Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 210/95Nález ÚS ze dne 20.12.1995Ústavní povinnost soudů poskytovat ochranu právům

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBrožová Iva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Poučovací povinnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 89/4 SbNU 327
EcliECLI:CZ:US:1995:2.US.210.95
Datum podání11.08.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb.

99/1963 Sb., § 5, § 41 odst.2, § 43 odst.1, § 92 odst.2, § 103, § 104 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 210/95 ze dne 20. 12. 1995

N 89/4 SbNU 327

Ústavní povinnost soudů poskytovat ochranu právům

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti ing. A. P. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, čj. 29 Co 252/95-39, ze dne 9. 5. 1995, ve spojení s usnesením Okresního soudu v České Lípě, čj. 7 C 524/92-23, ze dne 23. 1. 1994,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 9. 5. 1995, čj. 29 Co 252/95-39, ve spojení s usnesením Okresního soudu v České Lípě, čj. 7 C 524/92-23, ze dne 23. 11. 1994, se zrušují.

Odůvodnění:

Navrhovatel ve své včas podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu 11. 8. 1995, namítal nesprávnost shora uvedených rozhodnutí okresního i krajského soudu s odůvodněním, že jednáním soudů obou stupňů bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, tak, jak je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). Na odůvodnění svého návrhu uvedl, že dne 25. 9. 1991 spolu se svojí matkou E. P., zemřelou 1993, uplatnili u Obecního úřadu S. v Čechách nárok na vydání věci podle zák. č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 87/1991 Sb.). Protože obecní úřad oznámil, že výzvě nebude vyhověno, podali u Okresního soudu v České Lípě dne 27. 3. 1992 žalobu na vydání věci proti odpůrci Obecnímu úřadu S. v Čechách. V průběhu řízení požádali o připuštění změny v označení žalovaného z označení Obecní úřad S. v Čechách na označení Obec S. v Čechách a okresní soud také svým usnesením ze dne 5. 8. 1992, čj. 7 C 524/92-9, změnu v označení žalovaného dle ustanovení § 92 odst. 2 o.s.ř. připustil. Přes toto usnesení, následně usnesením ze dne 23. 11. 1994, bylo okresním

soudem, pod čj. 7 C 524/92-24, řízení zastaveno s odůvodněním, že obecní úřad nemá způsobilost být účastníkem řízení, přičemž jde o takový nedostatek podmínek řízení, který nelze řešit změnou dle § 92 odst. 2 o.s.ř. Přestože proti tomuto usnesení podal navrhovatel odvolání, krajský soud napadené usnesení svým rozhodnutím ze dne 9. 5. 1995, pod čj. 29 Co 252/95-39, potvrdil, ačkoliv se navrhovatel ve svém odvolání dovolával jak nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 10. 1994, sp. zn. II. ÚS 79/94, tak i nálezu Ústavního soudu ČSFR, sp. zn. I. ÚS 597/92, a dále

poukazoval na usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 5. 8. 1992, čj. 7 C 524/92-9, kterým byla připuštěna změna v označení žalovaného na správný subjekt, tj. Obec S. a konečně i na odpověď obce, která na výzvu o vydání věci uvedla v záhlaví Obecní úřad S., přestože z § 58 odst. 3 písm. a), b), a odst. 6 zák. č. 367/1990 Sb. by plynula povinnost označit písemnost uvedením slova obec s názvem obce.

Krajský soud se k návrhu jako účastník řízení nevyjádřil, ačkoliv mu byl doručen s výzvou k vyjádření dne 25. 8. 1995.

Vedlejší účastník Obec S. ve svém vyjádření v podstatě zaujala právní názor, že volba žalovaného žalobcem není realizací žádného žalobcova procesního práva, a dochází k ní ještě dříve, než je řízení zahájeno. V tomto směru pak zpochybnila odkaz stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu ČSFR, pokud v souvislosti s restitučními předpisy dovodilo poučovací povinnost soudů. Dále ve svém vyjádření vyslovila názor, mající dopad na včasnost ústavní stížnosti, a to v tom smyslu, že právní moc napadeného usnesení nelze odvozovat od okamžiku doručení, které není obligatorní, ale od okamžiku vydání, tedy již od 9. 5. 1995. V další části svého vyjádření zaujala stanovisko, že řízení nebylo zastaveno bezdůvodně, ale z důvodu nedostatku podmínky řízení, který nešlo odstranit a který způsobil stěžovatel sám, neboť by stěží bylo lze usuzovat o porušení práva na soudní chranu v případě zastavení řízení o rozvod manželství tam, kde by byl v návrhu jako odpůrce uveden subjekt, nemající procesní způsobilost. Následně pak hodnotila návrh navrhovatele jako požadavek, aby současnou politikou došlo k opětné deformaci zákona, s tím, že zjištěný nedostatek podmínky řízení, který zabránil meritornímu rozhodnutí, ušetřil stěžovatele zjištění, že jeho zájem je nezákonný. Poté však připustila, že písemnost měla být v záhlaví označena jako obec, nicméně, že pokud tak obec neučinila, nelze hovořit o jakémkoliv uvedení v omyl, neboť tím,

že stěžovatel požadoval vydání nemovitosti na obecním úřadu a ne na obci, již evidentně v omylu byl. Dále obec jako vedlejší účastník dovozovala, že zákonná poučovací povinnost soudu dle § 5 o.s.ř. se nemůže vztahovat k otázce, koho žalovat. Poté s odkazem na příslušná ustanovení Listiny, vyjadřující principy právního státu a požadavek právní jistoty, vysoce zhodnotila přístup soudů, spočívající v důsledném dodržování zákonů a v odmítání je deformovat z důvodu jakýchsi politicky zdůvodňovaných a fiktivně zákonných zájmů stěžovatele, aby naopak zdůraznila naplnění čl. 90 Ústavy a principu právního státu napadenými usneseními. Konečně poukázala na rozporuplnost návrhu navrhovatele, kterou spatřovala ve skutečnosti, že na jedné straně stěžovatel poukazuje na nezákonnost, které se měly soudy dopustit zastavením řízení, a na druhé straně se dovolává jakéhosi usnesení z 5. 8. 1992 o připuštění změny v označení žalovaného, s tím, že ze strany stěžovatele nešlo o chybu, spočívající v nepřesnosti označení žalovaného, ale o chybu, spočívající v tom, že stěžovatel naprosto přesně označil instituci, ze zákona existující, ale nemající procesní způsobilost. Konečně vyslovila názor, že návrh stěžovatele je de facto návrhem, aby Ústavní soud sám porušil zákon a zejména Listinu i Ústavu, a proto se domáhala vydání nálezu, kterým by byl návrh zamítnut, pokud vůbec nebude stížnost shledána za opožděnou či nepřípustnou, neboť stěžovatel, jakmile zjistil svoji chybu, nepodal žalobu proti obci, a tak nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není vrcholem soustavy obecných soudů, není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR), a za předpokladu, že tyto soudy při své činnosti postupují v souladu s principy, stanovenými v hlavě páté Listiny, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat. Protože navrhovatel v tomto směru tvrdil porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, nacházející se v hlavě páté, nezbylo než se věcí zabývat. Ústavní soud si proto vyžádal spis Okresního soudu v České Lípě, sp. zn. 7 C 524/92, ze kterého zjistil, že v návrhu na zahájení řízení, ze dne 27. 3. 1992, o vydání věci podle zák. č. 87/1991 Sb., byl jako odpůrce a osoba povinná označen Obecní úřad S. v Čechách. Plná moc, vystavená právnímu zástupci odpůrce, taktéž nese v záhlaví Obecní úřad S. v Čechách a je opatřena i razítkem Obecního úřadu S. v Čechách. U jednání, nařízeného na 26. 6. 1992, starosta obce, jako statutární zástupce, namítl nedostatek pasívní legitimace, s tím, že žaloba může být vedena proti obci. U následujícího jednání dne 5. 8. 1992 navrhovatel požádal spolu se zástupkyní své tehdy žijící matky, jakožto druhé navrhovatelky, o změnu v označení odpůrce na Obec S. v Čechách. Nato bylo vyhlášeno usnesení: "ve smyslu § 92 odst. 2 o.s.ř., soud připouští změnu v označení odpůrce na Obec S. v Čechách, čili změnu na straně odpůrce".

U dalšího jednání, které bylo nařízeno na 23. 11. 1994, pak aniž soud vzal na vědomí, že druhá navrhovatelka E.P. zemřela 1993 a ztratila tedy způsobilost být účastnicí řízení, a stejně tak, aniž by pro změnu předsedů senátu byly zopakovány dosavadní výsledky řízení, a konečně i přesto, že JUDr. V. požádal o odročení jednání, s tím, že předloží plnou moc, vystavenou Obcí S., řízení zastavil. V písemném vyhotovení tohoto usnesení, čj. 7 C 524/92-23, se potom v odůvodnění uvádí, že obecní úřad je pouze orgánem obce, který nemá způsobilost být účastníkem řízení, přičemž jde o takový nedostatek podmínek řízení, který nelze odstranit. Ohledně vyhlášeného usnesení ze dne 5. 8. 1992, čj. 7 C 524/92-9, kterým byla připuštěna dle § 92 odst. 2 o.s.ř. změna v označení žalovaného, se v odůvodnění konstatuje, že se nemůže jednat ani o záměnu účastníků na straně žalovaného, ani o upřesnění označení žalovaného, vzhledem k tomu, že se jedná o jeden a tentýž subjekt, s tím, že předmětné rozhodnutí dosud nenabylo právní moci, neboť nebylo vypracováno jeho písemné vyhotovení. Poté se v odůvodnění konstatuje, že soud zkoumá kdykoliv za řízení, zda jsou splněny podmínky, za nichž může jednat ve věci, a protože Obecní úřad S. nemá způsobilost být účastníkem řízení dle zákona o obcích, nezbylo soudu než řízení zastavit. Proti tomuto usnesení za oba navrhovatele bylo podáno odvolání, v němž se uvádí, že soud je povinen dle ustanovení § 41 odst. 2 o.s.ř. posuzovat každý úkon podle jeho obsahu, i když je nesprávně označen, přičemž soudy mají ve smyslu nálezu Ústavního soudu ČSFR, sp. zn. I. ÚS 597/92, poučovací povinnost k účastníkům, dále se v odvolání odkazuje i na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 10. 1994, sp. zn. II. ÚS 79/94, a jeho stanovisko o tom, že je třeba postupovat v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 a § 104 odst. 2 o.s.ř. a činit vhodná opatření směřující k odstranění nedostatků podání, tak, aby bylo lze pokračovat v řízení. Krajský soud pak dne 9. května 1995 v neveřejném jednání usnesení okresního soudu, pod čj. 29 Co 252/95-39, potvrdil. V odůvodnění se konstatuje, že žalobce v žalobě označil subjekt, který nemůže být účastníkem řízení, neboť nemá způsobilost mít práva a povinnosti, přičemž jde o neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, a proto nemůže soud rozhodnout jinak, než řízení zastavit. V závěru usnesení se uvádí, že poučení o tom, kdo měl být podle hmotného práva žalován, přesahuje poučovací povinnost soudu dle § 5 o.s.ř. a je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků.

Z obsahu soudního spisu tedy plyne, že navrhovatel a jeho dne xx. x. 1993 zemřelá matka, v zastoupení, u jednání před soudem prvého stupně 5. 8. 1992 učinili pokus o odstranění vady návrhu, spočívající v nesprávně označeném účastníku řízení, tj. odpůrci, slovy: "aby soud připustil změnu v označení odpůrce na Obec S." a soud tento pokus o odstranění vady návrhu akceptoval, s tím, že vyhlásil usnesení, kterým dle § 92 odst. 2 o.s.ř. připustil změnu v označení odpůrce na Obec S. v Čechách. V dalším řízení soud na jedné straně, pokud jde o odpůrce, zcela pominul § 170 odst. 1

o.s.ř., upravující vázanost soudu vyhlášeným usnesením, tj. usnesením ze dne 5. 8. 1992, čj. 7 C 524/92-9 [v této souvislosti dlužno dodat, že nejde o usnesení o vedení řízení (§ 170 odst. 2 o.s.ř.) a že § 170 o.s.ř. nerozlišuje, jde-li o usnesení procesně vadná, či nikoliv], a na druhé straně, pokud jde o navrhovatelku, zemřelou v průběhu řízení, ztrátu způsobilosti být účastníkem řízení zcela pominul, neboť nepostupoval v řízení s jejími právními nástupci či nástupcem, když vydal dne 23. 11. 1994 usnesení, čj. 7 C 524/92-23, kterým řízení, vedené mezi navrhovateli, tj. stěžovatelem a jeho zemřelou matkou, a odpůrcem, tj. obecním úřadem zastavil. Tímto postupem tak porušil § 103 o.s.ř., který ukládá z úřední povinnosti přihlížet ke splnění podmínek řízení po dobu celého jeho průběhu, neboť ke dni vydání rozhodnutí, čj. 7 C 524/92-23, tj. k 23. 11. 1994, byla splněna podmínka způsobilosti být účastníkem řízení na straně odpůrce v důsledku rozhodnutí ze dne 5. 8. 1992, čj. 7 C 524/92-9, nikoliv však na straně druhé navrhovatelky, tj. zemřelé matky stěžovatele. Krajský soud pak již jen uvedená pochybení ve svém usnesení ze dne 9. 5. 1995, čj. 29 Co 252/95-39, potvrdil. Jiná věc je, jak měl soud prvého stupně při jednání, které proběhlo 5. 8. 1992, postupovat, tj. zda měl dle § 92 odst. 2 o.s.ř. vydat usnesení o záměně účastníků na straně odpůrce, či zda měl posoudit přednes navrhovatele a zástupkyně navrhovatelky podle § 41 odst. 2 o.s.ř., ve spojení s § 43 o.s.ř., tj. jako návrh na upřesnění v označení účastníka řízení. V tomto směru Ústavní soud uvádí, jak již bylo naznačeno shora, a jak vyplývá z jeho předchozích rozhodnutí pod sp. zn. II. ÚS 79/94 a IV. ÚS 6/95, že se přiklonil k posléze uvedenému řešení, totiž, že je třeba vycházet ze slučitelnosti pojmu obec a obecní úřad a že jde o odstranitelný nedostatek řízení, spočívající v nepřesném označení účastníka řízení. V dané věci z uvedeného plyne, že sice správně nemělo být vydáváno usnesení ze dne 5. 8. 1992 dle § 92 odst. 2 o.s.ř. a že mělo být prostě po upřesnění odpůrce na Obec S. v řízení s takto označeným odpůrcem pokračováno a následně i meritorně rozhodnuto, nicméně v každém případě, tedy i v případě, že tu bylo ono sporné usnesení ze dne 5. 8. 1992, čj. 7 C 524/92-9, nelze přehlédnout, že z obsahového hlediska soud postupoval správně, když svým rozhodnutím ze dne 5. 8. 1992 reflektoval projev účastníka, směřující k upřesnění označení odpůrce jako druhého účastníka, a proto nebylo lze řízení dne 23. 11. 1994 zastavit z důvodu nedostatku podmínky řízení, spočívající v nedostatku způsobilosti být účastníkem, na straně odpůrce, neboť dnem 5. 8. 1992 byla již odpůrcem Obec S. v Čechách. Pokud tedy soudy řízení zastavily, a to dokonce i proti již zemřelé matce navrhovatele, tzn. bez ohledu na tzv. univerzální sukcesi, stalo se tak postupem, porušujícím nejen citovaná ustanovení o.s.ř., ale též čl. 90 Ústavy, který soudům ukládá stanoveným způsobem, tj. v souladu s o.s.ř., poskytovat ochranu právům. Navíc tak došlo též k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, který upravuje právo na soudní ochranu, neboť toto právo je v demokratické společnosti právem zásadního významu, a jako takové v sobě zahrnuje požadavek na reálný přístup k soudu, k čemuž v daném případě nedošlo. Jinými slovy, zejména vzhledem k vyjádření vedlejšího účastníka Obce S. v Čechách, se výslovně uvádí, že nelze dát průchod pozitivistickému přístupu soudů ve věcech nalézání práva tam, kde

by šel na podstatu práva na soudní ochranu, a to v tom smyslu, že by je eliminoval.

K námitce vedlejšího účastníka ohledně opožděnosti návrhu se uvádí, že napadené usnesení krajského soudu, čj. 29 Co 252/95-39, ze dne 9. 5. 1995, nebylo vyhlášeno, a proto bylo třeba je dle § 168 odst. 2 o.s.ř. doručit. Právní moci pak nabylo doručením, tj. dne 12. 6. 1995 (§ 159 odst. 1 o.s.ř.). Protože ústavní stížnost byla podána na poště k přepravě dne 10. 8. 1995, jde o návrh, podaný v 60ti denní zákonné lhůtě (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.). Další námitka vedlejšího účastníka ohledně nepřípustnosti ústavní stížnosti vzhledem k možnosti navrhovatele podat nový

návrh, směřující již proti obci, se jeví, vzhledem k Ústavnímsoudem zjištěné a rozvedené protiústavnosti napadených rozhodnutí, zjevně lichou.

Z důvodů shora uvedených nezbylo než dle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. zrušit pro totožnost pochybení obě napadená rozhodnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. Rozhodnutí Ústavního soudu je závazné pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy).

V Brně dne 20. 12. 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru