Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2088/18 #1Usnesení ÚS ze dne 13.07.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkExekuce
řízení/zastavení
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.2088.18.1
Datum podání18.06.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 268 odst.1 písm.h


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2088/18 ze dne 13. 7. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. J., zastoupeného Mgr. Marcelem Mošťkem, advokátem se sídlem Renneská třída 393/12, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2018, č. j. 20 Cdo 443/2018-331, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2017, č. j. 20 Co 162/2016-204, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, vyplývá, že Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením změnil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2015, č. j. 110 EXE 2328/2011-149, a to tak, že návrh stěžovatele jako povinného 1), aby exekuce nařízená usnesením Městského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2011, č. j. 110 EXE 2328/211-24, byla podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavena, se zamítá. Podle krajského soudu totiž - zjednodušeně řečeno - měl v daném případě exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti jako exekuční titul všechny náležitosti, z nichž vyplýval právní důvod plnění stěžovatele a dalších povinných (šlo o půjčku ve výši 5.250.000 Kč). Daný exekutorský zápis je tedy podle krajského soudu i materiálně vykonatelný.

3. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto, neboť podle Nejvyššího soudu nebylo ze stěžovatelova dovolání patrné, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva se v něm jedná.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

6. Základní námitka stěžovatele, kterou odůvodňoval jak návrh na zastavení exekuce, tak nyní i porušení svých základních práv, je, že vymáhanou částku oprávněný povinným ve skutečnosti nikdy nepůjčil, protože tak vysokou částku ani neměl. Přitom ovšem sám stěžovatel v jedné z trestních věcí, vážících se právě na vztahy mezi ním a oprávněným v hlavním líčení před Městským soudem v Brně vypověděl (když nalézací soud v řízení, z něhož vzešla nyní ústavní stížností napadená rozhodnutí, provedl důkaz příslušným trestním spisem), že v roce 2002 a 2003 získal kontrakt ve výši 220 mil. USD na výstavbu továrny na výrobu čpavku v Turkmenistánu. Oprávněný byl jedním ze subdodavatelů a sám stěžovatel uvedl, že v rámci této spolupráce uzavřeli i několik smluv o půjčce. Tvrdí-li tedy v daném kontextu mimo jiné oprávněný, že mu stěžovatel půjčky nesplácel, a proto se následně dohodli na sepsání předmětného exekutorského zápisu, jehož účelem sice nebylo opětovné předání tam uvedené částky, ale bylo jím prodloužení splatnosti stávajících půjček, pak takové tvrzení nevyznívá nikterak nevěrohodně, zvláště když sám stěžovatel naproti tomu tvrdí, že byl k podpisu exekutorského zápisu v podstatě donucen. Nadto oprávněný předložil soudu dlužní úpisy (rovněž) stěžovatele v hodnotě 3.380.000 Kč. Za dané situace proto Ústavní soud akceptuje závěr Krajského soudu v Brně (na rozdíl od prvostupňového soudu) v tom směru, že v právě projednávané věci není podstatné, že nebylo prokázáno, že by v období podpisu exekutorského zápisu měl oprávněný na bankovním účtu částku 5.250.000 Kč, anebo že by takovou částku bezhotovostně na jiný účet poslal.

7. Rozhodnutí krajského soudu nadto nemohlo být pro stěžovatele ani do té míry překvapivé, aby to znamenalo ústavněprávní diskrepanci, neboť krajský soud se z velké části ztotožnil s odvolacími námitkami oprávněného, přičemž stěžovatel měl možnost na odvolací námitky reagovat a také toho využil; nadto nelze opomenout procesní prostor, který stěžovateli poskytla právě posuzovaná ústavní stížnost. I Ústavní soud má tedy za to, že se krajský soud dostatečně zabýval tím, zda exekuční titul splňuje podmínky formální i materiální vykonatelnosti a přiměřeně ověřil, zda rozhodné skutečnosti uvedené v exekutorském zápise nejsou vymyšlené.

8. Není rovněž pravda, že by Nejvyšší soud do odůvodnění svého usnesení toliko vypsal jeho judikaturu stěžovatelem v dovolání citovanou. Naopak, na základě svého usnesení ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 20 Cdo 280/2016, vysvětlil, proč je exekutorský zápis v této věci formálně i materiálně vykonatelný. Odkazoval-li stěžovatel v rámci svého dovolání na rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se zejména určitosti uznání závazku nebo okolnosti, že dohoda mezi oprávněným a povinným při sepisu exekutorského zápisu a prohlášení povinné osoby o svolení k vykonatelnosti zápisu musí být učiněna vážně svobodně, pak krajský soud se otázkou vážnosti a svobody vůle ve věci přehledně zabýval, když stěžovateli se ani podle Ústavního soudu nepodařilo prokázat, že by exekutorský zápis nepředstavoval - vzhledem k dlouhodobosti vztahu mezi oprávněným a stěžovatelem a vzhledem k opakovaným půjčkám stěžovatele od oprávněného - stěžovatelovu skutečnou a svobodnou vůli.

9. Lze tak uzavřít, že se Nejvyšší soud dovoláním stěžovatele ve skutečnosti věcně a akceptovatelným způsobem zabýval. Proto nemůže vést ke kasaci jeho rozhodnutí pouhá okolnost, že stěžovateli vytknul, nikoliv zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu, údajné formální nedostatky jeho dovolání.

10. Nezbývá tedy než shrnout, že ústavní stížností napadená rozhodnutí, jimiž nebylo vyhověno návrhu stěžovatele, jsou z ústavního hlediska akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. července 2018

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru