Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2079/20 #1Usnesení ÚS ze dne 12.08.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
právo na ... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
dovolání/přípustnost
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.2079.20.1
Datum podání22.07.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237, § 241a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2079/20 ze dne 12. 8. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Antonína Michálka, zastoupeného JUDr. Davidem Pytelou, MBA, LL.M., advokátem se sídlem Litovelská 1349/2b, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2020 č. j. 33 Cdo 389/2019-381 v té části, jíž bylo dovolání stěžovatele odmítnuto, a proti nezrušeným výrokům rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2018, č. j. 17 Co 199/2017-343, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených výroků rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Hodoníně jako soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 31. 5. 2017 č. j. 5 C 158/2012-275 zamítl návrh stěžovatele o povinnosti žalovaného města Hodonín (dále jen "žalovaný") uzavřít se stěžovatelem kupní smlouvu a stejně tak zamítl povinnost žalovaného zaplatit stěžovateli náhradu škody a bezdůvodné obohacení o částce 1.160.217 Kč. Krajský soud v Brně jakožto odvolací soud svým napadeným rozsudkem ze dne 31. 8. 2018 č. j. 17 Co 199/2017-343 potvrdil výroky soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu uložit žalovanému povinnost uzavřít se stěžovatelem kupní smlouvu a o zamítnutí žaloby co do částky 816.653,47 Kč. Zbývající část výroku ohledně náhrady škody do výše 343.563,53 Kč odvolací soud zrušil a vrátil věc zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud napadeným rozsudkem ze dne 21. 5. 2020 č. j. 33 Cdo 389/2019-381 částečně stěžovateli vyhověl, neboť zrušil zamítavý výrok odvolacího soudu a soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalovanému uzavřít kupní smlouvu a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dále pak odmítl dovolání v rozsahu proti zamítavému výroku odvolacího soudu ohledně zaplacení náhrady škody a bezdůvodného obohacení co do částky 816.653,47 Kč. Nejvyšší soud svůj výrok, jímž odmítl dovolání stěžovatele, odůvodnil tak, že byť stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu v rozsahu celého jeho výroku I, tedy i v té jeho části, jíž odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 816 653,47 Kč, ve svém dovolání ve vztahu k této části rozhodnutí neuplatnil žádný způsobilý dovolací důvod a ani nevymezil přípustnost dovolání, což představuje vadu, pro kterou nelze v dovolacím řízení (v této části) pokračovat.

3. Stěžovatel uvádí, že mu byla v rámci privatizace městských bytových domů v červnu r. 2004 písemně nabídnuta žalovaným do osobního vlastnictví bytová jednotka ve smyslu § 22 zákona o vlastnictví bytů. Mezi stěžovatelem a žalovaným došlo následně dne 1. 9. 2004 k uzavření smlouvy o kupní smlouvě budoucí. Usnesením č. 1799 ze dne 28. 6. 2005 rozhodlo zastupitelstvo žalovaného o prodeji předmětné bytové jednotky stěžovateli. Usnesením rady žalovaného ze dne 7. 8. 2007, tj. po dvou letech od prvního rozhodnutí zastupitelstva, bylo rozhodnuto o stáhnutí návrhu týkajícího se zveřejnění záměru prodeje předmětné bytové jednotky stěžovateli. Usnesením zastupitelstva žalovaného č. 1337 ze dne 23. 10. 2007 došlo k revokaci výše zmíněného usnesení č. 1799 ze dne 28. 6. 2005, kterým bylo rozhodnuto o prodeji předmětného bytu. Následně dne 14. 8. 2008 žalovaný bez písemného sdělení o odstoupení od své nabídky, poukázal na adresu stěžovatele finanční obnos ve výši 168.964 Kč, který stěžovatel dříve uhradil žalovanému za převod bytové jednotky. Stěžovatel vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že nárok stěžovatele nemůže být v částce 816.653,47 Kč úspěšný z důvodu promlčení. Stěžovatel poukazuje na to, že se odvolací soud nevypořádal s jeho argumentací, že námitka promlčení žalovaného byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel má dále k výše uvedenému za to, že v daném případě je nutno uplatnění námitky promlčení ze strany žalovaného posoudit jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy, neboť to byl žalovaný jakožto územně samosprávný celek, který je ve vztahu ke stěžovateli v nadřazeném postavení, a který od samého počátku jednal v rozporu se zákonem. Dle názoru stěžovatele přitom na danou věc přiléhají závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2216/09, v rámci kterého Ústavní soud shledal uplatnění námitky promlčení jakožto výkon práva, jenž byl v rozporu s dobrými mravy, neboť se jednalo o specifický (privatizační) vztah mezi jednotlivcem a státem, v němž stát, i přes soukromoprávní povahu samotného převodu majetku (kupní smlouva), rozhodoval a vůči stěžovateli působil převážně ve vrchnostenském (mocenském) postavení.

4. Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti nikterak nevyjádřil k závěru Nejvyššího soudu, že jeho dovolání neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ani žádný způsobilý dovolací důvod.

5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a obsahu dovolání, které si vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud nejdříve konstatuje, že přestože stížnostní námitky stěžovatele směřují v zásadě jen proti meritornímu závěru odvolacího soudu ve vztahu k námitce promlčení, v řízení o ústavní stížnosti bylo nutno věnovat pozornost především rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto pro vady v souladu s § 243c odst. 1 občanského soudního řádu. V takovém případě, tj. při odmítnutí dovolání pro vady, totiž může být předmětem přezkumu Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti zásadně jen otázka splnění náležitostí dovolání podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu. Naopak samotná správnost, respektive ústavnost rozhodnutí ve věci nemůže být předmětem přezkumu Ústavního soudu, neboť nebyla předmětem přezkumu ani před Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2953/17 ze dne 31. 10. 2017; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz).

7. V posuzovaném případě Nejvyšší soud shledal, že stěžovatelem podané dovolání jednak vůbec nevymezuje žádný z předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 občanského soudního řádu, jednak ani neuvádí žádný konkrétní způsobilý důvod dovolání. Mezi povinné náležitosti dovolání přitom dle § 241a odst. 2 občanského soudu patří též vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Neboli, dovolatel je povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně se se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1594/16 ze dne 1. 11. 2016).

8. Vzhledem k tomu, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti nikterak nepolemizuje se závěry Nejvyššího soudu o vadnosti jeho dovolání, Ústavní soud vychází ze závěrů stanoviska svého pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.), bodě 38, podle nějž ustanovení "§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud v případě, že dovolatelé tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne". O tom, zda zákonné požadavky pro podání dovolání účastník řízení splnil, rozhoduje Nejvyšší soud. Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatel se tématem vad svého dovolání vůbec nezabýval a ve své ústavní stížnosti opakuje zásadní výhradu o rozporu závěru o promlčení s dobrými mravy vznášenou stěžovatelem před obecnými soudy. Z toho důvodu Ústavní soud posoudil ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou. Samotnou otázkou argumentu rozporu námitky promlčení s dobrými mravy se Ústavní soud zabývat nemohl, neboť stěžovatel řádně nevyčerpal prostředek obrany před Nejvyšším soudem.

9. Pokud pak jde o napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně, Ústavní soud shledal ústavní stížnost směřující proti němu jako nepřípustnou. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Ústavní stížnost je tedy založena na principu subsidiarity, vyžadujícím předchozí vyčerpání dostupných právních prostředků před podáním ústavní stížnosti. Pokud je však podáno dovolání trpící vadami, nejedná se o řádně uplatněný opravný prostředek, který by byl meritorně přezkoumatelný Nejvyšším soudem a jehož vyčerpání podmiňuje přípustnost ústavní stížnosti (srov. také nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015, bod 16). Ústavní soud zejména stěžovatele odkazuje na své stanovisko, podle nějž neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, publikované pod č. 460/2017 Sb.).

10. Podaná ústavní stížnost byla proto v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbylé části směřující proti rozhodnutí Městského soudu v Praze byla s ohledem na princip subsidiarity (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) odmítnuta jako nepřípustná dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru