Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 209/95Usnesení ÚS ze dne 27.01.1997

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1997:2.US.209.95
Datum podání10.08.1995

přidejte vlastní popisek

II.ÚS 209/95 ze dne 27. 1. 1997

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I

i

II. ÚS 209/95

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti M.V., zastoupeného advokátem JUDr. J.S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20.6.1995, sp. zn. 7 To 53/95, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24.2.1995, sp. zn. 2 T 11/94, a návrhem na zrušení ust. § 31 odst. 1 zák.č.141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavnístížnostseodmítá.

Odůvodnění:

Soudce zpravodaj podle ust. § 43 odst. 1 písm. c) zák.č. 182/1993 Sb. návrh odmítl, neboť se jedná o podání zjevně neopodstatněné.

Ve včas podané ústavní stížnosti, která směřovala proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20.6.1995, sp. zn. 7 To 53/95, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24.2.1995, sp. zn. 2 T 11/94, se domáhá stěžovatel zrušení napadených rozhodnutí a navrhuje rovněž zrušení ust. § 31 odst. 1 zák.č.141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění

1

II.ÚS 209/95

pozdějších předpisů (trestní řád).

Navrhovatel uvedl, že rozsudkem Krajského soudu v Praze byl uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst.l písm. f) tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 roků nepodmíněně, se zařazením do výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20.6.1995, sp. zn. 7 To 53/95, odmítnuto.

Skutkovou podstatou trestných činů kladených za vinu stěžovateli je skutečnost, že navrhovatel dne 5.4.1993 v době kolem 22 hod. před domem v K., pod smýšlenou záminkou a s cílem zmocnit se osobního auta, peněz a cenných věcí poškozeného Ing. B., vylákal ho k jízdě jeho osobním vozem. Během jízdy poškozeného fyzicky napadl, vzal mu peněženku, pak jej spoutal, donutil jej vlézt do zavazadlového prostoru vozidla a odvezl jej k místu zvanému Č., kde jej nechal spadnout do nezajištěné opuštěné šachty. Zde v důsledku traumatického šoku po pádu z 30 m výšky poškozený zemřel. Stěžovatel se poté zmocnil jeho osobního automobilu a za použití klíčů odcizených poškozenému vnikl do jeho bytu, kde odcizil různé předměty z osobního majetku poškozeného.

Stěžovatel je přesvědčen, že řízením, které předcházelo vydání napadených rozsudků došlo k porušení čl. 6 odst.3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a rovněž k porušení čl. 14 odst.3 písm. e)Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, č1. 14 odst.1 a 2 tohoto paktu a dále čl. 6 odst. 1,2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a nepřímo č1.40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).

2

II.ÚS 209/95

Porušení shora uvedených práv a svobod spatřuje stěžovatel v těchto skutečnostech:

Soud I. stupně odmítl provést důkaz výslechem řady svědků, které navrhl stěžovatel. Rovněž odmítl provést důkaz znaleckým zkoumáním, event. odborným vyjádřením. Navržení svědkové měli prokázat, že stěžovatel (dříve obžalovaný) byl v době spáchání vraždy mimo území republiky.

Krajský soud v trestní věci stěžovatele rozhodoval celkem dvakrát. Nejprve rozsudkem ze dne 24. 6. 1994, který byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze zrušen, a následně pak rozsudkem ze dne 24.2.1995. Navrhovatel se v podání současně odvolává na předložená odvolání a odkazuje na jejich text s tím, že v těchto podáních jsou uvedeny důvody k výslechům jmenovaných svědků. Znemožněním navrhovaných důkazů byl podle stěžovatele porušen čl. 6 odst.3 písm.d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních práv a svobod a č1.14 odst.3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Právo na spravedlivé projednání věci zaručené čl. 6 odst.l Úmluvy bylo porušeno postupem soudu, kterým bylo znemožněno klást svědkům otázky, mající význam pro vyjasnění věci. Stěžovatel se domnívá, že při závěrečném hodnocení důkazů postupoval soud obdobně, tj. v rozporu s č1.6 odst.l Úmluvy.

V souvislosti s postupem soudu pak při hodnocení pouze "přitěžujících" důkazů ve vztahu ke stěžovateli, tak i ve vztahu ke znemožnění výslechů svědků obhajobou, došlo rovněž k porušení č1.14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, č1.6 odst.2 Úmluvy a nepřímo i č1.40 odst.2 Listiny.

Nerespektování ust. § 215 odst.2 tr.ř., které ukládá soudu umožnit mj. obhájci provést výslech svědka, jehož výslech žadatel navrhl, znamená porušení práva obhajoby na zajištění ochrany práv obžalovaného. Soudy neučinily adekvátní kroky ke zjištění

3

4

II.ÚS 209/95

totožnosti navrhované svědkyně Š. a ověření pobytu stěžovatele mimo území ČR v kritickém období.

I když, jak uvádí navrhovatel, se uvedená porušení základních práv a svobod vztahují již k prvoinstančnímu řízení, tím, že odvolací soud svým rozhodnutím postup soudu I. stupně potvrdil, lze vztáhnout veškerá namítaná porušení základních práv a svobod k řízení a rozhodnutí odvolacího soudu.

Stěžovatel vznesl na základě ust. § 31 tr.ř. vůči členům senátu námitkou podjatosti. Vrchní soud stížnost usnesením odmítl.

Posuzování podjatosti senátu ve smyslu § 31 odst.l tr.ř. zakládá důvodné pochybnosti o účelnosti a spravedlnosti tohoto ustanovení, když o otázce nestrannosti rozhodují tytéž osoby, napadené vznesenou námitkou.

V souvislosti s podanou ústavní stížností navrhuje stěžovatel rovněž zrušení ust. § 31 odst.1 zák.č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Závěrem pak navrhuje, aby ústavní soud ČR nálezem rozhodl tak, že se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24.2.1995, sp. zn. 2 T 11/94, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20.6.1995, sp.zn. 7 To 53/95. Zrušuje se rovněž část ustanovení čl. I bodu 23 zák.291/19993 Sb., která stanoví nové znění ust. § 31 odst.1 zák.č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, neboť toto ustanovení odporuje čl. 6 odst.1 Úmluvy, č1.14 odst.1 Mezinárodního paktu o občanských a lidských právech, jakož i čl. 36 odst.l Listiny.

Z důvodu nemajetnosti navrhuje, aby ve smyslu ust. § 83 zák.č. 182/1993 Sb. bylo rozhodnuto tak, že náklady na zastoupení stěžovatele zcela zaplatí stát.

4

II. ÚS 209/95

Stěžovatel ve svém podání tvrdí, že soud I. instance dostatečně nezjišťoval totožnost osoby, označené jako D.Š. Z rozsudku Krajského soudu v Praze však vyplývá, že tato povinnost nebyla prvoinstančnímu soudu uložena rozhodnutím vrchního soudu, neboť tento soud uvedl, že výslech svědkyně Š., jejíž existence podle údajů stěžovatele nebyla potvrzena, není třeba provádět, když stěžovateli nebylo známo ani její bydliště ani další osobní údaje.

Z rozsudku Krajského soudu v Praze pak vyplývá, že tento soud se snažil opatřit informace o osobě D.Š., jednak v centrální evidenci obyvatel a rovněž u policie. Veškerá šetření však byla negativní.

Podle rozsudku krajského soudu však požadavek stěžovatele na prošetření jeho údajného pobytu v N. v době spáchání trestného činu byl zamítnut z toho důvodu, že zejména setkání svědka Z. a stěžovatele bylo oběma popisováno rozdílně a tvrzení stěžovatele o jeho návštěvě očního lékaře za jeho pobytu v N. nemohlo na výsledku dokazování nic změnit, neboť podle této výpovědi bylo možno ověřit pouze skutečnost, zda lékař odpovídající popisu stěžovatele v uvedené době na místě skutečně ordinoval, ale nikoliv již fakt, zda byl u něj dotyčný ošetřen právě dne 5.4.1993.

S ohledem na dobu, kdy o této skutečnosti stěžovatel informoval soud a na neurčité údaje uvedené ve výpovědi stěžovatele, se soudce zpravodaj domnívá, že podobná tvrzení byla pouze účelová a měla zamlžit již několikrát měněné výpovědi stěžovatele o době a místě pobytu v kritickém období.

Vrchní soud v Praze rozhodl ve věci sám, na základě ust. § 259 odst. 3 tr.ř. protože rozsudek soudu I. instance byl v zákonné lhůtě podle § 248 odst. 1 tr.ř. napaden odvoláním krajského státního zástupce a stěžovatele.

5

II. ÚS 209/95

Stěžovatel napadl rozsudek I. instance v podstatě ze stejných důvodů, které uvedl i ve své ústavní stížnosti. Vrchní soud ve svém rozsudku konstatoval, že z procesního hlediska nebylo předcházející řízení zatíženo žádnými vadami takové závažnosti, které by znemožnily náležitě zjistit skutkový stav, v průběhu hlavního líčení byla dodržována zákonná práva stěžovatele a byly rovněž provedeny veškeré dostupné a pro rozhodnutí soudu i významné důkazy. Z těch pak byly vyvozeny správné a kvalifikované právní závěry.

Za jediné procesní pochybení považuje odvolací soud neprovedení osobního výslechu svědkyně Z.Š. a neprovedení důkazu znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie. Toto pochybení nepovažuje natolik významné, aby bylo důvodem ke zrušení napadeného rozsudku.

Ústavní soud nevidí důvod nevěřit provedeným skutkovým zjištěním krajského soudu, když pro své závěry má dostatek opory v provedeném dokazování, a to jak výpověďmi řady svědků, tak i ostatními důkazy.

Stížnost uvádí, že napadeným rozhodnutím byly porušeny základní zásady trestního řízení podle § 2 odst. 5 a 6 tr.ř., tj. že orgány činné v trestním řízení nedostatečně zjistily skutkový stav věcí a v řízení nepostupovaly nestranně, když se zaměřily pouze na zjišťování těch důvodů, které svědčily o vině stěžovatele a neprošetřily i ty, které vypovídaly o jeho nevině.

Takovému tvrzení však nesvědčí jak provedené dokazování, tak ani postup orgánů činných v trestním řízení.

Stěžovatel nemůže odvolací soud považovat za zaujatý jen z toho důvodu, že obhajobě se nepodařilo vyvrátit důkazy obžaloby. Takové tvrzení je zcela nepodložené, neboť ani z protokolů ani z jiných listinných důkazů založených ve spise 2 T 11/94 nelze pro obdobné námitky žádný důkaz nalézt.

6

II.ÚS 209/95

Z výše uvedeného důvodu neshledal Ústavní soud za oprávněné tvrzení stěžovatele o porušení čl. 36 Listiny.

Podle § 215 odst.2 tr.ř. může státní zástupce, obžalovaný a jeho zástupce žádat, aby i jim bylo umožněno provést výslech svědka. Předseda senátu jim vyhoví zejména tehdy, jestliže svědek byl předvolán na jejich návrh.

Žádost vznesená citovanými účastníky řízení se zaznamená do protokolu o hlavním líčení, včetně skutečnosti, zda jim bylo vyhověno či nikoliv.

Z předloženého spisového materiálu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 2 T 11/94, bylo zjištěno, že výslech svědkyně D.Š., o jejíž totožnosti uvedl stěžovatel pouze tolik, že od roku 1990 trvale pobývá v N. a přechodně se zdržuje v P., jejíž jméno nezná, nebylo možno provést z toho důvodu, když krajský soud po bezvýsledném pátrání po cestovním pase jmenované a v centrální evidenci občanů návrh na výslech jmenované svědkyně usnesením zamítl. V tomto postupu nelze spatřovat porušení citované ustanovení § 215 odst. 2, ve spojení s § 214 o.s.ř., neboť lze zajisté spravedlivě požadovat, aby obžalovaný a jeho právní zástupce mohli vyslechnout svědka, kterého lze řádně předvolat k hlavnímu líčení, tedy takového, o jehož existenci nejsou důvodné pochybnosti.

Nelze opominout, že námitky obsažené v ústavní stížnosti byly již obsaženy v odvoláních proti rozsudkům obecných soudů a byly tedy v těchto řízeních zohledněny. Opětovné používání argumentace obsažené již v podáních před obecnými soudy staví, Ústavní soud do pozice další "odvolací instance" v systému všeobecného soudnictví ČR, které však tomuto soudu podle čl. 83 Ústavy ČR nepřísluší.

Je zajisté zcela v kompetenci obecných soudů zabývat se

hodnocením důkazů provedených v trestním řízení, a to jak II.ÚS 209/95

jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a vyvozovat z nich příslušné právní i skutkové závěry.

Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů provedených obecnými soudy jen za situace, pokud zjistí porušení Ústavou zaručených základních práv a svobod v předchozích řízeních u obecných soudů.

Porušení ústavněprocesních principů však soudce zpravodaj neshledal.

Ze všech shora uvedených důvodů,soudce zpravodaj podanou ústavní stížnost odmítl podle ust. § 43 odst. 1 písm. c) zák.č. 182/1993 Sb. jako zjevně neopodstatněnou, neboť nedošlo k porušení citovaných ustanovení Listiny a úmluvy o ochraně lidských práv.

Návrh na zrušení čl. l bodu 23 zák.č. 292/1993 Sb., který stanoví nové znění § 31 odst. 1 zák.č. 141/1961 Sb., o trestním řízenísoudním, rovněž odmítl, neboť použitím tohoto ustanovení nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, uvedených v ústavní stížnosti.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné.

V Brně dne 27.1.1997JUDr. Antonín Procházka

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru