Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2079/11 #1Usnesení ÚS ze dne 11.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti kasačnímu rozhodnutí
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2079.11.1
Datum podání14.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 219a odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2079/11 ze dne 11. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele Ing. G. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 749/2007-193 ze dne 31. 1. 2008, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Prostřednictvím návrhu, doručenému Ústavnímu soudu dne 14. 7. 2011, nazvanému "Podání odvolání k rozsudku 57 Co 749/2007-193", stěžovatel napadal usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 749/2007-193 ze dne 31. 1. 2008 s tím, že žádá o jeho "projednání", a aby Ústavní soud "rozhodl, že nepřevzetí dopisu není důvodem k uznání odvolání L. J.". V ústavní stížnosti stěžovatel v této souvislosti poukázal na skutečnosti, které mají prokázat, že L. J. se v rozhodné době zdržoval na adrese svého trvalého bydliště R.

Z připojeného spisu Okresního soudu v Karviné (dále též "okresní soud") sp. zn. 17 C 230/98 bylo přitom zjištěno, že v řízení zahájeném u jmenovaného soudu se stěžovatel domáhal po žalovaném L. J. zaplacení částky 348.000,- Kč s příslušenstvím z titulu půjčky. Rozsudkem č. j. 17 C 230/98-64 ze dne 29. 8. 2001 okresní soud žalobě stěžovatele vyhověl a žalovaného zavázal k zaplacení žalované částky (výrok I.), co do části příslušenství žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III. a IV.). Rozsudek nabyl právní moci dne 10. 10. 2001.

Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal žalovaný dne 18. 2. 2005 odvolání (a současně i návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání, jež bylo zamítnuto usnesením okresního soudu ze dne 15. 4. 2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2005), mimo jiné s odůvodněním, že mu zásilka obsahující meritorní rozhodnutí ve věci nebyla řádně doručena, respektive nemohla nastat právní fikce doručení, neboť v rozhodné době se nezdržoval v místě svého trvalého bydliště na adrese Středová 1509, Rychvald, ale u své přítelkyně v Ostravě. Odvolání žalovaného nejprve odmítl okresní soud usnesením č. j. 17 C 230/98-137 ze dne 1. 12. 2006, jež bylo změněno usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále též "krajský soud") č. j. 57 Co 97/2007-161 ze dne 15. 6. 2007 tak, že se odvolání neodmítá (soud přisvědčil žalovanému ohledně jeho místa skutečného pobytu v době doručování rozsudku soudu prvního stupně). Krajský soud jako odvolací soud poté věc projednal a rozhodl napadeným usnesením č. j. 57 Co 749/2007-193 ze dne 31. 1. 2008, jímž rozsudek okresního soudu č. j. 17 C 230/98-64 ze dne 29. 8. 2001 v napadené části, tj. ve výrocích I. a III, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Okresní soud tedy znovu rozhodoval ve věci, přičemž rozsudkem č. j. 17 C 230/98- 262 ze dne 3. 11. 2008, ve spojení s rozsudkem krajského osudu č. j. 57 Co 175/2009-323 ze dne 23. 6. 2009, žalobě stěžovatele opět zcela vyhověl.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávané věci k takovému závěru nedospěl.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z pojmových znaků ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), který poskytuje ochranu základním právům a svobodám jednotlivce teprve tehdy, pokud tato práva a svobody nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.

Z výše uvedených obecných mezí činnosti Ústavního soudu vyplývá, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Ústavní soud ve své dosavadní praxi opakovaně odmítl jako nepřípustné ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, 1. vydání 2001, str. 338, nepubl. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 650/01, II. ÚS 1179/08 a další, dostupná in http://nalus.usoud.cz).

V nyní posuzované věci směřuje ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl zrušen rozsudek nalézacího soudu a věc mu vrácena k dalšímu jednání. Jelikož se tedy nejedná o konečné rozhodnutí ve věci, nelze, s ohledem na výše nastíněnou koncepci ústavního soudnictví, projednávanou ústavní stížnost přijmout jako přípustnou.

Za dané situace Ústavnímu soudu proto nezbylo než návrh stěžovatele, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to aniž by stěžovatele vyzýval k odstranění vad podání, neboť ani formálně bezvadný návrh by nemohl zhojit jeho neprojednatelnost.

Nad rámec odůvodnění je třeba podotknout, že věcnému projednání ústavní stížnosti by bránila i její zjevná opožděnost, a to proti všem ve věci vydaným rozhodnutím. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Jako poslední v řadě v řízení vedeném u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 17 C 230/98 byl vydán rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 175/2009-323 ze dne 23. 6. 2009, jenž byl stěžovateli doručen dne 5. 8. 2009. Byla-li ústavní stížnost podána k poštovní přepravě až dne 13. 7. 2011, stalo se tak zjevně po uplynutí lhůty podle výše citovaného § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a tudíž opožděně.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2011

Stanislav Balík, v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru