Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 210/03Nález ÚS ze dne 03.11.2004Právo na projednání věci v přítomnosti účastníků řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na sou... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
vlastnické právo/přechod/převod
Doručování
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 164/35 SbNU 233
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.210.03
Datum podání09.04.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90, čl. 96

2/1993 Sb., čl. 37 odst.2, čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 11 odst.1 písm.c

99/1963 Sb., § 246c, § 250f, § 250g, § 250p, § 250q, § 49 odst.1, § 250o


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 210/03 ze dne 3. 11. 2004

N 164/35 SbNU 233

Právo na projednání věci v přítomnosti účastníků řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma - ze dne 3. listopadu 2004 sp. zn. II. ÚS 210/03 ve věci ústavní stížnosti H. J. M. L.-J. a spol. proti rozsudku Městského soudu v Praze z 29. 11. 2002 sp. zn. 28 Ca 297/2001 a proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, z 8. 6. 2001 č. j. PÚ 1512/92, že stěžovatelé nejsou vlastníky pozemku.

1. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2002 sp. zn. 28 Ca 297/2001 se zrušuje.

2. Ve zbytku se ústavní stížnost zamítá.

Odůvodnění:

Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé M. L., D. B.a M. H. R. domáhali zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2002 sp. zn. 28 Ca 297/2001 a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 8. 6. 2001 č. j. PÚ 1512/92. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jejich ústavně zaručených práv podle čl. 90 a 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), podle čl. 36, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

M. L. dne 31. 10. 2003 zemřel. Ústavní soud zjistil, že závětními dědici jsou H. L., P. G. L., H. J. M. L.-J., a P. J. L., přičemž závěť byla závětními dědici uznána za platnou a pravou s tím, že dědici dědictví po zůstaviteli neodmítli. V řízení, které předcházelo řízení o ústavní stížnosti, se jednalo o pozemek ve zjednodušené evidenci - parcely původ pozemkový katastr - parcela podle původního pozemkového katastru (PK) p. č. 2534/1 - role, zapsaný v katastru nemovitostí pro obec hlavní město Praha a katastrální území H. S přihlédnutím k této skutečnosti Ústavní soud z notářského zápisu sepsaného 10. 9. 1997 pod sp. zn. N 291/97(NZ 267/97) JUDr. V. K., notářem v Praze, zjistil, že M. L. ustanovil dědici tohoto majetku rovným dílem své děti H. J. M. L..-J., P. J. L. a P. G. L. Proto bylo Ústavním soudem rozhodnuto, že v řízení bude pokračováno místo stěžovatele M. L. nadále s H. J. M. L..-J., P. J. L. a P. G. L.

Z připojeného spisu Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, č. j. PÚ 1512/92 zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.

Dopisem z 21. 12. 1992 uplatnili M. L. (jako původní vlastník) a A. L. (jako dědička původního vlastníka J. L.) nárok na vydání mimo jiné pozemku p. č. 2534/1, zapsaného v knihovní vložce pozemkové knihy č. 697 pro katastrální území H., o výměře 32 436 m2. Po smrti A. L. 18. 12. 1997 vstoupily do řízení její dědičky D. B. a M. H. R. Magistrát hlavního města Prahy, pozemkový úřad, rozhodl 8. 6. 2001 o tom, že M. L. a D. B. a M. H. R. (dále jen "oprávněné osoby") nejsou vlastníky pozemku dle PK č. 2534/1, zapsaného na listech vlastnictví č. 309 a 8 pro katastrální území H., o výměře 22 590 m2. Správní orgán dospěl k závěru, že část předmětného pozemku je zastavěna veřejnou komunikací ve vlastnictví T. s. k. a část se po kolaudaci v roce 1976 stala součástí areálu stavby závodu, který je v současnosti ve vlastnictví obchodní společnosti C., a. s. Na daný případ bylo tedy správním orgánem aplikováno ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě").

Z připojených spisů Městského soudu v Praze sp. zn. 28 Ca 297/2001 a sp. zn. 28 Ca 298/2001 zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.

Proti shora uvedenému rozhodnutí správního orgánu podaly oprávněné osoby opravné prostředky. Namítaly, že se správní orgán nezabýval přesnou identifikací jimi požadovaného pozemku, a proto rozhodl o pozemku s jinou výměrou. Dále namítaly, že podstatná část předmětného pozemku přešla na obchodní společnost v rámci konkursu obchodní společnosti T. H., s. p., a to v rozporu s ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě. Konečně s ohledem na zprávu odboru územního rozvoje městské části Praha 15 namítaly, že převážná část předmětného pozemku (nyní ve vlastnictví obchodní společnosti C., a. s.) není zastavěna a není součástí areálu závodu. K ústnímu jednání byli předvoláni M. L., právní zástupkyně oprávněných osob a všichni vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem. U jednání pak byly přítomny právní zástupkyně oprávněných osob a dále zástupci Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, a obchodní společnosti C., a. s. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2002 č. j. 28 Ca 297/2001-53 bylo rozhodnutí správního orgánu potvrzeno. K námitce odlišné výměry vzal soud za prokázáno, že v době odnětí předmětného pozemku státem, byla v důsledku dřívějšího rozdělení pozemku pro účely kupní smlouvy z 28. 5. 1946 v původním vlastnictví M. a J. L. pouze výměra 22 590 m2. Na zákonnost napadeného rozhodnutí nemá vliv to, že správní orgán nerozhodl o předmětném pozemku v celé uplatněné výměře. K námitce zastavěnosti části předmětného pozemku ve vlastnictví obchodní společnosti C., a. s., označil soud zprávu odboru územního rozvoje městské části Praha 15 za nepřesnou a nepoužitelnou, neboť tento orgán neměl ke zpracování své zprávy dostatečné podklady. Z hlediska § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě je zastavěnost definována z hlediska stavebních předpisů. Z rozhodnutí příslušných stavebních orgánů, jakož i dalších důkazů vzal soud za prokázáno, že povolené stavby na této části předmětného pozemku zahrnují vedle jednotlivých objektů i komunikace, chodníky a terénní úpravy, přičemž vše se nachází uvnitř obvodu závodu. Není rozhodné, jak jsou jednotlivé části stavby udržovány a využívány v současné době a jaké je funkční využití pozemku z hlediska platného územního plánu.

Stěžovatelé soudu vytýkají, že je zkrátil na jejich právu účasti u soudního jednání, neboť k jedinému jednání ve věci byli obesláni pouze právní zástupci oprávněných osob, přičemž o nesprávnosti takového postupu bylo rozhodnuto již nálezy sp. zn. I. ÚS 310/97 a sp. zn. II. ÚS 145/02. Vzhledem k tehdy platné úpravě správního soudnictví stěžovatelé namítají zásah do svého práva na revizi nesprávného rozhodnutí na základě řádného opravného prostředku. Vytýkají soudu extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením. S odkazem na nálezy sp. zn. II. ÚS 131/96 a sp. zn. IV. ÚS 42/01 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 9, nález č. 107; svazek 26, nález č. 48], jakož i judikaturu obecných soudů uvádějí, že pro posouzení toho, zda lze pozemek vydat, je rozhodující pouze to, zda stavba brání nebo nebrání zemědělskému nebo lesnímu využití. Dále nesouhlasí s délkou řízení započatého před správním orgánem v roce 1991 a skončeného soudem v roce 2002. Zrušení rozhodnutí správního orgánu se přitom domáhají z důvodu procesní ekonomie, neboť již správním orgánem byla věc nesprávně posouzena.

K ústavní stížnosti se vyjádřili Městský soud v Praze a Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad Praha jako účastníci řízení, a obchodní společnost C., a. s., a T. s. k. jako vedlejší účastníci řízení. T. H., s. p. v likvidaci, a Pozemkový fond České republiky jako vedlejší účastníci řízení se, ač vyzváni, k ústavní stížnosti nevyjádřili.

Městský soud v Praze odkázal na odůvodnění svého rozsudku.

Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad Praha, označil rozhodnutí obou orgánů za správná. Postup, kdy jsou v tomto řízení obesláni k ústnímu jednání pouze zvolení zástupci, považuje za správný. Dané řízení co do právní úpravy rovněž nepovažuje za neústavní. Konečně s odkazem na konstantní judikaturu Ústavního soudu podle něj nelze poskytovat ochranu pouze tvrzenému vlastnickému právu.

Obchodní společnost C., a. s., k námitce absence řádného předvolání k jednání uvedla, že stěžovateli zmiňované nálezy se vztahovaly k § 250g zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění platném do 31. 12. 2002. (dále jen "o. s. ř."), a tedy k řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, a nikoliv k řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu, o něž v daném případě šlo. S ohledem na ustanovení § 246c a § 49 odst. 1 o. s. ř. bylo namístě doručovat předvolání k jednání pouze právním zástupcům oprávněných osob, když se nejednalo o nezastupitelný úkon. Námitku absence práva na revizi nesprávného rozhodnutí na základě řádného opravného prostředku označila s ohledem na dikci příslušných základních práv za neopodstatněnou, když byl soudem proveden komplexní přezkum správního rozhodnutí. Nálezy Ústavního soudu, kterých se stěžovatelé dovolávají s ohledem na kritérium zastavěnosti pozemku, označila za omezeně použitelné na daný případ. Správní orgán podle ní správně zjistil funkční kompaktnost celé části předmětného pozemku v areálu závodu, přičemž právě ona brání zemědělskému či lesnímu využití. Stejně tak soud i správní orgán správně identifikovaly předmětný pozemek a jeho výměru. Námitku průtahů v řízení označila za neopodstatněnou, protože v řízení před soudem k žádným průtahům nemohlo dojít a délka řízení před správním orgánem je v obdobných případech obvyklá. Proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

T. s. k. jako vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že stěžovatelem nebyla u jeho organizace uplatněna výzva k vydání nemovitostí a stěžovatel ani nepředložil žádné doklady prokazující jeho nárok. Pozemky nebyly stěžovateli vydány, protože se na nich nachází stavba komunikace.

Ústavní stížnost je opodstatněná.

Jak správně uvedli stěžovatelé, Ústavní soud vyslovil ve svých nálezech sp. zn. II. ÚS 145/02 a sp. zn. I. ÚS 310/97 a kromě nich také např. v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 30/95 a sp. zn. I. ÚS 8/98 (Sbírka rozhodnutí, svazek 27, nález č. 95; svazek 11, nález č. 68; svazek 5, nález č. 3, vyhlášen pod č. 31/1996 Sb.; svazek 13, nález č. 17) právní názor, že k jednání je třeba předvolat účastníky. V souzené věci však obecný soud tuto svou zákonnou povinnost nesplnil, neboť D. B. a M. H. R. nepředvolal a spokojil se pouze s obesláním jejich právní zástupkyně. V předmětné věci bylo nařízeno jediné jednání a jmenovaným stěžovatelkám bylo postupem obecného soudu znemožněno, aby se jej zúčastnily.

Je třeba souhlasit s obchodní společností C., a. s., v tom, že předmětné řízení probíhalo podle hlavy třetí části páté o. s. ř. (a to ve znění platném do 31. 12. 2002). Ustanovení § 250l odst. 2 o. s. ř. uvádělo: "Pokud v této hlavě není stanoveno jinak, užije se přiměřeně ustanovení hlavy druhé s výjimkou § 250a." a ustanovení § 246c o. s. ř.: "Pro řešení otázek, které nejsou přímo upraveny v této části, se užije přiměřeně ustanovení prvé a třetí části tohoto zákona.". Proto závěry, které Ústavní soud vyvodil na řízení podle hlavy druhé části páté o. s. ř. (ale nejen na ně, viz např. sp. zn. I. ÚS 8/98), jsou použitelné i na daný případ, a Ústavní soud proto na závěry shora uvedených nálezů pro stručnost odkazuje. I v tomto řízení byl soud podle § 250q odst. 1 o. s. ř. povinen nařídit jednání, nedošlo-li k vyřízení opravného prostředku způsobem uvedeným v § 250f, 250o nebo § 250p o. s. ř. S ohledem na zákonem přikázanou analogii měl soud předvolat k jednání účastníky a všechny, jejichž přítomnosti bylo třeba.

V daném případě soud řádně předvolal právní zástupkyně oprávněných osob, Magistrát hlavního města Prahy (pozemkový úřad), T. H., s. p. v likvidaci, C., a. s., T. s. k. a Pozemkový fond České republiky. U M. L. došlo k fikci doručení předvolání a D. B. a M. H. R. soud nepředvolal vůbec.

Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo na to, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti. Má-li být výše uvedené základní právo realizováno, musí být účastníkovi umožněno, aby se jednání mohl zúčastnit, a musí tedy být o konání jednání soudem vyrozuměn. Předvolání k ústnímu jednání je proto třeba doručit nejen právnímu zástupci účastníka řízení, ale i přímo účastníkovi řízení. K ústnímu jednání musí být účastník řízení soudem obeslán samostatně. Právního zástupce účastníka řízení nelze považovat za doručovatele předvolání k jednání soudu. Účast účastníka u jednání (zejména pokud jde o jednání jediné) má povahu uplatňování jeho základního práva, jak bude dále vyloženo, a nikoliv plnění některé z procesních povinností, jak je to uvedeno v § 49 odst. 1 větě druhé o. s. ř. Proto úvaha obchodní společnosti C., a. s., o zastupitelnosti účastníka řízení při ústním jednání jeho právním zástupcem není namístě.

Jestliže tedy ve správním soudnictví podle § 250q o. s. ř. nařídil soud jednání, byl povinen k tomuto jednání předvolat účastníky. Předvolání k ústnímu jednání je přitom nutno doručit všem účastníkům osobně, mělo-li být realizováno jejich právo, aby věc byla projednána v jejich přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.

V projednávané věci obecný soud svou povinnost předvolat k jednání účastníky nesplnil, neboť stěžovatelky D. B. a M. H. R. nepředvolal a spokojil se pouze s obesláním jejich právní zástupkyně, což nelze chápat jako splnění povinnosti doručit předvolání stěžovatelům jako účastníkům. Postupem obecného soudu byly tyto stěžovatelky svého práva (podle čl. 38 odst. 2 Listiny) být přítomny při jednání před soudem zbaveny. Jinak tomu bylo v případě M. L., který sice předvolání převzal až v den jednání, avšak už předtím u něj nastala fikce doručení. Jeho procesní pasivitu proto nelze vykládat jako zásah soudu do jeho základních práv.

Jednání konané dne 29. 11. 2002 bylo prvním a jediným ústním soudním jednáním, které bylo v předmětné věci nařízeno, a stěžovatelkám D. B. a M. H. R. nebylo postupem obecného soudu umožněno, aby se jej zúčastnily. Těmto stěžovatelkám tak bylo v projednávané věci znemožněno uplatnit Listinou garantované právo na to, aby věc byla projednána v jejich přítomnosti.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Proto se Ústavní soud nezabýval námitkami včetně těch, které byly vzneseny při dnešním jednání, směřujícími proti rozhodnutí správního orgánu, ani výhradami týkajícími se nesprávného právního posouzení skutkových zjištění. Jde o výklad obecných předpisů, do kterého Ústavní soud nezasahuje, neboť je strážcem ústavnosti, nikoliv zákonnosti. I když s ohledem na nedokonalost tehdejší úpravy, která neumožňovala přezkum soudního rozhodnutí, byl Ústavní soud mnohdy vměstnán do pozice přezkumné instance v těchto věcech.

Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavnísoud k závěru, že v projednávané věci soud svým postupem porušil základní právo D. B. a m. H. R. na spravedlivý proces, neboť jejich věc nebyla soudem projednána v jejich přítomnosti. Obecný soud tak jednal v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo na to, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, jakož i s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který stanoví, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem.

Proto Ústavnísoud ústavní stížnosti vyhověl a aniž by se zabýval dalšími námitkami stěžovatelů, napadený rozsudek podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušil. I když důvod zrušení rozsudků Městského soudu v Praze nesvědčil původnímu stěžovateli M. L., potažmo nyní jeho právním nástupcům, zrušil Ústavní soud rozsudek i ve vztahu k nim. Důvodem je změna právní úpravy přezkumu správních rozhodnutí, k níž došlo zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, a zákonem č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního, kterým byl mimo jiné novelizován občanský soudní řád v části týkající se správního soudnictví. Důsledkem zrušení rozsudku může být, pokud se pro to účastníci rozhodnou, přezkum správního rozhodnutí v plné jurisdikci soudu. Nové řízení může vést k jinému závěru, než ke kterému došel Městský soud v Praze. Pro takový případ je namístě, aby možnost změny rozhodnutí byla zachována i tomu stěžovateli, potažmo jeho právním nástupcům, který si podal stížnost nejen pro vady řízení, ale i v meritu věci.

Ústavnísoud ovšem zdůrazňuje, že tímto nikterak nenaznačuje svůj názor na věcné řešení předmětu řízení, a jde tudíž pouze o zachování rovného postavení účastníků řízení, které se zrušením rozsudku Městského soudu v Praze z důvodů výše uvedených otevírá. Je věcí účastníků řízení, zda tato možnost bude využita. Jak bude o věci v takovém případě rozhodnuto, je v plné pravomoci obecných soudů.

Vzhledem k důvodu, pro nějž byl ústavní stížností napadený rozsudek zrušen, nemohlo být vyhověno návrhu na zrušení rozhodnutí správního orgánu. Procesní pochybenísoudu totiž nemohlo mít a nemělo vliv na toto rozhodnutí, a proto byl návrh na jeho zrušení zamítnut, když z důvodů výše uvedených nemá Ústavní soud prostor pro meritorní přezkum správního rozhodnutí, neboť hodnocení důkazů a aplikace obecného práva na zjištěný skutkový stav je ve věcné příslušnosti v tomto případě správního orgánu, a Ústavní soud nemůže do tohoto procesu zasahovat.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru