Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2095/15 #1Usnesení ÚS ze dne 22.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - OS Beroun
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkodůvodnění
Platební rozkaz
advokát/odměna
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2095.15.1
Datum podání13.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 14b

99/1963 Sb., § 157


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2095/15 ze dne 22. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele TP Holding, a.s., se sídlem Ondříčkova 609/27, Praha 3, zastoupeného Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2015, č. j. 26 Co 212/2015-14, a proti výroku III. elektronického platebního rozkazu Okresního soudu v Berouně ze dne 31. 7. 2014, č. j. EPR 182358/2014-5, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí krajského soudu a výroku III. citovaného elektronického platebního rozkazu. Tímto výrokem okresní soud uložil žalovanému, aby do 15 dnů ode dne doručení elektronického platebního rozkazu zaplatil žalobci (stěžovateli) náhradu nákladů řízení ve výši 3.109 Kč, ačkoliv stěžovatel v návrhu požadoval částku vyšší. K jeho odvolání krajský soud uvedl, že ve věci jde v podstatě o uplatnění nároku ze smlouvy o úvěru, přičemž již sama povaha předmětného nároku vede k tomu, že v žalobách tohoto druhu jsou vždy vylíčeny stále stejné a typově shodné okolnosti: začíná se tvrzením o uzavření smlouvy, dále se uvede, jaké plnění žalobce poskytl, zda a v jaké výši žalovaný úvěr uhradil a jaký dluh mu vznikl. Žaloba obsahuje právní podklady, z nichž je nárok dovozován (včetně případné smluvní pokuty), dále odkaz na příslušné smluvní podmínky a informaci, kdy a jak byl žalovaný k zaplacení dluhu vyzván. Navrhované důkazy jsou navíc také vždy obdobné - smlouvou, bankovním výpisem, upomínkou apod. Petit žaloby zní ve všech těchto věcech na zaplacení peněžité částky, jinak tomu ostatně ani být nemůže. O skutkových či právních zvláštnostech proto nelze dle krajského soudu příliš mluvit, a proto okresní soud správně aplikoval ustanovení § 14b odst. 1 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v tehdy platném znění.

2. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši, která by adekvátně reflektovala skutečné výdaje vynaložené na právní pomoc spojenou s uplatněním jeho nároku. Zde stěžovatel uvádí, že z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu v podstatě plyne, že veškeré návrhy na zahájení řízení týkající se typově podobných sporů o zaplacení částky do 50.000 Kč se bez dalšího považují za formulářové žaloby, což pokládá za postup nesprávný a nepřípustný. Zároveň připomíná, že administrativní pracovní síla bez právního vzdělání by nebyla schopna posoudit, zda došlo ke kvalifikovanému prodlení dlužníka, zda je pohledávka splatná, zda lze uplatnit i práva získaná ze zajištění či utvrzení dluhu, zda nedošlo k promlčení, zda lze kromě jistiny pohledávky požadovat příslušenství, jaké a v jaké výši, a posouzení dalších civilněprávních institutů, což je v souvislosti s uplatněním pohledávky bezpochyby nutné. Napadenými rozhodnutími prý dále došlo k porušení principu legitimního očekávání, který v tomto případě představuje očekávanou náhradu nákladů řízení spojenou s uplatněním pohledávky stěžovatele, neboť se domníval, že mu budou odpovídajícím způsobem nahrazeny i finanční prostředky účelně vynaložené na obranu jeho práva u soudu. Závěrem stěžovatel zpochybňuje samotné ustanovení § 14b advokátního tarifu, když tvrdí, že poškozuje věřitele a nepřípustně znevýhodňuje dlužníky a narušuje též rovnost stran v řízení, neboť prokazatelně nelze považovat za rovnost stran, když žalobce nemá právo náhradu nákladů řízení v plné výši a žalovaný, v případě zamítnutí žaloby, by právo na náhradu nákladů řízení v plné výši měl. Proto stěžovatel pochybuje o tom, zda jsou takto paušálně aplikovatelné podmínky pro snížení náhrady nákladů řízení obsažené v § 14b advokátního tarifu vůbec ústavně konformní.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v pravomocném rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a obsahem vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Z pohledu posouzení námitek stěžovatele je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení v tzv. bagatelní částce, přičemž Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, IV. ÚS 3247/07; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z: http://nalus.usoud.cz), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co do oněch extrémních situací se jedná zejména o situace, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 137/08 (N 64/52 SbNU 629), I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583), usnesení sp. zn. III. ÚS 103/10 nebo nález sp. zn. III. ÚS 3659/10 (N 32/64 SbNU 339) a contrario]. Ostatně i k samotné problematice nákladů řízení se Ústavní soud ve své judikatuře staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít v konkrétním případě citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení (což však jistě není nyní projednávaný případ). Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako ve věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].

6. Pokud Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatele důvody, pro které by bylo nezbytné zrušení napadeného nákladového rozhodnutí v bagatelní výši, dospěl k závěru, že v daném případě nebyla zjištěna žádná fakta hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu.

7. Odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu ve věci přiznání náhrady nákladů řízení totiž vychází z řádně zjištěného stavu věci, kdy soud důkladně zvažoval, zda je namístě aplikace ustanovení § 14b advokátního tarifu, přičemž své úvahy také řádně rozvedl (srov. ustanovení § 157 občanského soudního řádu). S hodnocením krajského soudu se přitom Ústavní soud ztotožňuje, neboť v těchto případech by naopak nebylo spravedlivé požadovat po účastnících řízení (žalovaných) zaplacení náhrady nákladů řízení v takové výši, která fakticky neodpovídá aktivitě, kterou vynaložil žalobce a jeho právní zástupce, a to především s ohledem na předmět sporu a jeho častou opakovanost.

8. Ústavní soud se rovněž neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že v řízení nebyl naplněn princip legitimního očekávání a rovnosti stran. Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04; N 39/36 SbNU 427). Za porušení právní jistoty a rovnosti stran však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna.

9. K polemice stěžovatele ohledně ústavní konformity ustanovení § 14b advokátního tarifu pak závěrem Ústavní soud podotýká, že obdobně jako v některých jiných věcech, ve kterých šlo o bagatelní částku a kde bylo rovněž aplikováno ustanovení § 14b advokátního tarifu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 251/15 ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 672/15 ze dne 17. 4. 2015 či sp. zn. III. ÚS 1417/15 ze dne 11. 6. 2015), ani tuto ústavní stížnost neshledává způsobilou v tom směru, že by na jejím základě bylo možné založit případný přezkum ústavní konformity předmětného ustanovení advokátního tarifu, a to za situace, kdy návrh na zrušení tohoto ustanovení stěžovatel výslovně ani nepodává.

10. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. října 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru