Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 208/96Usnesení ÚS ze dne 23.09.1997

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na spravedlivou odměnu za práci
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastn... více
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1997:2.US.208.96
Datum podání29.07.1996

přidejte vlastní popisek

II.ÚS 208/96 ze dne 23. 9. 1997

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

II. ÚS 208/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl v právní věci stěžovatele E.B., zastoupeného advokátem JUDr. O.P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 5. 1996, čj. 3 Cdon 855/96-40, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 2. 1995, čj. 16 Co 38/95-23, a rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 11. 1994, čj: 19 C 74/94-9, za vedlejší účasti OD, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 25. 7. 1996, podanou na Poště O., dne 26. 7. 1996, a doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 7. 1996, napadá stěžovatel rozsudek Nejvyššího soudu České republiky, čj. 3 Cdon 855/96-40, ze dne 21. 5. 1996. Stížností napadený rozsudek nabyl právní moci, jak vyplývá z obsahu spisu Okresního soudu v Ostravě, sp.zn. 19 C 74/94, dnem 6. 6. 1996. Ústavní stížnost tak byla v souladu s ustanovením § 72 odst. 2 zák. ě. 182/1993 Sb., podána včas.

Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem byla v jeho neprospěch porušena ustanovení čl. 28 a čl. 30 Listiny základních práv a svobod. Toto porušení spatřuje v tom, že mu v řízení před obecnými soudy jako žalobci nebyl přiznán přímý nárok na přiznání dalšího odstupného a jednorázové náhrady věrnostního přídavku horníků z kolektivní smlouvy uzavřené mezi K., a O., na rok 1991.

Za účelem správných zjištění si vyžádal Ústavní soud vyjádření účastníka řízení - Nejvyššího soudu České republiky a spis Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 19 C 74/94, a Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Cdon 855/96.

Nejvyšší soud se ve svém vyjádření jako účastník řízení k ústavní stížnosti vyjádřil v tom smyslu, že práva, o nichž navrhovatel tvrdí, že byla napadeným rozsudkem v jeho neprospěch porušena (ustanovení čl. 28 a čl. 30 Listiny základních práv a svobod), nemají samostatnou normativní sílu, neboť ve smyslu ust. čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") je možné se jich domáhat pouze v mezích zákonů, které tato

II. ÚS 208/96

ustanovení provádějí. Nelze proto ani dovozovat, že by práva uvedená v čl. 28 a v čl. 30 Listiny vůbec mohla být rozhodnutím soudu porušena. Uvažovat tu lze pouze o případném porušení zákonů, které tato ustanovení provádějí. Nejvyšší soud ve svém vyjádření navrhl odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatel ve své stížnosti v první řadě polemizuje s právním názorem soudů (prvního stupně, odvolacího a dovolacího), které jeho požadavek na přiznání tzv. fakultativních dávek odstupného a jednorázové náhrady věrnostního přídavku horníkům neshledaly důvodným. Současně předestírá vlastní názor na rozhodnutí věci a domáhá se, aby z tohoto pohledu byl napadený rozsudek přezkoumán Ústavním soudem. Ve svých důsledcích se jedná o návrh na další přezkoumání věci, a to již ve "čtvrté instanci", když se svými požadavky a právními názory v řízení u obecných soudů podle shodných závěrů všech stupňů (instancí) neuspěl.

Ústavní soud - jak bylo mnohokráte uvedeno v jeho rozhodnutích - není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, ledaže by obecné soudy postupovaly v rozporu s hlavou pátou Listiny zakotvující "Právo na soudní a jinou právní ochranu". Přezkoumání rozsudku Nejvyššího soudu ČR z hlediska správnosti v něm vysloveného právního názoru proto není přípustné.

Nároky uplatněné stěžovatelem v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 19 C 74/94, mají "specifickou" povahu v tom, že je nezakládá přímo právní předpis (zákon, vládní nařízení nebo vyhláška), ale teprve kolektivní smlouva, uzavřená na základě zmocnění uvedených v ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 19/1991 Sb., o pracovním uplatnění a hmotném zabezpečení pracovníků v hornictví dlouhodobě nezpůsobilých k dosavadní práci, a v ustanovení § 8 odst. 3 písm. b) zákona č. 62/1983 Sb., o věrnostním přídavku horníků. Zaměstnanec má proto nárok na tzv. fakultativní odstupné a na jednorázovou náhradu věrnostního přídavku horníků jen tehdy, stanoví-li to kolektivní smlouva. Ustanovení kolektivní smlouvy upravující podmínky pro přiznání těchto dávek pak mají podle již ustálené judikatury obecných soudů nikoli smluvněprávní, ale normativní povahu (normativní ustanovení kolektivních smluv se pak vykládají podle shodných pravidel jako právní předpisy) a nároky jimi založené se uspokojují jako ostatní nároky zaměstnanců z pracovního poměru (srov. rozhodnutí uveřejněné pod R 50/95).

V posuzovaném případě šlo o výklad kolektivní smlouvy uzavřené dne 22. 2. 1991 mezi K., a O., pro rok 1991 a Dodatku ke kolektivní smlouvě uzavřeného dne 15. 3. 1991 mezi D J.Š. a odborovými organizacemi Z.F., D J.Š. Důvody, proč požadované dávky nebyly stěžovateli přiznány, jsou uvedeny v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu.

K tvrzením obsaženým v ústavní stížnosti lze toliko uvést, že "dohoda" o poskytnutí dávek nebyla ve skutečnosti uzavřena (za dohodu stěžovatel považuje příslib uvedený v dopise žalovaného ze dne 15. 7. 1991 "akceptovaný stěžovatelem"). V dopise ze dne 15. 7. 1991 zaměstnavatel totiž také uvedl, že v něm uvedené dávky budou stěžovateli vyplaceny "za předpokladu vytvoření finančních zdrojů na základě ustanovení dohody, kterou uzavře a. s. O., a K., nejpozději do 31. 7. 1991". Akceptace takového příslibu nemohla založit nárok, neboť "nabídka" (pokud by bylo vůbec možné obsah dopisu takto vyložit) obsahovala odkládací podmínku, která nebyla splněna. Stěžovatel navíc přehlíží další podstatnou okolnost, totiž to, že dohoda o poskytnutí tzv. fakultativního odstupného a

II. ÚS 208/96

jednorázové náhrady věrnostního přídavku horníků může být platným právním úkonem (a tedy založit nárok na tyto dávky) jen tehdy, jestliže tyto nároky také přiznávala kolektivní smlouva (tak tomu ovšem v posuzovaném případě nebylo); tyto nároky - jak výše uvedeno - mohly být platně založeny toliko kolektivní smlouvou, a nikoli jen dohodou zaměstnance se zaměstnavatelem.

Tvrzení stěžovatele, že "soudy nedbaly na rovnost účastníků" a že v rozporu s ustanovením § 120 o. s. ř. "přenesly důkazní povinnost ze žalovaného na žalobce", nelze akceptovat.

Stěžovatel neuvádí žádnou skutečnost o tom, že by byla v předmětném řízení před soudy všech stupňů porušena rovnost účastníků v jeho neprospěch; nahlédnutím do spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 19 C 74/94, je možné se přesvědčit, že oběma stranám bylo řádně umožněno uplatnit jejich procesní práva a že žádný z nich nebyl jakkoliv "zvýhodněn" na úkor druhého.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR posuzoval, vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu (stěžovatel v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 2 písm. d) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1995, tedy nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci, nikoliv také z hlediska "neunesení důkazního břemene některým z účastníků"; případné splnění či nesplnění důkazní povinnosti některým z účastníků nebylo pro rozhodnutí dovolacího soudu významné a touto otázkou se proto také dovolací soud nezabýval. K "přenesení důkazní povinnosti ze žalovaného na žalobce" v řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem pak nedošlo a vlastně ani dojít nemohlo, a to už z toho důvodu, že skutkové okolnosti pro spor významné byly mezi stranami nesporné. Poukazuje-li stěžovatel na to, že soud prvního stupně rozhodl "v podstatě ve zkráceném řízení, kdy nebyly řádně provedeny důkazy", pak je třeba též připomenout, že podle obsahu protokolu o jednání ze dne 7. 11. 1994 účastníci (tedy ani stěžovatel) před tím, než soud prvního stupně vyhlásil svůj rozsudek, neměli "ve věci důkazních návrhů". Důkazní návrhy stěžovatelem později uplatněné pak byly z hlediska soudy přijatého právního názoru pro věc bezvýznamné; nebyl proto žádný důvod k tomu, aby byly provedeny, neboť zjištění z nich učiněná by stejně na rozhodnutí sporu nemohla nic změnit.

Na základě zjištění, provedených Ústavním soudem, a to přezkoumáním důkazních materiálů, obsažených ve spisech: 19 C 74/94 Okresního soudu v Ostravě, 3 Cdon 855/96 Nejvyššího soudu v Praze, jakož i přezkoumáním ústavně právní povahy ústavní stížnosti navrhovatele, dospěl Ústavní soud vzhledem k výše uvedeným skutečnostem k závěru, že ústavní stížnost je dle § 43 odst. 1 písm. c) zjevně neopodstatněná. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než dle § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 1997

Vojtěch Cepl

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru