Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 209/03Usnesení ÚS ze dne 02.10.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkřízení/zastavení
poplatek/soudní
Doručování
EcliECLI:CZ:US:2003:2.US.209.03
Datum podání08.04.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

549/1991 Sb., § 9 odst.1

99/1963 Sb., § 49 odst.1, § 46


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 209/03 ze dne 2. 10. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného Mgr. J. Z., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 30. 1. 2003, čj.12 Co 685/2002-146, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako účastníka řízení a Okresního soudu v Olomouci, jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 15.11.2002, č.j. 14C 18/2002-137, jímž bylo jako opožděné odmítnuto odvolání stěžovatele proti usnesení téhož soudu ze dne 18.10.2002 č.j. 14C 18/2002-134 o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku.

Stěžovatel považuje závěry soudů o opožděnosti odvolání za nesprávné. V ústavní stížnosti upřesňuje, že usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 2002, č.j. 14 C 18/2002-126 mu byla zaslána výzva, kterou byl vyzván k zaplacení soudního poplatku z odvolání ve výši 600,- Kč. Tato výzva mu však doručena nebyla a z údajů na listovní zásilce je zřejmé, že dotčenou zásilku se mu Č. p., s.p. ani nepokoušela doručovat, a to s ohledem na odlehlost bydliště stěžovatele a problematický přístup k němu. Za této situace nelze učinit závěr, že usnesení okresního soudu (výzva k zaplacení soudního poplatku) mu bylo doručeno fikcí dle ust. § 46 odst. 2 o. s. ř. Pokud stěžovatel dostatečně prokázal, že doručení nebylo vůbec realizováno, je předpoklad náhradního doručení nesprávný a doručení je neúčinné.

Stěžovatel dále dovozuje, že povinnost doručovat nejen právnímu zástupci, ale i účastníku samému, pokud má tento v řízení něco osobně vykonat, se vztahuje i na doručení usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, neboť i v případě rozhodnutí podle § 9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatních, má účastník možnost zhojit nedostatek nezaplacení soudního poplatku tím, že soudní poplatek do konce lhůty k odvolání zaplatí. Soud proto nepostupoval správně, pokud usnesení o zastavení řízení ze dne 18. 10. 2002, č.j. 14 C 18/2002-134 doručil pouze jeho právnímu zástupci, lhůtu pro podání odvolání proti uvedenému usnesení odvíjel právě ode dne tohoto doručení a odvolání pak vyhodnotil jako opožděné.

Okresní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti směšuje dvě rozhodnutí a dvojí argumenty. Argumenty směřující k věcnému přezkoumání rozhodnutí o zastavení řízení nejsou relevantní za situace, kdy stěžovatel nevyužil řádného opravného prostředku k přezkoumání tohoto rozhodnutí. Tvrzení, že usnesení o zastavení řízení mělo být doručeno i stěžovateli, považuje soud za ústavně nonkonformní. Vzhledem k tomu, že odvolání proti rozhodnutí o zastavení řízení bylo prokazatelně podáno opožděně, okresnímu soudu nezbylo než je odmítnout a krajský soud je pak jako věcně správné potvrdil. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl obdobnou argumentaci ohledně doručování písemností soudem.

Z obsahu připojeného spisu Okresního soudu v Olomouci sp.zn. 14 C 18/2002 Ústavní soud ověřil, že tento soud dne 13. 8. 2002 rozhodl ve věci samé tak, že zavázal stěžovatele k zaplacení částky 3000,- Kč s přísl. Odvolání podané dne 5. 9. 2002 nemělo náležitosti a proto soud usnesením ze dne 6. 9. 2002, č.j. 14 C 18/2002 -124 vyzval stěžovatele k odstranění vad odvolání a usnesením z téhož dne č.j. 14C 18/2002 -126 jej vyzval k zaplacení soudního poplatku ve výši 600,- Kč. Výzva k odstranění vad odvolání byla doručena dne 16. 9. 2002 právnímu zástupci stěžovatele a současně mu spolu s touto zásilkou byla doručena na vědomí i výzva k zaplacení soudního poplatku. Výzvu k zaplacení soudního poplatku (usnesení č.j. 14 C 18/2002 -126) stěžovatel nepřevzal, zásilka byla dle údajů pošty odeslána na poštu G., vrácena zpět a bylo vyznačeno doručení uložením dnem 15. 9. 2002. Usnesení o zastavení řízení ze dne 18.10. 2002, č.j. 14 C 18/2002-134 bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele dne 30. 10. 2002. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dne 15. 11. 2002 odvolání a současně zaplatil soudní poplatek. Odvolání bylo usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2002, č.j. 14 C 18/2002-137 odmítnuto, neboť patnáctidenní lhůta pro podání odvolání proti rozhodnutí, doručenému dne 30. 10. 2002, počala běžet dnem 31.10. 2002 a uplynula již dnem 14. 11. 2002, a téhož dne také skončila lhůta, ve které bylo možno soudní poplatek doplatit s následky předvídanými ust. § 9 odst. 7 zák. č. 549/1991 Sb. Krajský soud usnesení soudu prvého stupně jako věcně správné potvrdil.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je pouze polemika se závěry obecných soudů, kdy se stěžovatel domáhá zrušení usnesení krajského soudu, kterému shodně jako soudu prvého stupně vytýká nesprávné posouzení opožděnosti odvolání, přičemž jeho argumentace je založena na stanovisku, že mu jednak nebyla řádně doručena výzva k zaplacení soudního poplatku, jednak, že mu ani nebylo doručeno usnesení o zastavení řízení, ačkoliv tomu tak dle jeho názoru být mělo.

Z obsahu výše uvedeného soudního spisu nabyl Ústavní soud určité pochybnosti o způsobu doručování výzvy k zaplacení soudního poplatku stěžovateli. Námitky týkající se nedostatků v doručování výzvy nicméně bylo nutné uplatnit v odvolání proti rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení, což stěžovatel ve lhůtě neučinil. Stěžovateli totiž nelze přisvědčit v tom, že povinností soudu bylo doručit usnesení o zastavení řízení nejen jeho právnímu zástupci, ale i přímo jemu. Dle ust. § 49 odst. 1 o. s. ř. platí, že má-li účastník zástupce s procesní plnou mocí, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Má-li však účastník řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu. Jak je zřejmé z plné moci založené na č.l. 51 spisu, stěžovatel byl v řízení zastoupen advokátem, a usnesení o zastavení řízení bylo tedy oprávněně doručeno pouze jeho právnímu zástupci. Uvedeným usnesením nebylo stěžovateli ukládáno něco vykonat, ale v souladu s ust. § 9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb. jím bylo řízení zastaveno, neboť stěžovatel ve stanovené lhůtě nezaplatil soudní poplatek. Skutečnost, že v ust. § 9 odst. 7 cit zák. umožňuje zrušit rozhodnutí o zastavení řízení, pokud je poplatek ve lhůtě pro odvolání dodatečně zaplacen, nelze chápat tak, že je účastník řízení, poté, co řízení již bylo pro nesplnění poplatkové povinnosti zastaveno, opětovně vyzýván k zaplacení soudního poplatku (je mu znovu ukládána povinnost), ale je třeba je vykládat jako právo účastníka na dodatečné zhojení nedostatku spočívajícího v nezaplacení soudního poplatku za splnění zákonem předvídaných podmínek.

Za této situace nelze usnesení Okresního soudu v Olomouci, který odvolání stěžovatele odmítl jako opožděné, přičemž 15denní lhůtu pro jeho podání soud odvíjel ode dne doručení napadeného usnesení právnímu zástupci stěžovatele, považovat za rozhodnutí, které by bylo v rozporu se zákonem či dokonce protiústavní. Totéž nutno konstatovat o ústavní stížností napadeném rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, který rozhodnutí soudu prvého stupně jako věcně správné potvrdil. Skutečnost, že stěžovatel v řízení před obecnými soudy nevyužil vlastním opomenutím v plné míře procesních prostředků k ochraně svých práv, nelze účelově napravovat extenzivním výkladem ust. § 49 odst. 1 o.s.ř.

Ústavní soud proto neshledal, že by v projednávané věci došlo k namítanému porušení základních práv a svobod stěžovatele, neboť stěžovatel měl možnost domáhat se ochrany svých práv u obecných soudů, a tyto se projednávanou věcí zákonu odpovídajícím způsobem zabývaly.

Vzhledem k tomu, že Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc, rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, a vzhledem k tomu, že sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. října 2003

JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru