Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2074/18 #1Usnesení ÚS ze dne 26.07.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /p... více
Věcný rejstříkújma
satisfakce/zadostiučinění
odůvodnění
poplatek/osvobození
poplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.2074.18.1
Datum podání15.06.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 296/2017 Sb.; kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony; čl. V, bod 6

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

296/2017 Sb., čl. V odst.6

82/1998 Sb.

99/1963 Sb., § 138 odst.1, § 30 odst.2, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2074/18 ze dne 26. 7. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Máriem Legnavským, advokátem, se sídlem Hasova 3092/4, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2018 č. j. 16 Co 95/2018-115 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 2. 2018 č. j. 27 C 115/2016-108, spojené s návrhem na zrušení čl. V bodu 6 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlavní označených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jimiž mělo dojít k porušení stěžovatelova práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva"). Současně stěžovatel navrhl zrušení ustanovení čl. V bodu 6 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a to pro jeho protiústavnost a rozpor s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen "ESLP").

2. Napadená rozhodnutí obecných soudů byla vydána v řízení, v němž stěžovatel žádá po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou jiného soudního řízení. Jeho žaloba byla obvodním soudem zamítnuta a toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno městským soudem. Dne 3. 1. 2018 stěžovatel podal dovolání proti rozhodnutí městského soudu (tj. odvolacího soudu) a současně požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů k podání dovolání. Obvodní soud, bez dalších úkonů vůči stěžovateli (výzvy k doložení osobních, majetkových a výdělkových poměrů), napadeným usnesením ze dne 15. 2. 2018 č. j. 27 C 115/2016-108 rozhodl, že stěžovateli se osvobození od soudních poplatků nepřiznává a zástupce pro dovolací řízení se mu neustanovuje. Obvodní soud vyšel z informací uvedených ve stěžovatelově žádosti a z informací mu známých z úřední činnosti, tj. z množství jiných sporů, v nichž stěžovatel podává obdobné žádosti. Podle obvodního soudu stěžovatel nesplňuje zákonné podmínky pro osvobození od soudních poplatků, a tím ani pro ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení; přitom obvodní soud zejména poukázal na skutečnost, že stěžovatel odmítá ve výkonu trestu odnětí svobody pracovat, a to aniž by mu ve výkonu práce bránila nějaká objektivní překážka. Dále obvodní soud připomněl také některé finanční částky, které stěžovatel vysoudil v jiných řízeních před domácími soudy či před ESLP. Navíc podle obvodního soudu stěžovatel nesplnil ani negativní podmínku absence svévolného nebo zřejmě bezúspěšného uplatňování práva.

3. Městský soud k odvolání stěžovatele usnesením ze dne 4. 4. 2018 č. j. 16 Co 95/2018-115 potvrdil rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné. V daném případě přitom městský soud nezpochybnil jinak neobvyklý postup obvodního soudu, který stěžovatele prve nevyzval k doplnění a doložení jeho majetkových poměrů, a to i s ohledem na skutečnost, že ani stěžovatel v odvolacím řízení nezpochybňoval správnost skutkových zjištění obvodního soudu ohledně svých majetkových poměrů. Dále městský soud poukázal na nedávný rozsudek ESLP ve věci stěžovatele, Ž. proti České republice, ze dne 8. 2. 2018 č. 10092/13 a další, včetně jím přiznaného zadostiučinění pro stěžovatele.

4. Stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti zejména namítá, že obecné soudy jej diskriminovaly v přístupu k soudu, a to jako osobu nacházející se ve výkonu trestu odnětí svobody a jako osobu vedoucí vyšší počet soudních řízení (proti státu), a že mu vůbec protiústavně odepřely přístup k soudu tím, že jej neosvobodily od soudního poplatku, ač byly splněny zákonné podmínky pro jeho osvobození od soudního poplatku, tedy objektivní neschopnost stěžovatele zaplatit soudní poplatek. V této souvislosti stěžovatel také kritizuje, že obvodní soud rozhodl, aniž by jej vyzval či mu umožnil prokázat jeho majetkové poměry, a naopak obvodní soud vyšel z jemu známých skutečností, s nimiž ovšem stěžovatele před svým rozhodnutím neseznámil. Stěžovatel též připomíná, že obecné soudy mají při posuzování žádosti o osvobození od soudních poplatků vycházet z aktuálních poměrů žadatele, nikoliv z jeho poměrů minulých či budoucích; přitom v daném období byl stěžovatel například v květnu 2018 od soudních poplatků osvobozen v jiném svém řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1. Stěžovatel též rozporuje, že by se v daném případě z jeho strany jednalo o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Dále stěžovatel namítá libovůli v rozhodování obecných soudů v dané věci, a to s ohledem na skutečnost, že za skutkově stejných okolností byl v několika jiných případech a řízeních osvobozen od hrazení soudního poplatku, a to dokonce i Městským soudem v Praze. Celkově má stěžovatel za to, že v daném případě došlo k extrémnímu vybočení z rámce vymezeného principy spravedlnosti, vyžadujícímu zásah Ústavního soudu. Stěžovatel rovněž poukazuje na rozpor napadeného rozhodnutí městského soudu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, a to také s jejím čl. 13 (účinný a dostupný prostředek nápravy), ve spojení s čl. 18 (zneužití přípustných omezení práv dle Úmluvy; zde stěžovatel zvlášť podrobně rozebírá také systémovou neúčinnost prostředku nápravy - řízení dle zákona č. 82/1998 Sb. - jako "důkaz zlé vůle" orgánů České republiky). V neposlední řadě stěžovatel argumentuje též k protiústavnosti napadené právní úpravy, zavádějící soudní poplatky pro řízení ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dalších listin přiložených k ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

7. Ústavní soud ustáleně opakuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Specificky ve vztahu k rozhodování o osvobození od soudních poplatků a ustanovování zástupců z řad advokátů pak Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že rozhodnutí o splnění zákonem stanovených předpokladů přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce (dle § 138 odst. 1 a § 30 odst. 2 občanského soudního řádu) v konkrétním případě spadá do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat jejich závěry v tomto ohledu. Případy, kdy Ústavní soud otevřel ústavní stížnosti ve věci osvobození od soudních poplatků věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné, a buď se týkají specifických otázek, nebo se jedná o extrémní případy, v nichž došlo ke svévolnému výkladu obecných soudů, například nerespektováním kogentním normy, či interpretaci v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Neboli, takový extrémní případ může v souvislosti s rozhodnutím soudu ve věci osvobození od soudních poplatků založit toliko svévolná aplikace § 138 odst. 1 občanského soudního řádu, spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění rozhodnutí, anebo v rozhodnutí obsahujícím odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275), nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011 (N 96/61 SbNU 489), usnesení sp. zn. I. ÚS 1117/12 ze dne 13. 12. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 2894/12 ze dne 9. 7. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

9. Projednávaný případ však takové extrémnosti nedosahuje.

10. Obě napadená rozhodnutí obsahují dostatečná odůvodnění, v nichž obecné soudy vyložily, proč stěžovatel v daném případě nesplnil zákonné podmínky pro osvobození od soudních poplatků (a tudíž ani pro ustanovení právního zástupce); tato rozhodnutí lze považovat za ústavně konformní. Obecné soudy se zabývaly stěžovatelovými námitkami a tvrzeními a náležitě na ně reagovaly. Se stěžovatelem nebylo zacházeno nepřípustně odlišně, tedy nebyl diskriminován; závěr obecných soudů o nesplnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků není postaven ani na samotné skutečnosti, že stěžovatel se momentálně nachází ve výkonu trestu odnětí svobody (a contrario srov. stěžovatelem citovaný nález sp. zn. II. ÚS 3112/17 ze dne 20. 2. 2018), ani pouze na skutečnosti, že vede značný počet soudních řízení. Obecné soudy naopak také zejména zdůraznily stěžovatelův postoj k možným pracovním a finančním příležitostem, především jeho dobrovolné odmítání pracovat v době výkonu trestu; a zohlednění této okolnosti jako relevantní nelze považovat za vybočující z rámce spravedlnosti. Jako protiústavní v daném případě nelze hodnotit ani postup obvodního soudu, který si od stěžovatele nevyžádal prohlášení o jeho poměrech, ale rozhodl na základě svých dosavadních informací známých z úřední činnosti (z četných jiných řízení vedených stěžovatelem před obvodním soudem). Stěžovatel měl možnost tyto informace rozporovat či doplňovat v rámci odvolacího řízení, v němž však správnost skutkových zjištění ohledně svých majetkových poměrů nezpochybnil, a neučinil tak ostatně ani ve své ústavní stížnosti. Naopak Ústavní soud uznává, že pozornost vzbuzuje rozdílné rozhodování různých soudů o stěžovatelových žádostech o osvobození od soudních poplatků v různých řízeních, při totožných poměrech stěžovatele, nicméně tato rozdílnost sama nedosahuje intenzity extrémního vybočení z rámce vymezeného principy spravedlnosti; a to i s ohledem na vskutku značný počet řízení vedených stěžovatelem a jeho žádostí o osvobození od soudních poplatků; navíc je třeba zohledňovat také různost předmětů jednotlivých řízení a případné další odlišnosti mezi nimi.

11. Ústavní soud tak shrnuje, že napadená rozhodnutí obsahují dostatečná a celkově ústavně konformní odůvodnění stěžovatelova neosvobození od soudních poplatků a neustanovení mu zástupce pro dovolací řízení a obecné soudy se jimi nedopustily extrémního vybočení z rámce vymezeného principy spravedlnosti, a tedy ani porušení stěžovatelova práva na přístup k soudu. Ústavní soud tak není oprávněn zasahovat do jejich posouzení a to přehodnocovat. Rovněž nebylo shledáno porušení čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; ostatně řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. nebylo shledáno jako rozporné s požadavky čl. 13 Úmluvy ani ve stěžovatelem zmiňovaném rozsudku ESLP v jeho věci ze dne 8. 2. 2018 č. 10092/13 a další (viz § 163 a následující). A relevantně není namítán ani čl. 18 Úmluvy, zakazující v podstatě zneužití pravomoci státu; a to již s ohledem na předchozí závěry o neporušení stěžovatelových základních práv.

12. Ze shora uvedených důvodů byla podaná ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

13. Návrh na zrušení čl. V bodu 6 zákona č. 296/2017 Sb. má akcesorickou povahu, a tak sdílí osud ústavní stížnosti a byl rovněž odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru