určení, zda tu zástavní právo je či není, jsou tedy nositeli práv a povinností, o něž v řízení jde, zástavní věřitel, který má pohledávku zajištěnou sporným zástavním právem, a zástavní dlužník, který je vlastníkem (majitelem) předmětu sporného zástavního práva (tj. zástavy). Právní sféry dalších osob (např. zástavce, dlužníka, vůči němuž má zástavní věřitel pohledávku zajištěnou sporným zástavním právem) se toto řízení netýká, neboť výsledek řízení (rozhodnutí soudu o tom, zda tu zástavní právo je či není) nemůže mít - na rozdíl od zástavního věřitele a zástavního dlužníka - na jejich právní poměry žádný vliv (nemůže mít žádný dopad na vymezení jejich práv nebo povinností tímto soudním rozhodnutím). Je-li tedy zástavním dlužníkem požadováno určení, že nemovitost není zatížena zástavním právem, je pasivně legitimován zástavní věřitel.

Nejvyšší soud se rovněž vypořádal s námitkou stěžovatelky, že "katastr nemovitostí by neprovedl výmaz zástavního práva v případě řízení, v němž by byl účastníkem někdo jiný než ten, kdo je veden v katastru nemovitostí jako oprávněný". S odkazem na ustanovení § 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, dovodil, že má-li být zápis (výmaz vkladu) zástavního práva proveden záznamem podle ustanovení § 7 cit. zák., může se tak stát jen na základě pravomocného rozhodnutí soudu, z něhož vyplývá právní vztah, který má být zapsán a katastrální úřad je ve smyslu uvedeného ustanovení povinen zapsat (vymazat) záznamem zástavní právo na nemovitosti. Okolnost, kdo je zapsán v katastru nemovitostí jako oprávněný ze zástavního práva, je nerozhodná.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že je-li zástavním dlužníkem požadováno určení, že nemovitost (jiná věc, právo nebo majetková hodnota) není zatížena zástavním právem, je pasivně legitimován zástavní věřitel bez ohledu na to, zda v katastru nemovitostí je vyznačeno zástavní právo ve prospěch někoho jiného.

Vzhledem k tomu, že nebyla na žalovanou převedena rubopisem, přičemž z obsahu spisu neplyne, že by směnka byla na žalovanou převedena způsobem nevyžadujícím rubopis ani splnění dalších podmínek, které jsou nezbytné při samostatném převodu cenných papírů (tj. smlouvou o prodeji podniku podle ustanovení § 476 a násl. obchodního zákoníku, jehož součástí by byla předmětná směnka), Nejvyšší soud uzavřel, že žalovaná se nestala věřitelem zástavním právem zajištěné pohledávky.

Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Výše uvedenému závěru Nejvyššího soudu, právě který je povolán k sjednocování judikatury, přijímání stanovisek a jehož primárním úkolem je interpretace a aplikace podústavního práva, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Úloha Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti je v zásadě odlišná od kompetencí Nejvyššího soudu a zejména v oblasti hmotného práva mu nepřísluší provádět korekci interpretace a aplikace jednoduchého práva. Jak totiž vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu, rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle článku 36 Listiny.

Ústavní soud se ani neztotožňuje s námitkami stěžovatelky, dle nichž byla zkrácena na svých právech, neboť odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu z jiného důvodu, než soud prvního stupně, a to aniž byla poučena o nedostatku pasivní věcné legitimace a měla možnost proti názoru odvolacího soudu argumentovat. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, odvolací soud při jednání dne 14. 8. 2008 výslovně uvedl, že v rámci naplnění zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí považuje za důležité posouzení toho, zda došlo u daného typu směnky vlastní k převodu práva avalu rubopisem a nikoliv běžnou cessí, z níž vycházel okresní soud, který považoval žalovanou za pasivně věcně legitimovanou. Rovněž vyzval stěžovatelku, aby v tomto směru doložila důkazy. Krajský soud tedy splnil poučovací povinnost, přičemž v řízení postupoval v souladu s občanským soudním řádem, i pokud jde o provedení dokazování v odvolacím řízení. Stěžovatelce (právně zastoupené) muselo tedy být zřejmé, jakým směrem se ubírají úvahy soudu a měla možnost na ně reagovat. Lze rovněž dodat, že dovolání stěžovatelky, v němž právě uplatnila námitky vůči názoru vyslovenému v rozhodnutí odvolacího soudu, bylo řádně meritorně projednáno a stěžovatelce se dostalo možnosti vůči názoru krajského soudu argumentovat.

Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatelky se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru