Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2085/08 #1Nález ÚS ze dne 16.09.2009Odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Praha 1
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat m... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Exekuce
Náklady řízení
konkurz a vyrovnání
odpovědnost/orgánů veřejné moci
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 203/54 SbNU 519
EcliECLI:CZ:US:2009:2.US.2085.08.1
Datum vyhlášení14.10.2009
Datum podání18.08.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.3, čl. 11 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 415, § 417

82/1998 Sb., § 31 odst.1, § 7, § 8, § 26


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Obecné soudy nepostupují v souladu s pravidly spravedlivého procesu, když nezohlední námitky stěžovatelky, které v řízení před obecnými soudy uplatňuje. Pokud je stěžovatelka navíc v důsledku takového postupu nucena nést náklady exekuce, které jí vznikly na základě nezákonných rozhodnutí, zasáhnou navíc obecné soudy do práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě).

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky Městské části Praha 1 zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 22. 9. 2009 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2008 č. j. 25 Cdo 1243/2006-95, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2005 č. j. 35 Co 392/2005-75 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. února 2005 č. j. 22 C 185/2004-44 pro rozpor s čl. 11 Listiny ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod.

Narativní část

Stěžovatelka se u obecných soudů domáhala náhrady škody včetně nákladů řízení vůči státu, která jí byla způsobena nezákonnými rozhodnutími v původním řízení a na jejichž základě byla následně nařízena exekuce. Obecné soudy žalobě stěžovatelky vyhověly pouze zčásti, neboť dospěly k názoru, že v exekučním řízení byla chováním stěžovatelky přerušena příčinná souvislost mezi nezákonnými rozhodnutími a vzniklou škodou. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné. V původním řízení obecné soudy uložily stěžovatelce zaplatit částku přesahující 7 miliónů, aniž by se řádně vypořádaly s námitkou promlčení. Stěžovatelka odmítala splnit povinnost dobrovolně a podala dovolání s návrhem na odklad vykonatelnosti, kterému Nejvyšší soud vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil. V mezidobí však byla nařízena již zmiňovaná exekuce na majetek stěžovatelky.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud odmítl argumentaci obecných soudů, že příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody (náklady exekučního řízení) neexistuje. Uvedl, že kromě nezákonných a dovolacím soudem zrušených rozhodnutí v původním řízení nelze spatřovat na straně obecných soudů a v postupu exekutora nějaká pochybení, na straně druhé však nemůže být stěžovatelka postihována za nerespektování nezákonných rozhodnutí, zejména pokud se přihlédne k celkovým okolnostem případu. Obvodní soud měl při rozhodování o nařízení exekuce zohlednit skutečnost, že ve věci bylo stěžovatelkou podáno dovolání s návrhem na odklad vykonatelnosti, přičemž nebylo nepravděpodobné, že tomuto dovolání bude vyhověno, neboť na nosnou otázku promlčení nároku měl soud prvního stupně i odvolací soud rozdílný názor. Dále měl vzít soud do úvahy situaci, kdy žalobce se nacházel v úpadku a pohledávka stěžovatelky byla jedinou přiznanou pohledávkou v konkursním řízení.

Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy nepostupovaly v souladu s pravidly spravedlivého procesu, protože nezohlednily námitky stěžovatelky, které v řízení před obecnými soudy uplatňovala, a zároveň zasáhly do jejího práva na ochranu vlastnictví, neboť stěžovatelka by byla nucena nést náklady, které vznikly z nezákonných rozhodnutí. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí soudů zrušil.

Dále Ústavní soud uvedl, že náhradu nákladů řízení, jež vznikly stěžovatelce v původním soudním řízení, nelze požadovat po státu podle § 31 zákona č. 82/1998 Sb., neboť o nich bylo rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně tak, že právo na náhradu nákladů nebylo s poukazem na § 150 o. s. ř. přiznáno žádnému z účastníků. Stěžovatelka proti tomuto výroku nepodala odvolání, takže tento výrok samostatně nabyl právní moci a nebyl tedy posléze zrušen jako nezákonný. V této souvislosti tedy Ústavní soud neměl výhrady proti závěrům obecných soudů, včetně soudu nejvyššího.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Nykodým. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 2085/08 ze dne 16. 9. 2009

N 203/54 SbNU 519

Odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 16. září 2009 sp. zn. II. ÚS 2085/08 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky městské části Praha 1, se sídlem Vodičkova 18, 115 68 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2008 č. j. 25 Cdo 1243/2006-95 o odmítnutí dovolání, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2005 č. j. 35 Co 392/2005-75 potvrzujícímu rozsudek soudu prvního stupně a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. února 2005 č. j. 22 C 185/2004-44, jímž byla z větší části zamítnuta stěžovatelčina žaloba, kterou se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala náhrady škody vůči státu (Ministerstvu spravedlnosti) za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení.

Výrok

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2008 č. j. 25 Cdo 1243/2006-95, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2005 č. j. 35 Co 392/2005-75 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. února 2005 č. j. 22 C 185/2004-44 se ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

2. Stěžovatelka podala u Obvodního soudu pro Prahu 2 (řízení vedené pod sp. zn. 22 C 185/2004) žalobu na náhradu škody vůči státu (Ministerstvu spravedlnosti) způsobené nezákonným rozhodnutím. Tomuto řízení o náhradu škody předcházelo řízení o žalobě na zaplacení, v němž bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. ledna 2002 č. j. 12 C 180/96-94, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. srpna 2002 č. j. 13 Co 392/2002-117, stěžovatelce (v tomto původním řízení vystupovala jako žalovaná) uložena povinnost zaplatit společnosti IMO INVEST, spol. s r. o., (na společnost IMO INVEST, spol. s r. o., byl dne 15. května 1997 prohlášen konkurs, který byl zrušen dne 13. května 2003 z důvodu nedostatku majetku), částku 7 083 333 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení a náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání s návrhem na odklad vykonatelnosti, v němž namítala, že se soudy nižších instancí nezabývaly námitkou promlčení. Nejvyšší soud nejprve vydal dne 29. ledna 2003 usnesení č. j. 33 Odo 1025/2002-140, jímž odložil vykonatelnost dovoláním napadených rozsudků odvolacího soudu i soudu prvního stupně, a následně rozsudkem ze dne 25. února 2003 č. j. 33 Odo 1025/2002-144 dal stěžovatelce plně za pravdu a oba předchozí rozsudky zrušil mimo jiné s odůvodněním, že nárok žalobce za stěžovatelkou je promlčen. V navazujícím řízení (po zrušení předchozích rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu) Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 2. června 2003 č. j. 12 C 33/2003 (12 C 180/96)-184 žalobu na zaplacení zamítl, stěžovatelce však náhradu nákladů řízení nepřiznal.

3. V období po nabytí právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. srpna 2002 č. j. 13 Co 392/2002-117 a předcházejícím zrušení rozsudků soudů prvního i druhého stupně rozsudkem Nejvyššího soudu však bylo zahájeno a probíhalo exekuční řízení k vymožení původně přiznané částky. Z částek, jež byly exekučně vymoženy, nebyla stěžovatelce vrácena částka 2 006 633 Kč zaplacená na nákladech exekuce, a částka 429 100 Kč, kterou společnost IMO INVEST, spol. s r. o. (v té době již úpadce), použila na odměnu za své právní zastoupení v původním řízení. V předcházejícím soudním řízení dále stěžovatelce vznikly náklady právního zastoupení ve výši 298 275 Kč, které jí rovněž nebyly uhrazeny. Náhrady výše uvedených částek se stěžovatelka ve stávajícím řízení domáhá.

4. Ve stávajícím ústavní stížností napadeném řízení Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 23. února 2005 č. j. 22 C 185/2004-44 uložil žalovanému (Ministerstvu spravedlnosti České republiky) povinnost zaplatit žalobkyni (stěžovatelce) částku 429 100 Kč s 2% úrokem z prodlení od 21. dubna 2004 do zaplacení z titulu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Ve zbytku (co do částky 2 304 908 Kč a části příslušenství z částky 429 100 Kč) žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že došlo k nezákonnému rozhodnutí ve smyslu § 7 a 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"). Žalobkyně tak má vůči státu právo na náhradu škody, která jí v důsledku tohoto rozhodnutí vznikla. Příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou soud shledal pouze v případě částky 429 100 Kč, kterou podle později zrušeného rozhodnutí plnila žalobkyně úpadci společnosti IMO INVEST, spol. s r. o., a která jí nebyla vrácena, neboť uvedená společnost v mezidobí zanikla. Pokud šlo o náklady exekuce, dospěl k závěru, že příčinná souvislost byla přerušena chováním žalobkyně, která neplnila včas to, co jí bylo uloženo vykonatelným rozhodnutím, a navíc proti nařízené exekuci nikterak právně nebrojila. Důvodným neshledal ani nárok na náhradu nákladů právního zastoupení v původním řízení (v té části řízení, která předcházela zrušeným rozhodnutím a kde nebyla náhrada nákladů pokryta rozhodnutím Ministerstva spravedlnosti), neboť příčinná souvislost je vyloučena tím, že tyto náklady nebyly vynaloženy v důsledku nezákonného rozhodnutí, nýbrž mu předcházely, a bylo již o nich soudem rozhodnuto tak, že žalobkyni nebyla jejich náhrada přiznána.

5. K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. listopadu 2005 č. j. 35 Co 392/2005-75 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a shodně s ním dovodil, že není splněna podmínka příčinné souvislosti. Konstatoval, že žalobkyně si přivodila vznik škody spočívající v zaplacení nákladů exekuce neplněním soudem uložené povinnosti řádně a včas. Náklady řízení vynaložené žalobkyní (298 275 Kč) před soudy prvního i druhého stupně v původním řízení, v němž byla vydána nezákonná rozhodnutí, nemohou představovat majetkovou újmu, jejíž náhradu by bylo možno žalobkyni přiznat vůči státu, jak má na mysli § 31 zákona o odpovědnosti státu, neboť o náhradě nákladů tohoto řízení bylo pravomocně v příslušném řízení rozhodnuto podle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

6. Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2008 č. j. 25 Cdo 1243/2006-95 odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal v napadeném rozhodnutí žádnou otázku zásadního právního významu. Konstatoval, že jednání žalobkyně nelze podřadit pod § 415 či 417 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a v dobrovolném splnění povinnosti uložené sice později zrušeným, ale v rozhodné době existujícím pravomocným (i vykonatelným) rozhodnutím soudu není možné spatřovat protiprávní jednání spočívající v protiprávně poskytnutém plnění, neboť splnění povinnosti uložené pravomocným a vykonatelným soudním rozhodnutím vyplývá jak z koncepce občanského soudního řádu (např. části šesté), tak především z § 159 a násl. o. s. ř., jenž jasně a srozumitelně stanoví, že ten, komu byla pravomocným rozhodnutím soudu uložena povinnost, je povinen ji dle takového rozhodnutí splnit s tím, že nestane-li se tak, lze uloženou povinnost vykonatelným rozhodnutím vynutit i proti vůli povinného účastníka. Připuštění opačného výkladu by ve svém konečném důsledku vedlo až ke ztrátě významu právní moci a vykonatelnosti soudních rozhodnutí a k povědomí účastníků řízení o automatickém odkladu vykonatelnosti až do rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, mezi něž patří i dovolání, či dokonce o ústavní stížnosti. Rozhodnutí odvolacího soudu nečiní právně významným ani výklad § 31 zákona o odpovědnosti státu. Zákon o odpovědnosti státu nedefinuje pojem škody, která se uhrazuje. Vychází se z obecného pojetí způsobu a rozsahu škody podle občanského zákoníku (§ 26 zákona o odpovědnosti státu) a náhradu nákladů řízení v rámci náhrady škody upravuje § 31 zákona o odpovědnosti státu, který výdaje poškozeného v řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, nepovažuje za pouhý procesní nárok, který vzniká až na základě konstitutivního rozhodnutí soudu, nýbrž za škodu, tedy za nárok hmotněprávní, a náhradu nákladů řízení zahrnuje do náhrady škody. Logickým výkladem daného ustanovení lze dovodit, že nárok na náhradu nákladů řízení může být odškodněn pouze v případě, že náhrada nákladů nebyla v původním řízení poškozenému přiznána podle procesních předpisů a že náklady řízení, jejichž náhrady se poškozený podle zákona o odpovědnosti státu domáhá, skutečně vynaložil, tedy že v jeho majetkové sféře došlo zaplacením nákladů řízení k majetkové újmě (ke vzniku škody). Nemůže však být odškodněn v případě, kdy o náhradě nákladů řízení již bylo rozhodnuto pravomocným rozhodnutím soudu, jež nebylo pro nezákonnost zrušeno. Náhradu nákladů řízení, jež vznikly žalobkyni v původním soudním řízení, tak nelze požadovat po státu podle § 31 zákona o odpovědnosti státu, neboť o nich bylo rozhodováno (s ohledem na nezákonnost již zrušených rozhodnutí) rozsudkem soudu prvního stupně, jenž zrušen nebyl, nabyl právní moci a proti kterému ostatně žalobkyně ani opravný prostředek nepodala. Úvahy dovolatelky o důvodech, pro které nepodávala proti tomuto rozhodnutí opravné prostředky, nejsou pro posouzení důvodnosti nároku rozhodující.

II.

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, práva na spravedlivé soudní řízení zakotvené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

8. Stěžovatelka v prvé řadě vyslovila přesvědčení, že obecné soudy, včetně dovolacího, se nevypořádaly s jejími námitkami spočívajícími v tom, že na stěžovatelce nikdy nemohlo být spravedlivě požadováno, aby respektovala evidentně protiprávní rozhodnutí a aby na základě evidentně protiprávních rozhodnutí poskytovala jakákoli plnění. Stěžovatelka je nadále přesvědčena, že plnění na základě evidentně protiprávních rozhodnutí nelze považovat za plnění po právu a že jí nelze klást k tíži, že plnění na základě evidentně protiprávních rozhodnutí odepřela. Ze závěrů obecných soudů přitom vyplývá, že k tomu, aby stěžovatelce vznikl nárok na náhradu škody, musela by stěžovatelka sama dobrovolně plnit na základě evidentně protiprávních rozhodnutí (aby tak nepřerušila příčinnou souvislost mezi protiprávními rozhodnutími a škodou). S tímto závěrem stěžovatelka nesouhlasí. Dále namítá, že žádný ze soudů rovněž vůbec nepřihlédl ke skutečnosti, že nezákonnými rozhodnutími přiznaná částka byla poslední a jedinou pohledávkou v konkursním řízení vedeném ve věci úpadce IMO INVEST, spol. s r. o. Stěžovatelka si byla plně vědoma, že po vydání rozvrhového usnesení, k jehož vydání by došlo bezodkladně po případné dobrovolné úhradě předmětné částky na základě nezákonných rozhodnutí do konkursní podstaty úpadce, a schválení odměny správce konkursní podstaty, by byla tato částka rozdělena mezi správce konkursní podstaty a konkursní věřitele, přičemž s největší pravděpodobností by k tomuto rozdělení došlo ve velmi krátkém časovém období. Konkursní věřitelé, jejichž pohledávka za úpadcem by byla z uhrazené částky uspokojena, by neměli sebemenší důvod, i přes zrušení protiprávních exekučních titulů, z konkursní podstaty přijaté plnění vracet, neboť toto plnění by přijali oprávněně a v dobré víře k uspokojení své existující splatné pohledávky od svého dlužníka-úpadce. Na jejich straně by tedy nešlo o bezdůvodné obohacení ani o neoprávněně přijaté plnění. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o odkladu vykonatelnosti bylo ale bohužel vydáno až v okamžiku, kdy již byla příslušná částka vymožena, avšak (evidentně díky postupu stěžovatelky) v okamžiku, kdy ještě nebyla rozdělena mezi konkursní věřitele. Vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu až v okamžiku, kdy již byla příslušná částka u stěžovatelky vymožena, nelze klást k tíži stěžovatelky a poukazovat na skutečnost, že se stěžovatelka proti exekuci údajně nedostatečně bránila nebo proto, že stěžovatelka údajně podala dovolání s návrhem na odklad vykonatelnosti s větším časovým odstupem. Je totiž nutné vzít v potaz "složitější" rozhodovací mechanismus stěžovatelky - o podání dovolání musí rozhodnout kolektivní orgán - rada městské části, k jejímuž rozhodnutí zásadně připravuje podklady úřad městské části. V této souvislosti je nutno navíc poznamenat, že v době, kdy mohla stěžovatelka podat opravný prostředek proti nařízení exekuce, nebyl splněn ani jeden z možných odvolacích důvodů (existoval platný exekuční titul i pohledávka). Podáním formálního odvolání bez relevantních odvolacích důvodů, které nemělo naději na úspěch, by stěžovatelka pouze zatěžovala soudy a zbytečně zvyšovala již tak velice vysoké náklady exekučního řízení s tím, že v exekučním řízení nemohla dosáhnout zrušení nezákonných rozhodnutí. Stěžovatelka je přesvědčena, že pokud by nezákonnými exekučními tituly pravomocně přiznanou částku uhradila ve lhůtě dle nezákonných exekučních titulů, vznikla by jí škoda daleko vyšší, neboť během 6 měsíců by jistě došlo k rozdělení vymožené částky mezi správce konkursní podstaty a konkursní věřitele. Z uvedeného dovozuje, že zde existuje bezprostřední příčinná souvislost mezi uplatněnou škodou a nezákonnými rozhodnutími a že i za tuto škodu odpovídá Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti a jen díky oprávněnému jednání stěžovatelky Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti neodpovídá za škodu zhruba o 14 000 000 Kč vyšší.

9. Pokud jde o částku ve výši 298 275 Kč odpovídající neuhrazeným nákladům řízení, stěžovatelka uvádí, že podle § 31 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu zahrnuje náhrada škody náhradu nákladů řízení, které poškozenému vznikly v řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, přičemž podle odstavce 3 citovaného ustanovení zahrnuje náhrada škody náhradu nákladů zastoupení, které zahrnují hotové výdaje advokáta a odměnu za zastupování, přičemž výše této odměny se určí podle advokátního tarifu. Výše uvedený zákon nestanoví, že by nezákonné rozhodnutí muselo předcházet vynaložení nákladů řízení, a rovněž nestanoví, že by snad mělo být přihlíženo k tomu, jak bylo o nákladech řízení rozhodnuto v původním řízení, jak konstatoval městský soud a Nejvyšší soud v napadeném usnesení.

III.

10. Nejvyšší soud i Městský soud v Praze jako účastníci řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti konstatovaly, že s názorem stěžovatelky nesouhlasí, odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí a vyjádřily přesvědčení, že ústavní práva stěžovatelky nebyla porušena.

11. Obvodní soud pro Prahu 2 jako účastník řízení a Ministerstvo spravedlnosti jako vedlejší účastník řízení se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti stěžovatelky nevyjádřily.

IV.

12. Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje čl. 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy.

13. Ústavní soud dále uvádí, že jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanismu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod.

V.

14. Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti lze rozdělit do dvou okruhů. Jednak námitky týkající se nákladů exekučního řízení (a) a jednak námitky týkající se náhrady nákladů části původního řízení (řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 180/96 do vydání usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2001 č. j. 13 Co 54/2001-79) (b).

V. a)

15. Ad a) Obecné soudy zamítly žalobu stěžovatelky na náhradu škody s odůvodněním, že není dána příčinná souvislost mezi vzniklými náklady exekuce a odpovědností státu, neboť stěžovatelka si sama přivodila vznik škody spočívající v zaplacení nákladů exekuce tím, že řádně a včas nesplnila soudem uložené povinnosti. Pokud by plnila dobrovolně, byť na základě později zrušených rozhodnutí, nevznikly by jí náklady exekuce, jež by musela hradit. Východiskem pro posouzení dané situace je tedy úvaha, zda nutnost provedení exekuce lze při rozhodování o odpovědnosti státu klást za vinu stěžovatelce, tedy jinými slovy, zda je dána příčinná souvislost mezi vznikem škody (náklady exekučního řízení) a nezákonným rozhodnutím. Ústavní soud se přiklání k názoru, že příčinná souvislost nepochybně existuje. V dané věci je třeba si uvědomit jednak časové souvislosti původního řízení, jednak celkové okolnosti případu.

16. Časové souvislosti: rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. srpna 2002 č. j. 13 Co 392/2002-117 nabyl právní moci dne 20. září 2002. Dovolání spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti podala stěžovatelka dne 21. října 2002. Dne 18. listopadu 2002 byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 33 Nc 7237/2002 nařízena exekuce na základě pravomocných rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze. V rámci exekuce byly dne 6. a 20. prosince 2002 vydány exekuční příkazy na přikázání pohledávky z účtu stěžovatelky a exekuci prodejem nemovitostí. Nejvyšší soud obdržel dovolání stěžovatelky spolu s vyjádřením vedlejšího účastníka dne 30. prosince 2002. Dne 29. ledna 2003 vydal Nejvyšší soud usnesení, jímž odložil vykonatelnost dovoláním napadených rozsudků. Toto usnesení bylo účastníkům doručeno dne 3. února 2003. Zrušující rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 33 Odo 1025/2002-144 byl vydán dne 25. února 2003 a doručen účastníkům dne 24. března 2003.

17. Celkové okolnosti případu: Oprávněným v rámci exekuce byl JUDr. Bohumil Velc, správce konkursní podstaty úpadce IMO INVEST, spol. s r. o. Z vyjádření stěžovatelky přitom vyplývá, že pohledávka vůči ní byla jediným zpeněžitelným majetkem konkursní podstaty, kdy zřejmě skutečně hrozilo, že po jejím uhrazení a vydání rozvrhového usnesení bude rozdělena mezi konkursní věřitele. Tomu ostatně nasvědčuje i to, že neprodleně po zrušení dovoláním napadených rozhodnutí a vrácení části vymožených peněz byl konkurs na úpadce zrušen pro nedostatek majetku. Ne zcela bez významu je dále i skutečnost, že stěžovatelka je veřejnoprávní korporací, kde rozhodování o eventuální výplatě peněz je poněkud složitější, a tedy i časově náročnější.

18. Z výše uvedených časových souvislostí je zřejmé, že stěžovatelka podala dovolání s návrhem na odklad vykonatelnosti cca 1 měsíc po doručení rozsudku odvolacího soudu. Ve stejné době byl zřejmě podán i návrh na provedení exekuce. Každopádně v okamžiku nařízení exekuce měl soud prvního stupně k dispozici i dovolání stěžovatelky. Přestože postup a úkony soudu prvního stupně při podání dovolání byly z časového hlediska běžné, faktem zůstává, že provádění exekuce bylo započato ještě před tím, než dovolání s návrhem na odklad vykonatelnosti obdržel Nejvyšší soud. Ačkoliv posléze Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání i odkladu vykonatelnosti velice rychle, nezabránila tato rychlost dokončení exekuce. To však nelze klást stěžovatelce za vinu, neboť sama podnikala aktivní kroky, aby rozhodování urychlila.

19. V dané věci sice kromě nezákonných a dovolacím soudem zrušených rozhodnutí v původním řízení nelze spatřovat na straně obecných soudů a v postupu exekutora nějaká pochybení (poněkud nestandardní je pouze rychlost, s jakou byla provedena exekuce), na straně druhé nemůže být ani stěžovatelka postihována za nerespektování nezákonných rozhodnutí, zejména pokud přihlédneme i k celkovým okolnostem případu (viz výše). Obvodní soud pro Prahu 1 při rozhodování o nařízení exekuce měl jednak zohlednit skutečnost, že ve věci bylo stěžovatelkou podáno dovolání s návrhem na odklad vykonatelnosti, přičemž nebylo nepravděpodobné, že tomuto dovolání bude vyhověno, neboť na nosnou problematiku (otázka promlčení nároku) měl soud prvního stupně i odvolací soud rozdílný názor [přípustnost dovolání vyplývala z § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], jednak měl vzít do úvahy i situaci, kdy žalobce se nacházel v úpadku a pohledávka stěžovatelky byla jedinou přiznanou pohledávkou v konkursním řízení. Z těchto okolností, které se týkaly původního řízení, měly pak vycházet i obecné soudy v ústavní stížností napadeném řízení při rozhodování o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím.

20. Ústavnísoud tedy konstatuje, že obecné soudy nepostupovaly v souladu s pravidly spravedlivého procesu, protože nezohlednily námitky stěžovatelky, které v řízení před obecnými soudy uplatňovala. Zároveň také zasáhly do jejího práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě), neboť stěžovatelka by byla nucena nést náklady (tedy došlo by ke zmenšení jejího majetku), které vznikly z nezákonných rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je při možné různé interpretaci právních norem nutno přijmout takový výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva [např. nález sp. zn. II. ÚS 444/03 ze dne 30. 6. 2005 (N 134/37 SbNU 697), nález sp. zn. II. ÚS 37/04 ze dne 30. 6. 2005 (N 135/37 SbNU 705), nález sp. zn. I. ÚS 287/04 ze dne 22. 11. 2004 (N 174/35 SbNU 331), nález sp. zn. I. ÚS 344/04 ze dne 15. 12. 2004 (N 191/35 SbNU 497), nález sp. zn. IV. ÚS 178/04 ze dne 26. 1. 2005 (N 18/36 SbNU 237)].

V. b)

21. Ad b): Jiná situace je u náhrady nákladů původního řízení (náklady stěžovatelky vzniklé do 6. dubna 2001, tj. do vydaní usnesení Městskéhosoudu v Praze č. j. 13 Co 54/2001-79, jímž byl předchozí rozsudek soudu prvního stupně zrušen). Podle § 31 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu účinného do 26. dubna 2006, tedy v době uplatnění nároků vůči státu ze strany stěžovatelky, náhrada škody zahrnuje náhradu nákladů řízení, které poškozenému vznikly v řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření, a v řízení, v němž bylo vydáno zrušující nebo zprošťující rozhodnutí, rozhodnutí, jímž bylo trestní řízení zastaveno, nebo rozhodnutí, jímž byla věc postoupena jinému orgánu. V této souvislosti nemá Ústavní soud výhrady proti závěrům obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu. Náhradu nákladů řízení, jež vznikly stěžovatelce v původním soudním řízení (tj. do vydání rozhodnutí, jež bylo posléze jako nezákonné zrušeno), nelze požadovat po státu podle § 31 zákona o odpovědnosti státu, neboť o nich bylo rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně (rozsudek ze dne 21. ledna 2002 č. j. 12 C 180/96-94) tak, že právo na náhradu nákladů nebylo s poukazem na § 150 o. s. ř. přiznáno žádnému z účastníků. Stěžovatelka proti tomuto výroku nepodala odvolání, takže tento výrok samostatně nabyl právní moci, a nebyl tedy posléze zrušen jako nezákonný. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/01 ze dne 30. 4. 2002 (N 53/26 SbNU 73; 234/2002 Sb.) považoval za akceptovatelnou podmínku pro nepřiznání nároku na náhradu nákladů řízení v rámci řízení podle zákona o odpovědnosti státu, jestliže tato náhrada již byla přiznána podle procesních předpisů. V dané věci bylo o náhradě nákladů řízení za dobu před zrušujícími rozhodnutími rozhodnuto výrokem rozsudku soudu prvního stupně, jenž nebyl zrušen jako nezákonný, proto se jejich náhrady nelze domáhat nyní po státu. Shora uvedeným závěrům napovídá i stávající znění § 31 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu, podle něhož náhrada škody zahrnuje pouze takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu.

22. Na základě výše uvedených závěrů rozhodl Ústavnísoud podle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, tak, jak je ve výroku uvedeno.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru