Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2086/11 #1Usnesení ÚS ze dne 27.07.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /specif... více
Věcný rejstříkObhájce
Dovolání
lhůta
Obhajoba
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2086.11.1
Datum podání15.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 40 odst.3

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.3 písm.b

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 265e, § 265b


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2086/11 ze dne 27. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti A. F., zastoupeného Mgr. Markem Ambrožem, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 41, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 5. 2011 ve věci sp. zn. 6 Tdo 555/2011, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví uvedenému usnesení Nejvyššího soudu, kterým mělo být porušeno právo na obhajobu garantované ustanovením čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, ustanovením čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ustanovením čl. 14 odst. 3 písm. b) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Napadeným usnesením bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro opožděnost stěžovatelovo dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2010 ve věci sp. zn. 4 To 61/2010, na jehož základě byl stěžovateli uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let.

Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v tom, že jeho ustanovený obhájce měl pouze 18 dnů, tedy méně než třetinu zákonné lhůty, k přípravě předmětného dovolání. Takovou lhůtu přitom stěžovatel považuje za zcela nepřiměřeně krátkou vzhledem ke složitosti jeho trestní věci (v trestním řízení figurovalo více obviněných, důkazní materiál obsahoval řadu odposlechů, stěžovatel byl shledán vinným spácháním více trestních činů a byl mu uložen ve vysoké výměře souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody).

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud jakožto orgán ochrany ústavnosti není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže svou činností tyto orgány ani nahrazovat. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s ústavními garancemi, nemůže na sebe Ústavní soud přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Tato zásada je prolomena pouze tehdy, pokud by orgány činné v trestním řízení na úkor stěžovatele výrazně vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Takovýto postup Ústavní soud v projednávané věci neshledal.

Podstatou projednávané ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že v důsledku fakticky zcela nepřiměřeně krátké lhůty k podání dovolání bylo porušeno jeho základní právo na (efektivní) obhajobu v jeho trestní věci.

Stěžovatel nicméně ve své ústavní stížnosti vůbec nezmiňuje skutečnost, že jeho dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako opožděné.

Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení uvádí, že poslední den lhůty k podání dovolání připadl na den 7. 3. 2011. Tuto skutečnost stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nerozporuje. Podal-li stěžovatel prostřednictvím svého ustanoveného obhájce dovolání až dne 15. 4. 2011, což stěžovatel taktéž nezpochybňuje, bylo dané dovolání zjevně podáno opožděně.

Již z tohoto důvodu je možno považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, neboť stěžovatel žádnou ze svých námitek nesměřuje právě proti právnímu základu napadeného rozhodnutí.

Stěžovatel tedy (alespoň nepřímo) připouští opožděnost svého dovolání, přesto i tak spatřuje v rozhodnutí dovolacího soudu porušení práva na obhajobu, neboť jeho ustanovenému obhájci nebyla poskytnuta (složitosti případu) přiměřená lhůta k sepsání dovolání. Zjevně tak přehlíží, že otázku (ne)přiměřenosti lhůty - byť jen hypoteticky - by bylo možno zvažovat pouze v případě, pokud by dovolání nebylo odmítnuto pro opožděnost. Nenabízí se totiž žádná logicky konzistentní varianta "příčinné souvislosti" mezi ustanoveným advokátem subjektivně vnímatelnou zkrácenou lhůtou k podání dovolání a skutečností, že dovolání bylo podáno (výrazně) opožděně.

Stěžovatel ostatně nic takového ani netvrdí.

Pouze na okraj je přitom třeba poznamenat, že lhůta 18 dnů se nejeví - v obecné rovině - jako lhůta bez dalšího nepřiměřeně krátká k podání dovolání. V dané lhůtě totiž bylo na stěžovatelově obhájci de facto pouze to, aby určil, z jakých dovolacích důvodů (z palety nabízené ustanovením § 265b trestního řádu) je mimořádný opravný prostředek podáván.

Lze tedy konstatovat, že právní názor učiněný Nejvyšším soudem v napadeném usnesení nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.

Ústavní soud proto shledal stěžovatelovu ústavní stížnost podáním zjevně neopodstatněným, a proto ji dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, bez jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. července 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru