Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2093/11 #1Usnesení ÚS ze dne 30.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba ... více
Věcný rejstříkDokazování
vazba/důvody
vazba/propuštění z vazby
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2093.11.1
Datum podání18.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.1, čl. 8 odst.5, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.a, § 73, § 73a, § 134 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2093/11 ze dne 30. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. G., zastoupeného Mgr. Tomášem Uherkem, advokátem se sídlem Praha 9, Jandova 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2011 sp. zn. 44 To 253/2011 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 3. 2011 sp. zn. 63 Nt 8/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 7. 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení v částech týkajících se jeho osoby. Tvrdí, že jimi byla porušena základní práva garantovaná čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel namítá, že u něj není dán žádný důvod útěkové vazby. Pokud byl zadržen policií na letišti Ruzyně, jednalo se o standardní dovolenou ve Spojených arabských emirátech (dále jen "SAE") se svou rodinou i známými, kterou dlouhodobě plánoval a měl na ni udělená turistická víza. O tom v dostatečném předstihu informoval příslušný soud. Stížnostní soud se však s uvedenou námitkou nevypořádal a napadené usnesení tak stěžovatel považuje za nepřezkoumatelné. Dále poukazuje na to, že rodinný dům ve vlastnictví jeho družky je neustále zvelebován, je kompletně zařízený a připravený na návrat ze zahraniční dovolené, což vyplývá z předložené fotodokumentace. Ani s těmito důkazy, z nichž je zcela zřejmé, že neměl v úmyslu dům prodávat, se soud nijak nevypořádal. Stěžovateli není jasné, z čeho stížnostní soud vycházel, když v odůvodnění uvedl, že zmíněná nemovitost měla být nabízena k prodeji. Stěžovatel poukazuje též na to, že před svým zadržením se naplno věnoval rozjezdu podnikání na území ČR. Nepopírá, že má společnost i v SAE, tato však může mít své zákazníky pouze mimo území SAE, nadto licence k jejímu podnikání již před několika měsíci uplynula. Stěžovatel uvádí, že neměl ani před čím prchat, neboť řízení u Krajského soudu v Liberci se řádně účastnil, nebyl pro ně ani vzat do vazby, byť to bylo navrhováno. Je připraven se řádně hájit i v dalším řízení, pro něž je ve vazbě. Stěžovatel nerozumí ani přípisu Policie ČR Ostrava ze dne 27. 4. 2011, který byl založen do vazebního spisu; je pro něj absurdní představa, že by z vazby plánoval útěk.

Z obsahu napadených usnesení bylo zjištěno, že stěžovatel je na základě usnesení Policie ČR ze dne 28. 3. 2011 stíhán pro zločin legalizace výnosů z trestné činnosti dle § 216 odst. 1, 4 písm. c) trestního zákoníku ve formě spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit v podstatě tím, že spolu s dalším obviněným P. O., dosud nezjištěným způsobem získali vozidla pocházející z trestné činnosti, tato vozidla po vzájemné domluvě v úmyslu zastřít jejich původ, nechali na základě padělaných dokladů a pozměněných identifikačních znaků zaregistrovat, případně si požádali o schválení jejich technické způsobilosti, a to vždy jménem společností, jejichž vlastníkem a jednatelem v předmětné době byl pouze spoluobviněný O., resp. obviněný K., a následně předmětná vozidla, vydávaná za legálně zakoupená, prodali za účelem dosažení prospěchu dalším zájemcům, čímž získali částku podstatně převyšující 5.000.000,- Kč. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 byl stěžovatel podle § 68 odst. 1 tr. ř. vzat do vazby z důvodů § 67 písm. a) tr. ř. a podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. nebyla přijata nabídka písemného slibu stěžovatele ani nabídka peněžité záruky 500.000,- Kč podle § 73a odst. 2 písm. b) tr.ř. Z předloženého spisového materiálu a z výslechu stěžovatele soud dovodil, že stěžovatel nemá žádný majetek nebo jiné vazby na ČR, jeho podnikatelské aktivity se odehrávají zejména v zahraničí, a to přesně v místě, kam hodlal vycestovat s celou rodinou. Soud zohlednil také skutečnost, že stěžovatel má v běhu i další trestní řízení, kde je ohrožen trestní sazbou v rozpětí 5 až 10 let odnětí svobody. Vzhledem k charakteru a rozsahu trestné činnosti považoval soud nabídku písemného slibu a peněžité záruky za zcela nedostačující pro nahrazení důvodu vazby.

O stížnosti stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze dalším napadeným usnesením, jímž podle § 149 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř. usnesení soudu I. stupně zrušil a znovu rozhodl stejně jako Obvodní soud pro Prahu 1. K vydání zrušujícího rozhodnutí přistoupil toliko s ohledem na formální pochybení soudu I. stupně (ve výroku bylo nesprávně uváděno jméno stěžovatele, datum vydání uvedené v záhlaví nekorespondovalo s datem opatřeným na usnesení při podpisu předsedy senátu). Jinak se zcela ztotožnil se závěrem soudu I. stupně o důvodnosti vazebního stíhání stěžovatele pro obavu, že stěžovatel by se mohl skrývat před trestním stíháním mimo území ČR.

Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy, a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech.

Dle konstantní judikatury je výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v konkrétní věci musí svědomitě posoudit, zda vazba je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Pro aplikaci ustanovení § 67 trestního řádu, resp. jeho výklad, proto nejsou a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria; ta je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 al. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz nález sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 88, str. 145).

Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve světle výše popsaného ústavního rámce, přičemž vytýkané porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod neshledal. Z usnesení soudu I. stupně je patrné, že byly velmi pečlivě zhodnoceny všechny relevantní skutečnosti vedoucí k obavě, že by se stěžovatel mohl zachovat při svém propuštění na svobodu způsobem, který předpokládá trestní řád v ustanovení § 67 písm. a). I stížnostní soud podložil své stanovisko konkrétními zjištěními vyvozenými z obsahu spisového materiálu a z vlastního dokazování. Pokud důvodnou obavu, že by se stěžovatel mohl před trestním stíháním skrývat mimo území ČR dovodil ze skutečnosti, že byl zadržen i se svojí družkou a synem na letišti před odletem do SAE, a to poté, co policejní orgány zjistily, že nabízel k prodeji nemovitost, v níž se předtím s rodinou zdržoval, včetně jejího vybavení, a toto zjištění ještě ověřil z výpovědi svědka T. O., z ústavního hlediska nelze jeho postupu cokoli vytknout. Bez významu také nejsou ani další zjištění, že stěžovatel je svým podnikáním napojen na zahraničí, zejména na SAE, a že je proti němu vedeno další trestní řízení, v němž je stíhán pro zločin podvodu se způsobenou škodou ve výši 22,711.422,871 Kč. Nahlášení dovolené příslušným orgánům činným v trestním řízení samo o sobě nesnižuje pádnost ostatních důkazů. Stížnostní soud odůvodnil své závěry dostatečně transparentně, byť se samostatně nevyjadřoval ke každé konkrétní námitce obhajoby. Pro posouzení ústavní konformity jeho rozhodnutí je podstatný logicky a srozumitelně odůvodněný závěr o vyšší míře pravděpodobnosti, že se stěžovatel vycestováním do ciziny bude snažit trestnímu stíhání vyhýbat.

Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že dotčené orgány činné v trestním řízení interpretovaly a aplikovaly příslušná ustanovení trestního řádu ústavně konformním způsobem, přičemž obě napadená usnesení obsahují konkrétní skutečnosti, ze kterých vyplývá obava z následků předvídaných v § 67 písm. a) trestního řádu, jako zákonného důvodu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody (čl. 8 odst. 2, 5 Listiny základních práv a svobod).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. srpna 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru