Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2071/15 #1Usnesení ÚS ze dne 20.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Frýdek-Místek
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříkpohledávka
legitimace/aktivní
insolvence/řízení
odpor
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2071.15.1
Datum podání13.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 109 odst.1 písm.a, § 239

183/2006 Sb., § 243

40/1964 Sb., § 42a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2071/15 ze dne 20. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ASPERA, spol. s r. o., se sídlem Dubičné 104, Rudolfov, zastoupené JUDr. Václavem Kaskou, advokátem se sídlem České Budějovice, Žižkova tř. 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2015, č. j. 8 Co 105/2015-184, a proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 27. 1. 2015, č. j. 41 C 117/2012-149, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku - Místku, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 13. 7. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 3 Listiny, neboť soudy nezabránily tomu, aby žalovaná strana využila své vlastnictví na újmu práv stěžovatelky.

2. V řízení předcházejícím podání této ústavní stížnosti se stěžovatelka žalobou domáhala, aby bylo určeno, že akceptace kupní smlouvy a dědická dohoda (schválená soudem) mezi Ing. Jiřím Šigutou (dlužníkem stěžovatelky) a jeho sestrou Janou Daňkovou (v řízení před obecnými soudy žalovanou) jsou vůči stěžovatelce neúčinné (zmíněnou smlouvou i dohodou totiž Ing. Šiguta převedl v napadených rozhodnutích specifikované nemovitosti na svoji sestru). Žalobu stěžovatelka odůvodnila tím, že má vůči dlužníkovi Ing. Jiřímu Šigutovi pohledávku ve výši 1.899.142 Kč s příslušenstvím, která jí byla přiznána pravomocným rozhodnutím soudu. Proti dlužníkovi byla následně zahájena exekuce, nicméně v mezidobí byl soudem zjištěn úpadek dlužníka a současně mu bylo povoleno oddlužení. Stěžovatelka přitom svoji pohledávku do insolvenčního řízení nepřihlásila, neboť takovýto postup vzhledem k výše uvedeným majetkovým transferům mezi dlužníkem a jeho sestrou nepovažovala za racionální. Z toho důvodu raději využila institutu odporovatelnosti právním úkonům podle ustanovení § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník").

3. Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 10. 12. 2012,

č. j. 41 Co 17/2012-76, řízení zastavil. Podle okresního soudu totiž stěžovatelka měla svou pohledávku přihlásit do insolvenčního řízení, v němž by byl oprávněn podat odpůrčí žalobu insolvenční správce a v případě úspěšnosti této žaloby by byly poměrně uspokojeni všichni věřitelé. Zákon však prý neumožňuje samostatné projednání odpůrčí žaloby, jíž byl rozporován úkon dlužníka v insolvenčním řízení, neboť by takovým způsobem došlo k obcházení insolvenčního řízení a ke zkrácení práv ostatních věřitelů. Proto nebyly podle soudu splněny podmínky řízení v dané věci.

4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 3. 4. 2013, č. j. 8 Co 210/2013-92, citované snesení soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil. Po zahájení insolvenčního řízení totiž může podle názoru krajského soudu odporovat právním úkonům dlužníka [jak vyplývá z ustanovení § 239 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů] pouze insolvenční správce a proto nelze projednat odpůrčí žalobu podanou podle ustanovení § 42a občanského zákoníku.

5. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 10. 2014, č. j. 21 Cdo 2299/2013-131, naposledy citovaná usnesení okresního soudu a krajského soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Podle Nejvyššího soudu totiž platí, že v případě, že o odpůrčí žalobě podané podle ustanovení § 42a občanského zákoníku bylo rozhodnuto ještě v době před zahájením insolvenčního řízení a toto rozhodnutí nabylo právní moci před právní mocí usnesení insolvenčního soudu o prohlášení úpadku, má věřitel právo požadovat uspokojení své pohledávky z majetku, který byl odporovatelným právním úkonem převeden na jiného. Naopak z ustanovení § 239 odst. 1 věta druhá a § 243 insolvenčního zákona dovodil, že v řízení o odpůrčí žalobě, kterou se žalující věřitel podle ustanovení § 42a občanského zákoníku ještě před podáním insolvenčního návrhu domáhá určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, nelze v době po zahájení insolvenčního řízení až do jeho skončení pokračovat. Dnem zahájení insolvenčního řízení tedy v řízení o odpůrčí žalobě podané podle občanského zákoníku nastává stav obdobný jako při přerušení řízení. To podle Nejvyššího soudu znamená, že plnění z odporovatelných (právně neúčinných) dlužníkových úkonů může být použito k uspokojení věřitelů jen tehdy, jde-li o věřitele, kteří přihlásili své pohledávky do insolvenčního řízení a jestliže tyto pohledávky náleží ve smyslu ustanovení § 239 odst. 4 insolvenčního zákona do majetkové podstaty. Nemožnost namítat neúčinnost podle občanského zákoníku během insolvenčního řízení plyne ostatně i z toho, že je to insolvenční správce, který může podat speciální odpůrčí žalobu podle ustanovení § 239 odst. 1 insolvenčního zákona, a to ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky usnesení o úpadku. Naznačená prekluze odpůrčího nároku insolvenčního správce pak slouží k ochraně osob, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění do majetkové podstaty. V projednávané věci soud tedy uzavřel, že řízení o odpůrčí žalobě podané věřitelem podle ustanovení § 42a občanského zákoníku v době po zahájení insolvenčního řízení nepodléhá žádnému omezení ze strany insolvenčního zákona v tom smyslu, že zde neexistuje nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo možné řízení o odpůrčí žalobě podle občanského zákoníku zastavit, jak to nesprávně dovodil okresní a krajský soud.

6. V návaznosti na citované usnesení Nejvyššího soudu rozhodl okresní soud v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že žalobu stěžovatelky zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Podle okresního soudu nemá stěžovatelka jako věřitel v době po zahájení insolvenčního řízení aktivní věcnou legitimaci k podání odpůrčí žaloby podle § 42a občanského zákoníku, když rovněž v souladu s ustanovením § 5 písm. d) insolvenčního zákona jsou věřitelé povinni zdržet se jednání směřujícího k uspokojení svých pohledávek mimo insolvenční řízení (ledaže by to dovoloval zákon). Nadto byl Ing. Šiguta v jiném soudním řízení osvobozen od placení pohledávek věřitelů v rozsahu, ve kterém k okamžiku rozhodování tohoto soudu doposud nebyly uspokojeny, a to včetně pohledávek těch věřitelů, jež své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tento právní závěr okresního soudu potvrdil.

7. Stěžovatelka s citovaným výkladem vztahu mezi odpůrčí žalobou podle občanského zákoníku a podle insolvenčního zákona nesouhlasí, když (avšak bez jakékoliv ústavněprávní argumentace - pozn. Ústavního soudu) dovozuje, že právní hodnocení věci učiněné obecnými soudy je značně nepřiléhavé. Soudy totiž podle stěžovatelky přehlédly, že k naříkatelným úkonům, jež stěžovatelka napadala žalobou podle ustanovení § 42a občanského zákoníku, došlo před zahájením insolvenčního řízení (z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že kupní smlouva i dědická dohoda byly uzavřeny v roce 2010 a úpadek byl u dlužníka soudem zjištěn v roce 2011), proto nemovitosti, k nimž se vztahovala žaloba stěžovatelky, nebyly a ani nemohly být majetkem spadajícím do majetkové podstaty. Nad tento rámec stěžovatelka uvádí, že v záhlaví citovaná rozhodnutí jsou přezkoumatelná v řízení o ústavní stížnosti již nyní, bez nutnosti opětovného podání dovolání. Domnívá se totiž, že by opakované podání dovolání v daném případě nebylo efektivním opravným prostředkem ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nelze totiž předpokládat, že by dovolací soud své právní stanovisko jakkoliv zrevidoval a v novém dovolacím rozhodnutí rozhodl jinak, než učinil dříve (viz výše).

8. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně základních práv a svobod, zaručených ústavním pořádkem. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 cit. zákona je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 cit. zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 cit. zákona). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.

9. Vedle podmínky přípustnosti - jako jedné z podmínek projednatelnosti - Ústavní soud posuzuje obsah ústavní stížnosti hlediskem zjevné neopodstatněnosti ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je přitom založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v pravomocném rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

10. S ohledem na výše uvedené se Ústavní soud nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti, když stěžovatelka sama v ústavní stížnosti uvádí, že dovolání proti v záhlaví citovanému rozsudku krajského soudu nepodala, neboť je - s ohledem na okolnosti případu - nepovažovala za efektivní prostředek schopný poskytnout ochranu jejím právům.

11. Po posouzení této otázky přitom Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost nutno v tomto případě skutečně považovat za přípustnou, neboť obecné soudy se zcela řídily právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným ve shora citovaném usnesení, když nadto - a to zejména - právní názor okresního a krajského soudu pocházející z fáze řízení před zrušujícím rozhodnutím Nejvyššího soudu a právní názor vyslovený po tomto kasačním usnesení se liší toliko z procesního hlediska. Odlišuje se totiž toliko zamítnutím žaloby oproti předchozímu zastavení řízení, když ovšem vlastní důvody rozhodnutí jsou u okresního i krajského soudu v obou fázích řízení prakticky stejné a jsou ve shodě i s citovaným názorem Nejvyššího soudu. Z pohledu ochrany základních práv stěžovatelky nicméně není mezi zamítnutím její žaloby a zastavením jí iniciovaného řízení bez dalšího rozdíl. Proto Ústavní soud shledal ústavní stížnost přípustnou.

12. Vlastní argumentaci stěžovatelky, vztahující se k jejímu tvrzení o tom, že předmětné nemovitosti nenáleží (a ani náležet nemohly) do majetkové podstaty v rámci insolvenčního řízení, je nicméně z ústavněprávního hlediska třeba odmítnout jako nepřesvědčivou. Odpůrčí žalobou podle ustanovení § 239 insolvenčního zákona se totiž lze bránit proti právním úkonům (respektive právnímu jednání) dlužníka úmyslně zkracujícím věřitele, byly-li takové úkony učiněny v posledních pěti letech před zahájením insolvenčního řízení (srov. výslovně § 242 odst. 3 insolvenčního zákona). Při pozornějším čtení argumentace stěžovatelky nelze ostatně ani přehlédnout jistou nesrovnalost a nelogičnost. Stěžovatelka totiž na jedné straně tvrdí, že "hmotný předmět neúčinných úkonů dlužníka [se] součástí majetkové podstaty v insolvenčním řízení nestal (...) a nikdy stát nemohl", ovšem na druhou stranu v ústavní stížnosti výslovně uvádí, že teprve marným uplynutím jednoroční prekluzivní lhůty pro uplatnění odpůrčí žaloby došlo "k přestřižení pupeční šňůry" mezi předmětnými nemovitostmi a insolvenčním řízením (respektive majetkovou podstatou v insolvenčním řízení). Byla-li si proto stěžovatelka natolik jista tím, že předmětné nemovitosti nikdy nebyly (a ani být nemohly) součástí majetkové podstaty, pak na druhou stranu nevysvětluje, proč s odpůrčí žalobou podle občanského zákoníku "spořádaně čekala" (jak sama výslovně uvádí), zda insolvenční správkyně v zákonem stanovené lhůtě odpůrčí žalobu podá či nikoliv.

13. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelky, když napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí, neboť obecné soudy správně konstatovaly, že chtěla-li stěžovatelka namítat neúčinnost předmětných úkonů, mohla a měla tak učinit z pozice věřitele přihlášeného do insolvenčního řízení, což však neučinila.

14. Na základě všech shora uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru