Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 21/97Nález ÚS ze dne 19.04.2000Možnost účastníka řízení vytvořit předpoklady pro podání dovolání

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
vyhověno
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost ... více
Věcný rejstříkřízení/zastavení
interpretace
konkurz a vyrovnání
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 60/18 SbNU 55
EcliECLI:CZ:US:2000:2.US.21.97
Datum vyhlášení10.05.2000
Datum podání20.01.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 75 odst.1

328/1991 Sb., § 5

94/1996 Sb., čl. V

99/1963 Sb., § 236


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 21/97 ze dne 19. 4. 2000

N 60/18 SbNU 55

Možnost účastníka řízení vytvořit předpoklady pro podání dovolání

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní

stížnosti R., spol. s r.o., proti usnesení Vrchního soudu v Praze

ze dne 8. 11. 1996, č. j. 4 Ko 306/96-33, ve spojení s usnesením

Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 9. 8. 1996, č. j. 98

K 88/95-23, spojené s návrhem na zrušení § 5 zákona č. 328/1991

Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, za

účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského obchodního soudu v Praze

jako účastníků řízení, mimo ústní jednání, takto:

1) Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 1996,

č. j. 4 Ko 306/96-33, a usnesení Krajského obchodního soudu

v Praze ze dne 9. 8. 1996, č. j. 98 K 88/95-23, se zrušují.

2) Návrh na zrušení § 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu

a vyrovnání, ve znění zákona č. 94/1996 Sb., se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 22. 1. 1997 se stěžovatelka obrátila na Ústavní soud

s včas podanou ústavní stížností. Touto stížností bylo napadeno

usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 1996,

č. j. 4 Ko 306/96-33, ve spojení s usnesením Krajského obchodního

soudu v Praze ze dne 9. 8. 1996, č. j. 98 K 88/95-23. Kromě toho

byl k ústavní stížnosti připojen ve smyslu § 74 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,

návrh na zrušení § 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu

a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (přesně však ve znění

zákona č. 94/1996 Sb.). Protože ve věci bylo podáno dovolání, bylo

možno v řízení pokračovat až po rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR,

který svým usnesením ze dne 25. 5. 1999, č.j. 1 Odon 8/97-45, toto

dovolání odmítl, neboť nebylo přípustné. Předmětem ústavní

stížnosti tak byla pouze obě výše specifikovaná rozhodnutí

obecných soudů.

Z ústavní stížnosti a z vyžádaného soudního spisu 98

K 88/95, který je veden u Krajského obchodního soudu v Praze,

vyplývají tyto skutkové a právní okolnosti případu. Stěžovatelka

podala dne 29. 9. 1995 u krajského obchodního soudu návrh na

prohlášení konkursu, neboť se ocitla v úpadku. Byla předlužena

a stav jejího majetku byl takový, že nebyl schopen uspokojit

v plném rozsahu pohledávky všech věřitelů. Krajský obchodní soud

svým usnesením ze dne 9. 8. 1996 řízení zastavil, neboť

stěžovatelka nezaplatila zálohu na náklady konkursu ve výši

10.000 Kč, ač k tomu byla několikrát vyzvána. Naposled se tak

stalo výzvou, ze dne 3. 6. 1996, kterou obdržela dne 7. 6. 1996

a ve které byla výslovně s odkazem na § 5 odst. 2 zákona

o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č. 94/1996 Sb. poučena, že

jinak bude řízení zastaveno. Tak se stalo usnesením dne 9. 8.

1996, č. j. 98 K 88/95-23. Proti němu podala stěžovatelka

odvolání, aniž požádala o připuštění dovolání. V něm namítla, že

v době podání návrhu povinnost složit zálohu na náklady konkursu

neměla a že krajský obchodní soud tak postupoval v rozporu s čl.

V odst. 1 zákona č. 94/1996 Sb. a tím dopustil retroaktivní

působení nové právní normy, přestože v našem právním řádu platí

zákaz retroaktivity. Vrchní soud usnesení krajského obchodního

soudu potvrdil. Podle jeho názoru není určeno, v jaké lhůtě má

soud navrhovatele k zaplacení zálohy vyzvat. Z toho plyne, že

navrhovatele lze vyzvat až do okamžiku, do kterého zákon přiznává

této osobě jiné procesní postavení (vyjádřené zejména oprávněním

disponovat s návrhem) než ostatním účastníkům konkursního řízení.

Navrhovatel takové postavení ztrácí okamžikem prohlášení konkursu,

popř. skončením řízení bez jeho prohlášení. V čl. V jde

o standardní úpravu. Nepřípustnost retroaktivity se týká hmotně

právní úpravy. V daném případě také konkursní řízení probíhalo

a účinky spojené s podáním návrhu dotčeny nebyly. Soud proto

postupoval správně.

Obě soudní rozhodnutí napadla stěžovatelka ústavní stížností,

ve které soudům vytýká, že porušily její základní práva podle čl.

1, čl. 10, čl. 95 odst. 2 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, podle čl.

1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3,

čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"), podle čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) a čl. 26 Mezinárodního paktu

o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.).

Ústavní soud si dále vyžádal stanovisko účastníků řízení. Za

Krajský obchodní soud v Praze se vyjádřil JUDr. A. B., který

namítl, že účinek úkonu stěžovatelky zůstal zachován, vznikla jí

však nová povinnost zaplatit zálohu, je-li k tomu soudem vyzvána.

Nebylo možno aplikovat § 12a odst. 3 cit. zákona, neboť zamítnout

návrh lze tehdy, je-li zřejmé, že majetek dlužníka nepostačuje

k úhradě nákladů konkursu. Obecně to není časté, neboť soud k tomu

nemívá dostatek podkladů. V konkrétním případě podala stěžovatelka

naposled daňové přiznání za rok 1993, kde uváděla aktiva ve výši

2,517.000 Kč. Ani přerušení řízení podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR

nebylo na místě. Úvahu o rovnosti účastníků řízení třeba vztáhnout

vždy na konkrétní úsek řízení. V dané fázi řízení, o kterou

konkrétně šlo, mají všichni navrhovatelé rovné postavení a není

proto správné dovozovat nerovnost na ty, jejichž účastenství ještě

nevzniklo. Návrh proto není důvodný. Za Vrchní soud v Praze se

vyjádřil předseda senátu JUDr. J. K., podle kterého není správným

stěžovatelčino pojetí absolutní rovnosti účastníků. Povinnost

zaplatit zálohu je podle něj právě projevem rovnosti všech

navrhovatelů bez rozdílu jejich postavení. Podle § 4a cit. zákona

byl měl dlužník podat návrh včas, dříve než nebude mít k dispozici

žádné prostředky. Tato povinnost má působit preventivně, aby

nezatěžoval věřitele dalšími nedobytnými závazky a aby zálohou

byla zajištěna efektivnost konkursu bezprostředně po jeho

prohlášení. Nelze přehlédnout, že potřebu konkursu vyvolal

dlužník, který je v úpadku. Proto na něm lze spravedlivě

požadovat, aby šly náklady konkursu k jeho tíži. Oba účastníci

vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal podmínky k projednání

ústavní stížnosti. Stěžovatelka byla řádně zastoupena ve smyslu

§ 30 odst. 1 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů. Dále došel k závěru, že stížnost byla

podána včas oprávněným navrhovatelem. Dále bylo třeba zvážit

přípustnost ústavní stížnosti, neboť vznikla pochybnost, zda

stěžovatelka vyčerpala všechny dostupné zákonné prostředky

k ochraně svého práva, když s ohledem na svou výhradně právní

argumentaci opomenula požádat odvolací soud o připuštění dovolání

podle § 239 odst. 1 a 2, když považovala věc po právní stránce za

zásadního významu. Ústavní soud došel v závěru, že povinnost

požádat o připuštění dovolání není zakotvena jako nutný předpoklad

pro připuštění ústavní stížnosti. Opravný prostředek podle § 75

odst. 1 je takový, který směřuje proti již učiněnému nebo

vyhlášenému rozhodnutí orgánu veřejné moci. Po stěžovatelce proto

nebylo možné spravedlivě žádat, aby předem očekávala, že nebude

vyhověno jejímu řádnému, zákonem o Ústavním soudu požadovanému,

opravnému prostředku, a že by již předem proto musela žádat

o prostředek mimořádný v podobě dovolání. Vytvořit si předpoklady

pro dovolání bylo jejím právem, nikoli však povinností ve vztahu

k podání ústavní stížnosti. Proto mohla být následně posouzena

opodstatněnost ústavní stížnosti.

Na základě ústavní stížnosti, vyjádření účastníků řízení

a předloženého spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru,

že ústavní stížnost je opodstatněná. Ústavní soud je funkcionálně

"soudní orgán ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústavy ČR), a nikoli

další soudní instancí. Proto se mohl zaměřit jen na to, zda

rozhodovací činností obou soudů současně nedošlo k zásahu do

ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst.

1 písm. d) Ústavy ČR.

Podle názoru stěžovatelky:

1) soudy rozhodovaly podle § 5 zákona o konkursu a vyrovnání,

který je v rozporu s výše uvedenými předpisy a mezinárodními

úmluvami. Měly využít čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR a věc předložit

Ústavnímu soudu. Stěžovatelka nezaplatila zálohu, neboť podala

návrh podle § 4 odst. 1 cit. zákona jako dlužník v situaci, kdy

společnost je v úpadku a předlužena. Proto pochopitelně

nedisponovala žádnými prostředky k úhradě zálohy. Soud měl v této

situaci podle § 12 odst. 3 cit. zákona návrh na prohlášení

konkursu zamítnout, nebo postupovat podle čl. 95 odst. 2 Ústavy

ČR. Protože se tak nestalo, dostal stěžovatelku do situace, kdy

existuje de iure, ne de facto a její dluhy rostou. Stěžovatelce

tak bylo upřeno právo na rovnost postavení s ostatními účastníky

řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Podle § 7 cit. zákona

účastníky konkursu jsou věřitelé, kteří uplatňují nároky,

a dlužník. Protože však jsou v tomto případě dlužník a navrhovatel

identická osoba, ukládá zákon jednostrannou a protiústavní

povinnost, kterou podmiňuje další pokračování řízení. Protože

jiným účastníkům takovou povinnost neukládá, že jde o porušení

zejména čl. 37 odst. 3 Listiny a dalších výše uvedených

ustanovení;

2) odvolací soud uvedl, že nepřípustnost retroaktivity se týká

pouze hmotně právní úpravy a že v případě procesní úpravy je

retroaktivita přípustná, což je výklad, který dosud nebyl

v judikatuře proveden. Podle stěžovatelky je však retroaktivita

nepřípustná obecně;

3) aplikací § 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve

znění zákona č. 94/1996 Sb., došlo k zásahu do jejích výše

uvedených základních práv a proto je třeba jej zrušit.

ad 1)

Názor stěžovatelky, že bylo v řízení porušeno její právo na

rovnost účastníků soudního řízení, jak je zakotvuje čl. 1, čl. 3

odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1

Ústavy ČR, je neopodstatněný. Ani obecně, ani v oblasti

vlastnického práva, a především ani v soudním řízení nemůže jít

o nějakou absolutní rovnost, nýbrž o rovnost konkrétních účastníků

v konkrétním procesně právním vztahu. V daném případě tato námitka

vůbec nepřichází do úvahy, neboť je abstraktní. V rozhodované věci

návrh na prohlášení konkursu podala stěžovatelka jako dlužník

a v této fázi řízení až do zastavení řízení o návrhu na prohlášení

konkursu žádný jiný účastník v řízení nevystupoval. V opačném

případě by byl povinen složit zálohu na výzvu soudu rovněž.

Námitka porušení čl. 38 odst. 2 není stěžovatelkou nijak

odůvodněna.

Stejně tak je zjevně neopodstatněný názor stěžovatelky, že

došlo k porušení čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR. Je věcí soudu, aby

posoudil právní východisko svého rozhodnutí. Pokud dojde k závěru,

že jde o neústavní zákon, je jeho "úřední" povinností obrátit se

na Ústavní soud. Této povinnosti však neodpovídá žádné subjektivní

veřejné právo stěžovatelky a proto se ho nemůže dovolávat. Jde

o projev distribuce kompetencí a funkcí a dělby mocí v právním

státě.

ad 2)

Ústavní soud nevidí důvod posuzovat problematiku

retroaktivity jednotlivých typů právních předpisů. Poukazuje

přitom na východiska právní úpravy, o kterou v daném případě jde.

Původně zněl § 5 zákona o konkursu a vyrovnání takto:

"Podmínkou prohlášení konkursu je, aby dlužník měl majetek

postačující alespoň k úhradě nákladů řízení."

Po změně provedené zákonem č. 94/1996 Sb., je znění § 5 zákona

o konkursu a vyrovnání následující:

"(1) Navrhovatel je povinen na výzvu soudu zaplatit

v určené lhůtě zálohu na náklady konkursu ve výši 10 000 Kč;

účastní-li se řízení více navrhovatelů, jsou povinni zálohu

zaplatit společně a nerozdílně.

(2) Nebude-li záloha na náklady konkursu v určené lhůtě

zaplacena, soud řízení zastaví. O tomto následku musí být

navrhovatel poučen.".

(3)

Konečně čl. V zákona č. 94/1996 Sb., který platí od 1. 6.

1996 stanoví, že:

"(1) Tento zákon platí i pro řízení zahájená před jeho

účinností; právní účinky úkonů, které nastaly dříve, zůstávají

zachovány.

(2) Přihlášky pohledávek po přezkumném jednání, jež proběhlo

před účinností tohoto zákona, lze podat do dvou měsíců od

účinnosti tohoto zákona, nemají-li být z uspokojení v konkursu

vyloučeny.".

Rozhodující pro danou věc je proto pouze posouzení, zda

postup obecných soudů zasáhl do ústavně zaručených práv

stěžovatelky. Oba soudy se postavily na stanovisko, že požadavky

§ 5 zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č. 94/1996 Sb.

je možné uplatnit od 1. 6. 1996 i na navrhovatele prohlášení

konkursu, kteří svůj návrh podali před účinností této novely.

Ustanovení čl. V odst. 1 se však nijak neodlišuje od jiných

přechodných ustanovení procesně právních předpisů. Stanoví prostou

skutečnost, že nová procesní pravidla lze sice použít i v řízení,

které bylo zahájeno již před tím, než tato pravidla nabyla

účinnosti, ale pouze ode dne, kdy tuto účinnost nabyla,

a pochopitelně na postupy, které teprve budou od účinnosti

novelizace probíhat. Účinky návrhu na prohlášení konkursu proto

musí zůstat zachovány a jeho projednání nelze vázat na nově

stanovené podmínky a požadavky. Jestliže zde byl řádný návrh podle

§ 5 ve znění platném do 31. 5. 1996, není podle čl. V zákona č.

94/1996 Sb. možné, aby účinky takového návrhu nezůstaly zachovány

i od 1. 6. 1996 a aby nebyl soud se jím povinen zabývat.

Konkrétně to znamená, že požadovat složení zálohy na náklady

konkursu v souvislosti s návrhem na konkurs není možné, pod

pohrůžkou zastavení řízení požadovat po dlužníku, který návrh na

prohlášení konkursu podal, do dne nabytí účinnosti nového znění

§ 5 zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č. 94/1996 Sb.

Povinnost složit na výzvu zálohu vznikla až od 1. 6. 1996, a to

jen pro návrhy učiněné od tohoto data. Povinnost zaplatit zálohu

na náklady konkursu přitom nevzniká podáním návrhu na prohlášení

konkursu, ale až rozhodnutím soudu, tedy výzvou k zaplacení

zálohy. Nelze proto argumentovat tak, že jde o nutnou součást

každého podaného návrhu na prohlášení konkursu. Navíc ani

v případě návrhu dlužníka po 1. 6. 1996 není nezaplacení zálohy

nutně důvodem pro zastavení řízení. Nelze se též ztotožnit

s názorem stěžovatelky, že podáním návrhu vznikla automaticky za

daných podmínek povinnost soudu návrh na prohlášení konkursu

zamítnout. Je věcí soudu, aby si ověřil, zda tvrzení v návrhu na

prohlášení konkursu odpovídá skutečnosti.

Vše dosud uvedené je však otázkou výkladu obyčejného zákona,

byť z hlediska o.s.ř. otázkou po právní stránce zásadního významu.

Její řešení ani není v kompetenci Ústavního soudu, pokud se

současně nezasahuje do ústavně zaručeného práva. Jde o kompetenci

Nejvyššího soudu podle § 239 o.s.ř. Nejvyšší soud se již touto

otázkou zabýval ve "Stanovisku Cpnj 19/98", které bylo publikováno

ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, č. 7. V rozhodované

věci však došel Ústavní soud k závěru, že výše uvedenými

rozhodnutími obecných soudů o zastavení řízení bylo současně

zasaženo do práva domáhat se stanoveným postupem svého práva před

nezávislým a nestranným soudem (obdobně viz nález I. ÚS 190/98

- Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 13, nález č.

37). Stěžovateli se tak v tomto konkrétním případě podařilo

prokázat porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle

čl. 36 odst. 1 Listiny pro případ, že chybným postupem soudu došlo

k zastavení řízení. Pokud jde o ostatní námitky porušení ústavně

zaručených práv, zaujal k nim Ústavní soud v případě jejich

neopodstatněnosti stanovisko v rámci odůvodnění, popř. z nich

žádné subjektivní veřejné právo neplyne (čl. 10 Listiny, čl. 95

odst. 2 Ústavy ČR).

Na základě těchto skutečností Ústavní soud návrhu na zrušení

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 1996,

č. j. 4 Ko 306/96-33, a usnesení Krajského obchodního soudu

v Praze ze dne 9. 8. 1996, č. j. 98 K 88/95-23, podle § 82 odst.

3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a obě

soudní rozhodnutí zrušil, neboť trpí stejnými vadami.

ad 3)

Pokud jde o návrh na zrušení § 5 zákona č. 328/1991 Sb.,

o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č. 94/1996 Sb., byl

shledán zjevně neopodstatněným a proto nebylo možné přerušit

řízení o ústavní stížnosti podle § 78 odst. 1 zákona o Ústavním

soudu. Jak bylo sub 1) vyloženo, nemohlo v řízení dojít k porušení

rovnosti účastníků řízení. Kromě toho stěžovatelka toto ustanovení

vykládá bez souvislosti s ostatními ustanoveními cit. zákona.

Ústavní soud v této souvislosti zastává názor, že nárok na přezkum

ústavnosti právního předpisu podle § 74 zákona o Ústavním soudu

nevzniká tam, kde orgán veřejné moci takového předpisu použil,

ačkoli jej použít neměl, a právě v tomto použití spočívá

neústavnost jeho rozhodnutí. Tu lze napravit ústavně konformním

výkladem Ústavního soudu, kterým je podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR

orgán veřejné moci vázán. Ustanovení § 5, které je napadené pro

svou neústavnost, je tak samo o sobě v dané souvislosti ústavně

konformní. K zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatelky proto

navíc nedošlo samotným použitím § 5 novelizovaného znění cit.

zákona, nýbrž až v souvislosti s chybným použitím čl. V odst. 1

zákona č. 94/1996 Sb., který je ovšem rovněž sám o sobě ústavně

konformní. Proto byl v tomto bodě návrh podle § 43 odst. 2 písm.

a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, ve znění

pozdějších předpisů, odmítnut.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 19. dubna 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru