Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2079/10 #1Usnesení ÚS ze dne 25.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA
MINISTERSTVO / MINISTR - financí
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
odůvodnění
předběžná otázka/ESD
pohledávka
dovolání/důvody
odpovědnost/orgánů veřejné moci
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.2079.10.1
Datum podání19.07.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb.

99/1963 Sb., § 242 odst.4


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2079/10 ze dne 25. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Sdružení akcionářů IPB, se sídlem Nuselská 26, Praha, zastoupeného JUDr. Jiřím Herczegem, Ph. D., advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 5283/2007 ze dne 28. dubna 2010, spojené s návrhem na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) České republiky - České národní banky a 2) České republiky - Ministerstva financí, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 16. července 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž bylo jako nepřípustné zamítnuto jeho dovolání. Tvrdí, že jím byla porušena základní práva garantovaná čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1, a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky.

2. Stěžovatel rekapituluje, že se domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem při prodeji podniku Investiční a poštovní banky, a. s. (nyní IP Exit, a. s.), a jeho žaloba byla zamítnuta s tím, že není postaveno najisto, zda vůbec nějaká škoda vznikla a případně v jaké výši. Odvolací soud tento právní názor potvrdil.

3. Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel v absenci řádného a přesvědčivého odůvodnění, včetně toho, jak se obecné soudy vypořádaly s jeho námitkami. Polemizuje se závěrem o předčasnosti žaloby s ohledem na to, že on ani jeho členové, nejsou konkurzními věřiteli, a tudíž probíhající konkurzní řízení obchodní společnosti IP Exit, a. s., nemá na výši žalované škody žádný vliv. Obecné soudy tedy měly žalobu projednat a provést navržené důkazy a neměly přistoupit k extenzivnímu výkladu podústavního práva, které v podstatě neguje základní právo na náhradu škody způsobené orgánem veřejné moci. V další části ústavní stížnosti stěžovatel připouští, že probíhající konkurzní řízení může mít vliv na výši uplatněné škody, což podle stěžovatele ovšem mělo vést k vydání mezitímního rozsudku o tom, že je uplatněný nárok dán a nikoliv k zamítnutí žaloby.

4. Konečně stěžovatel uvádí, že v doplnění dovolání ze dne 1. prosince 2009 poukázal na zákaz diskriminace, obsažený v Listině a rozvedený v rozhodovací činnosti Ústavního soudu. V návaznosti na to poukázal na čl. 21 Listiny základních práv Evropské unie, který rovněž zakazuje diskriminaci s tím, že k avizované výjimce z Lisabonské smlouvy (týkající se omezení účinků Listiny základních práv Evropské unie pro Českou republiku) nedojde dříve než v roce 2011. Tvrdí, že v rámci rovného přístupu je nutný stejný přístup, resp. stejné zacházení ke všem akcionářům bývalé Investiční a poštovní banky. Jednomu z těchto akcionářů - obchodní společnosti Saluka Investments BV - byla poskytnuta uzavřením dohody o narovnání výhoda na základě Dohody mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Nizozemským královstvím o podpoře a vzájemné ochraně investic (č. 569/1992 Sb.), což neobstojí. Tato dohoda měla zabezpečit stejné zacházení zahraničním investorům jako investorům domácím a nikoliv zvýhodnit zahraniční investory. Kromě toho jsou jak Česká republika tak Nizozemské království členy Evropské unie, která svým právem dostatečně chrání investice. V souvislosti s tím navrhl stěžovatel v tomtéž podání předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie.

5. Stěžovatel namítá, že dovolací soud ignoroval doplnění dovolání včetně návrhu na položení předběžné otázky, přičemž obojí představuje svévoli dovolacího soudu. Současně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie tutéž předběžnou otázku, tedy:

"Musí být čl. 21 Listiny základních práv Evropské unie o zákazu diskriminace vykládán tak, že brání takové právní úpravě členského státu, která zvýhodňuje zahraniční investory, kteří se dovolávají dohody o ochraně investic na úkor investorů domácích, kteří žádnou takovou dohodu o ochraně investic uzavřenou nemají?"

6. Nejvyšší soud navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Poukázal ve svém vyjádření na to, že podle jeho ustálené rozhodovací činnosti se plnění z titulu náhrady škody lze po třetím subjektu domáhat, až když vznikla škoda z neuspokojené pohledávky, resp. ztrátě takové pohledávky. Dále poukázal na to, že předmětem řízení byl nárok na náhradu majetkové újmy způsobené nedostatečným státním dozorem nad činností IPB a nikoliv odškodnění akcionářů či jejich sdružení z důvodu jejich diskriminace oproti jinému akcionáři. Po uplynutí dovolací lhůty přitom nelze uvádět nové důvody, ani rozšiřovat dovolání či uvádět nové skutečnosti. Lhůta k podání dovolání v dané věci skončila v červenci 2007 a doplnění dovolání bylo podáno dva a půl roku poté. Pokud v tomto podání navrhl stěžovatel předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie tak nebylo učiněno s ohledem na to, že uplatňovat další dovolací důvody není přípustné. Nehledě k tomu, že otázka zákazu diskriminace - zvýhodnění zahraničního investora při ochraně investic - nemá zásadní právní význam pro přezkum rozhodnutí odvolacího soudu, které na řešení takových otázek nespočívá. S námitkami stran možnosti vydání mezitímního rozsudku a nákladů řízení se přitom Nejvyšší soud dostatečně vypořádal v napadeném rozhodnutí.

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením práv chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (srov. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Nesprávná realizace důkazního řízení může mít za následek porušení základních práv a svobod v případech důkazů opomenutých, v případech důkazů získaných a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextremnější excesy (srov. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). Základní právo na soudní ochranu však v žádném případě nelze vykládat tak, že zaručuje právo na úspěch v soudním řízení (srov. sp. zn. Pl. ÚS 36/93, N 24/1 SbNU 175), a proto pouhá skutečnost, že obecný soud vyslovil názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).

8. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že napadené rozhodnutí dovolacího soudu neobsahuje žádnou zmínku o doplnění dovolání stěžovatele obsahující návrh na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. Nicméně procedurální pravidlo obsažené v § 242 odst. 4 občanského soudního řádu jednoznačně neumožňuje rozšířit podané dovolání po skončení dovolací lhůty jakkoliv, tedy ani v posuzovaném směru (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1936; resp. Winterová, A. a kol.: Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. Linde Praha, 2007 s. 731). Ačkoliv tedy principiálně nelze považovat za správné, aby jakýkoliv obecný soud ignoroval procesní podání účastníka řízení - zejména navrhovatele, tak v daném případě toto pochybení nedosahuje ústavněprávní relevance, protože se na postavení stěžovatele a průběhu řízení fakticky nijak neprojevilo. Vedle toho lze souhlasit s dovolacím soudem v tom, že se položení předběžné otázky zcela míjelo s předmětem dovolacího řízení, kterým byl přezkum závěrů odvolacího soudu v kontextu tehdejšího stavu věcí.

9. S ohledem na to je nutno považovat i návrh na položení předběžné otázky ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (v konsolidovaném znění - 2010/C 83/01) za nepřípustný. Byl-li totiž stěžovatel názoru, že je v dané věci pro rozhodnutí obecných soudů relevantní určitý výklad práva Evropské unie, pak měl svůj návrh řádně a včas uplatnit. To platí tím spíše, že podle čl. 51 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie jsou její ustanovení při dodržení zásady subsidiarity určeny orgánům, institucím a jiným subjektům Unie, přičemž dále členským státům, výhradně pokud uplatňují právo Unie a stěžovatel netvrdí, že by na daný případ v souladu s kompetencemi Evropské unie dopadala nějaká (jiná) konkrétní komunitární norma, při jejíž aplikaci by tedy bylo nutné respektovat předmětný čl. 21 Listiny základních práv Evropské unie. Je tedy možné zdůraznit, že v řízení před Ústavním soudem je referenčním rámcem ústavní pořádek a nikoliv komunitární právo (sp. zn. II. ÚS 1009/08), a proto je otázka výkladu komunitárního práva relevantní zásadně pouze v situaci, kdy se jí mohl a měl zabývat orgán veřejné moci, jehož rozhodnutí je napadeno. O nic takového se v posuzovaném případě nejedná, jak bylo vyloženo výše.

10. Pokud se týká zbývajících námitek, těmi stěžovatel toliko pokračuje v polemice s právním názorem obecných soudů a předkládá Ústavnímu soudu argumenty, jež vznášel již v předchozím řízení. S těmito argumenty se přitom obecné soudy vypořádaly způsobem, jenž nevykazuje žádné prvky interpretační svévole a jejich závěry je možno vnímat jako ústavně konformní (což je jediné relevantní kritérium v řízení o ústavní stížnosti). Stěžovatel tedy staví via facti Ústavní soud do pozice další opravné instance, tedy do role, jež mu - jak bylo výše uvedeno - v žádném případě nepřísluší.

11. Pouze na okraj je ve vztahu k projednávanému meritu možno připomenout, že k analogické skutkové situaci se vyjadřoval Ústavní soud již v usnesení sp. zn. II. ÚS 342/03 (ze dne 6. dubna 2004), v němž konstatoval, že jistotu ohledně majetkové újmy na straně akcionářů banky přinese až ukončení její likvidace. Jinými slovy, že do skončení likvidace společnosti, jejíž akcie stěžovatelé vlastní, nelze učinit jednoznačný závěr, k jakému zásahu do majetkových práv stěžovatelů došlo, tedy, zda tento zásah má povahu kvalifikovaného zásahu do ústavně zaručených práv. Právní názory obecných soudů uvedené v napadených rozhodnutích tedy nevybočují z mezí zákona, jsou z ústavního hlediska akceptovatelné a jejich odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatel s těmito závěry neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Právní závěry, které obecné soudy v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.

12. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru