Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2073/19 #1Usnesení ÚS ze dne 03.03.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
trest odnětí svobody/podmíněné propuštění
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.2073.19.1
Datum podání24.06.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/2009 Sb., § 88 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2073/19 ze dne 3. 3. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., t. č. ve Vazební věznici Brno, P.O.BOX 99, právně zastoupeného JUDr. Františkem Pospíšilem, advokátem se sídlem Helceletova 235/9, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2019 č. j. 3 To 66/2019-235, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá vydání nálezu, jímž Ústavní soud zruší shora uvedené rozhodnutí krajského soudu, a to z důvodu porušení jeho práva zaručeného čl. 36 odst. 1 čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 5 L Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatel podal k Městskému soudu v Brně dne 5. 12. 2018 žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 10 let a 6 měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2013 č. j. 30 T 7/2011-15149, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 2014, č. j. 4 To 69/2013-16412. Tuto žádost stěžovatel dále doplnil podáním ze dne 4. 1.2019. Městský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 10. 1. 2019 č. j. 8 PP 199/201/-210, že podle §331 odst. 1 trestního řádu za použití §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku se stěžovatel podmíněně propouští z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 10 let a 6 měsíců, který mu byl uložen výše uvedenými rozsudky a stanovil u stěžovatele zkušební dobu podmíněného propuštění v trvání 7 let za současného vyslovení dohledu v rozsahu stanoveném v § 50 trestního zákoníku. V tomto rámci stěžovateli dále uložil přiměřenou povinnost podrobit se vhodnému programu psychologického poradenství zvoleného ve vazbě na charakter, okolnosti a souvislosti spáchaného trestného činu probačním úředníkem, především se zaměřením na sociálně konformní jednání, a to v rozsahu nejméně 8 hodin, nebo případně v rozsahu nejméně čtyř konzultací s psychologem. Dále pak stěžovateli uložil přiměřenou povinnost hledat si práci (zaměstnání), o této své aktivitě informovat minimálně 1x za dva měsíce probačního úředníka, a tohoto informovat rovněž o každé získané práci (zaměstnání), a stejně tak i o každé ztrátě již získané práce (zaměstnání). Ke stížnosti státního zástupce Krajský soud v Brně usnesení Městského soudu v Brně zrušil a znovu rozhodl tak, že se žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítá.

4. Krajský soud v Brně v napadeném usnesení uvedl, že souhlasí s tím, že je u stěžovatele splněna první i druhá podmínka trestního zákoníku pro podmíněné propuštění, neboť vy-konal požadovanou část uloženého trestu a prokázal polepšení svým chováním a plněním svých povinností ve výkonu trestu odnětí svobody. Odlišně však posoudil třetí podmínku, tj. zda se od něj může očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Stížnostní soud konstatoval, že stěžovatel je nadále důvodně trestně stíhán pro další zločiny, jmenovitě podle § 240 odst. 1, odst. 3 a 361 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku se škodou ve výši nejméně 205 milionů Kč, přičemž jedno stíhání ohledné cca 100 milionů Kč bylo pro tzv. neúčelnost již zastaveno usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 45T 9/2015. Podle soud je žádost o podmíněné propuštění, stejně jako dvě předchozí, předčasná. Bez uzavření minulého protiprávního chování odsouzeného nelze dospět k odpovídajícímu předpokladu budoucího chování. Trestní zákoník a jeden z nálezů Ústavního soudu u zločinu poukazuje na nezbytnost zjištění, jak odsouzený odčinil škodu způsobenou trestným činem. Rozhodně pak nelze mít tuto otázku vyřešenou jenom tím, že mu byl uložen trest propadnutí majetku, zvlášť když mezi způsobenou škodou a zajištěným majetkem odsouzeného je propastný rozdíl. Nahrazení či odčinění trestným činem způsobené škody patří mezi cíle moderního trestního práva a prokazování toho, zda odsouzenému zůstaly mimo dosah orgánů činných v trestním řízení a očekávání poškozeného neprávem získané prostředky k dispozici, sice nemůže být zásadně na odsouzeném, lze však od něj požadovat součinnost, zvlášť pak u této konkrétní věci, kdy dosud neodčiněná škoda dosahuje stamilionových částek. V tomto smyslu slovně deklarovaná náprava odsouzeného postrádá reálné a aktivní pozitivní skutky, směřující k dalšímu snížení dopadů předmětné trestné činnosti. Ochrana společnosti má v této věci též zásadní význam a při hodnocení všech dosavadních trestních stíhání a důsledků trestné činnosti je třeba zvlášť odpovědným způsobem hodnotit případná rizika spojená s budoucím chováním odsouzeného na svobodě. Odsouzenému chybí jakékoli pozitivně hodnotitelné řádné pracovní návyky, jeho zkušeností jsou extrémní bezpracné protiprávní zisky docílené v relativně krátkém časovém období. Krajský soud uzavřel, že spravedlivé potrestání velmi závažné trestné činnosti a eliminace nedůvodného zmírňování trestní represe je také principem trestního práva, které zahrnuje generální i individuální prevenci před takovouto trestnou činností a tedy i před jejím dalším opakováním či napodobováním.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že je mu kladeno k tíži, že trestní stíhání pro skutek z roku 2010 není dosud bez zavinění stěžovatele pravomocně skončeno, čímž je splnění ryze subjektivní podmínky, zda je od odsouzeného možno očekávat vedení řádného života v budoucnu, vázáno na okolnost, kterou stěžovatel není schopen sám ovlivnit. Tím je de facto stěžovatel bez svého zavinění objektivně zbaven možnosti žádat o podmíněné propuštění, což je v rozporu i se závěry Ústavního soudu. Z probíhajícího trestního stíhání nelze jakkoli usuzovat na případnou budoucí recidivu stěžovatele, a tato skutečnost nemůže mít žádný vliv na splnění podmínky vedení řádného života v budoucnu, tzn. po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Pakliže bude stěžovatel uznán v rámci tohoto probíhajícího trestního stíhání vinným, bude mu v tomto řízení také uložen trest, a to společný trest s poukazem na skutečnost, že má jít o dílčí útok v tomtéž pokračujícím trestném činu. Je ale nepřijatelné, aby byl za tutéž věc trestán (navíc za situace, kdy o vině stěžovatele nebylo dosud pravomocně rozhodnuto) také v rámci projednání žádosti o podmíněné propuštění z výkonu probíhajícího trestu. K dalšímu fakultativnímu hledisku pro podmíněné propuštění lze podle stěžovatele přihlédnout jen tam, kde skutečně přichází v úvahu. Za dané situace, kdy stěžovateli nebyla uložena žádná povinnost k náhradě škody, však takový závěr nepřichází vůbec v úvahu a je tedy jak zcela nelogický, tak i nezákonný.

6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

7. Ústavní soud považuje za vhodné zopakovat, že pouhý nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost zásahu Ústavního soudu. Ten totiž není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do jejich jurisdikce zasahovat svým vlastním výkladem obyčejného práva. Důvod k zásahu by nastoupil tehdy, pokud by napadená rozhodnutí či jim předcházející řízení trpěla takovými vadami, že by byly narušeny základní principy ústavnosti, zvláště ve vztahu k případnému narušení ústavně zaručených práv. Narušení těchto principů však v dané věci Ústavní soud neshledal.

8. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat zjevně neopodstatněnou.

9. Ústavní soud dále připomíná, že neexistuje ústavně zaručené právo na podmíněné propuštění odsouzeného. Úvaha o případném podmíněném propuštění a zhodnocení toho, zda byly naplněny hmotněprávní podmínky, náleží obecným soudům. Na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody Ústavní soud nahlíží jako na zákonem presumovaný benefit, který lze poskytnout odsouzené osobě, je-li zjevné, že její pobyt ve vězení vedl k její nápravě a ze známých skutečností lze očekávat, že nebude po propuštění v páchání trestné činnosti pokračovat (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2655/11 ze dne 7. 11. 2011). Jde o výjimku z obecného pravidla výkonu celého spravedlivě vyměřeného trestu, který se automaticky nezkracuje vzorným chováním během určité části výkonu tohoto trestu. Ke splnění podmínek pro urychlené ukončení výkonu trestu je podle Ústavního soudu klíčové, aby odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu odnětí svobody je v jeho případě nadbytečný. To platí obzvláště v případě odsouzených, kteří již v minulosti prokázali opakovaně neschopnost zdržet se dalšího páchání trestné činnosti (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2891/16 ze dne 20. 9. 2016; či sp. zn. III. ÚS 1455/17 ze dne 30. 5. 2017). Do nezávislého rozhodnutí trestního soudu o podmíněném propuštění by Ústavní soud mohl zásadně zasáhnout jen v případě, že by postrádalo jakoukoliv právní, skutkovou, či logickou oporu. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

10. Polepšení odsouzeného a jeho pozitivní prognózu přísluší posoudit obecným soudům v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zásadou vyhledávací a zásadou materiální pravdy (nález sp. zn. III. ÚS 2204/17 ze dne 12. 2. 2019). Každý odsouzený má toliko právo, aby jeho žádost o podmíněné propuštění dle § 88 odst. 1 trestního zákoníku byla projednána v souladu se všemi garancemi plynoucími z práva na soudní ochranu včetně kontradiktornosti řízení [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405)], dostatečného zjištění skutkového stavu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439)] a řádného odůvodnění rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323)]. Do vlastního rozhodování obecných soudů o podmíněném propuštění, tedy do vlastního posouzení splnění podmínek dle § 88 trestního zákoníku, Ústavní soud však v zásadě nezasahuje (nález sp. zn. II. ÚS 810/18 ze dne 18. 6. 2019).

11. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti netvrdí ani neprokazuje, že by mu byla odepřena soudní ochrana při projednávání jeho žádosti o podmíněné propuštění, že by obecné soudy dostatečně nezdůvodnily své závěry, že by vycházely z nepravdivých či neúčinných důkazů či si neobstaraly další důkazy, které byly pro fundované rozhodnutí o podmíněném propuštění nezbytné atd.; celá jeho ústavní stížnost je toliko vyjádřením subjektivního nesouhlasu s tím, jakou váhu obecné soudy přiznaly kterým důkazům a jaké závěry, byť se tyto nijak extrémně nevymykají z provedeného dokazování, z nich učinily.

12. V dané věci stížnostní soud shledal, že souhrn důkazů a poznatků, svědčících pro závěr, že stěžovatel se dosud nenapravil tak, aby další výkon trestu již v jeho případě nebyl nutný, je nezpochybnitelný. Přihlédl přitom ke všem skutečnostem, charakterizujícím zkoumaný případ. Odůvodnění napadeného usnesení se v dané věci s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétní věci jeví jako dostatečné, logické a vyčerpávající. Ústavní soud tak neshledal, že by jím bylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele.

13. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. března 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru